Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 8. kapitola

16.02.2010 (14:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2411×

8. Když nejsou svědci, nejsou ani problémy

Ty oči, ten hlas - to byl on. To on tam byl tu noc, kdy moji rodiče zemřeli. To on tam tiše stál a pozoroval, jak moji rodiče umírají. Umírají díky němu...

Jak může jen tak sedět ve tříde plných lidí a poslouchat nudný výklad učitele? Nebo si tady snad hledá další exponát, který by mohl bezstarostně zabít?

Odtáhla jsem se od něj, jak nejdál mi to lavice jen dovolovala a po očku se na něj podívala. Měřil si mě nechápavým pohledem, pak sklouzl na moje ruce, které jsem měla složené v klíně a zaťaté do pěstí. Odolat nutkání utéct nahradilo vzápětí jiné, mnohem uspokojivější.

Pohrávala jsem si s tou myšlenou, abych se nějak zabavila. Skočila bych po něm a i když mi je jasné, že má sílu a nejspíš by se bránil, ale nevadilo by mi to. Vzala bych jeho hlavu do rukou a mlátila s ní o zem, dokud by mě to nepřestalo bavit. Připouštím, že je to jen malý odvar toho, co nejspíš způsobil rodičům, ale mě by to prozatím stačilo.

Představy přerušil až školní zvonek, který  oznamoval konec hodiny. Jaké to štěstí, že? Rychle jsem si posbírala věci, nacpala je do tašky a zkusila vystřelit z téhle zpropadené třídy, jako jaderná hlavice při odpalu, ale vrazila jsem do něčeho tvrdého.

Edward se na mě díval s otázkou v očích. Natáhl ke mně ruku a otevřel pusu - zřejmě chtěl něco říct, ale já mu to nedovolila. Uskočila jsem od něj a co nejrychlejším tempem se vydala ze třídy. Musela jsem ale působit co nejméně nápadně a i tak byl můj krok dost pomalý, než jsem potřebovala.

Zahnula jsem za roh a vrazila silou do dveří s nápisem „Úklidová místnost“. Tady mě snad nikdo otravovat nebude, pomyslela jsem si, zalezla do rohu a schovala se mezi košťata. Předtím jsem samozřejmě nezapomněla pořádně zamknout dveře.

Tohle byl dost stupidní nápad, nadávala jsem si v duchu a snažila se uklidnit svůj dech. Tak si to zrekapitulujeme ne?

Přijela jsem do tohohle malého nenápadného městečka, abych našla dýku a pomstila se tak vrahům mých rodičů a já místo toho narazím přímo na jednoho z nich. Co teď proboha mám dělat? Co přesně bych měla udělat, abych nikoho kolem sebe neohrozila?

Zámek ve dveřích zachrastil. Pohledem jsem střelila na dveře, které se hned v dalším okamžiku rozlétly dokořán a stál v nich on. Edward. Zalapala jsem po dechu.

To mě prozradilo a já si hned přikryla rukou ústa. Marně, slyšel mě. Podíval se na mě. Jeho tvář byla tak děsivá. Vůbec nevypadal jako ten milý kluk, který vedle mě seděl ve třídě. Teď z jeho očí létaly blesky, rty stažené do úzké úsečky.

Něco zamumlal a rychle překonal vzdálenost mezi námi. Hrubě mě popadl za ramena a vytáhl na nohy.

,,Co to-" chtěla jsem se zeptat, ale on jen zavrtěl hlavou a s jednou rukou položenou stále na mém rameni mě vlekl pryč. Myslela jsem si, že půjdeme přes školu, ale on místo toho prošel přes místnost, ve které jsme byli a nějakými druhými dveřmi se protáhl ven. Mě samozřejmě vlekl za sebou. Dveře hlasitě zavřel a pustil mě.

Až teď jsem si všimla, kde to jsme. Tedy ne, že bych to poznala, ale nějak jsem odhadla kontejnery na odpadky od místní školy. Takže jsme se přemístili za školu. Fajn a co teď? Chce mě snad nenápadně zabít?

„Kdo jsi a co o mě víš?“ vyštěkl na mě a zamračil se. Otevřela jsem pusu úžasem. Copak on si mě nepamatuje? Neví, že jsem tam před lety byla taky?

Ani jsem pořádně nechápala, co dělám. Byl to prostě instinkt. Vrazila jsem do něj a on spadl na zem. Dá se někdo jako on vůbec přemoct? Moc jsem to neřešila a raději si na něj sedla. Tedy na jeho hruď a ruce mu uvěznila pod nohama.

Ten jeho pohled, jak se nemůže hýbat, jak kope kolem sebe a snaží se vyprostit, byl k nezaplacení. Jeho oči teď byly zmučené, ale já nemohla povolit. Nemohla jsem se nad ním slitovat, proč taky? Přestal se bránit a jeho tělo se během vteřiny uklidnilo.

„Co teď?“ zašeptal a jeho oči se mi zaryly do tváře. Vyvolalo to ve mě ještě větší zuřivost a já ho chytila dlaněmi kolem krku.

„Teď bych tě měla zabít,“ zamumlala jsem a upřeně se na něj podívala. Chvíli byly jeho oči podivně matné, bez lesku. Jako by postrádaly život a pak se v nich objevilo pochopení. Jeho tvář se zkřivila v podivné grimase.

,,To jsi ty,“ zašeptal. Víc nic jsem ale neslyšela, protože mě někdo odhodil a já zády narazila do zdi.

Zvonění v uších, motající se hlava a vystřelující bolest z pravého loktu byli pouhé pozůstatky z mého letu. Jen jsem ležela na zemi a snažila se nějak sebrat. Copak mi může být ještě hůř?

V dálce byl slyšel naštvaný hlas, který křičel. ,,Co to děláš, ty troubo? Ona není nebezpečná!“ ignorovala jsem to. Moje mysl se teď zabírala tím, jak se co nejšetrněji zvednout a moc si přitom neublížit. Bledá ruka se objevila kolem mých ramen. Druhá se dotkla mého pasu a obě mi pomohly se zvednout.

„Jsi v pořádku?“ ozval se hlas. Možná se snažil být tichý, ale moje uši ho slyšely křičet. Zakryla jsem si ruky a snažila se vydržet. Chci domů!

„Co to dělá?“ ozval se další hlas, hodně podobný tomu prvnímu. Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a uvolnila se. Ledové ruce mě stále nepouštěly a tak jsem se nemusela bát pádu.

Chvíli bylo všude ticho, které rušilo pouze to otravné zvonění v mé hlavě.

„Tak jak jsi na tom?“ zeptal se mě někdo. Otevřela jsem oči, abych si prohlédla, kdo po mně chce odpověď a zalapala po dech. Nade mnou se nakláněla malá černovláska, kterou jsem potkala v obchodě. Jen matně jsem si uvědomovala, že je to Edwardova sestra.

Ruce které mě držely patřily Edwardovi, jaké to překvapení, že? Kousek od nás stál ještě jeden kluk. Hodně podobný Edwardovi a Alici. Ovšem z tohohle šel vážně strach a něco mi napovídalo že to byl on, díky komu jsem zkusila létat.

„Můžeš vstát?" zeptal se mě Edward. Podívala jsem se na něj a pak na jeho ruce na mých bocích. Rychle jsem se postavila na nohy a udělala pár kroků od nich. Proč se na mě snaží být milý?

„Nechte mě!“  zamumlala jsem a skousla si ret. Do mého hlasu se pomalu dostávala hysterie. Proč jsem neutekla, když byla ta možnost?

„Vidíš, co děláš! Kvůli tobě se nás teď bojí!“ osočila se ta malá na svalovce za nimi. Svalovec jen pokrčil rameny a spokojeně se usmál. Aspoň že má teď radost, no ne?

„Neublížíme ti,“ zamumlal Edward s rukama před sebou. Vypadal jako policisté v těch seriálech, když se blíží k bláznům a snaží se jim rozmluvit skok z vysoké budovy. Ustoupila jsem o další krok od něj a narazila do kontejeru. Sykla jsem bolestí, má záda se asi jen tak neuzdraví.

Rozhlédla jsem se kolem něj a hledala nějaké místečko, nějakou skulinku, kterou bych mohla proklouznout pryč. Otázkou ale zůstává, zda bych jim dokázala utéct.

„Emmette, Alice, běžte pryč,“ řekl Edward s pohledem pořád upřeným na mě, ani se neotočil. O co se tu snaží?

„Ale Edwarde - “ začala Alice, ale přerušilo ji zasyčení. S rozšířenýma očima hrůzou jsem sledovala, jak se ti dva pomalu otáčejí a odcházejí zpátky ke škole. Co má za lubem? Když nebudou důkazy, nebude žádné podezření, nebo co?

„Takhle to myslím bude jistější,“ zamumlal si pro sebe a pak se na mě soucitně usmál.

„Odkud mě znáš?“ zeptal se. Jeho obličej neprozrazoval žádné emoce, jen jeho hlas se podivně chvěl. Proč to asi tak je? Pořád samá otázka a žádná odpověď.

„Je to už tak dlouho, že si to tvá dokonalá paměť nepamatuje?" odfrkla jsem si a zaujala bojové postavení. Nevím, kde přesně se to ve mně bralo, ale zrovna tady byl on. Stál přede mnou, nechráněný a snadno zranitelný, tak proč toho nevyužít?

„Malá dívenka stojí kousek od svých mrtvých rodičů a dívá se na jejich vrahy. Tu noc svítil jasně měsíc a ukazoval tak vše velice jasně. Rudé oči nočních příšer, kterým po bradě teče krev. Pořád ti to nic neříká?“ udělala jsem pár kroků k němu a s podivnou vnitřní radostí sledovala jeho oči i obličej, jak se v nich zračí pochopení. Bylo tam sice i něco, ale to mě nezajímalo.

Otevřel pusu, jako by mi chtěl něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska.

Udělala jsem další krok k němu a chtěla mu zase nějak ublížit, ale najednou jsem tady stála sama. Kolem mě byly jen kontejnery a ve pod tíhou větru se ohýbaly smrky kousek ode mně. Edward už tady nestál, nikdo kromě mě tady nestál.

Zase jsem byla sama. Úplně sama s nevyřčenýma otázkami a bez odpovědí na ty, které vyřčeny byly.

Tak to tedy ne, pomyslela jsem si. Tak snadno ti to chlapečku, neprojde...

Chcete pohled Edwarda?

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

7. kapitola

9. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 8. kapitola: