Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polštářová bitka - kapitola 4. Spiderman to jistí

20.10.2010 (07:15) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3563×

Nicole, Teresa, Barbara, Amy a Bella zíraly stejně jako Marie, jejich srdce tloukly o závod, až se Bella dala do ohlušujícího smíchu. „A já myslela, že se něco děje,“ smála se a odešla. Poprvé od našeho setkání jsem jí byl vděčný. Jenže nikdo jiný se k odchodu nechystal. Na mysl mi vyplul obrázek, kde mě tu nechají nahého v koupelně a budou na mě vybírat vstupné jako na nějaký muzeiní exponát. Jejich myšlenky byly tak nadšené a chtivé a já poznal, že těchto obdivovatelek se už nikdy nezbavím. Naštěstí jako první zareagovala Marie. „Divky, hned jit!“ A začala je vyhánět z pokoje. Nekoukat na pipiska, nekoukat na pipiska! To byly její jediné myšlenky a ty si opakovala celou cestu až do svého pokoje.

Ujistil jsem se, že nikdo jiný v mém pokoji není a rychle ze sebe spláchl mydlinky, osušil se a pro jistotu se převlékl do pyžamových kalhot a trička, co mi koupila Alice. Přeci jenom by bylo divné, kdyby se něco stalo a já byl uprostřed noci oblečen do džínů a košile. Sedl jsem si s knihou v ruce na postel a ještě dlouhou chvíli vydýchával to, co se před malým okamžikem stalo. Banda pubertálních holek mě viděla nahého ve sprše, a aby toho nebylo málo, jsem tu s nimi uvězněný v jednom domě. Vlastně jsem ani nevěděl, jaký vztah si s nimi mám utvořit. Nesmí se ke mně dostat moc blízko, ale budeme to spolu ještě nějakou dobu a nejlepší možnost je mít přátelský vztah, ale jak, když je všechny do jedné mám odmítnout. Dokonce i Marie si plánovala, jak mě svede, že mladí chlapci mají rádi vyzrálé ženy...

Vlastně... Jen jedna o mě neprojevuje žádný zájem. Nechápu to. Proč je tolik zvláštností a rozdílností jen u jedné dívky? Nejenom že je mi její mysl ukrytá, ale ona o mě nemá nejmenší zájem. Jako bych ji vůbec nepřitahoval. Možná nebyla na chlapce a tajně pokukovala po nějaké dívce, co tu žije. Jiný důvod mě nenapadal. Jenže když jsme šli z policejní stanice, párkát se usmála na kolemjdoucí chlapce na ulici. Tak co to s ní sakra bylo? Ne, že bych byl z jejího případného zájmu nějak nadšený, ale bylo to přinejmenším zvláštní.

„On je takovej... Vrr!“ mluvila Teresa k Molly, která bohužel prošvihla můj striptýz v koupelně. Všem detailně popisovala moje intimní partie. Nejenom že si představovala, co by se mnou dělala, ale ona to i nahlas říkala a Molly jen přikyvovala. Takhle se bavily hodně dlouho, až se Molly odebrala k sobě do pokoje do prvního patra domu, aby vše zdělila zbytku obyvatel a nakonec šla spát. Když dům utichl, začetl jsem se do knihy a za dvě hodiny jsem ji měl přečtenou. Tu noc jsem si chtěl dát se čtením načas. Přemýšlel jsem, že bych zavolal domů, ale to jsem hned zavrhl. Určitě se věnují nočním radovánkám, tak proč je rušit? Jenže to bych nesměl mít vševědoucí sestřičku, aby mi v příštích dvou vteřinách nezavibroval mobil. „Ahoj, Alice,“ pozdravil jsem ji. Nerad jsem telefonoval, když to nebylo nutné. Neslyšel jsem myšlenky dotyčného, což bylo dost nepohodlné.

„Edwarde, proč na noc nepřijdeš k nám? Esmé se tak stýská!“ kňourala tím svým zvonivým hlasem do telefonu. V pozadí jsem slyšela smích Jaspera a Emmetta a jejich hlášky o tom, že přeci nebudu jezdit k nim, když tu mám dům plný mladých holek.

„Protože nemůžu, Alice. Mám za ně zodpovědnost a ony se prý rády vypařují někam ven do barů a klubů. Tu poslední jsem dneska vytahoval z vězení,“ utrousil jsem. Myšlenkami zase bloudím k ní, jako by se kolem ní točil celý svět.

„Nevadí, tak se tedy uvidíme zítra dopoledne, až k nám přijedeš. To všechny budou ve škole, takže budeš mít volno. Tak zatím a ano, všechny budu pozdrovavat.“ Nestačil jsem ani odpovedět a na druhém konci se ozvalo jen pípání. Jako bych tu malou potvoru ani po padesáti letech neznal a nevěděl, že si stejně prosadí svou. Nějakou dobu jsem jsem ještě listoval několika knihami, ale nakonec jsem vyšel z pokoje a začal obhlížet celý dům. Prohlížel jsem si obývací pokoj spojený s hernou, ve které byl kulečníkový stůl a dost společenských her. Vytáhl jsem z polic velkou krabici, ve které se ukrývala hra Člověče napij se. Takže ony rády pijí a od Marie jsem se dozvěděl, že si sem i rády vodí chlapce. Bylo mi jasné, že tohle už skončilo. Rodiče těch dívek se uklidňovali tím, že na ně přeci dohlíží správce, tedy já. Uvědomil jsem si, že tu nejsem jen proto, abych bavil Emmetta, ale abych na ně dohlížel, i když mi do jedné lezou na nervy. Nakonec jsem zabloudil do kuchyně a z největší nouze zvané nuda, jsem otevíral zásuvky a objevoval různé hrnce, nože a potraviny. Bylo mi jasné, že s nimi budu muset jíst a jen z té představy jsem se otřásl. Najednou jsem ztichl, protože jsem uslyšel kroky a bijící srdce, jenže jsem nemohl identifikovat, kdo jsem jde. Ale jakmile se otevřely dveře, pochopil jsem. Už podruhé jsme se sami dva setkali v kuchyni. Stála ve dveřích a oči měla rozšířené, hnědé vlasy byly mírně rozčepířené a na sobě měla jen černé tričko velikosti XXL s potiskem s Brucem Lee.

„Takže ty jsi noční lovec?“ zeptala se a přešla ke skříni, ze které vyndala krabici s jídlem v prášku.

A já zas nechápal, o čem to mluví.

„Asi ti nerozumím,“ odpověděl jsem a uložil hrnec, co jsem stále držel v rukou zpátky na místo.

Bella rozstřihla sáček a jeho obsah vysypala do misky s kreslenou postavičkou Spidermana a postavila vodu. Pořád mě ohromovala její nenucenost. Jako bych byl její kamarádka a nebo teplý přítel. Jako by jí vůbec nezáleželo, že tu přede mnou stojí ve vytahaném tričku s rozcuchanými vlasy a mírnými ospalky v koutcích. Přesto v ní bylo něco, co jsem dlouho neviděl. A bylo jedno, jestli jsem byl mezi svými a nebo jejími. Ona byla přirozená, jako by na tváři neměla nikdy masku.

„Že se rád cpeš v noci,“ uchechtla se, zatímco byla opřená o linku a čekala, až voda dosáhne bodu varu.

„Ne, já... Obhlížel jsem dům.“ V mysli jsem se sám se sebou hádal, jestli mám odejít a nebo tu být s ní. Ale odcházet se mi nechtělo. Její vůně byla tak příjemná, květinová, jako nejsladší opiát. „Už jsem ale unavený,“ omluvil jsem se a šel ke dvěřím.

„Dobrou noc,“ popřála mi Bella a já se ještě ve dveřích otočil.

„Dobrou noc, Bello,“ usmál jsem se a šel zpátky do pokoje. Ani nevím, proč jsem se usmál, prostě jsem to tak cítil.

Už deset kilometrů před domem jsem chtěl otočit a zavřít se v mém novém a zatraceně malém pokoji v Seattlu. Esmé si plánovala, jak mě sevře v objetí a už nepustí, z čehož byl Carlisle docela nervózní. Jen Alice s Jasperem se chovali podle myšlenek normálně. Ovšem ani oni dva nemohli vykompenzovat to, co jsem slyšel z druhého patra. Samozřejmě, že čtení myšlenek mi poskytuje obraz i zvuk, ale jak rád bych byl, kdyby mému ovladači došly baterie.

„Je mi líto, slečno Rosalie, ale dlužíte státu Washington sto tisíc dolarů na daních,“ ohlásil Emmett, jenž měl na sobě brýle a za uchem tužku.

„Jak je to jen možné, pane Cullene?“ zeptala se zděšeně Rosalie a chytla se dramaticky za srdce. Tak moc jsem se chtěl nabourat do mysli kdejaké veverce, abych nemusel poslouchat ty jejich nechutné hrátky, jenže to prostě nešlo.

„Unikala jste státním povinnostem až moc dlouho!“ zahřměl můj stupidní bratr.

„Ale já tolik peněz nemám!“ oplatila mu Rosalie a já už – už chtěl otočit auto, ale jen myšlenky Esmé mi v tom zabránily. Ze všech sil jsem poslouchal Jasperovu mysl, když hrál šachy s Alice. Samozřejmě, že ji jako vždy chtěl nechat vyhrát, ale jeho mysl byla tak tichá a klidná, že se mi kvůli těm nahoře ztrácela a já se zas ocitl na berňáku.

„Je mi líto, ale budu vám muset sebrat i oblečení, co máte na sobě,“ usmál se Emmett a jejich další sexuální hra mohla začít.

Byl jsem šťastný, že jsem s rodinou zašel na lov a vyhnul se tak poslouchání, jak Rosalie splácí své dluhy státu. Zrovna jsem skolil první pumu a hladově se na ni přisál. V tu chvíli bylo jedno, že jsem před dvěma dny lovil celou noc.

„Tvoje pocity jsou zvláštní,“ ozvalo se za mnou a já se otočil. Jasper stál za mnou asi pět metrů a uvolněně si mě měřil. Jeho tmavé džíny a bílé tričko, co mu odhalovalo jizvy na pažích, neutrpěly jedinou kapku krve z jelena.

„Je to velká změna.“ Odstoupil jsem od pumy a vydal jsem se s ním lidským krokem na místo setkání. Chvíli jsme šli mlčky, Jasper se snažil, aby si ukryl myšlenky, ve kterých polemizoval o mých pocitech. „Klidně to řekni nahlas. Vím, co cítím.“

„Nemyslím si.“ Zakroutil hlavou. „Cítíš nezájem, ale na druhou stranu tolik vzrušení a... zvědavosti. Tak se ptám proč?“

Nevěděl jsem, zda mu to chci říct. Jasper by to respektoval a nenutil by ve mně pocit, abych se musel se vším přiznat. Přesto jsem cítil, že on je tou nejlepší osobou, které se můžu svěřit. Carlisle by jen spekuloval, proč to tak je. Proč se té dívce nemůžu dostat do hlavy. „Víš, jde o jednu dívku, co tam žije. Neslyším její myšlenky,“ přiznal jsem se.

Zvuk křupající větvičky pod Jasperovými chodily byl první zvuk, který nás za dvacet minut chůze doprovázel. „Jak je to možné?“ zeptal se a byl stejně udivený jako já.

„Kdybych to věděl, necítil bys mou zvědavost,“ připomněl jsem mu. „Rozhodně je to člověk. Slyším její srdce a cítím její lidskou vůni, ale do hlavy se jí dostat nemůžu. Zkoušel jsem to celou dobu, ale vždy nastalo ticho. Navíc je tu ještě jedna věc...“ Odmlčel jsem se. Bylo hloupé mu to říkat.

„Jaká věc, Edwarde?“ Teď už byl opravdu zvědavý a svou moc by teď na mně použil bez rozmyšlení.

„Je to trochu trapné,“ přiznal jsem se.

„Určitě ne víc, než včerejší překvapení ve sprše,“ smál se. Když viděl můj výraz, ztichl. „Promiň, ale Alice to viděla. Ale neboj se, řekla to jenom mně. Ale zpátky k tématu. Co je s tou dívkou?“ Jasper se nenechal odbýt.

„Bella – tak se jmenuje, ona je... Jako bych jí byl ukradený. Všechny ty dívky, co tam byly, se o mě snažily už od první chvíle. Nakrucovaly se, mrkaly. Znáš to. Ale ona ne a dokonce na mě křičela. Je to víc než zvláštní.“

Jasper se zamyslel. „Máš pravdu. Náš vzhled láká naši potravu. Kdybychom žili jako ti druzí, pravděpodobně bys ji chtěl vylákat někam pryč, ale ona by s tebou nešla. Ale nesmíš to tak brát. Nemá o tebe zájem proto, že možná někoho má. Víš, jakmile jsem spatřil mou Alici, už nikdy jsem se nepodíval na jinou. Jako by ty dívky a ženy neměly tváře a těla.“ A najednou se o můj problém už nestaral. Začal vzpomínat, jak se s Alicí poznali. Zastavil se u stromu a jemně vzychnul.

To nemám zapotřebí, pomyslel jsem si, vydal se upíří rychlostí za ostatními a nechal Jaspera doslova v prachu.

Když jsem přišel na silnici v lese, všichni už tam stáli. Carlisle byl opřený o Emmettův džíp, Alice seděla s Esmé na kapotě a plánovaly si, jak navštíví výstavu moderního umění. Když Alice spozorovala, že tu není Jasper, zamračila se na mě. „Kde je Jazz?“ zeptala se.

„Jako bys to nevěděla,“ vrátil jsem jí stejně mrzutým tónem.

„Nejsem stroj na předpovídání budoucnosti, pane miss mokrý tričko.“ Seskočila s auta a čekala na odpověď.

„Podvádí tě se stromem asi deset kilometrů na jih,“ ušklíbnul jsem se.

„Cože?“ Vyvalila oči a já se bál, aby jí pomalu nevypadly.

„Zasnil se a vzpomíná na vaše setkání.“ Možná, že tam vzdychá ještě teď.

„Ach, to je milé, jdu vzpomínat s ním.“ A než stačila dopovědět, byla ta tam.

Děkuji všem, kteří bitku čtou a nechávají komenty, ale hlavní poděkování patří jak jinak než Evelyn, anetanii a azaret. Také vím, že dnešní díl nebyl nic moc, ale mám práci a hlavně stres z mojí seminární práce. Takže bych chtěla poprosit, jestli někdo dělal seminárku z oblasti náboženství, aby mi třeba písnul a dál pár typů. Děkuju moc. A abych nezapomněla, v příštím dílu vystoupí jedna postava, která ale moc dlouho nevydrží, a Edward okusí pocit žárlivosti. Vaše Tezz

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polštářová bitka - kapitola 4. Spiderman to jistí: