Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 15. kapitola

30.09.2010 (18:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3087×

„Doufám, že jsi se sebou spokojená,“ neodpustila jsem si tichou poznámku a ona trhla pohledem ke mně.

Pak se otočila a během chvilky byla pryč. Muž, který až doteď stál tiše a překvapeně na ni hleděl, se otočil zpět k nám. Pak jen trhnul rameny a taky se vydal pryč. Oba jsme stáli jako duchem nepřítomni a sledovali místo, kde se oba vypařili. Já zmateně, Demetri zamračeně a naštvaně. Co se to dneska děje? To však nebylo ani zdaleka to nejhorší, protože to nejhorší mělo právě přijít.

„Vítám vás, mí mladí přátelé,“ ozval se za našimi zády úlisný hlas a my se oba najednou trhnutím otočili.

Celé mé tělo při jednom jediném pohledu do jeho očí najednou zaplavilo naprosté zděšení. Podvědomě jsem se roztřásla a měla co dělat, abych to nedala příliš najevo. Demetri však můj stav i přes mou snahu poznal. Udělal krok vpřed a já mohla ze strany zahlédnout jen profil jeho tváře. Najednou se mu z hrdla začínalo drát hrozivé vrčení, jeho oči naprosto potemněly a výraz se změnil v rozzuřenou grimasu. Strachy vyvalenýma očima jsem těkala z jednoho na druhého.

Probodávali se pohledy, Demetri rozzuřeným a Felix skoro až výsměvným. Instinktivně jsem si zakryla ústa, když mi došlo, co se v příštích několika sekundách udá. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá tím, že ten měsíc stačil k tomu, aby se Demetri trochu uklidnil. Vztek v něm přetrvával i nadále, jen čekal někde v pozadí, až nastane den, kdy bude moci plně vyplout na povrch. A ten den právě nastal. Felixův výsměch v očích, kterými nás probodával, byl v tuto chvíli akorát tak přilitím oleje do ohně.

„Chyběl jsem vám?“ zeptal se najednou.

Nechápala jsem, kam tím míří. Jako by snad chtěl schválně Demetriho rozdráždit k útoku, aby byl poté potrestán.

„Alespoň tobě určitě, květinko.“ Podíval se přimhouřenýma očima přímo na mě a mně se udělalo mdlo.

Jakýkoliv styk s jeho očima mi rozechvíval kolena a stahoval vnitřnosti. Vždy se mi při jeho pohledu vybavil ten hrozný den, ten hrůzný zážitek, který mi naprosto rozdrásal duši a na který nejspíš nikdy nezapomenu. To zostuzení, zneužití… Naprázdno jsem polkla a odvrátila pohled z jeho neuvěřitelně necitelných očí. Hlavně že o Demetrim se vykládá, že je bezcitná bestie… Vrčení vedle mě zesilovalo s každým jeho slovem.

„Líbilo se ti to, viď? Určitě jsem byl lepší než tenhle budižkničemu,“ zamumlal.

V tu chvíli se to všechno odehrálo neuvěřitelně rychle. Sotva dozněla poslední hláska posledního slova, Demetri se vrhnul prudce vpřed. Popadl Felixe za límec a ač byl skoro o půl hlavy menší, vyzvedl jej nad zem a poté s ním hodem za sebe mocně třísknul o podlahu. Jen, co se Felix dotknul země, až se roztříštily kamenné dlaždice, už byl zase u něj, klečel nad ním, lapil jej kolem krku a začal mu jako naprosto smyslů zbavený šílenec mlátit hlavou o zem. Celou dobu přitom nenávistně vrčel a z očí mu sršely blesky. Já jen stála na místě neschopná pohybu a nevěřícně a zároveň zděšeně, čeho všeho je Demetri schopen, jsem celou scénu sledovala. Jestliže byl minule rozzuřený, tomu teď to nesahalo ani po kotníky. Takhle běsnit jsem jej ještě nikdy neviděla.

Rozmáchnul se a vší silou uštědřil svému protivníkovi ránu pěstí. Zatímco doteď byl Felix nejspíš tak vyveden z míry, že se ani nebránil, najednou jako by se probral. Hlasitě jsem vykřikla, když prudce bouchnul Demetriho do hrudi, až jej odhodil na záda na podlahu. A to už stál Felix na nohou a propaloval jej pohledem. Během jedné sekundy se k němu sklonil, popadl obrovskou tlapou za krk, vytáhnul nahoru a s třísknutím přimáčknul ke zdi. Jejich tváře byly sotva několik centimetrů od sebe, zuřivě se probodávali očima a Demetri stále rozzuřeně vrčel.

„Tak co, Demetri? Co teď uděláš? Zabiješ mě? Víš moc dobře, že to nedokážeš,“ řekl mu posměšně. „Tedy, ne že bys to nedokázal, spíš bys za to ale krutě zaplatil,“ ušklíbnul se.

Stála jsem na místě a nevěděla co dělat. Felix jej držel v tak mocném sevření, že jsem začínala pochybovat o tom, že jej pustí dřív, než se pořádně vyřádí na jeho tváři. Proboha, nesmí mu ublížit! Se zoufalým výrazem jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou a zděšeně sledovala, jak jej má Felix pod palcem a Demetri je vůči němu momentálně bezbranný. Ale co proti takové hoře svalů zmůže taková více než o hlavu menší hubená křehule, jako jsem já!? Nešťastně jsem si vjela rukama do vlasů, div jsem si je beznadějí nevyrvala.

Tak se, sakra, alespoň o něco pokus! Třeba kdyby se mi jej alespoň podařilo odtrhnout a tím pádem odtáhnout od Demetriho, bylo by vyhráno, protože Demetri by se jej pak, jakmile by byl volný, znovu ujal. V hlavě se mi vedl boj. Jedna strana říkala, ať to nedělám. Ať raději zůstanu stát na místě a počkám, protože Demetri to určitě zvládne sám. Přece ani neznám své možnosti, uvědomila jsem si. Upírem jsem několik měsíců, přesto si připadám jako člověk, který není ničím výjimečný, akorát má nesmrtelnost a pije krev. Nemá žádnou sílu, nezná své možnosti a vlastně neví vůbec nic o sobě, svých schopnostech ani o tom, jak co používat. Vlastně takový upír nepodar, na kterého všichni kašlou, neučí jej, jak se svým upířím životem a schopnostmi zacházet a nechají jej, aby se rozvíjel sám.

Druhá strana však doslova křičela: ‚Udělej něco!‘ Přece jej miluji, tolikrát se mě zastal a pomohl mi, bylo by na čase taky udělat něco na oplátku. Jak jsem pochopila, poprvé se dostal do nesnází a poprvé by se mu nejspíš vážně hodila pomoc. Ale co mám asi tak udělat!? Felix je svalnatý hromotluk a já hubený drobek a jak už jsem řekla, nevím, jakou mám sílu a jestli bych s ním vůbec hnula. Neumím zacházet sama se sebou. Měla jsem tvář v dlaních a nevěděla, co si počít. Z mého nerozhodného vnitřního boje mě vytrhnul až Felixův hlas.

„Obětuješ svou čest a budeš hnít někde ve vězení na zbytcích zvířecí krve jen kvůli nějaké ubožačce, která se ti vetřela do přízně?“

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším! On se jej ještě snaží poštvat proti mně!? Demetriho rozzuřené syknutí mě však usvědčilo v tom, že se mu to ale příliš nevedlo. Felix to pochopil taky, a tak trochu otočil. A to přímo proti mně a tím pádem i Demetriho citlivému místu.

„Vždyť ani nestojí za to. Takových malých kurviček, jako je ona, se po Volteře prochází spousta. Nevím teda, co ti nakecala, ale podle mě se jí to se mnou líbilo. Navíc – rozhodně to s ní není nic úchvatného, ležela pode mnou ztuhlá jak prkno,“ řekl s posměchem.

Po jeho slovech jsem zkameněla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Stála jsem jako přikovaná k zemi a sledovala jej. Najednou se mi do hlavy nahrnula horkost a mou mysl zaplavil příval naprosto nových pocitů. V mysli se mi přehrávaly jeho slova. Takových malých kurviček, jako je ona… Ležela ztuhlá jak prkno… Nic úchvatného!? Můj dech se mnohonásobně zrychlil, a kdybych byla člověk, to samé by se určitě stalo i s mým tepem. Ten hajzl… Znásilnil mě, přitom mě mlátil a stěžuje si, že to se mnou není nic úchvatného, protože jsem ležela ztuhlá jako prkno!?

Hodlá mě tady ponižovat, potom všem, co mi udělal!? Znovu se mi v hlavě přehrávaly ty hrůzné obrázky, celá ta situace… Křičím, prosím jej, aby přestal, on se mi vysmívá do očí… Jeho ruce všude na mém těle… Chce se mi plakat, roste ve mně beznaděj… Přiletí mi rána, řve na mě, ať jsem zticha… Nevyhneš se tomu, ujišťuje mě s fanatickým leskem v očích… Pak do mě najednou hrubě proniká, přiráží bez ohledu na mé pocity, na mou duševní bolest a ponížení… Můj zoufalý křik a nářek zaniká v jeho dlani…

Prudce jsem zavřela roztřesená víčka a ruce skoro až bolestně zaťala v pěsti. Znásilnil mě… Zneuctil mě… Jako malou špinavou děvku z ulice! Otevřela jsem oči, měla jsem však pocit, že snad nevidím nic. Zvedla se ve mně vlna neuvěřitelného vzteku, zuřivosti a hlavně nenávisti vůči němu, která mi naprosto zatemnila racionální myšlení. Bylo to tak intenzivní, něco takového jsem ve své hlavě ještě nezažila. Jako špinavou děvku… Špinavou… Děvku!

Pak najednou, aniž bych si uvědomovala, co dělám, jsem se jako ve snách vrhla kupředu; mé ruce, jako by je snad ovládal někdo další, popadly Felixe zezadu za ramena a se zuřivým výkřikem, který se znenadání vyřítil z mého hrdla, jsem jej odtrhla od Demetriho a mrskla s ním o protější stěnu takovou silou, že cihly měly co dělat, aby i nadále vydržely tvořit zeď a na zem se snesla hromada omítky. Felix se s vyděšeným výrazem, který jsem u něj ještě neviděla, svezl k podlaze. Mozek mi však v tu chvíli odmítal racionálně uvažovat. Všechen ten vztek a nenávist vůči němu, kterou jsem po celý měsíc dusila v těle ustrašené dívenky, naplno vyplul napovrch a naprosto zatemnil mou mysl. Absolutně jsem nedokázala vnímat okolí, v tuto chvíli neexistovalo nic jiného než já a ten hajzl, který mi ublížil a zaslouží si zemřít krutou a bolestivou smrtí. Během snad setiny sekundy jsem stála u něj, chytila jej pod krkem stejně jako on předtím Demetriho, vyzvedla jej nad zem a pak s ním o ni hodila, opět takovou silou, že podlaha pod ním byla roztříštěná na kousky a on absolutně nechápal, co se děje.

Já však nebyla schopná normálního uvažování, byla jsem jako nevinná loutka, která se dostala do rukou zuřivosti a čiré nenávisti, která si s ní dělala, co chtěla.

„Ty hnusná, odporná bestie!!!“ zařvala jsem zplna hrdla a naprosto nepoznávala svůj hlas.

Zněl naprosto nelidsky a děsivě, jako by ani nepatřil mně.

„Už se mě nikdy nedotýkej, rozumíš!? Nikdy už na mě nesahej!!!“ zakřičela jsem jako smyslů zbavená a už se připravovala na další útok, když tu mě někdo zezadu pohotově popadl za ruce a chytil mi je v železném stisku za zády.

Už jsem chtěla toho někoho, kdo mi v tuhle chvíli přišel naprosto obtížný, odstranit, když se přímo za mnou ozval povědomý hlas.

„Scarlett, to stačí!“ vyjekl Demetri hlasitě a přitisknul mě zády k sobě.

V tu chvíli, jakoby lusknutím prstu, to přešlo. Jako by se mé pravé já po jeho slovech opět navrátilo do mého těla a ta rozzuřená běsnící saň, která v něm byla doteď, zmizela. Můj zbytečný dech zpomaloval, vzteky dmoucí se hruď se pomalu uklidňovala a všechna ta zuřivost ze mě vyprchala. Konečně jsem dokázala plně vnímat okolí. Můj dech konečně ustal úplně, hruď se zastavila a já stála jako zkamenělá a s vyjeveným a bezduchým pohledem sledovala scenérii před sebou.

Felix bezradně ležel na roztřískané podlaze hned vedle hromady opadané omítky a kousků cihel. Nechápala jsem nic. Má hlava naprosto nepobírala to, co se právě stalo. Hlavně co se to stalo se mnou!? Kde jsem vzala tu neuvěřitelnou sílu takhle Felixe natřískat a přitom způsobit takovou spoušť!? Demetriho ruce mě pustily, když usoudil, že jsem se nejspíš už uklidnila. Postavil se přede mě a sledoval mou tvář. Měl výraz naprostého šoku. Byl tak vyvedený z míry, že už dokonale zapomněl na to, že na zemi leží Felix, kterému chtěl dát co proto.

Felix na tom nebyl o nic líp. Naprosto mimo teď už seděl na podlaze a sledoval mě vyjeveným pohledem, který jsem u něj ještě nepostřehla. Najednou se už vůbec netvářil tak nafoukaně a sebejistě… Pomalu jsem se podívala Demetrimu do očí.

„Co to…?“ Nebyla jsem schopna se ani zeptat.

„Co se to stalo?“ zeptal se za mě. „Úplně jsi mě vyděsila,“ zašeptal.

Takhle šokovaného jsem jej ještě nikdy neviděla.

„Nemám ponětí,“ přiznala jsem ve stejném stavu jako on.

„Co se to tady -“ ozvalo se za námi, hlas však okamžitě utichnul. Pohotově jsem se otočila a zírala do Arovy tváře. Zaskočeně sledoval spoušť kolem a nakonec mu pohled padnul na nás dva.

„Můžete mi vysvětlit, co jste tady vy dva dělali?“ protáhnul zmateně a my si vyměnili nechápavé pohledy.

My dva? Vždyť je tu i Felix, pomyslela jsem si, následným pohledem jsem však zjistila, že kolem nás už nikdo jiný není. Utekl, srab…

„Pane, myslím, že byste měl něco vědět,“ řekl najednou Demetri a pak se podíval na mě.

„Ano, a co to má být?“ Pozvednul Aro obočí.

„U Scarlett se právě nejspíš projevila neobvyklá schopnost.“

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 15. kapitola: