Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 6. kapitola

16.01.2010 (12:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2616×

6. Povědomá tvář nic neznamená

Probudila jsem se do zamračného dne. Jaká to nepředvídatelná věc, že? Nevadilo mi to, stejně jsme dnešní den měli strávit v nákupním středisku sháněním potřebných věcí pro náš dům.

Vstala jsem, upravila se v koupelně a s úsměvem na rtech a dobrou náladou šla do kuchyně. Děda už seděl v jídelně, před sebou nějaké jídlo na snídani. V ruce držel hrnek s kávou a před sebou měl rozložené noviny.

,,Ahoj,´´ řekla jsem a políbila ho na tvář, když jsem procházela kolem něj. ,,Jaká byla první noc v novém domě?´´ zeptala jsem se ho a do hrnku si nalila stejně jako on kávu.

,,Ahoj zlato, no nebylo to tak strašné, jak jsem čekal. V mém věku ale stejně nemůžu čekat nic skvělého,´´ usmál se a dopil svoji kávu.

,,Je tam něco zajímavého?´´ kývla jsem hlavou k novinám. Jen pokrčil rameny.

,,Pokud počítáš do zajímavých věcí vraždy, spadlá letadla a předvádějící se celebrity, pak tě to určitě bude zajímat,´´ řekl a zvedl se od stolu. ,,Jdu se převléct, až se najíš, vyrazíme. Chci vše nakoupit dnes, aby jsme to měli už kompletní.´´ Přikývla jsem a sledovala ho, jak mizí za zavřenými dveřmi.

Neměla jsem hlad a tak jsem pouze vypila svoji kávu a uklidila jídlo ze stolu. Mezitím přišel děda a my jsme mohli vyrazit nakupovat.


,,Co vlastně všechno potřebujeme koupit?´´ zeptala jsem se, když jsem zaparkovala v podzemních garážích jednoho obchodního centra.

,,Potřebujeme nějakou elektroniku do obývacího pokoje. Pak ještě nějaký nábytek do pokoje pro hosty,´´ vypočítával Henri. Zamračila jsem se.

,,Kde na to vezmeme peníze?´´ zeptala jsem se ho a založila si ruce na hrudi.

,,Víš, něco jsem si našetřil za ty léta, co jsem pracoval,´´ protočil oči a nechal mě stát u auta. Rychle jsem ho doběhla a společně jsme vyrazili nakupovat, podle mě nepotřebné, věci do našeho domu.

,,Ehm, nejsem si jistá, jestli potřebuje všechny tyhle věci. Bude to jen pokoj pro hosty, který stejně mít nebudeme,´´ řekla jsem přiškrceně a sledovala velkou zdobenou lampu v Henriho rukách. Jako by si snad ani neuvědomoval, že hledáme dýku na pomstu za smrt mých rodičů a nechceme se nikde moc zabydlovat.

,,I kdyby tam nikdo nebydlel, mělo by to být zařízeno,´´ zamračil se na mě děda a s lampou si to namířil k pokladně. Poslouchá vůbec někdy, co mu říkám? Pochybuji.

,,Jdu se podívat po nějakých doplňcích,´´ zamumlala jsem a s povzdechem pokračovala nákupním centrem dál.

Z toho všeho nakupování jsem začínala být rozmrzelá, protivná a špatná nálada se mě chytala jako klíště. Nechtělo se mi být milá na lidi kolem a usmívat se, že je vše v pořádku. Henri byl v tak povznesené náladě -nejspíš to bylo tím domem- a tak si ani pořádně ničeho nevšiml. Začínala jsem mít pocit, že zapoměl, proč tu jsme. Jako by se mě od toho snažil odtáhnout a tím tam zamezit mojí povinnosti.

Copak se proti mě všechno spiklo? Celý svět se domluvil, že dnešek bude tak strašný? Zřejmě ano.

Vlezla jsem do obchodu, kde byly všechny další malé nepotřebné a většinou rozbitné věci. Vázy, obrazy, sklenice a podobně. Ušklíbla jsem se nad tím a šla směrem k věcem z porcelánu. Chtělo by to do kuchyně nějaké nové nádobí a ne to, co děda přivezl, zamyslela jsem se. To nádobí si pamatuje ještě moji babičku. To ona ho dala mamce, aby měla nějakou výbavu do řivota s tátou. Červené kytičky po stranách a škrábance od nože. Ty talíře toho vážně zažily už hodně.

Pousmála jsem se nad vzpomínkou, jak mamka jednou hodila po tátovi jeden z talířů v návalu vzteku, protože přišel pozdě k večeři. Tenkrát byla legrace to pozorovat.

Na rodiče jsem ale bohužel neměla moc vzpomínek. Tak strašně jsem si přála, aby tady mohli být se nou. Aby byl život snadný a bezstarostný, tak jako ho mají moji vrstevníci.

Z myšlenek mě vytrhl náraz do něčeho tvrdého.

Než jsem se nadála, seděla jsem v tom obchodě na zadku a vydešeně se dívala na osobu stojící nade mnou. Byl to mladý muž, velice hezký mladý muž. Někoho mi strašně připomínal, jen jsem si nedokázala vybavit koho.

„Já se strašně moc omlouvám, já - neviděla jsem Vás,“ vykoktala jsem ze sebe omluvu a zkusila se postavit na nohy. Připadala jsem si směšně a trapně jako snad nikdy. Tohle se vážně může stát jen mně.

„To je dobré,“ usmál se a podal mi ruku. Na chvíli zůstal zaraženě stát a vypadal, jako by ani nedýchal. Skousla jsem si ret a čekala, co bude.

„Nepořezala jste se?“ zeptal se přiškrceným hlasem. Podívala jsem se na svou ruku. Na dlani jsem měla menší škrábanec od nějakých střepů, které se při naší srážce rozprskly všude kolem.

„Asi jo, to se vsákne,“ Vytáhla jsem si kapesník z kapsy, otřela do něj krev a znovu ho schovala. Muž naproti mě něco zamumlal.

Upřeně jsem ho pozorovala, snažila jsem se přitom přijít na to, proč je mi tak povědomž. Ale z toho všeho mě vyrušila dívka, která se záhy objevila vedle toho muže. „Edwarde! Já říkala najít vázu, ne holku!“ vrazila mu pohlavek. Vypadalo to ale spíše směšně než naštvaně. Její úsměv mě jen utvrdil v tom, že to myslela z legrace.

„A to bylo jako za co?“ ohradil se. Těkala jsem trochu vyděšeně pohledem z jednoho na druhého.

„Já jsem Alice, neznáme se?“ natáhla ke mě dívka ruku.

„Ehm... Isabella, ale říkají mi Bella, je to kratší,“ usmála jsem se a také ji podala ruku. „A myslím, že se neznáme,“ zakývala jsem hlavou. Určitě bych si někoho takového pamatovala.

Najednou mě přepadl zvláštní pocit. Z celé téhle situace mi bylo podivně zvláštně. Měla jsem chuť do něčeho pořádně praštit, nechápu, kde se ve mě berou tyhle sklony. Nikdy jsem nebyla násilnické povahy, ale teď, když přede mnou stáli tihle dva - Edward a Alice - ta touha se zvětšovala.

„Já bych řekla, že jo. Bydlíš ve Forks, ne?“ nenechala se Alice odbýt.

„Jo,“ odpověděla jsem opatrně. Co můžu čekat od holky, která vypadá až moc praštěně?

„Já si to myslela. Viděla jsem tě tam,“ usmála se spokojeně Alice a přejela pohledem moji postavu. Pak se mi podívala zpátky do obličeje a vypadala dost zamyšleně. Připadala mi trošku jako úchyl, ale tím jsem se teď nezabývla.

Spíše mě trápilo, jak mě mohla vidět, když tam bydlíme jen chvilku? Navíc ani nikam nechodím. A jak už jsem řekla, kdybych ji jednou potkala, nesmazatelně by se mi vryla do paměti.

„Tak se měj, já jdu zkrotit Edíka, dneska je nějakej nabručenej,“ rozloučila se mnou Alice, věnovala mi poslední pohled a za ruku odtáhla Edwarda pryč z obchodu.

Tak tohle bylo velice zvláštní.

Raději jsem se odsud vytratila stejně efektivně jako Alice s Edwardem. Někdo by si mohl všimnout těch střepů a nevím, jak bych pak vysvětlovala, že to byla nehoda.

Před obchodem jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím Henriho, ale nenašla jsem ho. A tak jsem se posadila na jednu z volných laviček a dívala se na lidi procházející kolem mě. Většina jich měla ve tváři soustředěný výraz, nikdo z nich se neusmíval. Všichni jako by zamrzli někde mezi smutkem a zlobou.

Vždy mě bavilo pozorovat, jak se kdo chová. Z lidského chování se dalo tolik poznat. Jeho povaha, nálada, pocity. Někdy mi přišlo, že obyčejní lidé ani nemohou mít v sobě tolik emocí. Jako by je všechny ty pocity mohly roztrhat zevnitř.

Henri vylezl před obchod ve kterém jsme předtím byly spolěčně a stejně jako já před chvílí, se rozhlédl. Uviděl mě, usmál se a přišel za mnou. Svalil se na lavičku po mém boku a ztěžka oddechoval.

,,Měli by jsme toho dneska už nechat, měl by jsi si odpočinout,´´ zamračila jsem se na něj.

,,Dobře, stejně už mámě většinu věcí nakoupených,´´ odpověděl mi pořád zadýchaně a zase se zvedl. Napodobila jsem ho a společně jsme došli k autu.

Bez jediného slova jsme dorazili domů, vyložili nakoupené věci a nanosili je do domu. To ostatní jako vybalování a dávání a určené místo nás čekalo až zítra. Děda byl naštěstí tak unavený, že s tím souhlasil. I já toho měla pro dnešek plný zuby.

Vzala jsem si ve svém pokoji pižamo a zalezla do koupelny. Ta velká rohová vana mě lákala, měla jsem chuť celou ji napustit vodou a ponožit se do ní, dokud se nebudu potřebovat nadechnout, což by trvalo dlouho. Místo toho jsem se schoulila v rohu a nechala na sebe dopadat kapky vřelé vody, jako bych byla pod vodopádem.

Začínala se mě zmocňovat deprese a moje myšlenky ji ještě dodávaly na intenzitě.

Zavřela jsem oči a snažila se z hlavy vyhnatt všechny ty divné zvuky. Připadalo mi, jako bych je slyšela všude kolem sebe. Duté rány, otřesy, vytí, smích... všechno sběsile přes sebe. Bála jsem se, že se mi z toho hlava rozkočí. Pak přišli na řadu obrázky. Dva obrysy mrtvých lidských těl, úplně bledí bez jakéhokoli výrazu. Krvavě červené oči upřené mým směrem posazené ve stejně bledém obličeji, jako měli ty dvě mrtvá těla...

V hrdla se mi vydral výkřik, který naštěstí unikl v proudu padající vody. Rychle jsem si zakryla ústa dlaněmi a potichu vzlykala. Už dávno jsem v sobě dusila tyhle věci. Kdysy jsem dědovi řekla o mých snech, ale když se na mě podíval jako na blázna, bylo to naposledy, co jsem se mu svěřila. Jeho nedůvěra otřála mým životem.

Až teď jsem si něco uvědomila. Něco velice podstatného a důležitého. Alice a Edward - ti dva z toho obchodu, byli až moc podobní tomu z mého snu. Jako by nějak patřili k sobě.

Dál jsem seděla ve vaně a snažila se z hlavy vyhnat všechny myšlenky, ovšem moc se mi to nepodařilo.

Připadalo mi, jako by celý dnešní den, byl pro mě nějakým zvláštním zlomem. Měla jsem pocit, že dneškem jsem se konečně pohnula dál, jen doufám, že správným směrem.

A pozítří hurá do školy.

Čte to tady vůbec někdo?

Shrnutí od martisek

Shrnutí od Jitulka963

5.kapitola - Pohled Edwarda

7.kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 6. kapitola: