Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 11. kapitola

14.08.2010 (11:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2534×

„Samozřejmě, že nemáš,“ ujistil mě a pohladil mě po tváři. „Všem ostatním ale naháním hrůzu,“ řekl trochu temně.

V tu chvíli jsem se musela usmát. Ve tváři měl trochu obavy, poznala jsem, že se bojí, že mě ztratí. Šťastně jsem se na něj usmála a vjela mu rukou do vlasů.

„Mně ne,“ zavrtěla jsem hlavou a on se pousmál.

Přitáhla jsem si jej k polibku a užívala si jeho přítomnosti. Bůhví, kdy mi zase odjede.

Uběhly už asi dva týdny od doby, co jsme se dali s Demetrim dohromady. Všechno mi najednou připadalo neuvěřitelně krásné a bylo to ještě krásnější, když byl vedle mě. Bohužel však měl své povinnosti, tudíž jsme spolu nemohli být dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, jak bych si samozřejmě představovala.

Věděla jsem ale, že nebude trvat dlouho a šťastným dnům bude konec. Tohle období bylo totiž až příliš klidné na to, aby se nic nestalo. Jak se říká – ticho před bouří. Kdybych jen věděla, jak moc velkou pravdu jsem měla…

Když jsem zrovna nebyla s Demetrim, vysedávala jsem u okna, zírala ven a přihlouple se usmívala. Připadala jsem si jako zamilovaná puberťačka a věděla jsem, že bych neměla všechno vidět tak růžově – všichni přece moc dobře víme, co je Demetri ve skutečnosti zač. Abych nakonec ještě nebyla zklamaná, že jsem si začala něco s někým, jako je on. Přesto jsem si ale nemohla pomoct – byla jsem tak zamilovaná…

Najednou někdo zaklepal. Demetri! Vstala jsem a vyrazila kupředu. Otevřela jsem dveře a padla dotyčnému kolem krku.

„Vřelé uvítání,“ ozvalo se úlisným hlasem a já se ve vteřině odtrhla.

V očích mi hrálo nejprve zmatení a pak podráždění, když jsem uviděla, že návštěvníkem je Felix.

„Co-co-“

„Čekala jsi Demetriho, viď?“ protáhnul a opřel se o rám dveří.

„Ano, to čekala,“ řekla jsem tichým a trochu ustrašeným hlasem.

„Co chce?"

„Je mi líto, že jsi zklamaná, ale vždyť my se budeme mít taky dobře,“ hlesl a dřív, než jsem stihla pochopit jeho slova, už jsem pod ním najednou ležela na posteli.

„Co to děláš!? Pusť mě!“ vyjekla jsem se strachy rozšířenýma očima a snažila se ze sebe setřást jeho ruce.

Pevně uchopil má zápěstí a jednou svou obrovskou rukou mi je přitisknul nad hlavu. Seděl na mně a já se nemohla pomalu ani hnout.

„To máš za ten odmítavý přístup. Mohla sis to užít, tys nechtěla, takže to bude nedobrovolně a užívat si budu já,“ řekl a naprosto šíleně se zazubil.

„Nech mě být!“ křičela jsem a v tu chvíli mi přiletěla pořádná facka, která mě na moment umlčela.

„Zavři hubu!“ zavrčel temně a já se roztřásla.

Jeho volná ruka putovala po mém hrudníku, najednou ze mě prudce strhnul košili a hodil ji na zem. Chvěla jsem se odporem. Ochmatával celé mé tělo a mně z toho bylo na zvracení. Chtěla jsem plakat, tak moc jsem chtěla! Naprázdno jsem sténala a snažila se zpoza něj nějak dostat, neměla jsem však vůči jeho síle žádnou šanci. Najednou mě tvrdě a prudce políbil. Chtěla jsem se bránit, bylo mi to však k ničemu. Hrubě mě líbal, jazyk mi rval snad až do krku. Bylo mi z toho zle. Odtrhnul se od mých rtů a vrhnul se na můj krk. Najednou jedním tahem roztrhnul podprsenku a osahával mé nahé tělo. Cítila jsem nesmírné zoufalství, nemohla jsem absolutně nic udělat, nijak ho zastavit, prostě si dělal, co chtěl! Občas jsem se pokusila zmítat se a křičet, vždycky mě však utišil hrubou fackou.

Najednou se otevřely dveře. Demetri! Svitla ve mně naděje.

„Hej, co to děláš!?“ ozvalo se ode dveří, avšak jiným hlasem, než tím, který bych si v tuhle chvíli přála slyšet nejvíce.

Pak jsem uviděla Albertovu tvář, jak vyjeveně zírá na obraz před sebou. Viděl, že jsem sebou mlátila, a tak mu muselo dojít, že to bylo z mé strany nedobrovolné.

„Do toho ti nic není,“ zavrčel Felix. „Vypadni, nebo si tě podám!“

Albert ještě chvíli stál a ve tváři se mu míhaly smíšené pocity. Ne, jen ať neodchází! Najednou se však otočil k odchodu.

„Ne! Ne, prosím, stůj! Zůstaň tady!“ zvolala jsem za ním nešťastně, on už však zmizel z pokoje.

„Neřvi mi tady!“ okřiknul mě Felix a zase mi přiletěla facka.

Zasténala jsem a zavřela oči. Byla jsem ztracená. Můj plamínek naděje právě uhasl. Vezme si mě nedobrovolně jako nečistou děvku a já s tím nejsem schopná nic udělat. Právě jednou rukou rozepínal mé kalhoty a sám ze sebe strhnul košili. A pak najednou – zmizel. Uslyšela jsem nějaký hluk a prudce otevřela oči.

„Ty hajzle! Ještě jednou na ni šáhni a rozervu tě na kusy! Zabiju tě!“ burácel Demetri jako smyslů zbavený.

Spadl mi kámen ze srdce. Přišel! Zamotala jsem se do deky a přitiskla se zády k čelu postele. Felix ležel na zemi a pod ním trosky něčeho, co byl předtím nejspíš stůl. Demetri stál kousek od něj, ve tváři výraz naprostého vzteku, až děsil i mě samotnou. Hlasitě vrčel a probodával Felixe rozzuřeným pohledem. Ten se zvedl a už se na Demetriho vrhnul a srazil jej k zemi. Vykřikla jsem a zděšeně si zakryla oči. Nechtěla jsem už nic vidět. Místností se rozléhaly zvuky tříštícího se nábytku a vrčení, z něhož šel mráz po zádech.

„Co se tady děje!?“

Odkryla jsem si oči a uviděla absolutní spoušť a uprostřed toho všeho proti sobě Felixe s Demetrim, kteří se vraždili pohledy. Ve dveřích stál Marcus Volturi a střílel pohledem z jednoho na druhého.

„Zase vy dva!? Něco jsem vám říkal!“

Pak najednou jeho pohled padnul na mě – stále jsem seděla polonahá, omotaná v dece na posteli, s naprosto vyděšeným pohledem. Poté se podíval na Felixe, který byl stále ještě bez košile a nakonec na Demetriho, který jej nenávistně probodával pohledem, a v tu chvíli mu nejspíš došlo, o co tady šlo. O našem vztahu už věděl celý hrad. Mohl si myslet, že třeba Demetri vtrhnul do pokoje v nesprávnou chvíli a nachytal mě při nevěře. Avšak vzhledem k tomu, že jsem vypadala naprosto vystrašeně a celá jsem se chvěla, nejspíš mu došla pravda.

„Dobrá, takže, tohle řešit nehodlám. Ale vám říkám naposled – nechci vidět žádné potyčky! Ještě jednou a budeme se s vámi muset rozloučit,“ řekl smrtelně vážně. „A ty, Felixi, pojď se mnou.“

Ještě chvíli na sebe vrčeli, než se Felix konečně otočil a společně s Marcusem opustil pokoj. S rozechvělými pootevřenými rty a zděšeným pohledem jsem sledovala Demetriho, jak stál a rozzuřeně sledoval dveře. Pak najednou stočil svůj pohled na mě a mnou projelo zvláštní mrazení. Prudce jsem se nadechla a sklopila hlavu. Přesně v tu stejnou chvíli jsem vyjekla, když se objevil vedle mě. Beze slova se posadil na postel, popadl mě kolem ramen a pevně přitisknul k sobě. Hlasitě jsem vydechla a ještě víc se na něj natiskla.

„Jsem tady,“ zašeptal a pohladil mě ve vlasech.

Tiše jsem sténala a chtěla se ztratit v jeho objetí. Pořád jsem cítila Felixovy ruce, jak mě ohmatávají všude, kam dosáhnou a braly mě mdloby.

„Chvěješ se,“ zkonstatoval rozlítostněným hlasem a pohladil mě po tváři. „Tady nezůstaneš.“

Než jsem se nadála, víc mě zabalil do deky a bral do náruče. Pevně jsem se jej chytila kolem krku a odmítala pustit. Pomalu mě nesl ven ze zdemolovaného pokoje. Prošel chodbou kolem pár dveří a už vcházel do své ložnice. Během chvíle mě pokládal na svou postel. Uložil mě do polštářů a lehl si vedle mě.

„Už ti neublíží,“ zašeptal a já si položila hlavu na jeho hruď.

U něj jsem se cítila nejšťastnější a taky v úplném bezpečí.

„Ublíží, až zase budeš pryč!“ vzlykla jsem.

„Tak ho zabiju,“ zavrčel.

Zavřela jsem oči. Ani nevím, jak dlouho jsme tam takhle leželi, ale přestala jsem se třást a trochu jsem se uklidnila. Potom mě napadla jedna otázka.

„Jak jsi věděl, co se děje, že jsi přišel?“

„Byl za mnou Albert,“ řekl a já překvapeně zamrkala. „Přiběhl do sálu jako velká voda a řekl, že šel kolem tvého pokoje a uslyšel křik. Když vešel dovnitř, našel tě ležet na posteli a na tobě obkročmo sedět Felixe, který tě osahával a svlíkal,“ poslední slova říkal tiše a nenávistně.

Zamrazilo mě, když jsem si na to vzpomněla. Můžu jen děkovat bohu, že to nedotáhnul až do konce…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 11. kapitola: