Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední - 12. kapitola

30.01.2011 (10:45) • Shire • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1527×

Poslední - 12. kapitola

Lovci vlků

Jakmile jsem si uvědomila, co se děje, chvění kolem páteře zmizelo a znovu jsem normálně viděla. Vrátila jsem se tedy ke svému původnímu plánu najít Embryho a potom rychle běžet k Cullenům. Zaposlouchala jsem se, ale neslyšela jsem nic. Ani ptáci už nezpívali. Oběhla jsem tu garáž a všimla si malého útržku papíru, který byl přibitý na přední straně dveří.

Ahoj,
museli jsme s Jakem ke Cullenům. Neměl jsem to srdce tě budit, takže přijď, jakmile se probudíš.

Embry

Strhla jsem ten vzkaz z vrat, složila a dala jej do kapsy u kalhot. Potom jsem se rozběhla do upířího sídla, kde na mě pravděpodobně čekají.
Ačkoli jsem tady byla jen pár dní, neměla jsem sebemenší problém najít k upírům cestu. Přes větve stromů pronikal jen zlomek světla. Pozdě jsem si uvědomila, že přes řeku za jejich domem nevede v blízkém okolí žádný most. Budu muset říčku přebrodit... Světlo sílilo, ubývaly stromy. Řeka už nemohla být daleko. Ucítila jsem sladký pach. Netrvalo dlouho a objevila jsem se u řeky. Netekla ani pomalu ani rychle, hloubka nebyla větší než metr. Vyzula jsem boty a svázala tkaničky k sobě, potom jsem si botky přehodila přes rameno. Nemám chuť ty boty zmáčet, ale nebudu je držet v ruce, kdyby byl ten proud silnější než předpokládám, bude lepší, když budu mít volné ruce. Když jsem poprvé šlápla do té křišťálové vody, trochu jsem se otřásla. Voda byla ledová. Postupovala jsem vyrovnaně vpřed. Byla jsem téměř v půlce řeky a neobjevil se žádný problém. Druhá část byla horší, v části blíže k lesu bylo jehličí a listí, ale tady jen holé oblázky. Několikrát jsem téměř spadla. Když jsem se vyškrábala na břeh, byla jsem téměř celá mokrá. Náladu mi ale zvedl fakt, že botky vydržely suché. Po měkkém trávníku jsem se vydala ke kroužku osob stojících před domem.

„Ještě že jsi tady! Už pro tebe chtěli někoho poslat!" ozval se někdo z nich, pravděpodobně Emmett.
„Proč? Jdu moc pozdě?"
„Ne, ale máme nové informace," odpověděl mi Edward.
„Jaké?" ptala jsem se znepokojeně.
„Trochu se zdrželi, přijdou až v noci," řekla mi Alice.
„Proč se zdrželi?"
„To bohužel nevíme," zavrčel rozhořčeně Edward.

Všude bylo cítit napětí. Nikdo však nevypadal, že by se rozhodl couvnout a vydat mě Volturiovým. Esmé neuvěřitelnou rychlostí kmitala z kuchyně ke grilu, kde se připravovalo ohromné množství masa. Samova smečka se radila, jak odrazit případné útoky, ale jejich debatě nebylo vůbec rozumět, protože měli všichni plnou pusu vynikajících steaků. Bella odvezla Nessie ke svému otci, aby byla v bezpečí. Jacobova smečka řešila otázku, jak mě dostat z bitevního pole, abych nepřekážela, ale i oni se při plánování cpali masem z grilu. Edward, Jasper a Carlisle řešili, co Volturiovým říct, co ne, a jak se v nejhorším případě budou bránit. Zkrátka vypadalo to, jako kdyby se na obří šachovnici objevila Esmé s večeří, žaludky stratégů zkrátka potřebují naplnit.

Najednou se okolo mihla Esmé a nacpala mi do ruky talíř s tím voňavým zázrakem, ale dostala jsem do sebe jen pár soust a navíc se zdálo, že ten flák masa na talíři se zvětšuje úměrně tomu, jak se mi stahuje žaludek.

Po chvíli na mě zavolal někdo ze Samovy smečky, že jestli to maso nechci, dojí ho za mě. Zajímalo by mě, kde berou tolik klidu. Z toho pohledu se mě zmocňovala úzkost. Baví se, smějí, ale zítra tu už možná nebudou. A to jen kvůli mně, kvůli někomu, koho sotva znají.

Někdo mě chytil za ruku a táhl mě k malému kroužku u domu. Byl to Embry. U domu probíhala poslední debata. Sam a Jacob zastupovali své smečky, Edward a Jasper znovu vysvětlovali taktiku upířího boje, Carlisle a Bella pozorně poslouchali jejich názory a občas některé okomentovali a Alice pátrala v budoucnosti po možných komplikacích.

„Rozestavení bude stejné jako minule, my volná řada a vlci oblouk podél lesa. Jak si srovnáte smečky mě nezajímá, jde hlavně o to, abyste se dokázali domluvit. Same, pokud se s Jacobem nedohodnete, celé se to zbortí, nezapomeňte, že vaše smečky se navzájem neslyší, ale vy ano. Ona bude za námi a Embry bude zodpovídat za to, že ji odklidí z dosahu, kdyby se něco stalo," shrnul nakonec vše Edward.

Na východě se pomalu začaly kupit mraky, večer se blížil. Slunce se vytrvale drápalo k západu, aby přepadlo přes obzor a pohřbilo naše naděje. Jak ten čas utíká...

Nikdo nemluvil, stačilo pár pohledů a obě smečky i Cullenovi se vydali vstříc jisté záhubě. Embry mě chytil za ruku a povzbudivě se usmál. Zahřálo mě u srdce. Aspoň mě má rád...

Celá skupina šla vyrovnaně na vybranou louku. Při procházení lesem se členové smeček jeden po druhém ztráceli v pozadí a po chvíli už jsem na zátylku ucítila pohled vlčích očí. Embry mě pustil a chtěl zmizet jako ostatní, ale po pár krocích se vrátil, přitáhl si mě a potom už jsem jen cítila jeho rty na mých. Byla jsem příliš zaskočená, než abych dokázala reagovat.
Embry se jen uličnicky zasmál a zmizel ve křoví. Na chvíli jsem osaměla, ale po pár krocích se přede mnou objevil obrovský, ale štíhlý šedý vlk se skvrnami na hřbetě a lišáckým pohledem.

Netrvalo dlouho a došli jsme na louku. Cullenovi stáli připravení podle plánu, ale už i na nich se objevily známky napětí.
Na jednom kraji řady stál Emmett a objímal svou blonďatou přítelkyni, Edward, který byl vedle nich, líbal Bellu. Carlisle s Esmé se drželi za ruce a Alice s Jasperem se na sebe dívali tím jejich zvláštním zamilovaným pohledem, který asi nikdo nepochopí.

Potom se ze stínu lesa vynořili vlci. Jeden se oddělil z dokonalého oblouku a přišel mě hlídat. Cullenovi mezitím srovnali řadu.

Na druhé straně louky se nepohnulo ani stéblo. Z tmavého lesa se pomalu vynořila formace černých přízraků. Poslední sluneční paprsky se odrazily od jejich plášťů, než slunce nadobro zapadlo. Uprostřed louky se zastavili a formace se začala složitým způsobem přeskupovat. Osoba, která se držela uprostřed, vystoupila dopředu, všichni najednou si strhli z hlav kápě a já uviděla poznala zrůdu, která mi zabila rodinu. Vysoký upír se sněhově bílými vlasy a krutým pohledem. Caius. Současně jsem zahlédla i někoho jiného, když se formace rozestoupila, uviděla jsem jednu postavu bez kápě, svého bratra, ale vypadal jako omámený.

„Vydejte nám tu vlčí dívku!" prohlásil Caius bez jediného pozdravu. Cítila jsem, že slova „vlčí dívka" se mu protiví, raději by mě nazval posledním bastardem.

„Vítej, Caie," odpověděl vyrovnaně Carlisle.

„Dejte mi tu vlčici a necháme vás být!" opakoval Caius znovu, ale jeho tón zněl výhružně.

„Můžeme vědět, co udělala?" ptal se Carlisle.

„Věděl jsem, že nebudete spolupracovat," vyhl se odpovědi. „Dobrá tedy, buď sem teď přijde dobrovolně," luskl prsty a jeden z poskoků přivedl mého bratra, „a nebo její bratr zemře."

Zalapala jsem po dechu, ale Edward se na mě otočil a poslal mi zvláštní pohled.

‚Blufuje?’ zeptala jsem Edwarda v myšlenkách. On lehce kývl. Caius nás chce oba.

„Na to nepřistoupím," odpověděla jsem.

„Sama jsi zvolila," usmál se zákeřně a chtěl lusknout prsty, když se z formace ozval šum.

Caius byl vzteky bez sebe, ale nakonec pokýval hlavou a trochu zklidnil hlas. Výhružným šepotem nám sdělil: „Poslední šance pro vás všechny, pustím ho, ale výměnou za Alice Cullenovou!"

Naše strana byla zaskočená, nikdo nic takového nečekal. Současně se mi naskytl jeden z nejhorších pohledů v mém životě. Jasper, ze kterého vyzařoval vždy klid, stál najednou shrbený před Alice, výhružně, a jeho oči byly úplně černé a upřené na Caia. Caius trochu ucouvl.

„Byl to jen a jen váš výběr!" řekl a z pláště vyndal podivný předmět a hodil ho na zem. Rázem v tom místě začaly šlehat plameny.

Bella pevně zavřela oči a držela si prsty na spáncích, na něco se soustředila. Chlapec na Caiově straně měl chvíli podobný výraz, potom ale vztekle vyprskl. Bella se škodolibě usmála. Netušila jsem, o co tam jde, ale Bella i ten kluk mají asi nějaké nadpřirozené schopnosti a Bella je zkrátka lepší než on.

Caius se ale nenechal odradit, věděl víc než já. Také jsem si všimla, že jakmile se ten kluk začal soustředit na Bellu, můj bratr se probral.

Napjatou atmosférou se ozval výkřik plný překvapení: „Sestro?!"

Nezmohla jsem se na víc, než na kývnutí. Najednou se mi zdálo, že proti nám stojí méně upírů než předtím. Nemýlila jsem se. Ten chlapec měl pouze odpoutat naši pozornost! Ve vteřině do mě narazil bílý blesk. Letěla jsem vzduchem a když jsem dopadla, ucítila jsem na týle podivné lupnutí. Spadla jsem na kámen. Začala jsem ztrácet vědomí a to poslední, co jsem viděla a slyšela, byl vzteklý řev neznámého upíra a šedého vlka, zakousnutého do jeho nohy.

Bezvědomí bylo v mém případě jako pád do černé díry. Padala jsem, ani nevím, jak dlouho. Nakonec jsem ale přistála a otevřela oči.

Přede mnou se odehrával velmi zmatený výjev. Všichni bojovali. Cullenovi byli všichni, takže doutnající zbytky musely být z Volterského upíra. Všichni měli plné ruce práce a mě si nevšímali. Nevěděla jsem, co přesně se dělo. Rozhlédla jsem se a to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Embry bojoval s upírem a druhý byl těsně za ním, ale on o něm nevěděl. Nepřemýšlela jsem a rozběhla se k nim. Odrazila jsem se a srazila toho druhého upíra na zem. Až tehdy mi došlo, že je to nemožné. Já nemám takovou sílu, abych srazila upíra! Snažila jsem se zaostřit na své ruce, ale nešlo to. Klepala jsem se, celá proměna se najednou odehrála v jediném okamžiku, ale já jsem cítila, že se dovedu plně ovládat. Zahryzla jsem se vyděšenému protivníkovi do krku a trhnutím mu utrhla hlavu.

Caius se zděsil. Všiml si mě a poznal mě. Bylo ale pozdě. Nemohl se dát na ústup. Jeho vojsko bylo spálené na popel. Zbyl sám. Kdosi mu podrazil nohy, a tak se vládce Volterry válel uprostřed kruhu svých nepřátel. Netuším proč, ale všichni čekali, až někdo promluví. Řeči se nakonec chopil můj bratr.

„Máme pro tebe taky několik možností," řekl posměšně. „Buď odejdeš po svých, nebo tě se ségrou do Volterry vlastnoručně dokopu!"

Chvíli se bavil pohledem na Caiův nechápavý obličej, ale nakonec zvážněl: „Odejdi a už se nevracej!"

Potom mu ustoupil z cesty a podal mu jeho plášť. Caius po něm vztekle chňapl a zmizel v dálce.

„Z tohohle se nevzpamatuje!" zasmál se můj bratr.

Potom se mi zatmělo před očima a podlomily se mi tlapy...

Probrala jsem se v Embryho náruči. Byli jsme za domem Cullenů. Esmé roznášela talíře s jídlem. Vlci se cpali. Carlisle, Edward, Jasper, Jacob, Sam a můj bratr o něčem debatovali. Když jsem se zadívala pořádně, všimla jsem si, že je tam ještě někdo. Ona osoba stála z mého pohledu přesně skrytá za bráchou, prozradila ji ale ruka, omotaná kolem pasu mého bratra. Neubránila jsem se úsměvu. Vypadá to, že nejsem jediná, kdo tu našel štěstí. Měla bych Leah varovat, že můj bratr ji pravděpodobně při nejbližší příležitosti přinese kytku. Nevím, po kom to má, ale takovýho romantika svět neviděl.

Ano, tak jsme nakonec dospěli ke (šťastnému) konci. Chtěla bych všem čtenářům poděkovat, že to vydrželi i přes ty šílené výpadky Múzy a nápadů. Pokud jste to vážně dočetli až sem a chtěli byste vědět, proč už se Volturiovi nevrátí, jak to nakonec vyřešili s vlkodlačí citlivostí na úplněk, nebo jak to klape Leah s jejím novým přítelem, ozvěte se v komentářích. Když se vás pár ozve, napíšu i epilog.

Doufám, že jste se bavili.
Vaše Shire

Předchozí ◄◄ 12. kapitola ►► Epilog

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední - 12. kapitola: