Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 10. kapitola Pohled Edwarda

03.03.2010 (20:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2700×

Edit: Článek neprošel korekcí.

10. Minulost mě dohnala


Pohled Edwarda

Další nudný den ve škole. Nedělalo mi problém chodit mezi lidi, ale studovat pořád to stejné vás časem přestane bavit. Stačí střední školu udělat dvakrát třikrát za sebou, ale když ji děláte po čtyřicáté druhé, přestane vás to bavit. Měl bych si najít nějaké jiné uspokojení, třeba začít pracovat.

Nechal jsem tu myšlenku pořádně plynout v hlavě. Nemuselo by to být tak strašné.

,,Tak na to zapomeň! Přece nás v tom nechceš nechat," zakňučela Alice ze zadního sedadla mého volva. Povzdechl jsem si. Zase všechno viděla dřív, než je potřeba.

,,V čem nás nechce nechat?" zeptal se zvědavě Emmett a s tím svým typickým úsměvem mě pozoroval.

,,Nečum tak na mě!" okřikl jsem ho a tak svůj pohled zaostřil na Alici.

,,Nebaví ho škola, chce jít pracovat," protočila Alice oči, aby to ostatním vysvětlila a v duchu dodala: ,,Jsi divnej, brácha. Měl by sis najít holku."

Smykem jsem zabrzdil na parkovacím místě před školou a rychle vystoupil. Poslední myšlenku Alice jsem ignoroval a vydal se pomalu na první hodinu. Ještě že cesta netrvala tak dlouho.

Matematiku v učebně dvacet dva bych si klidně i pro dnešek odpustil. Vešel jsem do třídy a automaticky zamířil ke své lavici. Vždy byla prázdná, dnes v ní ale seděla ta nová dívka. Myšlenky všech ve třídě směřovaly právě k ní, ale já je nevnímal. Dokázal jsem toho o lidech zjistit mnohem víc, než by oni sami mohli.

Dívala se z okna a vypadala, jako by si přála být kdekoli jinde, než tady. Docela jsem s ní i soucítil. Potichu jsem došel až k ní a pousmál se. Vypadala tak roztomile.

,,Promiň, ale tohle je moje místo,´´ řekl jsem a sledoval, jak nadskočila. Dalo mi zabrat, abych se nesmál. Podívala se na mě a na chvíli se z ní stala socha. Zkusil jsem ji nakouknout do mysli, ale pořád to nešlo. Jen ta samá tma, jako v obchodě.

Stále nic neříkala, jen mě pozorovala.

,,Klidně ale můžeme sedět spolu,´´ pokrčil jsem rameny. Když neřekla nic ani na tohle, posadil jsem se vedle ní. Opatrně jsem nasál vzduch. Voněla úplně stejně jako předtím. Něco z její krve mě vábilo. Něco díky čemu jsem měl nutkání se po ní vrhnout, ale společně s tím byl i pach, který mě odpuzoval. Zmoklý pes - přesně tak jsem to cítil.

Odvrátila obličej a podívala se na učitele. Já tak měl možnost si ji pořádně prohlédnout.

Tmavě hnědé vlasy ji neúhledně padaly po zádech, ale mně se to líbilo. Na tváři ji hrál takový ten typický otrávený výraz a já se tomu musel usmát. Aspoň nejsem jediný, koho škola nebaví.

,,Proč na ni ten Cullen tak čumí? Nestihl se nasnídat, nebo co?" podíval jsem se po původci téhle myšlenky a zahlédl Mike Newtona, jak mě a Isabellu - tedy Bellu - zaujatě pozoruje. Zářivě jsem se na něj usmál a nechal tak osvítit svoje zuby zářivkami. Jeho pohled se změnil na vyděšený a raději se podíval jinam.

V duchu jsem se pochválil a znovu se zaměřil na Bellu. Zamračila se, otočila se na mě a chtěla promluvit, ale já ji předběhl.

,,Asi nebudeš moc hovorná, že? No nevadí, já jsem Edward Cullen a myslím, že jsme se už setkali před pár dny v obchoďáku,´´ řekl jsem. Zamračila se ještě víc. Co se jí nelíbí?

Pak se její oči podivně zaleskly a já se trochu lekl. Vypadala ,jako by si na něco vzpomněla. Poté se její oči vrátily do normálu, ale to nebylo dobré. Zorničky se jí rozšířily a vyděšeně si mě prohlížela. Pak se rozhlédla kolem nás a trochu se i s židličkou odtáhla. Co se stalo?

Nechápavě jsem ji pozoroval a snažil se přijít na to, proč se její reakce na mě tak změnila. Ani jsem nepotřeboval Jasperovu schopnost, abych to poznal. Můj pohled sklouzl na její ruce, které měla zaťaté do pěstí. V jejích očích byla vidět až nemožně velká nenávist.

Z pozorování mě vytrhl školní zvonek ohlašující konec hodiny. Než jsem stihl cokoli zaregistrovat, Bella vyskočila na nohy, věci naházela do tašky a chtěla odejít. Přece ji v tomhle stavu ale nenechám jen tak jit!

Vyskočil jsem na nohy a stoupl ji do cesty. Narazila mi do hrudníku a já na chvíli díky tomu doteku přestal myslet. Když zvedla oči a podívala se na mě, lekl jsem se. Z jejích očí lítaly blesky směrem na moji osobu. Natáhl jsem k ní ruku a chtěl něco říct, ale to už mizela ve dveřích třídy.

Přece ji nenecháš jen tak zmizet! křičel na mě můj vnitřní hlas. To zděšení v jejích očích jasně říkalo, že ona něco ví. Že ona na něco přišla. A to nemůžu nechat jen tak.

Rychle jsem si posbíral věci a vydal se po stopě kořisti. Nechci ji ublížit, ale nenechám ji, aby ohrozila moji rodinu. Na to nemá právo, ať už jsem ji udělal cokoli.

Její kroky směřovaly do nějakého kumbálu. Chtěl jsem za ní přijít co nejméně nápadně, ale dveře byly zamčené. Kašlu na to, pomyslel jsem si a prudce strčil do dveří. Ty se otevřely dokořán, ale Bellu jsem nikde neviděl. Zavřel jsem dveře a podíval se kolem. Údery srdce v místnosti mi dávaly jasnou nápovědu, kde se Bella nachází. Vyjekla a snažila se to ještě nějak schovat, ale já ji slyšel. Predátor si nenechá utéct svoji kořist.

Vyděšeně se mi dívala do očí. Možná mi ji bylo líto, ale teď na to nebyl čas.

,,Alice, kde sakra jsi?" zamumlal jsem a přitom překonal vzdálenost mezi mnou a Bellou. Popadl jsem ji za ramena a vytáhl na nohy.

,,Co to-" ozval se její vyděšený hlásek, ale já jsem zavrtěl hlavou a s jednou rukou položenou stále na jejím rameni ji odvlekl za školu. Tady budeme mít dost klidu si promluvit.

„Kdo jsi a co o mě víš?“ zamračil jsem se. Nechtěl jsem na ni hned takhle spustit, ale tak moc mě štvalo, že nevím, co si myslí, že se to prostě nedalo zadržet. Překvapeně na mě vyvalila oči a otevřela pusu úžasem. Moje oči se zúžily. Co to má být teď?

Z ničeho nic do mě vrazila a já spadl na zem. Jak se ji to mohlo podařit? Vždyť normálnímu smrtelníkovi se to povést nemůže, nebo snad ano? Mezitím si sedla si na mou hruď a ruce mi uvěznila pod nohama. Proč tohle dělá? Já ji nechci nijak ublížit.

Vážně ne? Vždyť jsi ji před chvílí chtěl zabít, našeptával mi hlas v hlavě. Snažil jsem se kopat kolem sebe nohama a nějak se vyprostit z jejího sevření, ale nešlo to. Jako by teď v tuhle chvíli byla silnější než já. Když mi došlo, že se mi to prostě nepodaří, nechal jsem toho a jen se jí díval odevzdaně do očí.

„Co teď?“ zašeptal jsem a její oči se mi zaryly do tváře. Obličej se zdál být ještě zuřivější a jako důkaz mě chytila kolem krku. Chce mě snad udusit? Upíra, který nepotřebuje dýchat?

„Teď bych tě měla zabít,“ zamumlala. Dívala se na mě zvláštním pohledem, jako by se mi tím snažila něco říct.

A v tom to přišlo. Bylo to jako výstřel do tmy. Všechno se mi vybavilo.

Muž a žena leží v trávě. Všude kolem krev. Ticho narušující jen mlaskání, jak jeden můj společník vysává krev z muže. Z domu vyběhne dívenka a vrhá se k rodičům. Ten její pohled, když je vidí...

,,To jsi ty,“ zašeptal jsem, když se mi konečně objevil hlas. Ani jsem pořádně nestačil postřehnout Emmettovi myšlenky , přesto že křičely: ,,Jdeme ti s tou mrškou pomoct!" a už Bella letěla vzduchem. Když její tělo narazilo do popelnic a ozval se ten děsivý zvuk, myslel jsem, že Emmetta zmlátím.

,,Co to děláš, ty troubo? Ona není nebezpečná!“ zakřičel jsem na něj a utíkal Belle pomoci se zvednout. Snad ji nic nebude.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. Snažil jsem se ji nijak neublížit, ale když si zakryla uši, lekl jsem se, že jsem ji něco omylem udělal.

„Co to dělá?“ ozvalo se za námi. Ten Emmett si nedá pokoj, že?

„Tak jak jsi na tom?“ zeptala se ji starostlivě Alice. Bella otevřela oči a překvapeně si Alici měřila. Je na ní snad něco zvláštního? Podle mě je už takových padesát let stejná.

Pak se Bella podívala kolem sebe a chvíli pozorovala vyděšeně Emmetta. Je pravda, že pro někoho, kdo ho vidí poprvé, to může být trochu šok.

„Můžeš vstát?" zeptal jsem se jí. Když mě uviděla, jak ji držím, rychle se postavila na nohy a udělala pár kroků od nás. To se ji představa, že stojí vedle mě, tak příčí?

„Nechte mě!“ zamumlala. Vypadala jako malá myška zahnaná do rohu divokým kocourem. Uznávám, že jsem jí chtěl ublížit, ale teď, když vypadala tak bezbanně, měl jsem nutkání ji chránit před celým světem.

„Vidíš, co děláš! Kvůli tobě se nás teď bojí!“ osočila se Alice na Emmetta. Emmett jen pokrčil rameny a usmál se. ,,Patří jí to."

„Neublížíme ti,“ zamumlal jsem a udělal pár kroků k ní. Zakývala hlavou a začala ustupovat dozadu. Když narazila zády do zdi, sykla. Podívala se kolem sebe. Pořád byla stejně vyděšená. Jak ji jen uklidnit? Pak mi došlo, že by bylo nejlepší poslat sourozence pryč, abychom si mohli promluvit jen my dva.

„Takhle to myslím bude jistější,“ zamumlal jsem si pro sebe, když konečně odešli.

„Odkud mě znáš?“ zeptal jsem se tentokrát už nahlas.

„Je to už tak dlouho, že si to tvá dokonalá paměť nepamatuje?" odfrkla si. Když jsem ji věnoval nechápavý pohled, pokračovala.

„Malá dívenka stojí kousek od svých mrtvých rodičů a dívá se na jejich vrahy. Tu noc svítil jasně měsíc a ukazoval tak vše velice jasně. Rudé oči nočních příšer, kterým po bradě teče krev. Pořád ti to nic neříká?“

Otevřel jsem pusu a chtěl něco říct říct, ale nevyšla ze mě ani hláska. Tak přeci jen je to pravda! To snad ne...

Než stačila ona, nebo kdokoli jiný něco zaregistrovat, byl jsem pryč. Uháněl jsem, jak nejrychleji to jen šlo a snažil se vyhnat tu vzpomínku z mysli. Marně. Byla tam. Pořád jsem sledoval celý ten boj o život, jak se její rodiče brání. Ještě více jsem zrychlil a déšť, který se začal snášet z oblohy, jsem vítal s otevřenou náručí.

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

9. kapitola

11. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 10. kapitola Pohled Edwarda: