Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 4.kapitola

20.12.2009 (16:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2314×

4. Jakto že nemáme psa?

Probudilo mě hlasité troubení nějakého nákladního automobilu. Zamrkala jsem a vyhrabala se z deky. V domě bylo celkem chladno, nejspíš budu muset dneska zatopit. Kousek od schodů stál slušně vybadající krb. Doufám, že bude topit...

S neurčitým zamručením jsem došla ke dveřím a otevřela je. Obloha byla zatažená, takže ani nebylo poznat, kolik tak může být hodin. Na příjezdové cestě stál stěhovací vůz a za volantem seděl postarší muž s cigaretou v puse a zamračeně se na mě díval. Asi si všiml, že jsem se právě probudila.

,,Dobrý den,´´ pozdravil mě druhý muž, mladší kolega toho v autě. Leknutím jsem vyjekla. Pousmála jsem se na něj a pozdrav mu oplatila.

,,Váš děda říkal, že už budete nejspíš vzhůru a něco dělat na domě. Asi nepočítal s únavou po cestě.´´ řekl mi s úsměvem.

,,Aha. No já se moc omlouvám. Nevím, jak je možné, že jsem se nevzbudila dřív,´´ vykoktala jsem a tváře mi zrůžověly. Jen nad tím mávl rukou.

,,Tak kam vám ten nábytek můžeme odnosit?´´ zeptal se. Byl vážně příjemný.

,,A co jste přivezli za nábytek?´´ zeptala jsem se. Pokynul mi rukou k autu. S dědou jsme se domlouvali, že nábytek koupíme, aby nebyl problém se stěhováním a on to zase udělal podle sebe. To je celý on. Proč by mě taky někdy poslouchal, že?

,,Takže kam to tedy máme odnést?´´ zeptal se mě mladší z mužů až příliš nadšeně.

,,Pokud vám to nebude vadit, tak po schodech nahoru a na chodbě vpravo,´´ snažila jsem se mu vysvětlit, kde je můj pokoj, ale pak jsem to vzdala. ,,Ukážu vám to,´´ povzdechla jsem si a vešla do domu.

Jejich obdivné hvízdání mi lezlo na nervy, i když moje první reakce byla podobná. ,,Vy si tedy žijete,´´ zakýval uznale hlavou starší muž.

,,Tudy,´´ řekla jsem, abych to očumovnání přerušila a vydala se po schodech do patra.

Byli tak milí a nanosili všechen přivezený nábytek do pokojů. Děda nechal přivíst celou naši starou knihovnu, můj a jeho pokoj. Vážně jsem si připadala jako doma, až na ty čerstvě vymalované stěny, které přímo křičely: ,Jsme nové!´

Když jsme se stěhováním skončili, byla už tma. Kvůli zdejšímu podnebí se stmívalo dřív, než v mém starém městě, které bylo více na jih.

Unaveně jsem si sedla na postel ve svém, teď už zařízeném pokoji, a přemýšlela, co budu dělat dál. Na to abych dělala něco venku před domem, nebylo počasí a tak jsem si z auta přinesla všechny moje věci, které jsem zatím ještě nedonesla a poklidila je do skříní.

Vedle dveří byla manželská postel a na ní naskládaní plyšáci. Netušila jsem, že je děda dá do krabic a pošle mi je, ale byla jsem za to ráda. Tak nějak neodmyslitelně patřili k mojí minulosti. Nejvíc pro mě asi znamenal kdysi bílý plyšový králíček, kterého, jak mi děda řekl, jsem dostala na Vánoce od rodičů, když mi byly tři roky společně s obrázkovou knížkou, která už byla schovaná v nejspodnějším šuplíku psacího stolu. Ten stál podél zdi u dveří. Šatní skříň společně s komodou byla naproti posteli.

S pocitem, že je vše dobré, jsem si šla do kuchyně nachystat nějakou večeři. A večer podivně unavená, jsem ulehla do postele a propadla do říše snů.


Kolem mě byla tma. Ani zářící měsíc, ani můj zbystřený zrak nic neviděl. Snažila jsem se mrkáním tmu rozehnat, ale marně. Praskání větviček a hlasité funění za mými zády mi dávalo jasně najevo, že tady nejsem sama. Něco mi říkalo, abych se neotáčela, abych vzala nohy na ramena a někde se schovala, ale já hlasy v hlavě okázale ignorovala.

Zavřela jsem oči a poslouchala. Praskání i chunění bylo pryč stejně rychle jako přišlo a zase jsem stála na kraji lesa sama. Ticho a tma.

Samota je svině, ale horší je, když si jen myslíte, že jste sami. A přitom vás někdo potichu sleduje ze křoví.  


Pár dní bylo vše stejné. Ráno po probuzení a následné snídani, jsem zařizovala věci kolem domu. Poklízela a stěhovala. Po týdnu se před domem konečně objevilo tolik známé auto.

Vyběhla jsem ze dveří a padla mu kolem krku. Zavrávoral a musel se zády opřít o auto, protože moje tělo něco vážilo. ,,Ahoj dědo!´´ křičela jsem nadšeně.

,,Taky tě rád vidím, holčičko,´´ zasmál se děda a pohladil mě po vlasech. 

,,Máme strašně milý sousedy,´´ řekla jsem mu po cestě do domu. V rukou jsem nesla spoustu tašek. Tázavě zvedl obočí.

,,Eh? Jak to myslíš?´´ zeptal se a strach v jeho obličeji mě rozesmál.

,,Tak třeba paní, která bydlí blíž ke městu. Je přátelská a ochotná. Hned druhý den po tom, co jsem přijela, se za mnou stavila a chtěla mi pomoct,´´ pochlubila jsem se a sledovala jeho obličej.

Zčervenal, zbělal a když jsem čekala na fialovou barvu, jen se zhluboka nadechl a pro sebe si zamumlal: ,,Měli by jsme si pořídit psa.´´

Děda se nastěhoval do pokoje vedle toho mého, nalevo od schodiště. Některý nábytek tam už měl nastěhovaný a ten, který chyběl, jsme se chystali dokoupit. Navečeřeli jsme se a šli do postele, jelikož nás zítra čekalo nakupování a zase jen nakupování.

Shrnutí od martisek

Shrnutí od Jitulka963

3.kapitola

5.kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 4.kapitola: