Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 19. kapitola

05.07.2010 (10:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2426×

19. Pojď se tulit

Stoupala jsem po schodech do patra jako v mrákotách. Všechno, co se děje od smrti Henriho, mi připadá jako noční můra. Pořád si říkám, že jen prostě musím dospět k nějakému bodu a vzbudím se. Ale ono nic, nepřestává to. Potichu jsem vzlykla a rychle si zacpala pusu. Co kdyby tady byla zase nějaká obětavá upíří chůva, která by to slyšela.

Zapadla jsem do druhých dveří, které se na chodbě objevily. Přešla jsem k velkému umyvadlu a opláchla si obličej, ani jsem radši nezvedala oči k velkému zrcadlu, abych se nevyděsila pohledem do něj. V potlačování pláče jsem už začínala být skvělá, jsem si jistá, že pokud by se za to rozdávaly nějaké ceny, dostala bych aspoň druhé místo.

Z hloupého přemýšlení mě vyrušilo až zazvonění mobilu. Bylo to v nějaké místnosti vedle, přesto jsem to dokázala slyšet. Nevím proč přesně jsem to dělala, ale vyběhla jsem z koupelny a otevřela hned dveře naproti. Byla to něčí ložnice, ale telefon tady nebyl. Zavřela jsem dveře a zkusila jiný pokoj. Byl to ten Edwardův.

Věděla jsem, že je neslušné brát cizí hovory, ale něco mi říkalo, že tohle je důležité.

Ani jsem se nestačila představit a volající na mě spustil. Poznala jsem v něm hlas Carlislea.

„Edwarde, měl jsi pravdu. To všechno mělo vypadat jako nešťastná náhoda, jen pouhá nehoda. Mohl by jsi za mnou přijít? Našel jsem něco, co ukazuje, že to někdo udělal záměrně."

Telefon jsem hlasitě zaklapla a odhodila na postel. Takže Henriho někdo zabil?

Trvalo pár vteřin, než jsem si uvědomila, co musím udělat. Ono to vlastně bylo jasné už ve chvíli, když jsme našli Henriho. Jen tam byl jeden malý podstatný detail. Tehdy tam byl Edward, aby mi nedovolil jít toho parchanta najít. Teď tady ale není.

Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Přesně jak jsem si myslela; Alice s Esmé stály u dveří a o něčem se zájmem debatovaly. Takže tudy to nepůjde, pomyslela jsem si a přemýšlela, jak jinak se nepozorovaně dostanu z domu. Dveře ale nejsou jediná možná cesta, že?

Pomalu, jako bych šla k nim, jsem sešla schody a rozhlédla se po obýváku. Jedno z oken naproti bylo pootevřené. To zvládnu, není to vysoko. Rozběhla jsem se k němu a v rychlosti ho otevřela. Nechtěla jsem se přeměnit uvnitř, abych jim náhodou něco nerozbila, takže jsem se přehoupla přes rám a dopadla na zem. Křuplo mi v kotníku a já dopadla na všechny čtyři.

,,Sakra,“ zaklela jsem šeptem. No nic, budu to muset nějak zvládnout. Přeměnit se nebyl problém. Stačilo se zhluboka nadechnout a upíří vůně udělala svoje. I když mi Cullenovi už nevadili, jejich pach mě stále dráždil. Slyšela jsem za sebou pohyb, takže mě už uslyšeli. Byl nejvyšší čas vyrazit. Odrazila jsem se a rozběhla do lesa.

Musím ho najít a pomstít se. Teď už to není jen kvůli rodičům, ale i kvůli Henrimu. Tohle tomu grázlovi jen tak neprojde. Běh byl pro mě osvobozující, uklidňující. Už dlouho jsem se nepřeměnila, protože Edwardovi to připadalo moc nebezpečné. Ta jeho přehnaná starostlivost mi pomalu začínala lézt na mozek.

Les byl podivně tichý a klidný. Jako by spal. Pod nohama mi křupaly kamínky a klacky. Najednou jsem zakopla a málem upadla. Naštěstí se mi to ale podařilo vyrovnat. Zastavila jsem a střelila čumákem k mojí zadní noze. Byla to ona, kvůli čemu jsem málem upadla. Bolela mě od toho, jak jsem špatně dopadla z okna. Tohle mi trochu znemožnilo sledovat stopu.

Vzduch kolem mě se změnil. Něco kolem mě bylo, ale já nebyla schopná přesně určit, co to je. V duchu jsem zaklela, dnes už po několikáté. Pokud se něco má podělat, tak ať pořádně, že?

Najednou to tady byla ale zase, jen v koncentrovanější formě. Nasládlá vůně kousek ode mě vypovídala jediné - je tady poblíž upír. A Cullenovi to určitě nejsou. V jakýkoli jiný okamžik bych za jeho přítomnost dala cokoli, ale teď, když jsem měla tak vážný handicap, ne. Tohle asi nebyla ta pravá chvíle dokazovat si, že se nějaké krvelačné stvůry nebojím.

Jenže když zpoza stromu vylezla za upírka a hleděla na mě nenávistně do červena zbarvenýma očima, byl to zrovna ten okamžik, kdy bych měla utíkat. Ale byl problém v tom, že ani to mi nešlo. Jednak kvůli mé noze, ale hlavně proto, že moje vlkodlačí smysly přímo křičely, abych ji nenechala uniknout.

Takže jsem naproti ní jen tak stála a sledovala každý její pohyb - ať byl sebemenší - a čekala, co udělá. Někde za mnou se ozvaly další tiché kroky. Běží jí posily, problesklo mi hlavou. Před očima se mi objevil Edwardův starostlivý obličej a já si uvědomila, že jsem se k němu chovala hnusně. On se mi snažil celou dobu pomoci, nějak mě podržet a já se mu odvděčovala jen výčitkami a křikem. Úplně nesmyslně. Jestli ho jestě uvidím, omluvím se mu.

Zavřít oči mi nepřipadalo jako dobrý nápad a díky tomu jsem viděla strach, který se leskl v upírčiných očí, když spatřila nově příchozí. Nechápala jsem proč, vždyť to jsou její kamarádíčci, ne? Odpověď se mi dostala vzápětí, kdy se vedle nás objevil Jasper po boku s Edwardem a Emmettem. Jenže upírka byla k mojí smůle rychlejší.

Skočila po mně a jelikož jsem jí tak nějak nevěnovala dostatečnou pozornost, podařilo se jí nás povalit do jehličí. Chtěla jsem ji kousnout, ale moje zuby cvakly do prázdna. Následně se mi kolem trupu obmotaly hubené paže a sevřely mě obrovskou silou. Nedokázala jsem do svých plic dostat vzduch, pomalu jsem přestávala cítit končetiny, před očima se mi objevovaly tmavé skvrny.
„Musí ji okamžitě pustit!“ slyšela jsem křičet nějaký hlas. „Novorození mají smrtelný stisk!“ Ale to už šlo mimo mě. Já upadla do bezvědomí.

Nevím, co se dělo potom. Co se stalo s tou upírkou nebo jak jsem se dostala do postele, ve které jsem teď ležela. A tak nějak jsem si říkala, že to snad ani radši nechci vědět.

Pomalu jsem otevřela oči a podívala se kolem sebe. Ležela jsem ve svém pokoji, ve své posteli a v lidské podobě. Musela jsem zavřít oči před množstvím světla a párkrát zamrkat, než jsem si na to dostatečně zvykla. V nohách mojí postele seděl Edward. Neviděla jsem mu do obličeje, protože měl skloněnou hlavu a upřeně pozoroval svoje kolena.

„Edwarde?“ zašeptala jsem. Chtěla jsem si před něj kleknout a pohladit ho po tváři, aby se už netrápil. Chtěla jsem ho obejmout a omluvit se mu, ale moje tělo nechtělo reagovat. Jako by mi ani nepatřilo. Mohla jsem hýbat jen hlavou, protože jakýkoli jiný pohyb mě neskutečně bolel.

Hnusní novorození upíři, pomyslela jsem si, když se mi vybavilo to, co se stalo v lese. Zavřela jsem oči a zkusila se pořádně nadechnout. Když jsem oči otevřela, moje srdce vynechalo úder. Bylo to proto, že Edward seděl u mojí paže, obličej kousek od mého. Ta nenadálá blízkost mě vylekala.

„Málem jsi umřela,“ zašeptal, aniž by se nějak odtáhl. Jeho oči byly černé a šel z nich strach. Tohle nebyl ten, kterého jsem měla ráda. Protože můj Edward se vždycky snažil chovat lidsky. Tenhle ne, tenhle vypadal jako pravý upír a já se ho bála. Děsil mě.

„Proč jsi utekla? Co tě to popadlo? Pokud nechceš být s mojí rodinou nebo se mnou, máš to říct.“ Jen co to dořekl, odtáhl se a zamračil. Jeho hlas byl řezavý a nebezpečný. ,,Ale proč by jsi to dělala, že? Proč, když je snazší vběhnout přímo do pasti?“

Nic jsem mu na to nedokázala odpovědět. Já ho milovala a chtěla chránit, stejně tak jako on mě. Ale copak může pochopit, že se chci někomu pomstít? Copak on taky ztratil nějakého příbuzného. Ne. Tak proč mě tak soudí?

Byla jsem navztekaná a myslím, že jsem na to měla i právo, ale on si to nezasloužil. Vždyť i já se o něj bála. Tehdy, když jsme spolu byli v lese a on se začal chovat tak podivně. Vždyť i já málem zešílela strachem, když jsem viděla toho bláznivého upíra, jak se na něj chce vrhnout. Takže v podstatě jsme se teď bavili o ničem.
„Mám tě ráda, víš to? A ať už dělám jakoukoliv kravinu, jen se snažím nějak pomstít. Ztratila jsem už všechny členy rodiny, Edwarde, a přestože mám tvoji rodinu ráda, není to to samé," zamumlala jsem a pokusila se nadzvednout na ruku, abych mu byla blíž. Nedíval se na mě, sledoval deku, kterou jsem byla přikrytá. Sykla jsem, jakmile mě píchlo u žeber, ale okázale jsem to ignorovala a posadila se.

„Co to děláš?“ vyjekl Edward, když mě uviděl a maska byla pryč. Jeho obličej byl stažený bolestí, která se mu odrážela i v očích. Teď už byly krásně zlaté.

„Slibuji, že už neudělám nic neuváženého. Pokud budu někam chtít jít, řeknu ti to.“ Zvedl jedno dokonalé obočí a překvapeně se na mě podíval. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla ještě něco dodat, ale zřejmě toho bylo na moje plíce moc a já se svalila na záda do polštářů.

„Sakra, Bello, můžeš taky začít trochu myslet na svoje zdraví?“ pokáral mě a já věděla, že teď už je to nejhorší za námi. Roztřeseně jsem se zasmála a zavřela oči.
„Omlouvám se,“ zamumlala jsem. Chtělo se mi spát a moje vědomí pomalu odplouvalo pryč. ,,Počkáš u mě?“

„Počkám...“ Víc už jsem neslyšela. Moje mysl zahalila šedá clona a já se po dlouhé době vyspala bez nočních můr.

Bylo to pro mě utěšující, žádné skleněné oči mých mrtvých příbuzných, žádné nadávky, výčitky nebo zloba za zavinění jejich smrti. Kolem mě se nacházelo jen ticho a klid. Podvědomě jsem věděla, že pokud nějaká noční můra přijde, Edward mě probudí. Věřila jsem mu. Po tom, co všechno jsme měli za sebou, se moje důvěra a láska k němu jen zvětšila.

Všechno teď mělo být skvělé, měli jsme si konečně užívat zaslouženého štěstí, ale místo toho se nám do cesty zase zastavila smrt. Nechtěla jsem si spaní kazit takovými úvahami, ale moje mysl se jimi zabývala bez mého přičinění. A nakonec, jako by toho nebylo málo, mě k vědomí přivolal i rozhovor, který někdo vedl v mé blízkosti. Slyšela jsem to vše, jako by to byl jen sen.

„Proč ti to tak trvalo?“ sykl naštvaně Edwardův hlas na nově příchozího.

„Našla se další mrtvola. Nejsou stejné příznaky, ale je to divné. Jako by nebylo už tak dost pohřešovaných v okolí, ještě přibývají mrtví.“ Ten hlas, který mu odpovídal, se až moc podobal Edwardovu otci. Ale co ten by tady dělal?
„Tohle je už podezřelé. Nemůžou to být náhody, to moc dobře víš. A jestli to bude takhle pokračovat, přijdou se na to podívat Volturiovi. Nemůžeme dopustit, aby sem přišli. Dozvěděli by se až moc věcí.“

„A co s tím chceš dělat?“ zeptal se Carlisle. ,,Přece to nechceš začít řešit. I když bych byl nerad, kdyby se tady ukázali, tohle nespadá do našich pravomocí ani starostí.“

„Takže si prostě založíme ruce na hrudi a budeme tiše přehlížet to, co je zřejmé?“ sykl na svého otce naštvaně. Měla jsem dělat, že ještě spím, mohla jsem se tak dozvědět víc, ale já to nechtěla slyšet, takže jsem na sebe šeptem upozornila:

„Edwarde?“

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se a jeho dech mi ovanul tvář. Otevřela jsem oči a trochu šátrala po pokoji. Podle malého světla za oknem jsem poznala, že se brzy rozední.

„Jak se cítíš, Bello?“ zeptal se mě Carlisle a já natočila hlavu směrem odkud se ozýval jeho hlas. Stál kousek od dveří a přesto, že jsem toho moc neviděla, jeho tvář byla podivně napjatá.

„Je mi už celkem dobře. Co se děje?“ Svoji otázku jsem směřovala na Carlislea, ale odpověděl mi Edward.

„Všechno je naprosto v pořádku.“ Byl to dobrý lhář, ale jeho obličej ho dokázal prozradit.
„Možná nejsem úplně normální, ale blbá taky ne,“ obořila jsem se na něj, ,,takže mi laskavě řekněte, co se v okolí děje! Má to něco společného s tou kráskou, která mě napadla?“ Edward na mě ohromeně zíral, protože takhle naštvanou mě ještě nezažil. Ale co jsem měla dělat? Nevšímat si, že se někde v okolí potuluje magor, který  zabíjí z nudy? Jasně.

„Hlavně v klidu, jo?“ ozval se hlásek od dveří. Poté se po pokoji rozlilo světlo a já si mohla prohlédnout nově příchozí. Jasper stál trochu váhavě na prahu a těkal očima po místnosti. Namísto toho Alice si suverénně zabrala místo v nohách postele a ignorovala fakt, že ji nikdo nepozval.

„Hele, prcku, ne že bych tě ráda neviděla, ale my tady teď něco řešili a ty jsi nám to -“syknutím mě zarazila a zvedla varovně ukazováček. Ušklíbla jsem se a čekala, co zase řekne. Ale ono se nic nedělo. V pokoji bylo najednou hrozné ticho, které přerušovalo jen moje srdce. Nikdo z nich se ani nepohnul. Zamračila jsem se a čekala.

Edward vedle mě prudce vydechl a podíval se na mě. Jeho oči přetékaly něhou a láskou, jen jeho tvář ten celkový dojem trochu kazil. Zvedla jsem obočí a zeptala se:

„Co to k sakru bylo?“

„Venku něco je,“ zašeptal Jasper. ,,Cítím upíry, spousty upírů.“ Jeho žena po něm střelila pohledem a pak se zase otočila na nás. Jenže tenhle pohled mě vyděsil. Její vidění prostě bylo zvláštní, ale když se na vás podívá bledá upírka očima, ve kterých vidíte jen bělmo, přeběhne vám mráz po zádech, ani nevíte jak.

„Oni jdou na nás?“ vydechl Edward překvapeně.

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

18. kapitola

20. kapitola

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 19. kapitola: