Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta - 2. kapitola

19.10.2009 (19:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1949×

2. kapitola

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Ve spánku mě pronásledovaly noční můry nejrůznějšího typu. Často jsem se budila zpocená a vyděšená. Edward u mne byl po celou tu dobu a snažil se mne utišit. Tentokrát mu to ale moc nešlo. Copak netušil, že se nebojím o sebe, ale o něj? Jane vlastní krutý dar, kterým by Edwardovi ublížila jen při jediném pohledu. Já byla vůči této její schopnosti odolná, ale Edward ani nikdo z jeho rodiny ne. A to mi nahánělo největší hrůzu. Co je můj život oproti životu Edwarda? Jeho život byl pro mě mnohem dražší než můj vlastní.

Ráno mne probudila vůně míchaných vajíček. Promnula jsem si své opuchlé oči a rozhlédla se kolem. Za moment do pokoje přišel Edward, v ruce tác s jídlem a pitím, na tváři trochu zmatený výraz.

„Dobré ráno. Dovolil jsem si ti něco ukuchtit. Snad ti to bude chutnat.“ řekl a políbil mne na čelo.

„Edwarde, jsi báječný, vážně, ale já teď na jídlo nemám ani pomyšlení.“

„O tomhle nebudeme diskutovat, sníš to a hotovo.“ rozkázal mi, a tak jsem ho raději poslechla. Vajíčka jsem v puse dlouho převalovala než jsem je dokázala spolknout. Nebylo to tím, že by mi nechutnaly, ba právě naopak, Edward je udělal vynikající, ale bylo mi zle z pomyšlení, že Jane se chystá ublížit mně nebo někomu z mých nejbližších a já tu sedím v posteli a vychutnávám si snídani.

„Co se teď bude dít? Odjedeme?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Ano, ale ne hned. Carlisle si myslí, že by bylo nejlepší, kdyby on sám zajel do Itálie a vše probral s Arem. Ostatní dnes přijedou za námi, brzy by tu měli být. Tebe pak odveze Rosalie zpátky do Forks, kde o tebe bude pečovat společně s Esme. Já, Alice, Jasper a Emmet tu zůstaneme a vyřídíme to s Jane sami. Kdyby nastali jakékoliv komplikace u vás doma, ihned za tebou přijedu. Tohle je náš plán.“

Moc se mi to nezamlouvalo. Carlisle bude sám ve Vollteře, bez jakékoliv akutní pomoci, kdyby ji potřeboval. Rosalie že se o mě bude starat? A Edward se svými zbylými sourozenci půjdou proti Jane? To bylo vůbec nejhorší!

„Edwarde, já nevím, jestli je to dobrý nápad...“ zamumlala jsem a spolkla další sousto vajíček.

„Neboj se, všechno bude zase v pořádku. Nikomu se nic nestane.“ slibovala ta nádherná bytost a bylo tak lehké jeho slovům uvěřit, že mi pár ustaraných vrásek na čele hned zmizelo.

Kolem desáté hodiny dorazili Rosalie, Alice, Jasper a Emmet. Všechny jsem je radostně objala, až na Rosalie, která se mne stále stranila.

„To snad není dne, kdy by Bella Swanová něco nevyvedla!“ žertoval Emmet a burácivě se zasmál.

„Alice, jak vypadají plány Jane na dnešní den?“ Edward se neobtěžoval těmi úvodními zdvořilými frázemi a radši přešel rovnou k věci.

„Nevím, vypadá zmateně. Nečekala, že se tady objevíš tak rychle, myslela si, že Bellu dostane ještě předtím, než přijdeš. Překvapil jsi ji. Teď si není jistá jak má zareagovat.“

„Alice, já ale pořád netuším jaký má důvod. Proč tak najednou? Proč přišla, z ničeho nic a snaží se mě zabít?“ přerušila jsem jejich konverzaci. Na tuhle otázku jsem musela mít odpověď.

„Původně chtěla zjistit jestli jsi stále ještě člověk, a když se dozvěděla, že ano, rozhodla se, že potrestá tuhle opovážlivost. Navíc má ještě jeden osobní problém. Příšerně ji štve, že jediná ty, která ani nejsi upír, jsi odolná vůči její schopnosti.“

No samozřejmě, Jane musela být vždy ta nejdokonalejší, nezlomná bytost, mohlo mě to napadnout.

„Bello, myslím, že bude nejlepší, když už pojedete, Rosalie začíná být značně netrpělivá.“ prohlásil Jasper a Rosalie se na něj vražedně ušklíbla.

„Fajn, tak... na sebe dávejte pozor, prosím! A nedovolte, aby se vám kvůli mně něco stalo, ano? Zatím ahoj a hodně štěstí...“ řekla jsem a chystala se k odchodu, tašku už jsem měla sbalenou. U dveří mne ještě chytil Edward a dlouze mne políbil. Připadala jsem si úplně stejně jako tenkrát před soubojem mezi Cullenovými a Jamesem.

Nechtěla jsem se od mé jediné lásky odtrhnout ale Rosalie znechuceně zasyčela, a tak mi stejně nezbylo nic jiného.

„Edwarde, buďte opatrní prosím! Nesmí se vám nic stát, jasné?!“

„Neboj se, nebude to trvat dlouho a já za tebou přijedu do Forks a všechno bude tak jak má být. Miluji tě, Bello.“

„Já tebe taky.“ šeptali jsme si, než jsme se nakonec znovu políbili. Pak Edward opustil má ústa a povzbudivě se usmál. Já nastoupila do Rosaliiného červeného cabrioletu a ještě než jsem si stihla zapnout bezpečnostní pás, auto se rozjelo ohromnou rychlostí.

Přesně jak jsem čekala, Rosalie se se mnou nebavila. Neprohodila se mnou ani slovíčko, nic. Byla to podivná a zdlouhavá cesta. Po asi třech hodinách té nudné, i když zběsilé jízdy jsem začala cítit potřebu jít na záchod. Bylo mi to trapné, protože upíři nic podobného řešit nemuseli, ale když už jsem to nemohla vydržet, prostě jsem to Rosalie sdělit musela.

„Rosalie, nezlob se, ale nemohla bys někde zastavit, já potřebuju jít na záchod.“ při těch slovech jsem zrudla jako rajče. Nebyla jsem zvyklá mluvit s tou blonďatou bohyní.

Rosalie se zachichotala, ale nijak mou situaci nekomentovala. Na první benzíně, na kterou jsme narazili, mi zastavila a já vyletěla z auta jako střela rovnou k záchodům.

Když byla potřeba vykonána, opláchla jsem si ruce i obličej ledovou vodou a chvíli jsem zůstala jen tak stát se zavřenýma očima nad umyvadlem. Nevím, co jsem to dělala, asi jsem potřebovala jen kapku oddychu. Ta studená voda mě uklidňovala, oživovala, dávala mi sílu. Nechala jsem ji, aby mi stekla až za tričko, bylo to tak uvolňující! Nebyli jsme ještě ani v půlce naší cesty, a já už byla tolik znavená! Ano, trávit čas s Rosalie bylo opravdu dost vyčerpávající.

Když už jsem rozhodla, že je na čase se vrátit do auta, otevřela jsem oči a chystala se k odchodu. Místo toho jsem ale zkoprněla na místě.

Obraz v zrcadle byl jednoznačný. Viděla jsem v něm sebe, bílou jako stěna, a za sebou Jane, ještě bělejší než já sama.

„Nemusíš se otáčet jestli nechceš, Bello. Aspoň uvidíš, jak umíráš.“ řekla mi a ledově se zasmála. Okamžitě mi naskočila husí kůže. V krku jsem měla knedlík, takže jsem ani řvát nemohla.

„Víš, je milé, že se o tebe tvoji přátelé tak starají, ale pro odvoz ti nevybrali zrovna tu nejsprávnější osobu, nemyslíš?“ pokračovala a já jen poslouchala, omámená údivem a náhlým strachem. „Doufám, že aspoň tušíš, proč jsem tady. Porušila jsi slib, který jsi dala Arovi, a mně nezbývá nic jiného, než tě za to řádně potrestat.“ Ta slova mne popudila.

„Myslím, že ti vadí spíš to, že mi nemůžeš ublížit tím svým darem!“ Knedlík z krku byl ihned pryč, ale asi to nebyla moc dobrá volba. Jane se přestala usmívat, její výraz ztvrdl v hněvivém úšklebku. Já se neubránila a musela pokračovat, bylo to hloupé, ale něco mi nedovolovalo přestat. „Jsi příšerně sobecká a pokrytecká Jane!“

Tím jsem už tak dost vytočenou upírku rozzuřila ještě víc. Napřáhla ruku a mě s ní udeřila. V poslední vteřině jsem uhnula, takže mi Jane neurazila hlavu, ale v hrudníku mi něco zapraskalo. Zařvala jsem bolestí.

V tu chvíli tam už stála Rosalie. Jakmile ji Jane spatřila, utekla. Nebyla zbabělá, byla vychytralá.

„Ach bože, Edward mě zabije! Proč jsi hned nepřišla zpátky?!“ seřvala mě, ale bylo na ní poznat, že ji to opravdu mrzí. Snažila se mne zvednout ze země, ale já zaječela znovu. Ta bolest se nedala vydržet.

„Myslím, že máš zlomené žebro, máš štěstí, že tě nezlomila vejpůl!“ Pak mě jemně zvedla a odnesla do auta.

„Kam pojedeme? Do Forks je to příliš daleko.“ řekla jsem tiše, hlas mi přestával pomalu vypovídat službu, dnes toho bylo na mě až příliš.

„Vrátíme se zpátky, nic jiného nám nezbude. Lež a nehýbej se, Bello!“ přikázala mi, a vážně nebylo těžké ji poslechnout. Kdykoliv jsem se totiž pohnula, bolest se vrátila a ještě ve větší míře.

Cesta zpátky byla snad ještě delší. Přemýšlela jsem jak bude reagovat Edward, až mě uvidí. Doufám, že Rosalie nevynadá, mohla jsem si za to přece sama.

Když jsem dorazily na místo, a když jsem spatřila Edwarda, myslela jsem, že každou chvíli vybuchne. Okamžitě stál u mě, hladil mě po vlasech a stále dokola mi šeptal, že se mi moc omlouvá. Na Rosalie se rozzuřeně podíval a zasyčel něco o tom, že si spolu ještě promluví.

V nemocnici si mne chtěli pár dní nechat, což bylo samozřejmé. Edward se u mého lůžka pravidelně střídal s Alice. Oba mne vykrmovali sladkými řečičkami o tom, jak bude všechno zase za pár dnů v pořádku a podobně. Popravdě už mě to nudilo. Jediné na co jsem se vždy těšila, byl Edwardův polibek na mé čelo, protože jinam si mne zatím políbit nedovolil, tvrdil, že by mne to mohlo bolet, nebo vyčerpávat. Jako kdyby mi to nějak extrémně vadilo. Pokud jsem byla na blízku Edwardovi, žádná bolest nebyla tak hrozná.

Po týdnu klidu jsem se cítila mnohem lépe. Zato Cullenovi si dělali stále větší starosti ohledně Jane, protože se už hodně dlouho neukázala a Alice ani neviděla nic konkrétního z její budoucnosti.

„Alice, nemohla bys mi prosím donést něco k pití, mám strašně vyschlo v krku.“ poprosila jsem mou nejlepší kamarádku. Všichni kromě jí byli dnes na lovu, ona dostala za úkol střežit mě jako oko v hlavě.

„Co by to mělo být? Voda nebo džus?“ otázala se mne s okouzlujícím výrazem ve tváři.

„Džus prosím, pomerančový. Děkuju.“ usmála jsem se na ni, a Alice vytančila ven. Hned po jejím odchodu mi zazvonil telefon. Už dlouho mi nikdo nevolal, tak mne to překvapilo. Podívala jsem se na displej a tam neznámé číslo. Vzala jsem to.

„Teď mě dobře poslouchej. Váš milovaný Carlisle nás poctil svou návštěvou, to asi víš. Aro se ale nemůže rozhodnout, zda ho má pustit, nebo zabít.“ Samozřejmě, byla to Jane, kdo jiný. To co říkala, mne vyděsilo. Znovu mi to připomnělo situaci s Jamesem.

„Okamžitě ho pusťte! Ty chceš přece mě!“ zaječela jsem na ni do telefonu. Jane se potutelně zasmála.

„Fajn, jsem ráda že i tobě na něm záleží. Můžeš mu pomoct. Pokud se sama obětuješ, Carlisle bude volný, pokud ne, má váš “taťka“ smůlu.“ pronesla vážně.

„Co mám udělat?“ zeptala jsem se a už jsem přemýšlela nad tím, jak se odsud dostanu.

„Nemusíš dělat nic, já si pro tebe přijdu.“ řekla a hned na to hovor ukončila. Na okno mého nemocničního pokoje pak cosi zaškrábalo dlouhými nehty.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta - 2. kapitola: