Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 16.

22.05.2010 (13:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7541×

16. Tak to jsem já

Po přečtení jsem došla do svého pokoje, a co v něm nebylo? Periferní vidění zahlédlo Edwarda, jak zrovna přelézá parapet. Jak mě spatřil, hned se zasekl a usmál se na mě.

„Ale copak? Tak takhle sem chodíš. A já si myslela, že si mi ukradl klíče od domu,“ se smíchem v hlase jsem řekla tu větu a hned se odebrala k němu. Mezitím už stál v mém pokoji a objímal mě. Hlavou jsem se zavrtala do jeho košile a vychutnávala si jeho vůni a klid téhle chvíle.

Po delší době se má ústa roztáhla a zívla. Edward se semnou odebral do postele. Jen jsem zakroutila hlvou v negativní gesto.  A hned se rozběhla do koupelny umýt a převléct. Pak teprve jsem se k němu došourala a lehla si k němu. Blíže si mě přitáhl a já mu usnula na ruce.

Edward:

Belle jsem chtěl povědět o mém pravém já už ve středu. Jenže si domluvila něco s její kamarádkou Angelou. Byla velice příjemná. Nikdy nás nepomlouvala a nechovala závist, jako asi každý v téhle škole. Prostě normální obyčejná dívka. Až moc jsem se těšil na Bellu. Proto jsem se večer rozhodl, že k ní na noc opět zajdu.

Jedna noha už byla v jejím pokoji. Nestihl jsem se zpakovat a do pokoje přišla Bella. Celá šťastná z toho, že mě viděla, jak se k ní dobývám. Šla udělat pravidelnou hygienu a pak mi usnula na ruce.

„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil jsem mile mého probouzejícího broučka.

„Dobré, prosím povíš mi, co jsi mi to chtěl včera odpoledne říct? Šlo na tobě včera vidět, že mi chceš něco velice důležitého říct a já nevím co,“ ptala se a zírala mi jen do očí.

„Po škole tě vezmu na piknik a tam ti to povím ano?“ tázal jsem se zase já jí.

„Dobře, budu se těšit,“ dopověděla a odešla se věnovat každodenním starostem lidského života.

Po škole

Edward:

Bellu jsem odvezl na jedno krásné místo v přírodě. Bylo to u toho velikého vodopádu, jako  minulý den. Na louce před vodopádem jsem rozprostřel dlouhý piknikový ubrus, na něj naskládal mísu s nakrájeným ovocem a vzápětí ji podával Belle.

„Sněz to prosím. Pak ti to povím, co mám na jazyku.“ Ona se jen usmála a v klidu papkala.

Když už měla dojedené jídlo, tak se na mě tázavě podívala a pohledem pobídla k mluvě.

„Bell, to co ti řeknu, je pravda. Prosím neboj se mne, až to dopovím. A jen řekni, jak to cítíš dál. Nemůžu bez tebe už vydržet, a proto musím s pravdou ven.“ Jak jsem tušil, zasekla pohled na mě a zorničky byly roztažené.

„Víš Bell, já jsem…“ zasekl se mi hlas. „Kápni božskou. Dělej, trvá ti to věčně. Tak už, ona ti uteče. Nevěříš? Za pět vteřin je pryč. No co na ní tak blbě koukáš. Típni cigáro, jde to s tebou z kopce,“ křičela má mysl na mě a já nevěděl, co dál.

„Já jsem upír,“ řekl jsem dost nahlas, tak aby to slyšela. Nadzvedla hlavu a zasekla pohled do lesů. Z jejího obličeje nešlo vůbec nic přečíst. Když už tam seděla deset minut, tak mi to nedalo a já se musel zeptat.

„Už mě nechceš? Pochopím, že ne. Ale neboj, nejdřív ti vysvětlím, co jsem vlastně zač.

Celá má rodina jsou upíři. Ale živíme se zvířecí krví a ta zbarvuje duhovky do tekutého zlata a ne červené barvy. Dále také máme schopnosti, ale o těch až déle. Tak to jsem já.“ Ještě něco říct? Třeba´Chtěl jsem tě jednou zabít, prostě jsem měl chutě? ´To by nešlo. Pořád byla zaseklá, až se z ničeho nic pohnula a promluvila.

„Takže říkáš upír jo?“ ptala se mne. Prostě jsem přikývl.

„Babička měla pravdu. Nelhala mi. Jasně, přijde ti to divný, ale já nějak celou dobu tušila, že jsi upír. Jen jsem vyčkávala, kdo mi z vás potvrdí tu pravdu. Jsem ráda, že jsi to udělal zrovna ty.  Nejspíš ti teď do hlavy nejde, jak to všechno vím…“ vyprávěla mi příběh její babičky. Spíš jsem byl víc z toho vykulenej já, než ona. A to se u upíra jen tak nestává.

„Ty jsi celou dobu tušila, co vlastně jsme a ani ses nás nebála? Hm, zajímavý. Tohle jsem tedy netušil. Že bys to mohla tušit. Popravdě, bál jsem se tvé reakce, že utečeš a nikdy už se na mne nepodíváš, nepromluvíš se mnou, budeš se nás bát a už mě nebudeš mít ráda. Ještě jednou se tě zeptám. Neutečeš? Nevadí ti mé pravé já? No nějak nemůžu dejchat. Vím ironie u někoho, kdo nepotřebuje kyslík, ale je to tak. Dokonce se mi seklo srdce. Ježiši, ale tak by to bylo lehčí, kdyby si mi to řekla dřív. Ani nevíš, jak se celá rodina musela chovat v tvé přítomnosti. Ty si mi dala,“ s obavami v hlasu jsem to všechno na ni chrlil a ke konci mluvil s trochou humoru.

„Neuteču. Miluji tě tak, že tahle maličkost, že jsi upír, mi nevadí. Ani nikdy nevadila. Prostě nemůžu ti to vyčítat a jen kvůli tomu zahodit vše, co jsme doposud budovali. Bylo by to vůči nám nefér a trápili bychom se. Neznám hranice pro mou lásku k tobě. A říct jsem to nemohla, protože to nebylo jisté na sto procent. Takže kdyby to pravda nebyla, ani nevíš, jakej by to byl trapas. Třeba byste ze začátku mlžili a děli blbou ze mě. I když já jsem blbá, o tom není pochyb,“ dopověděla, usmála se na mne a políbila. V tu chvíli bych mohl říct, že mé srdce znovu naskočilo.

Bella:

Po škole jsme jeli někam do přírody k velkému vodopádu. Před vodopádem byla prostorná louka. Na tu louku umístil piknikový ubrus s mísou ovoce, kterou mi pak podal. Přikázal, abych jídlo snědla, že mi něco poví. Dojedla jsem a on začal recitovat.

„Bell, to co ti řeknu, je pravda. Prosím neboj se mne, až to dopovím. A jen řekni, jak to cítíš dál. Nemůžu bez tebe už vydržet, a proto musím s pravdou ven.“ ‚Gay, gay, gay, gay, ´ lítalo mi hlavou. Nejspíš jsem moc koukala na Simpsonovi ve filmu. Na scénu s Flandersem, jak se chce v kostele také k něčemu přiznat a Homer pro sebe: „Gay, gay, gay, gay,“ to se mi vždycky líbilo, a když se chce můj kluk k něčemu přiznat, tak mě hned napadlo tohle.  Nejspíš jsem ztuhla na trochu delší dobu, pak pokračoval.

„Víš Bell, já jsem…“ típnul se mu hlas. ‚Gay, gay, gay, gay.´ A už to šlo znova. ‚Co ty víš, co ti chce říct. Třeba to tak je a je gay, gay, gay, gay. Anebo…´Myšlení nějak přestalo fungovat, myslelo jen na jednu věc. Budete určitě vědět jakou. Nějak se nechtěl vymáčknout až jedenou.

„Já jsem upír,“ řekl dost nahlas. Nadzvedla hlavu a zadívala se do dáli. ‚Takže není gay, gay, gay, gay. Kápnul božskou medu. Hm. Takže babča měla pravdu. Dobře ty. Upír, toť už živočich společenský? Možná. A já s jedním chodím. Divný. Měla by to být bytost neexistující a je tu semnou. Zvláštní. Existují i jiné bytosti? Třeba panenka Chuckie, ta by mohla taky, kdo ví? Ale byla by to sranda. Do toho ještě Jason (Voorhees) a za ním Freddy Krueger utíkající Elm street. Nebo taková krvavá Mary a v rukou držící Samarku z kruhu a loutečka ze Saw. Nebo rovnou Alice z Říše divů a Alice z Residenta Evila honící a zabíjecí zombie po městě. A tady ke Cullenům, Drákula. I když třeba babička poznala Drákulu. Ale tohle vyvracuje věc, že Drákula byl bestie. Neuměl se ovládnout a tahle bytost ano.´ Z mých více méně praštěných myšlenek mě vytrhl Edward.

„Už mě nechceš? Pochopím, že ne. Ale neboj, nejdřív ti vysvětlím, co jsem vlastně zač.

Celá má rodina jsou upíři. Ale živíme se zvířecí krví a ta zbarvuje duhovky do tekutého zlata a ne červené barvy. Dále také máme schopnosti, ale o těch až déle. Tak to jsem já.“ Pověděl a já měla v tu chvíli jasno. Říct příběh o babičce a taky kápnu božskou.

„Takže říkáš upír jo?“ ptala jsem se ho. Prostě přikývl.

„Babička měla pravdu. Nelhala mi. Jasně, přijde ti to divný, ale já nějak celou dobu tušila, že jsi upír. Jen jsem vyčkávala, kdo mi z vás potvrdí tu pravdu. Jsem ráda, že jsi to udělal zrovna ty.  Nejspíš ti teď do hlavy nejde, jak to všechno vím…,“ vyklopila jsem všechno, co jsem věděla. A dívala se na něho. Zdálo se, že se také zasekl a nemohl tomu uvěřit. A teď by to mohlo být 1:1.

„Ty jsi celou dobu tušila, co vlastně jsme a ani ses nás nebála? Hm, zajímavý. Tohle jsem tedy netušil. Že bys to mohla tušit. Popravdě, bál jsem se tvé reakce, že utečeš a nikdy už se na mne nepodíváš, nepromluvíš se mnou, budeš se nás bát a už mě nebudeš mít ráda. Ještě jednou se tě zeptám. Neutečeš? Nevadí ti mé pravé já? No nějak nemůžu dejchat. Vím ironie u někoho, kdo nepotřebuje kyslík, ale je to tak. Dokonce se mi seklo srdce. Ježiši, ale tak by to bylo lehčí, kdyby si mi to řekla dřív. Ani nevíš, jak se celá rodina musela chovat v tvé přítomnosti. Ty si mi dala,“ mluvil tak vážně a přesvědčivě. Mě to samozřejmě nedalo a musela jsem se tlemit. To jste ho měli vidět, jak s citem to pronášel a chvilkami to vypadlo, že mi tady sekne na zem. Byla by to docela ojedinělost. Upír a seknout s sebou. Jenže který upír dostává takovéhle šoky jako Edward? Málo který a ten už nejspíš na to bude stavěný.

„Neuteču. Miluji tě tak, že tahle maličkost, že jsi upír, mi nevadí. Ani nikdy nevadila. Prostě nemůžu ti to vyčítat a jen kvůli tomu zahodit vše, co jsme doposud budovali. Bylo by to vůči nám nefér a trápili bychom se. Neznám hranice pro mou lásku k tobě. A říct jsem to nemohla, protože to nebylo jisté na sto procent. Takže kdyby to pravda nebyla, ani nevíš, jakej by to byl trapas. Třeba byste ze začátku mlžili a děli blbou ze mě. I když já jsem blbá, o tom není pochyb,“ pověděla jsem mu s radostí, obdařila ho úsměvem a vzácným mileneckým polibkem zamilovaných, který přichází jen zřídka.

„Mohl bys mi něco o vás a vašem světě říct, prosím?“ žadonila jsem o podrobnosti ze světa, pro mě zatím neznámého.

„Takže, jak jsem již říkal, někteří mají schopnosti. Já čtu myšlenky, Ali…,“

„Cože? Tak to jsem v prde… to jsi celou dobu musel vědět na, co myslím. Jáj,“ vkecla jsem mu do jeho povídání.

„Ono kdyby si mě nechala dopovědět tak se dozvíš,“ povídal a já už pilně poslouchala „Alice, vidí budoucnost a Jasper ovládá a vnímá emoce všech. Já nedokážu číst myšlenky pouze tobě a Alice mívá dost často proházené vize v tvé přítomnosti. Jsi něčím proti nám imunní a my nevíme, čím to je. Ledaže bys měla taktéž nějaký dar. Dále jsme nesmrtelní. Lidmi se neživíme, protože nám to přijde nesprávné. Všichni jsme adoptovaní Carlislem a Esmé,“ povídal by celé hodiny, jenže já začínala být značně unavená.

Edward to hned vycítil a odvez mě domů. Tam jsem mu řekla, že může zůstat, protože Charlie jel na školení do vzdálenějšího města. S radostí zůstal a my si ještě povídali dlouho do noci.

Shrnutí

Kapitola 15. » Kapitola 17.

No, nevím, jestli se vám líbily myšlenky Belly. Docela jsem se u toho doma pobavila. A takové ztřeštěné nápady mě napadají vždycky pozdě v noci. Tak nejspíš budu psát po večerech, ať se trochu zasmějeme. Připište komentík. Dík moc. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 16.: