Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 9. kapitola

21.02.2010 (10:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2510×

9. Malí lidé jsou vyjímečně otravní.

Co jsem asi tak měla dělat? Co vůbec mám dělat? Důvod, proč jsme sem přijeli, je teď ještě důležitější, než byl předtím. Musím to urychlit a rychle tu dýku najít, než mi někam uteče. Tehdy jich tam bylo sice víc, ale jeden mi prozatím bude stačit.

Přece by tady jen tak nezůstal. Teď, když ví, že po něm jdu. Upíři nebývají sebevrazi a tenhle určitě nebude vyjímka. Prostě tu dýku musím najít - co nejrychleji.

Domů jsem dorazila s menšími obtížemi. Přeci jen řídit s naraženými zády, podivně pochroumanou rukou a bolestí hlavy, je podle mě nadlidský výkon.

Bohužel jsem ale hned u schodů vedoucích domů potkala dědu. Nedůvěřivě si mě prohlédl a já se okamžitě narovnala, jak nejvíce to jen šlo. Sykla jsem přitom bolestí.

,,Jsi v pořádku? Připadáš mi nějaká... nemocná," zhodnotil můj vzhled. Jen jsem se na něj povzbudivě usmála a s odpovědí, že jsem naprosto v pořádku, se vydala k sobě do pokoje.

Ani jsem neměla sílu se osprchovat, jen jsem ze sebe shodila oblečení, nějakým zázrakem na sebe natáhla pyžamo a zalezla si do postele. Dnešek byl náročný až moc.

Ráno jsem se probudila a rozhodla se, že dnes do školy nepůjdu. Ne, že by se mi nechtělo, ale prostě jsem se musela vydat po stopách dýky. Je to důležité, musím ji najít co nejdřív. S počtem tolika upírů na jedno malé město ji vážně budu potřebovat.

Dost dlouhou chvíli jsem jen ležela a přemýšlela, jak asi budu vypadat, až vstanu. Doufám, že budu moci alespoň trochu chodit. Nerada bych se plazila po břiše.

Nakonec jsem se pomalu vyhrabala z peřin, hlad začínal být vážně neúnosný. Opatrně jsem se postavila na nohy a s úžasem zjistila, že mě nic nebolí. Ani ta hlava se mi netočila, prostě vůbec nic. Jako by se mi včera nic nestalo. Je tohle možné? Může se vůbec někdo tak snadno vyléčit?

Sešla jsem schody dolů do obývacího pokoje, ale děda nikde nebyl. V kuchyni jsem si nachystala snídani a vykoukla z okna. Venku bylo jen zataženo, což bylo neobvyklé. Od mého příjezdu většinu dne pršelo.

Henri pobíhal na zahradě za domem a v ruce držel hrábě. On se stará o zahrádku? Stal se z něj snad nějaký zahradník? Vypadal ale, že si to užívá, jako by právě teď našel činnost, kterou vždy hledal.

Jen jsem nad tím nechápavě zakroutila hlavou a šla zpátky k sobě do pokoje.

Rychle jsem se vysprchovala, provedla hygienu a oblékla se. Tím jsem byla připravená jít za svým cílem, který jsem si umínila včera. Teda ono to nebylo až včera, ale tím, co se stalo za školou, se tohle vše jen urychlilo.

Vykročila jsem z pokoje, ale hned se zarazila na prahu. Proti mě stál Henri a měřil si mě pohledem.

,,Ehm, děje se něco?" zeptala jsem se nejistě a podívala se na sebe. Co se mu zase nelíbí?

,,Kam máš namířeno, mladá dámo?" zamračil se.

,,Ven," pokrčila jsem ledabyle rameny a chtěla ho obejít, ale zatarasil mi cestu.

,,A co škola? Dnes je úterý, takže nevidím žádný důvod, proč by jsi tam neměla jít," řekl a teprve potom mi umožnil projít.

,,Dneska do školy nejdu, musím najít tu dýku," vysvětlila jsem mu plán dne a pokračovala až do obývacího pokoje. Šel tiše za mnou a pořád nemluvil. Až kousek od dveří mě chytil za paži.

,,Uděláme dohodu, ano? Budeš chodit normálně do školy, vzdělávat se a o volném čase si můžeš dělat, co jen budeš chtít. Běhat si po lesích a hledat nějakej nožík."

Vyvalila jsem na něj oči. Dělá si ze mě srandu? Copak neví, jak je to důležité? Jak moc ji potřebujeme k přežití? Otevřela jsem pusu a chtěla protestovat, ale nenechal mě. Zvednutou rukou mi to zatrhl.

,,Buď to přijmeš, nebo zavedeme jiné opatření, ale zapoměň, že nebudeš studovat. Takže, co si zvolíš?" zeptal se a přitom se mu na tváři vytvořil vítězný úsměv, zatímco já svěsila ramena. Copak je tohle spravedlnost?

,,Fajn, jdu do školy a domů se vrátím někdy večer," povzdechla jsem si, vrátila se do pokoje pro tašku a pak se vydala do toho ústavu, co si říká střední škola ve Forks.

Zaparkovat auto byl dnes docela problém. Připadalo mi, že je tady dvakrát víc lidí než včera. Je to možné? Doufám, že ne. Vystoupila jsem, a aniž bych se pořádně rozhlédla, vyrazila jsem do školy a následně do učebny s číslem dvacet tři, kde měla proběhnout moje první hodina francouštiny.

Sotva jsem stačila zahnout do dveří a cestu mi zase zastoupila nějaká osoba. Než jsem si to ale stačila uvědomit, vrazila jsem do ní. Ano, byla to ta stejná osoba, která byla včera za popelnicemi se mnou a Edwardem.

,,Alice?" oslovila jsem ji, přestože mi to jméno nešlo přes zuby. Jak já nesnáším upíry.

,,Dovolíš?" zeptala jsem se a chtěla ji obejít, ale strčila mi před obličej ruku. Je snad sebevrah?

,,Co takhle si někde promluvit?" zeptala se a mile se usmála. To víš, že jo, odpověděla jsem ji v duchu. Nahlas ze mě vyšlo ale něco jiného.

,,Hele prcku, jestli mi neuhneš, najdu způsob, jak ti ublížit." Jen co jsem to dořekla, ozvalo se ze třídy vrčení. Naklonila jsem se k ní, abych viděla, jestli je to skutečně on. Byl.

Nevrčel na mě, tedy to jsem odvodila z toho, že se mračil na Alici. Podívala jsem se zpátky na ni. Tvářila se smutně a oči se ji leskly. Mohou upíři brečet?

,,Proč jsi taková?" zeptala se mě smutně Alice. Jaká jsem? Zvedla jsem obočí a ukázala ji tak, že nechápu, jak to myslí. Protočila oči.

,,My ti nijak ublížit nechceme. Jen se snažíme uchránit vlastní životy. Je to snad tak těžké pochopit?" Co jsem ji na to asi tak měla říct?

Zakroutila hlavou, otočila se na patě a sedla si ve třídě na místo vedle Edwarda. Bohužel seděli v poslední lavici a tak jsem celou hodinu cítila nepříjemný pohled v zádech. Nemohou mě nechat být?

Zbytek dopoledne proběhl v klidu - tím myslím - žádnou další hodinu jsem s nimi neměla. Na řadu přišla polední přestávka, ale já neměla hlad. Poslední dobou se mnou nebylo něco v pořádku, ale zatím jsem neměla moc času, se tím zabývat. A ani teď jsem na to neměla náladu. Vyšla jsem ze školy a vydala se na školní hřiště.

Kolem mě bylo jen pár studentů, většinou ti, co nechodili na oběd. Bohužel mezi nimi byl i Edward s Alicí. A kdyby jen oni. Spolu s nimi tam stáli ještě ten hromotluk ze včerejška, vysoká blondýna s obličejem vraha a blonďatý muž, který objímal rukou Alici kolem pasu, jako by se ji snažil bránit před celým světem.

Otevřela jsem pusu údivem. Kolik jich tady ještě je? ptala jsem se sama sebe a raději od nich odvrátila pohled. Sedla jsem si ke zdi, kde byl koš na basketball. Chtěla jsem odejít, ale nešlo to. Přeci nezničím dědovu důvěru. Budu to tady muset nějak přečkat a pak se konečně rozběhnout pryč.

Šepot kousek ode mě jsem se snažila ignorovat, ale nedalo se to. Ne natolik, abych neslyšela alespoň něco.

,,Co když něco řekne? Co když nás prozradí? Co potom?" zeptal se jeden z mužských hlasů. V zápětí ho ale přerušil jiný. Dívčí, vysoce postavený. Skoro jako pískot větru.

,,Jsi ochoten ji zabít, když se něco pokazí? Nebo ji ušetříš stejně jako minule? Edwarde, proč to děláš těžší? Vždyť je to snadné, žádné- "

,,Ne Rose, není to snadné a myslím, že by jsi měla zavřít ústa. Jsi zaujatá," přerušil ji jiný hlas. Tenhle jsem znala - patřil Edwardovi. Nešlo se na ně nepodívat, prostě to byl nějaký instinkt, či co. Přejela jsem je všechny pohledem, abych poznala, že se hádají. Jejich hlasy zněly chvílemi jako syčení hadů.

Alice společně s tím svalovcem stály dál od kroužku, nijak se neprojevovali. Až teď, když jsem se na ně dívala, zvedla Alice obličej a její oči střelily na mě. Lekla jsem se a sklonila hlavu k zemi, ale koutkem oka jsem stačila zahlédnou Alicin smutný úsměv. Proč se ke mně takhle chová?

Povzdechla jsem si a začala nehtem kreslit na svém koleni kolečka. Pro uklidnění, nebo snad rozptýlení, kdo ví?

Po chvíli se ozvaly hlasité protesty a padlo i pár nadávek. Zvedla jsem hlavu, abych našla příčinu a - jako dnes už poněkolikáté - se lekla. Moje srdce tyhle stavy dlouho nepřežije, pomyslela jsem si. Překvapeně jsem se dívala do tváře Alice, která tu svoji měla jen pár centimetrů od mé.

,,Co to- " chtěla jsem se zeptat, ale můj pohled upoutalo seskupení za ní. Ten blonďák, který ji předtím objímal, teď stál kousek od nás, paže natažené k Alici. Zřejmě ji chtěl bránit, kdyby se něco semlelo. Za ním stáli ostatní. Edward stále na stejném místě, stejně jako blondýna. Jen svalovec se posunul trochu dopředu, aby mohl chytit bloncku za ruku. Co se to děje?

,,Klid," zamumlala Alice uklidňujícím hlasem, ,,vím, že budeš hodná a nikomu o nás neřekneš, že ne?" řekla to spíše jako fakt, než jako otázku a zamrkala očima. Němě jsem přikývla.

,,Chytrá holka. A teď by jsi raději měla rychle odejít, než nám Rosalie oběma zakroutí krkem," spiklenecky na mě mrkla, a aniž bych to stačila postřehnout, odtáhla se a už stála vedle blonďáka.

Napodobila jsem ji a vydala se rychlejším tempem ke škole. Jediný pohled na Rosalii, jak tu krasavici pojmenovala, mi stačil k tomu, abych ze sebe vydala maximum. Když mě dělilo od dveří jen metr, někdo do mě zezadu prudce vrazil a já hlavou narazila do skleněné tabulky zasazené ve dveřích...

Shrnutí od Jitulky963

Shrnutí od martisek

8. kapitola

10. kapitola - pohled Edwarda

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 9. kapitola: