Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 12. kapitola

30.08.2010 (20:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2535×

„Jak jsi věděl, co se děje, že jsi přišel?“

„Byl za mnou Albert,“ řekl a já překvapeně zamrkala. „Přiběhl do sálu jako velká voda a řekl, že šel kolem tvého pokoje a uslyšel křik. Když vešel dovnitř, našel tě ležet na posteli a na tobě obkročmo sedět Felixe, který tě osahával a svlíkal,“ poslední slova říkal tiše a nenávistně.

Zamrazilo mě, když jsem si na to vzpomněla. Můžu jen děkovat bohu, že to nedotáhnul až do konce…

Bylo mi jasné, že Felix si nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Měla jsem z něj doslova panickou hrůzu a pomalu jsem se bála vyjít sama z pokoje. Pokud byl Demetri pryč, zamykala jsem se, i když mi bylo jasné, že pro Felixe by to byla pramalá překážka, a otevírala jen tehdy, když jsem zaslechla jeho hlas.

„Takhle to přece dál nejde,“ protestoval, když jsem jej vpouštěla do jeho vlastního pokoje.

„Já vím, ale bojím se… Nevím, co od něj můžu čekat,“ řekla jsem a posadila se na postel.

„Už si nic nedovolí,“ řekl pevně. „Ví, že by ho to stálo život,“ zavrčel.

Ani tak jsem si nebyla jistá, že už se k ničemu neodváží. Po pár dnech jsem se přece jen odvážila pohybovat se volně po hradě. Děkovala jsem bohu, když jsem jej nepotkala. Zatím ani jednou. Bylo ale velmi zajímavé potkávat na chodbách upíry, kteří se po mně ohlíželi a házeli na mě zvláštní pohledy. Bylo mi jasné, že zpráva o tom, že jeden ze dvou osobních strážců se pokusil znásilnit jednu novorozenou, která je čirou náhodou dívka toho druhého z těch dvou strážců, se roznesla rychle. Občas jsem si říkala, proč jsem vlastně raději nezůstala zamčená v pokoji.

Když jsem to tak jednou zase udělala a seděla zrovna na posteli, ozvalo se klepání na dveře. Strnula jsem. Vždy, když klepal Demetri, hned na to se ozval jeho hlas. Tentokrát se ozvalo zaklepání a následovalo ticho. Během vteřiny jsem stála u dveří a naslouchala. Leknutím jsem sebou škubla, když se zaklepání ozvalo znovu.

„Kdo je tam?“ pípla jsem tiše.

„To jsem já,“ zaslechla jsem líný hlas, Demetri to ale nebyl.

„Kdo já!?“ štěkla jsem trochu podrážděně a nervózně.

„Albert,“ dodal neochotně a já strnula.

Albert!? Co tady dělá?

„Co chceš?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Neboj se, vím, že jsi s Demetrim, rozhodně jsem se nepřišel o něco snažit, chci se prostě…“ Na chvíli se odmlčel. „Nemůžeš mě prostě pustit dovnitř?“ vyštěkl trochu netrpělivě.

Zamrkala jsem a rychle odemkla a otevřela dveře. Stál tam a překvapeně na mě shlížel.

„Ty se zamykáš?“ protáhnul a doprovodil to pozdviženým obočím.

„Divíš se mi?“ Trhla jsem rameny a ustoupila, aby mohl projít dovnitř.

Vešel a chvíli přešlapoval uprostřed místnosti, než se konečně posadil do jednoho z křesílek u okna. Sedla jsem do toho druhého a zvědavě se na něj podívala. Vypadal značně nervózně.

„Takže?“ Popohnala jsem jej trochu netrpělivě.

„Přišel jsem se omluvit,“ vydechnul, jako by mu ta slova působila potíže.

Poněkud mě to překvapilo, rozhodla jsem se ale, že už jej pobízet nebudu. Měl by to příliš jednoduché. Ano, omluvu si od něj vážně zasloužím potom, co udělal, i když já za nic nemohla.

„Dobrá tak narovinu…“ Ušklíbnul se. „Jsem vážně zabedněný idiot, který když uvidí krásnou holku, musí ji za každou cenu dostat, což se mi u tebe nepovedlo a rozzuřilo mě to,“ přiznal.

Protočila jsem oči. Zase jeden z těch dokonalých mužů, kterým žena za žádnou cenu neodolá. A pokud odolá, hlava jim to nebere.

„Můžeme být přátelé?“ vzal to z druhého konce.

Chvíli jsem jej ještě měřila pohledem, než jsem také promluvila.

„Je vidět, že někomu se omlouvat a navíc ještě holce, která je tak trapná, protože tě nechtěla, je pro tebe ponižující, proto si u mě trochu stoupnul, když ses mi přesto omluvil,“ uznala jsem. „Navíc, měla bych ti poděkovat za to, jak ses zachoval, když jsi mě tady našel s Felixem…“

Jeho jméno mi skoro až nešlo vyslovit, jak moc jsem jím pohrdala.

„Nemáš zač, byla to vlastně tak trochu součást mé omluvy.“ Pokrčil rameny.

„Dobrá, budeme přátelé,“ řekla jsem najednou.

Jsem zvyklá dávat lidem druhé šance, navíc Albert nebyl zlý, jen prostě příliš egoistický. Očividně jsem ho potěšila, protože se pousmál.

„Můžu se na něco zeptat?“ ozval se po chvíli.

„Už se ptáš,“ kývla jsem hlavou a on pokračoval.

„Co vidíš na Demetrim?“

Tak touhle otázkou mě trochu zaskočil. Ono je to těžké popsat…

„Já jen, že jsem jej ještě nikdy neviděl po boku ženy… Vždycky to byl samotář, který neměl k nikomu kousek citu, všichni jsme brali jako samozřejmost, že neumí mít rád. Je zvláštní, že tys ho dokázala změnit,“ polemizoval.

„Sama nevím, co ho ke mně táhne,“ promluvila jsem. „Ani, co táhne mě k němu. Něco na něm prostě je…“

Myslí jsem se zastavila u Demetriho tváře, jeho tajemného a nebezpečného pohledu, šarlatových očí a mírnému, tak trochu temnému úsměvu. Ano, něco na něm opravdu je. Trhla jsem pohledem směrem k Albertovi, který se tvářil rozmrzele.

„A na mně ne?“ ozval se dotčeně.

Musela jsem se zasmát. Ano, Albert byl velmi pohledný, přesně takový, jak má ženský ideál vypadat. Na krátko střižené uhlově černé vlasy, bledá, dokonalá tvář s šibalským a laškovným výrazem, rudé upírské oči… Ano, jenže postrádal něco, co měl Demetri. Myslím si, že právě ten tajemný pohled je to, co mě na něm uchvacuje. Albert byl oproti němu až příliš průhledný. Na první pohled šlo poznat, že je to typ toho sebevědomého frajírka, který žije svým vzhledem a ženami, které k sobě díky němu přiláká.

„Jistě, jinak by se kolem tebe nemotalo tolik žen,“ řekla jsem neurčitě a usmála se.

Odfrknul si a vstal.

„Měl bych jít.“ Trhnul rameny. „Měj se hezky.“

„Ty taky,“ řekla jsem ještě a už jsem za ním zavírala a zamykala dveře.

Sotva jsem však udělala několik kroků k posteli, zaklepal. Ušklíbla jsem se. Co si tady zapomněl? Automaticky jsem odemkla a otevřela, úsměv mi však zamrznul na rtech, když za dveřmi nestál Albert, nýbrž Felix. Vykřikla jsem a chtěla mu dveře zabouchnout před nosem, jedním pohybem je však zadržel a už je za sebou zabouchnul.

Chtěla jsem zakřičet, on mě však hrubě popadl kolem pasu a pusu mi zakryl svou ohromnou dlaní. Začala jsem sebou mlátit jako divá, v jeho silných rukách mi to však nebylo moc platné. Tlumeně jsem ječela do jeho ruky a kopala kolem sebe nohama, podařilo se mi dokonce jej uhodit, stejně už mě ale povalil na postel a strhával ze mě jeden kousek oblečení za druhým.

„Tentokrát se tomu nevyhneš!“ zavrčel temně a sám si sundal plášť a košili.

Jednou rukou mi stále držel ústa, druhou trhal mé oblečení na kousky a celou mě osahával. Škubala jsem sebou, fackovala jej, výsledkem však bylo, že mi to akorát několika ranami vrátil. Zvedala se ve mně vlna zoufalství, vzteku a pohrdání a dřív než jsem se nadála, byla jsem nahá. Nikdo mi nepomůže, tentokrát už ne… Dotáhne to do konce! Trhnutím ruky si rozepnul kalhoty a dřív, než jsem se nadála, do mě hrubě proniknul, až jsem zakřičela do jeho tvrdé dlaně.

Zavrčel jako zvíře a pak, bez jakékoliv ohleduplnosti, do mě tvrdě přirážel, jako bych postrádala cit. Volnou rukou mi zajel do vlasů, za které mi ve svém rozpoložení až bolestivě škubal a s nelidským vrčením si mě bral, jako neživou věc. Zoufale a nešťastně jsem sténala a bylo mi z toho všeho na zvracení. Zvedal se ve mně neuvěřitelný odpor a měla jsem chuť umřít. Trvalo to ještě nějakou dobu, než konečně přestal, hlasitě vydechnul a pustil mě.

Ležela jsem v posteli jako mrtvola a přerývaně dýchala. Snažila jsem se své nahé a právě zneužité tělo zakrýt dekou a přetočila se na břicho. Levou tvář jsem měla přitisknutou na polštáři a pusu nehybně otevřenou dokořán. Bylo mi z toho tak zle…

„Demetri mě pomstí,“ zašeptala jsem slabým, zdrceným hlasem, zatímco se oblékal.

Krutě a pobaveně se rozesmál.

„To si jen myslíš, květinko,“ ušklíbnul se. „Nakonec ale přece jen nebylo o co stát, ne, že bys byla v posteli nějak zdatná…“

Zvedla se ve mně vlna neuvěřitelného vzteku. Vzepřela jsem se na loktech a s nenávistí v očích se na něj podívala, když už odcházel ke dveřím.

„Ty hnusný hajzle! Je mi z tebe na zvracení, ty odporná zrůdo!“ zařvala jsem vzteky a nenávistí rozpálená do běla, ani jsem nevěděla, kde se v někom takovém, jako jsem já, bere tolik síly a odvahy na něj takhle křičet.

Pak, aniž bych nad tím byť jen setinu sekundy přemýšlela, jsem mu plivla rovnou pod nohy. Věděla jsem, že tohle chování byla chyba, ale můj momentální vztek, který způsobila tato situace, byl tak velký, že mi to bylo jedno. Najednou ve mně bylo tolik nenávisti a pohrdání, jako snad nikdy v životě.

Felix se zastavil, otočil a v tu chvíli mě probodnul tvrdým pohledem rudých očí. Během vteřiny už byl u postele, na které jsem zabalená do deky klečela, vyjekla jsem, když mě hrubě popadl za vlasy a vytáhnul z ní na nohy.

„Dávej si pozor na jazyk!“ syknul, a pak se mnou tvrdě prásknul o zem.

Bezmocně jsem se i s dekou rozplácla na podlaze tak mocně, až pode mnou praskla jedna z kamenných dlaždicí.

„Jsi jen obyčejná děvka,“ zavrčel, hodil po mně jako po psovi mé vlastní na hadry roztrhané oblečení a hned na to jsem ucítila, jak na mou tvář pokrytou rozcuchanými vlasy dopadla jeho slina.

Pak se ozvalo třísknutí dveří a já zůstala sama. Ležela jsem rozpláclá na zemi neschopna jediného pohybu, nenašla jsem sílu ani otřít si plivanec z tváře, prostě jsem tiskla roztřesené dlaně k podlaze, chvěla jsem se nenávistí, ponížením i zoufalstvím a celý pokoj naplňovaly mé hlasité sténání a vzlyky.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 12. kapitola: