Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 21. kapitola

10.08.2010 (17:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1727×

21. Některé věci se prostě nemění

Jako bych toho snad neměla dost za těch pár dní. Copak Henriho smrt, mrtvoly všude kolem nebyly dost? Do toho všeho ještě i stěhování. Byl to hodně blbej vtip, jenže výrazy jejich obličejů jasně říkaly to, co jsem nechtěla. Že to prostě myslí smrtelně vážně.

„Edwarde?“ zamumlala jsem. Podíval se na mě, v očích mu hrály zvláštní jiskřičky.

„Už víš, kam chceš jet?“ Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se: „Kdo řekl, že se s vámi stěhuju?“ Edward vyvalil oči a otevřel pusu. Jistě bych se zasmála, kdyby to situace dovolovala. Všichni ostatní se zarazili v pohybu a jen na nás vyjeveně zírali. Možná to k nim vážně nebylo moc fér, ale co jsem měla dělat? Já se prostě stěhovat nechtěla.

„Bells," oslovil mě jemným hlasem jako samet Edward. Otevřel pusu a chtěl pokračovat, ale zřejmě nevěděl jak.

„My vás tady necháme o samotě," řekla spěšně Alice, popadla Jaspera za ruku a táhla ho ke dveřím. Ostatní ji trochu váhavě následovali, ale asi měli v Alici takovou důvěru, že ví co dělat, a tak ji poslechli a následně zmizeli mezi stromy před domem. Obrátila jsem svoji pozornost na Edwarda.

Jeho oči se zabodávaly do mojí tváře. Zračilo se v nich tolik bolesti, až to nebylo možné. Nechtěla jsem mu ubližovat, ale přeci ho nenechám, aby za mě rozhodoval.

„Nechci se stěhovat, zůstávám tady."

„Proč?" Tohle byla jednoduchá otázka. Odpověděla bych mu bez zaváhání, ale pohled do jeho očí se prostě nedal snést, a tak jsem radši oči odvrátila.

„Ještě jsme nepochovali Henriho a navíc... Vážně jste tak naivní a myslíte si, že nás ten tvůj přítel nenajde, když utečeme? Copak to jde? Pamatuješ, co jsi mi kdysi řekl o Josephovi? Málokdy se stane, že by nedostal to, co chce."

Zamračil se, ale nic neřekl. Povzdechla jsem si a podívala se na něj. „Je prostě naprosto hloupé před ním utíkat. Měli bychom se mu postavit, jsme v přesile, ne?"

Nadechl se a svěsil ramena. Najednou vypadal tak unaveně a zranitelně. Přesunul se k sedačce a sedl si na ni. Proč mi ještě neodpověděl?

„To je právě ten problém. Víš, jak je teď všude plno mrtvol?" Přikývla jsem. „Joseph tvoří armádu. Tvoří nové upíry. Nemáme proti nim šanci, je jich víc, jsou silnější a rychlejší."

Sedla jsem si na sedačku vedle něho a položila mu ruku na koleno. Všechno to bylo čím dál zamotanější a komplikovanější, ale co se dalo dělat? Přeci neutečeme!

„Nechci tě ztratit," zašeptal zlomeně. Aniž bych se ho nějak ptala nebo něco podobného, vlezla jsem mu na klín a usadila se tam. Jeho ruce nás uzamkly těsně u sebe.

„Bude to dobré, spolu to zvládneme," řekla jsem a opřela hlavu o jeho rameno. I kdyby se mělo něco stát, my dva už budeme pořád spolu a nikdo nás nerozdělí. Tím jsem si byla naprosto jistá.

Náš rozhovor s Edwardem samozřejmě všichni slyšeli i přesto, že nám chtěli nechat soukromí. Většina z nich se mnou souhlasila - bylo jim jasné, že tomuhle prostě neunikneme. Padly i návrhy jako že zavolají do Itálie nějakým svým známým, ať si s tím poradí. To ale hned zavrhli, a tak to začalo zase nanovo.

Seděla jsem stulená vedle Edwarda, jeho ruka mě zlehka objímala kolem ramen. Ke chvilkovému štěstí mi to stačilo, ale stejně jsem musela procitnout do normálního světa a vyřešit všechno potřebné.

Esmé byla zrovna s Alicí v kuchyni, a tak jsem se tam vydala také. Byly ty pravé, které mi mohly pomoct. Jakmile se za mnou zavřely dveře, obě mi věnovaly zmatené pohledy.

„Víte," zamumlala jsem a posadila se na židli naproti těm jejich, „potřebovala bych pomoct se zařízením Henriho pohřbu."

Vyměnily si zmatené pohledy, a pak se podívaly na mě. „Ale drahoušku, my jsme to už zařídili, aby ses nemusela o nic starat. Měla jsi toho teď tolik, co se muselo vyřešit," řekla Esmé, vstala a objala mě. Chovala se ke mně jako bych byla jen její další dcera - láska, kterou kolem sebe rozdávala, byla hmatatelná. A já nedokázala pochopit, jak jsem si kdysi mohla myslet, že upíři jsou jen monstra živící se krví.

Alice mě popadla za loket a táhla z kuchyně. „O nic se nestarej, ano? Všechno je zařízeno a připraveno. Pohřeb bude pozítří a zítra vyrazíme na nákupy - to jen, abys s tím počítala. Teď se běž věnovat Edwardovi."

Přestože jsem si právě teď z celého srdce přála být sama, nešlo to. Ne v domě, kde slyší a vidí všechno hned, jakmile se o něco pokusíte. A tak jsem se vydala k Edwardovi do pokoje tempem, že by mě i šnek předběhl.

Než jsem vstoupila k němu, nahodila jsem masku pokerového hráče a vešla. Edward ležel na posteli, hlavu podepřenou polštáři a v rukou knížku. Usmála jsem se nad tím obrazem, protože to vypadalo tak obyčejně a přesto nereálně.

Jakmile si uvědomil moji přítomnost, odložil knihu na stolek, usmál se a rozevřel náruč. I když jsem chtěla být sama, tomuhle se prostě nedalo odolat.

„Jak to tedy bude s tím stěhováním?" zeptala jsem se, když mě objaly jeho paže. Ucítila jsem, jak mi rty přitiskl ke vlasům.

„Zatím s tím počkáme." Usmála jsem se a zavřela oči. Jeho vůně už nedráždila můj nos, zřejmě jsem proti tomu pachu byla už imunní. To byla poslední myšlenka předtím, než jsem usnula.

Probudilo mě až neodbytné bouchání něčí pěsti na dveře. Zabrblala jsem a přetočila se na bok. Tím jsem ale narazila do Edwarda, což ho nesmírně pobavilo. S vědomím, že dnes už déle spát nebudu, jsem se posadila.

Bouchání stále neustalo, a tak jsem se podívala na Edwarda.

„Alice je trošku netrpělivá kvůli těm vašim nákupům. Řekl jsem jí, aby počkala, než se sama probereš." Pohladil mě po tváři. „Zřejmě ale nebere moje výhružky vážně," křikl směrem ke dveřím. Alice se zachichotala a následně byl slyšet rychlý dupot nohou. Hádám, že teď už opravdu odešla.

„Nikam se mi nechce. Copak by to nezvládla sama?" zamumlala jsem a podívala se zmučeně na Edwarda. Potichu se zasmál a naklonil ke mně.

„Myslím, že zvládla, ale chce jet s tebou, takže se tomu prostě nevyhneš." Naklonil se ještě blíž a políbil mě.

O hodinku později jsem společně s Rose, Esmé a Alicí seděla v autě a mířili do Seattlu, kde bylo podle Alice jedno s nejlepších nákupních středisek v okolí. Nechtělo se mi strávit den nakupováním oblečení, ale co jsem měla dělat? Alici se prostě nemohlo říct ne.

A přestože jsem se snažila tvářit šťastně a usmívat se, nešlo to. Najednou na mě dopadlo všechno, co se za posledních pár dní stalo. Kvůli jaké příležitosti vlastně někam jedeme a jediné, co jsem dokázala, bylo držet slzy za bezpečnou hranicí víček a tiše vzlykat vedle Alice.

Esmé holkám zrovna vykládala něco o novém domě, který teď pro někoho přestavuje, když Rose vjela do podzemních garáží a zaparkovala.

A tím začal běh na dlouhou trať. Jakmile jsme vyjely do jednoho patra se značkovými obchody, Alici a Rose podivně zajiskřilo v očích a už mě někam táhly. Bylo jasně vidět, že jsou ve svém živlu. Esmé se je snažila krotit, ale moc jí to nešlo. A tak mě jen soucitně držela kolem ramen vždy, když holky odběhly pro něco nového.

Prioritou bylo oblečení na pohřeb, jenže když bylo nakoupené, rozhodly, že si to prostě musíme užít víc a nakupovalo se dál, čímž mě děsně utahaly.

Cestu zpátky jsem prospala a přišla k vědomí až ve chvíli, kdy se auto zastavilo, vedle mě se otevřely dveře a díky vůni poznala, že mě Edward vzal do náruče a někam odnáší. Něco mi mumlal do vlasů, ale to už jsem byla opět mimo vnímání.

Jestli bylo ráno nebo ještě večer, netuším. Cítila jsem na obličeji lehké doteky. Od spánků přes čelo a lícní kost až na bradu. Bylo to tak příjemné, až mě to donutilo otevřít oči a podívat se na něj.

Edward se podpíral rukou nade mnou a lehce se usmíval. „Dobré ráno, šípková růženko," zašeptal a znovu přitiskl rty k mému obličeji. Tentokrát na hranu čelisti. Zachvěla jsem se a přitáhla si jeho rty ke svým.

„Kolik je?" zeptala jsem se a můj hlas přitom zněl podivně nakřáple.

„Deset dopoledne. Spala jsi skoro dvanáct hodin." Trochu jsem se lekla, ale hned na to si uvědomila, co je dneska za den a naprosto nesmyslně se rozplakala. Edward se mi snažil všechny slzy zlíbat, ale po chvíli to vzdal a jen si mě přitáhl do náruče a pevně objal.

Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo a kolik jsem ho proplakala, ale když jsem se uklidnila, Edward potichu zamumlal: „Měla by jsi se jít převléct a naobědvat." Přestože mi to dělalo menší problémy, došourala jsem se do jeho koupelny, shodila ze sebe oblečení a zalezla si do sprchy.

Střídavě jsem si pouštěla teplou a studenou vodu, abych se dala trochu do kupy, a pak si i vyčistila zuby. Mezitím mi Alice donesla čisté tepláky a tričko a já se oblékla. Edward na mě čekat ve svém pokoji; nenuceně se opíral o stěnu vedle dveří, hlavu skloněnou.

Bylo mi díky jeho přítomnosti líp, ale pořád to nebylo ono. Tím, že pochovám Henriho, se jen utvrdím v tom, že doopravdy umřel. A to mě nesnesitelně bolelo a vhánělo slzy do očí. Kvůli ostatním jsem se snažila vypadat silně, ale pochybuju, že se mi podařilo je nějak oklamat. Přeci jen, pokoušeli jste se někdy oklamat upíra? Je to snad nemožné.

V kuchyni nikdo nebyl, ani Esmé. Vlastně v celém domě bylo podivně ticho. Jako by se báli udělat sebevětší pohyb, aby mě nějak nevyděsili. Směšné.

V tichosti jsem se najedla a poklidila po sobě nádobí. Edward mě celou dobu starostlivě pozoroval. Hlídal mě očima a snažil se předvídat jakýkoli pohyb, který by snad nepatřil mezi ty obvyklé. To bylo taky směšné. Já si připadala směšně a nechápala, proč to všechno.

*****

Stála jsem před velkým zrcadlem v Alicině pokoji a dívala se na svůj odraz. Kruhy pod očima mi zamaskovala nějakým krémem, ovšem červené oči nateklé od pláče skrýt nedokázala. Ani jsem to nechtěla. Proč taky? Naštěstí mi Alice dovolila, abych si vzala obyčejné černé kalhoty s bílou halenkou a černým kabátem. Žádné šaty ani nic podobného.

Sny blednou, to se stává

Co s tím?

Už jen jednou říkáš: ,Líbat tě smím'

Už město vstává, piju sám

Je s ránem pryč tvůj stín

Jen blázen nočním můrám světlo daruje – vím

Pomalu jsem sešla po schodech dolů, kde už stáli Esmé, Emmett, Carlisle a Edward. Všichni se tvářili smutně a soucitně. Ani jsem neměla sílu to nějak řešit, prostě jsem to chtěla mít už za sebou.

Edward mě mlčky objal kolem ramen a přitáhl blíž k sobě. Nechala jsem se od něj hladit po zádech, protože jeho doteky mě vždycky dokázaly uklidit.

„Vážně je nechceš, Bello?" zeptal se mě Carlisle. Tím je myslel prášky na uklidnění, abych se nervově nezhroutila. Ale já je nechtěla. Nechtěla jsem jakékoli oblbováky, které by mě nějak vyřadily z provozu. Zakroutila jsem hlavou a zavřela oči. Jen jsem stačila postřehnout Edwardovo slabé přikývnutí.

Jakmile dorazili i ostatní, mohlo se vyrazit. Poslední rozloučení bylo na místním hřbitově. Nikdo tam neměl dorazit, nikoho jsme nezvali. Měla jsem tam být jen já, Cullenovi a kněz. Tak by si to děda přál.

Dál doufám, že pod svícnem je tma

Místo známé snad jen ptákům se zdá

Teď už zbývá jen pár slov

Už zbývá jen pár slov

Ve vzpomínkách obraz prázdný

Bolí přítomnost

Zhluboka jsem se nadechla a než vystoupila, podívala jsem se na Edwarda. „Asi to nezvádnu," zašeptala jsem. Hlas se mi lámal na každém druhém písmenku. „Nemáš... ty prášky?"
Přikývl a podal mi lahvičku. Poté odněkud vytáhl láhev s vodou a mlčky mi podal i ji. Vzala jsem si dva růžové prášky a zapila je. Ať už mi bude jakkoli, tohle musím zvládnout.

Venku pršelo, a tak tady ani nikdo nebyl. Edward mě vzal za ruku a společně s jeho rodinou jsme prošli tou hnusnou železnou branou na hřbitov.

Když ti blízkej v dálce mizí

Slzy z očí chcou se drát

Sám sobě, zítra bude líp

Si zkoušíš lhát, co bude dál

Zkoušíš se smát, jen smát,

Sám sobě zkoušíš lhát, že je to snad jen loučení pouhé

Když jsme kněze ujistili, že už nikdo další nedorazí, začal. „Drazí pozůstalí. Sešli jsme se tady dnes, v tuto smutnou hodinu, abychom uctili poslední památku Henriho Charliho Swana..."
Víc jsem neslyšela, nevnímala. Viděla jsem před sebou jen tu černou díru, ve které ležela rakev s mým dědečkem. S jediným členem rodiny, který mi zbyl. To on byl ten, který mě všechno naučil, řekl, vysvětlil. To on byl ten, který se o mě staral, když nikdo jiný nezbyl. To on byl pro mě vším a přesto, že jsme se často nepohodli, milovala jsem ho. A on už není.

Dávno sníh tál, ty však chybíš mi dál

Zvláštní pocit od té doby stále mám

Že když ti blízkej v dálce mizí

Dál ho voláš srdcem zpět

Sám si skládáš ve vzpomínkách zvláštní,

ale svůj vysněný svět

Už nikdy mu nebudu moc říct, co jsem dělala. Postěžovat si na spolužáky, poplakat nad smrtí rodičů. Už nikdy...

„.... a v našich srdcích zůstane navždy," dokončil kněz svoji řeč a já se rozplakala naplno. Nic, žádné vzlyky, jen slzy. Slzy vzteku a strachu, co bude dál.

Zkoušíš se smát, jen smát

Sám sobě zkoušíš lhát

Že je to snad jen loučení pouhé

Přistoupila jsem s Edwardem, který mě stále objímal kolem pasu, k díře a vzala do ruky lopatku s hlínou. „Miluju tě," zamumlala jsem a hodila hlínu dolů. Pomstím tě, dědečku.

A s tím jsme odešli ze hřbitova, aby ho mohli zakopat úplně. Teď - díky pohřbu jsem se cítila podivně prázdná a i když se moje nová rodina snažila jakkoli, nikdy se jim nepodaří zaplnit díru po Henrim. Ta v mém srdci zůstane navěky.

Cesty vedou tak, že musí sbohem ti dát,

ten pro koho nejvíc chceš žít

Voláš, křičíš, pak proklínáš, zatínáš pěst

Právě skončilo zase pár snů

****

„Opravdu si seš jistá, že to zvládneš?" zeptal se mě znovu Edward, když jeho auto zastavilo před naším domem. Bylo pár dní po pohřbu a já už byla více méně v pořádku. Cullenovi už byli za těch pár týdnů, co mě museli hlídat, dost hladoví a tak se rozhodli pro společný lov. Jen moje ochranka jet nechtěla, protože se příliš bála mě nechat na chvíli o samotě.

„Jo. A teď už vážně jeď, nebo zavolám Jasprovi, ať si pro tebe přijede." Usmála jsem se a vystoupila. Edward mě napodobil a svojí přirozenou rychlostí se dostal až ke mně. Pohladila jsem ho po tváři a políbila. „Budu v pohodě. Jen sbalím věci, které nebudu chtít prodat a budu se nudit."

Povzdechl si, pevně mě sevřel, a pak už startoval auto. Očima mi ale jasně dával najevo, jak je mu tohle proti srsti. Přestože jsem jeho starostlivost milovala, už mi začínala lézt na nervy.

Pomalu jsem vlezla do domu a málem mě porazil zápach dlouho nevětraného prostoru. Otevřela jsem všechna okna v přízemí, pustila si rádio, aby mě neděsilo to ticho, a pustila se do vyklizení ledničky.

Pak jsem přešla do patra, kde byl můj pokoj a ten dědův. Rozhodla jsem se, že můj bude menší zlo a tak se pustila do jeho balení. Dávala jsem do krabic svoje plyšáky a osobní věci, domem stále hrála muzika, a tak jsem ani neměla šanci zaslechnout divné střípání našich dveří, ani vrzání kroků po schodech.

O cizí přítomnosti jsem se dozvěděla ve chvíli, kdy se v mých dveří objevil upír a než jsem se nadála, přitiskl mi nějaký hadřík na ústa a já o sobě nevěděla.

Pozn.: použity texty z písničky Loučení

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek 

20. kapitola

22. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 21. kapitola: