Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polštářová bitka - kapitola 5. Mentolem do nosu

16.07.2011 (20:30) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2807×

Po lovu, který jsem strávil s částí své rodiny, jsem byl nucen se vrátit do nynějšího domu hrůzy. Zaparkoval jsem auto u domu a pomalým, skoro až loudavým krokem jsem šel dovnitř. Ani jsem nemusel otevřít dveře, aby mě ten puch uhodil přímo do nosu. Takovou ránu by mi jistě dala ta Bella. Ten zápach byl strašný. „Marie!“ zavolal jsem do útrob domu. Věděl jsem, že tu je.

„Já už běžet!“ ozvala se a během pár vteřin stále přede mnou. „Copak se dít, Edward?“ zeptala se mě.

„Marie, co se tu stalo? Cítím tu strašný zápach.“ Opravdu byl natolik silný, aby si ho všiml i člověk. Bohužel jsem příčinu nemohl vyčíst z Mariiných myšlenek, jelikož myslela neustále jen na to, co má uvařit k večeři.

„Truby prasknout!“ vyhrkla. „Ty muset zavolat opravář a zařídit to, jinak žádná voda!“ mluvila dál.

„Marie, byl jsem pryč šest hodin, proč jsi ho nezavolala ty?“ Jako bych byl otrok, na kterého se jen houkne. Přiznávám, že jsem ten den měl hodně špatnou náladu.

„A ty pak na co být?“ Vykulila oči, otočila se na podpatku a odkráčela, aby stihla svůj každodení pořád Pleteme a háčkujeme. Povzdechl jsem si a šel do obývacího pokoje, kde byl v rohu na stolečku položen seznam čísel. Prošel jsem přes taxi, pizzu, psychiatra – toho jsem si raději poznamenal, až jsem našel to, co jsem potřeboval. Vytočil jsem číslo a čekal.

Za pár minut jsem měl vyřízeného instalatéra a konečně jsem si odechl. Jako průměrný muž jsem měl udělat jedinou věc, a to sednout si k televizi a naladit sportovní kanál. Ale nemohl jsem se radovat nad tím, že Jezdci vyhrávají nad Jestřáby, jelikož mě ten zápach otravoval. A navíc jsem ani neměl ponětí, kdo jsou Jezdci a Jestřábi. 
I když jsem zadržel dech, pořád se mi ten zápach cpal pod nos. Vzpomněl jsem si, že tu včera večer hořela vonná svíčka s olejem, a tak jsem se ji vydal hledat. Prohledal jsem dřevěné šuplíky, zásuvky, poličky a proutěné košíčky, ale nikde jsem nic nenašel. Byl jsem až moc dobře vychován na to, abych těm dívkám prohledával pokoje... Dobře, spíš jsem se bál, co tam najdu. Představa toho, že objevím Bellinu tajnou skrýš s pouty, bičíky a důtkami, mě děsila. Takže mi nezbývalo nic jiného, než jít za Marií. Zaťukal jsem na dveře a čekal, až mě Marie vyzve dál. „Jít dál,“ zahulákala a já vstoupil. Marie seděla ve starém houpacím křesle naproti malé televizi, v ruce držela jehlice a klubka a očima byla přilepená k televizi. „Co ty potřebovat?“ zeptala se a dál byla očima přilepená k obrazovce.

„Marie, ten odpad strašně smrdí. Není tu někde nějaký vonný olej nebo osvěžovač vzduchu?“

„To malá síla. Ty počkat, já mít dobrá věc.“ Přešla k nočnímu stolku a otevřela šuplík, ze kterého vytáhla nějakou oválnou krabičku. Odšroubovala víčko a já ucítíl silnou vůni mentolu. Na dva prsty si nabrala zelenou hmotu a šla ke mně.

„Marie, já...“ Nestačil jsem dopovědět a už mi mazala tu hmotu pod nosem. Samozřejmě, že neopomněla moje nosní dírky. Měl jsem pocit, že mi chce snad promasírovat mozek.

„A teď být v pořádku,“ usmála se a zas zasedla k televizi. S tím sajrajtem pod nosem jsem bloumal domem a čekal na opraváře. Opět jsem se usídlil v obývacím pokoji a čistě ze zvědavosti jsem sáhl po jednom z dívčích časopisů, co se válel na konferenčním stolku. Zrovna jsem četl v poradně odpověď pro Katynka01, která políbila svou kamarádku a teď řeší svou orientaci, když vtom zazvonil telefon. Počkal jsem několik vteřin, a pak jsem zvedl sluchátko.

„Ano?“ odpověděl jsem do telefonu.

„Ehm, tady Matt. Je tam někde Bella?“ zeptal se. Na chvíli jsem strnul. Je to snad její přítel? Nepřišlo mi to jako pravděpodobné, tomu muži muselo být něco kolem třiceti let. Ona přece nemůže chodit s někým, kdo je skoro dvakrát starší než ona. I když... U ní je možné všechno.

„Ne, Bella a ostatní jsou pryč a nevím, kdy se vrátí,“ zavrčel jsem do telefonu.

„Fajn, no tak ať mi zavolá. Díky.“ Než jsem mohl odpovědět, ten chlap zavěsil. Co si o sobě ten chlap myslí, jsem snad jeho sluha? Kdybych jen věděl, že ten Matt nebude zdaleka to nejhorší, co mě dnes vytočí...

XXX

Očima jsem hltal nový fotoromán a koutkem mysli kontroloval Enriqa, toho instalatéra, když jsem uslyšel zvuk auta. No, auta. Ty puberťačky používaly menší dodávku, aby se tam všechny poskládaly. Úspěšně jsem jejich příchod ignoroval, stejně jako jejich myšlenky, ale jedno zalapání po dechu mě donutilo odtrhnout oči od lesklých stránek. Bella měla upřené oči přes celou místnost až do kuchyně, kde Enrique spravoval potrubí pod dřezem. „Hej, Bello!“ zamávala jí před očima Teresa.

Bella jemně nadskočila a odtrhla od něj oči. „Kdo to je?“ usmála se.

„Jmenovat se Enrique a je z Chile. On opravit naše truba,“ vysvětlila jí Marie.

„Ay caramba!“ zavrčela Bella. Na nic nečekala a šla do kuchyně za ním. Nemohl jsem uvěřit, že mě celou dobu ignoruje a raději jde za nějakým zpoceným instalatérem! V tu chvíli jsem se zarazil nad vlastními myšlenkami. Byl jsem jako Rosalie. Nikdy mě nechtěla jako milence, ale můj nezájem ji víc než rozčiloval. A právě to se teď děje se mnou. Což je samozřejmě směšné... Jen jsem na to nebyl zvyklý, uklidňoval jsem se.

„My máme rozbitou troubu?“ ozvala se mírně pomalá Nicole.

„Myslí potrubí! Bože!“ zakoulela očima Teresa a během pár vteřin se všechny rozutekly. Samozřejmě, že se šly jen upravit, aby mě mohly zase okupovat jako nějakou válečnou pevnost. Velmi jasně jsem jim dával najevo, že o ně nemám zájem, ale asi jsem nebyl dost chladný. Docela paradox...

XXX

„Bello?“ oslovila Amy Bellu, když byly ve svém pokoji. Všechny se připravovaly na spánek, Enrique už konečně odešel a Marie zařezávala dobré tři hodiny. Myslím, že kdyby mohl Emmett spát, chrápal by stejně jako ona.

„No?“ odpověděla Bella a protáhla se na úzké posteli. Vše jsem sledoval přes Amyiny myšlenky a jen tiše ležel ve svém pokoji.

„Proč tak moc vyjíždíš po tom opraváři, když je tu takovej kus jako Edward?“ Amy byla zvědavá, stejně jako ostatní dívky. Žádná to nechápala a já také ne, přesto byla moje zvědavost mnohem větší, než ta jejich.

„Edward není můj typ, sama to víš. Navíc je to podle mě namyšlenej blbeček. A víš, co se říká? Velké ego, malý kámoš,“ zahihňala se a ve mně to začalo vřít. Jsem přece kus chlapa a ona mě tu takhle znehodnocuje!

„Tak to teda ne!“ vyhrkla Amy a rychle si sedla na postel. „Všechny jsme ho viděly a je to pořádnej kus chlapa.“

„Viděla jsem už lepší a stejně, nemám náladu s tahat s Panem Dokonalým, co mu žádná nesahá po paty. Copak nevidíš, jak váš všechny posílá do kopru? Že bych se na takovýho blba nevykašlala.“ Ta malá potvora na mně nenechala nit suchou a až o dobrou hodinu obě usnuly. Štvalo mě, že zrovna jí jsem nemohl číst myšlenky. Právě jí! Té, které byla nejméně předvídatelná, teda jestli vůbec byla. Doufal jsem, že by Carlisle mohl přijít s vysvětlením, proč na ni můj dar nefunguje, ale ani on si nevěděl rady. 

XXX

Celý následující den jsem strávil s Esmé doma. Na ubytovně nebylo co dělat, Marie měla volno a dívky byly ve škole. S Esmé mi bylo vždy dobře. Za celé ty roky mi opravdu byla matkou a můj odchod zvládala ze všech nejhůř. Povídali jsme si a nakonec jsem jí i pomohl s jedním projektem.

„Edwarde, já vím, že tě něco trápí. Vypadáš ustaraně.“ Její dlaň mě pohladila po tváři.

„Mami,“ promluvil jsem, „jen je to změna. Musím si na to zvyknout, zvládám to tam vcelku dobře,“ usmál jsem se.

„Přeci mě nepřipraví o rozum banda holek.“ Snad...

„Tak to je pravda,“ usmála se a hned vypadala klidněji. „Edwarde, měl bys příští úterý čas? S Alicí bychom rády jely na výstavu Moderního umění. Bude tam představovat dva své obrazy i Jason Polan.“

Nastala přede mnou těžká chvíle rozhodování. Mohl jsem strávit celý večer s nabroušenou Bellou, nebo jít do města s mou matkou a sestrou. „Jistě, budu moc rád,“ slíbil jsem jí. S Esmé utíkal čas tak rychle, že jsem si ani neuvědomil, že jsem měl být na ubytovně už skoro hodinu.

Rozloučil jsem se s Esmé a vyjel jsem. Moje dobrá nálada, kterou mě zaplavila moje matka, ale velmi brzy zmizela, ještě než jsem zaparkoval svoje volvo u chodníku. V myšlenkách jsem viděla Bellu, která se usmívala od ucha k uchu. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nebyla úplně nahá a svoje úsměvy neposílala Enriqovi!
Rozhodnou chůzí jsem vletěl do domu, vyběhl schody a rázně rozrazil doveře do Bellina a Amyina pokoje. Ti dva na mě udiveně zírali. Bella po chvíli nasadila klidnou tvář a Enriquovi myšlenky se tetelily blahem, neboť Bella projevovala zájem o něj a ne o mě. Což mi bylo přirozeně ukradené, ale v domě platí jistá pravidla a já musel dohlížet na to, aby se dodržovala.

„Ahoj, Edwarde,“ usmála se. Zdá se mi to? Právě jsem je přistihl nahé v posteli a ona se na mě usmívá, jako bychom se potkali u snídaně!

Neodpověděl jsem na její pozdrav, přihnal jsem se k tomu chlápkovi a nasadil masku lovce. Jeho srdeční tep se ihned zrychlil. „Ty! Okamžitě vypadni z tohohle domu!“ Jeho zorničky se zúžily.

Bella mu položila dlaň na odhalenou hruď a otočila se s nenávistným pohledem na mě. „Edwarde, to snad přeháníš! Neděláme tu nic špatného,“ promluvila rozzuřeně. Nic špatného? Ta holka se mi evidentně zdá.

„Bello, nehodlám se o tom s tebou bavit. Tohle si s ním provozuj jinde, ale ne tady. Pravidla znáš.“ Ale evidentně na ně zvysoka kašle... Vzal jsem Enriqa silně - na člověka - za loket a chtěl ho vytáhnout z té úzké postele, ale nějak jsem to v návalu vzteku nedomyslel. Enriqe se chytil lemu deky a celou ji se sebou stáhl na zem. V tu ránu jsem ji viděl. Ležela na posteli, nohy jemně pokrčené, přesto jsem vše viděl. Každý záhyb jejího těla. Ne, že bych nikdy neviděl nahou ženu, jen to nebylo... No, naživo. Trvalo mi jen dvě sekundy, než jsem se otočil a dlaně si přitiskl na oči.

„Nedívám se! Nedívám!“ vykřikl jsem, jako bych právě viděl něco strašidelného, ale opak byl pravdou. Sice jsem nebyl člověk, ale byl jsem muž a už tak bylo nesmírně těžké udržet mužské chtíče na uzdě. Vždyť jsem také sto let abstinoval!

Enriqe byl stále v šoku, opatrně jsem se tedy sklonil a bez pohledu na ni jsem jí hodil deku, kterou jsem vypáčil tomu bastardovi z rukou.

„Edwarde, děláš, jako bych byla Medúza,“ zaskřípala zubama. Medúza... Ten, kdo se na ni podívá, zkamení. Uchichtl jsem se, protože pohled na Bellu spíš donutí kámen, aby roztál. Musel jsem se okřiknout, neboť tohle nejsou myšlenky gentlemana.

Neodpověděl jsem jí a hrozivě se podíval na toho hulváta. Stále klečel u postele na zemi, chtěl si zakrýt svoje intimní partie. Hned za mnou se válely jeho kalhoty. Jedním pohybem ruky jsem je po něm hodil. Při mé síle bych mu mohl knoflíkem na nich rozbít lebku. Potlačil jsem nutkání udělat to.

„Tak vypadneš už!“ zavrčel jsem na něj.

„Sí, señor,“ vyhrkl a ani se neobtěžoval se obléknout. S kalhotami v ruce vyběhl z pokoje a rychlostí blesku i z domu. Hořce jsem se zasmál, protože si nevzal, chudák, ani boty.

Škoda, že mi ten samolibý úsměv nevydržel na rtech déle. „To si ze mě děláš srandu, ne? Přehnal jsi to! Nemáš žédné právo kohokoliv vyhazovat z mého pokoje!“ křičela a přikrývka jí sotva zakrývala to nejnutnější.

„Bello,“ promluvil jsem klidně a stlačil jsem si kořen nosu, „já mám za vás všechny odpovědnost. Tvoji rodiče by tohle doma také netrpěli, takže já také ne. A cokoliv řekneš, můj názor nezmění. Chovej se jako dospělá.“

Její tvář neuvěřitelně zbrunátněla, tváře se jí nafukovaly a já myslel, že jí začne za chvíli unikat pára z uší. „Tak hele, ty frajírku libovej, úchyle pošahanej. Já si sem budu vodit, koho chci a taky vyhazovat, koho chci. A začnu s tebou...“ Její hlas byl klidný, mírný, ale najednou se zhluboka nadechla a na celý dům zakřičela: „Takže vysmahni z mojí ložnice!“

XXX

Byl už večer, když jsem mluvil s Marií v kuchyni. „Takže ty vyhodit Enriqa? Dobře ty udělat. On na Bellu moc starý a moc smrdět.“ Udělala grimasu a znovu osolila těstoviny, jež vařila.

„Ale ona mě za to nesnáší. Je moc mladá, aby pochopila, že jsem udělal to nejlepší v jejím zájmu.“ Seděl jsem na barové židličce vedle sporáku, kde se v každém hrnci něco vařilo. Všechny až na mě a Marii byly ve svých pokojích a připravovaly se na testy ve škole.

„To Bella nikdy neudělat. Ona moc tvrdá hlava, aby poznat svoje chyba. Ale ty udělat moc dobře. A teď ochutnat moje mexická kuchyně,“ zařivě se na mě usmála a tlačila mi lžící k obličeji. Chtěl jsem uhnout a vymluvit se na to, že nemám hlad, ale jednou to muselo přijít. Musel jsem jíst, jinak by to bylo až moc nápadné. Otevřel jsem pusu dokořán a když jsem měl lžíci na jazyku, stlačil jsem čelist a polkl. Jídlo, jenž mi chutnalo jako bláto, se mi pomalu sunulo do hrku.

„Chutnat? Ne víc koření?“ zeptala se starostlivě.

S velkým úsilím jsem na tváři doslova vykouzlil úsměv. „Ňamka,“ ohodnotil jsem a Marie si viditelně oddychla. Přešla k dřezu a snažila se natočit další vodu do hrnce, aby uvařila i zbytek těstovin, ale voda ne a ne téct.

„Edward? Ty ho vyhodit před tím, než on dokončit práce?“ Její šokující a zároveň vyděšený tón mě celkem zarazil. Ano, vyhodil jsem ho ještě předtím, než vše dokončil. Co jsem měl udělat? „Hej borče, gratuluju k dalšímu zářezu, ale teď běž dodělat ten přívod vody a odvod odpadu, abych ti mohl zaplatit a dát ti dýško. Jo a možná by sis mohl užít ještě s nějakou tady, mám jich v zásobě ještě dost.“ Jo, to by ho určitě potěšilo.

Nestačil jsem jí odpovědět. Výkřik z prvního patra mě zarazil. Ten jekot patřil Belle. V myšlenkách ostatních jsem nic neviděl. Jen to, že se všechny lekly a utíkají na chodbu se podívat, co se stalo. Nebyly ale rychlejší než Bella, která už seběhla schody a vlítla do kuchyně. Na sobě měla jen ručník, ledabyle ovázaný kolem těla. Co bylo ale hlavní, bylo to, že jí z vlasů stékala jakási břečka a Bella tak kolem sebe šířila neuvěřitelný zápach. Ten odpad stále nefungoval, jak měl, a tak se Bella nedopatřením osprchovala odpadky z drtiče. Měřila si mě nenávistným, zabijáckým pohledem, nozdry rozšířené.

„Ty!“ zaburácela. „Ty jeden idiote!“

Tak co vy na to? Neztratila jsem moc toho spisovatelského umu, že ne? Prosím, prosím, řekněte, že ne O:)

Jinak se omlouvám admince, která to po mě musela číst. Snažila jsem se eliminovat chyby na minimum, ale hold jsem vyšla ze cviku. Jinak jsem ráda, když se bude bitka pořád líbit. Protože jestli se vám líbilo alespoň trochu tohle, tak z Belly u soudu, nebo Edwarda s Bellou v kroušku hippies se zamilujete. Děkuju všem, kdo se k bitce vrátili. Tezzy

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polštářová bitka - kapitola 5. Mentolem do nosu: