Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popová princezna - 6. kapitola

27.12.2012 (12:30) • AlisonDL • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1565×

6. kapitola

„Ani nepřemýšlej nad tím, že si tohle na sebe dneska vezmeš!” burcovala na mě ta malá osoba. Co je na tom špatného? Kalhoty, triko, mikina a Conversky… Pro Al asi hodně. Přitom já v tom chodila takřka denně. Nikdo mě nikdy neoblékal.
Všichni zatím, lidově řečeno, drželi hubu. Jejich názor mi byl navíc někde. Jo, přesně tam.

„Vezmeš si…“ Chvilku bylo ticho, když zaběhla nahoru. „Tohle,” poukázala na ten kousek látky, který v jejích rukách nebyl pomalu ani vidět. Chytře jsem po něm hmátla. Ještě aby ty spoďáry viděla pánská část této rodiny.

„Alice!” okřikla ji právě přicházející Esmé. Vděčně jsem se na ni usmála.

„Co Alice? To jí mám nechat na sobě tohle?” Hlas jí vystoupal o dvě oktávy výš. Byla jak můj osobní módní Satan.

„Bella si na sebe může vzít, co bude chtít. Nemám pravdu, zlato?” otočila se na právě přicházejícího Carlislea. Bože, na ten jejich „bezzvučný” pohyb si nikdy nezvyknu.

„Samozřejmě, lásko,” odpověděl jí a zamilovaně na ni pohlédl. Stejně nechápu, jak může žít takhle velká rodina upírů pohromadě. Podle mé tety bylo jen málo upírů, kteří žili pospolu. Cullenovi musejí mít zvláštní schopnost…

Alice si uraženě odfrkla a odkráčela vydupat schody do patra. Nejspíše si stěžovat za Jazzem. Vůbec jsem ji neslyšela. To je co říct. Notnou chvíli jsem koukala s otevřenou pusou dokořán na místo, kudy odešla.

Umoudřila jsem se. Došla jsem před její dveře. Než jsem stihla zaklepat, otevřela mi ta módní obluda.

„Fajn, ale tohle,” poukázala jsem na ty pidi-cosi, „si na sebe nikdy nevezmu!” Leda bych byla zlitá pod obraz, ale to se mi snad ani nemůže stát. Nebo ano?

„Takže…“ Nestačila jsem doříct, protože mě beze slov vtáhla do svého pokoje a Jazze rychle vyhodila. Ten se na ni zmateně podíval a pak se zamilovaně usmál. Asi mu došlo, že tomuhle se nedá odporovat.

***

„Dobře, dobře… vezmu si je,” řekla jsem zničeně, když do mě Alice asi po sté hustila, že ty pidi kraťásky nejsou spodní prádlo. „Ale jen pod podmínkou,” dodala jsem, „že si vezmu tenisky.” Už, už se má nová sestra začala dožadovat toho, že musím ukázat ty svoje dlouhé nohy a k tomu patří jedině boty na podpatku.

To bude o hubu.

„Bello, podívej se,” řekla mi a otočila mi ksicht tak, abych se mohla koukat na ten její. Mimochodem nádherný.

„Hm?” řekla jsem jí a naprosto hypnoticky zírala na její pusu. Ta ji ani nemusí otvírat, aby něco říkala.

„Ty si teď vezmeš ty nádherný jehlový lodičky a všem tak ukážeš, jaká jsi sexy!” Ano, vezmu. Mihotalo se mi hlavou.
Ta by snad přemluvila i Adolfa, aby se dal na záchranu velryb…

„Alice!” Jeho hlas se rozléhal snad celým domem.

„Co je?” vřískla vyděšeně. Hrůzou jsem nadskočila.

Počkat, proč stojím tady a proč mám na sobě, k sakru, ty šílený boty? Hned jsem je ze sebe skopla, jako kdyby byly otrávené jedem a zaposlouchala se do konverzace mezi Edwardem a Bellou, kteří se stihli přemístit z téhle gigantické šatny do pokoje. A nezapomněli zavřít dveře! Jak milé!

„Co jsi, proboha, dělala?” ptal se jí výhružně. Ani jsem nedutala, nemohla jsem se ani nadechnout. Proč, krucinál, mluví tak potichu?!

„Nic,” pípla mu na to. Doslova jsem slyšela, jak Edward výhružně zavrčel, a Al se přikrčila. Tohle bude boj a kvůli botám?

„Hele, hele, klídek, já si ty boty vezmu. Hlavně klid,” burcovala jsem na oba. Oni snad mají naplánováno se tu pozabíjet.

Edward se na mě podíval a ústa vytáhl do samolibého úšklebku. Co má? V mezičase jsem se stihla přemístit až ke dveřím a s botami na nohách si to pomalu štrádovala ven. Než jsem stihla přejít přes práh Alicina pokoje, zastavila mě jeho ledová ruka. Ve chvíli mnou projel silný elektrický proud, který rozpohyboval moje srdce na několik stovek procent. Blbče! Ty se taky hned prokecneš! Podívala jsem se do jeho nádherného obličeje. Přes ústa až k těm temně černým očím. Najednou tu bylo moc horko. Velké horko.

„Dovolíš?” zeptal se mě posměvačně. To chce jako pustit první do dveří? A etiketa mu nic neříká? Podívala jsem se na jeho ruku, která dále svírala tu mou. Přišlo mi to až neuvěřitelně dlouho.

„To bych se měla spíš ptát já tebe. Nevím, kdo tady zdržuje v provozu,” prskla jsem popuzeně. Bože, on mě tak štval! A stačila i blbost a v mžiku jsem byla rozpálená do běla.

Slyšela jsem, jak se Alice uchechtla. Nenávistně jsem se na ni podívala a pochybovačně změřila. Ona jen na své tváři vykouzlila ten nejvíc andělský pohled a vydala se k nám.

„Takhle to nestihneme, Edwarde. Můžeš Belle pustit tu ruku?” Podívala jsem se na něj, ale on se neměl k pohybu. Škubla jsem rukou. A to jako by ho probralo z mírného transu a on se vzpamatoval.

„Sorry.” Sorry? A to je jako jaká mluva? Pusa se mi otevřela dokořán, ale probralo mě Alicino šťouchnutí.

„Jestli nechceš, nemusíš si ty boty brát,” broukla na mě zkroušeně a k tomu ještě nasadila výraz à la smutný štěně. No, kdo by jí v téhle chvíli nevyhověl?

„Já si je vezmu. Ještě by na tebe Edward zase vrčel.” Ups… To mi ujelo. Pro změnu teď padala brada Alice. „Půjdeme?” nahodila jsem zvesela a nedala na sobě nic znát.

***

„Já tam nechci,” zaúpěla jsem. Když jsme přijeli na parkoviště v tom Alicině zářivě žlutém Porsche, otočilo se na nás několik desítek očí. Bože, jak já bych chtěla být neviditelná!

„Ale kušuj! Vylez ven a koukej se předvést! Jsi nádherná, nemáš se za co stydět!” mrkla na mě Al. Podívala jsem se na Rosalie s tím, že by mě snad ona mohla schovat do tašky a přenést mě. No co, aspoň by mě nikdo neviděl… Fajn, uznávám, jsem strašpytel. Ale nejsem zrovna člověk, dobře, poloviční člověk, který by překypoval sebevědomím.

„Ven!” zasyčela ta střapatá potvora a Rose se na mě shovívavě usmála. Hmm, to mi fakticky pomůže!
S povzdechem jsem otevřela dveře a poté následně vyhodila nejdříve jednu nohu a pak i tu druhou. Slyšela jsem několik zalapání po dechu. Fajn, nemusíte všichni zdůrazňovat to, že se vám nelíbím.
Když jsem vylezla ven celá, ohnula jsem se znovu do auta a podala si tašku.

Za mnou se ozvalo hrdelní zavrčení. Prudce jsem zvedla hlavu a mírně tak narazila do střechy auta. Krucinál! Zanadávala jsem si v duchu. Pak jsem se vzpřímila. V levé ruce jsem držela tašku a pravou jsem si prohrábla mé vlnité vlasy, které mi dnes spadaly do půlky zad.
Nervózně jsem se ošila a podívala se konečně na původce toho zvuku.

Čelist mi dnes už po několikáté padla údivem, když jsem viděla, že ten, kdo vrčel, byl… Edward.

„Problém?” zeptala jsem se ho a obešla ho. Přidala jsem se k Alice, která už v ruce držela můj školní rozvrh.

„Můžeme?“ zeptala se mě. S úsměvem jsem kývla hlavou. Společně jsme se vydaly ke škole. Za námi si to štrádovala Rose s Emmettem a Edward stále postával vzadu spolu s Jasperem u Alicina auta. Měřil si mě půlnočním pohledem. Teď už mě to neděsí, když vím, co jsou zač.

Pohledem jsem ho sjela od hlavy až k patě a neodpustila si jedno povzdechnutí. Proč někdo tak krásný, musí být tak neuvěřitelně protivný. Myslím tím dnešní ráno. Jako kdyby ho vyměnili. Včera byl v pohodě a dneska se chová, jak kdyby spadl z Marsu. Vrčí jak nas... štvaná čivava.

Vím, vím, je krátká. Hodně. Ale poslední dobou to jde od devíti k pěti. A to nejen se psaním, ale i se mnou. Vůbec mě to nebaví a slova jsem ze sebe doslova tlačila. Štve mě, že je komentářů tak málo. Že nikdo není schopný dát ani smajlíka. Psaní mě baví a každý komentář je pro mě hnací motor k tomu, abych psala. Když budete komentovat, můžu psát rychleji. Je to na vás.

Za korekci tentokrát moc děkuji Mabel! :)

Dodatečně všem přeji krásné Vánoce, bohatého Jéžíška. Třeba se do Nového roku ještě uvidíme. :)

Autor: AlisonDL (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popová princezna - 6. kapitola: