Je už blízko těm, které hledá. Ale co když oni nejsou ti, které hledala? P.S.: Komentáře vždy potěší.
17.06.2010 (09:45) • Shire • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2309×
2. kapitola - My a oni
Přes noc jsem si sehnala nějaké peníze. Nechala jsem se vést instinkty, abych nalezla zdejší vlky. Vydala jsem se ze Seattlu do lesů. Byly divoké, nespoutané, jako stvořené pro nás. Rozběhla jsem se, přeskakovala větve, kameny a potůčky. Po dlouhé době jsem se cítila šťastná, divoká, nespoutaná, ale hlavně volná. Volná bez Volturových za zadkem. Běžela jsem téměř celý den.
Když vyšel měsíc, vrátil se můj smutek. Úplněk se blíží mílovými kroky, a tak jsem se rozhodla běžet i v noci. Obloha byla bez mráčku a do úplňku čtyři dny. Velký měsíc osvětloval měkkou lesní půdu míhající se pod mýma nohama. Zastavila jsem až za rozbřesku. Opřela jsem se o strom a přitáhla kolena k bradě. Se smutným úsměvem jsem si uvědomila, jak teď svinutá do klubíčka při své výšce 2,20 musím vypadat.
Probudila jsem se v poledne. Slunce stálo vysoko na obloze a já běžela dál. Potom jsem je ucítila. Přeběhla jsem jednu z jejich stezek. Chvíli jsem běžela podél, ale potom stezku křížila druhá. Čím déle jsem běžela, tím více bylo stezek. Na malém palouku se většina z nich křížila. Slyšela jsem odtud hlasy z vesnice. Zastavila jsem se a zhluboka nadechla. Přichází okamžik pravdy. Vydala jsem se cestou, kde byl vlčí pach nejsilnější. Šla jsem po pláži, nechtěla jsem upoutat pozornost. Pláž se prudce stáčela a vlčí pach zesílil. Objevil se i pach masa opékaného na ohni, lidský pach a potom jsem ucítila něco zvláštního. Něco ostrého, sladkého, pálivého. Upír! Pach byl silně zředěný, ale byl tu. Vyklonila jsem se zpoza kamene, za kterým jsem seděla. Bylo to dokonalé místo. Nebyla jsem jim po větru, takže mě necítili. To, co jsem viděla, mě velmi překvapilo.
Seděli tam okolo ohně. Bylo jich sedmnáct, těch vlků. Tolik vlků pohromadě, to není obvyklé. Bylo tam několik lidí, dva starší muži, jistě otcové některých z nich. Potom tam byly dívky. Podle všeho tam byly dvě smečky. Výrazné napětí bylo cítit hlavně mezi nejvyšším z nich a tím, který měl delší vlasy než ostatní a svíral v náručí asi šestiletou holčičku se světlou kůží a bronzovými vlasy. Všichni vlci byli muži, až na jednu. Měla výraznou bradu a tvrdé rysy. Byla jako my všichni, silná, rychlá, tvrdá a odvážná. Nadechla jsem se, narovnala se a vykročila k nim. V tu chvíli jsem zapomněla na upíří pach v okolí.
Vykročila jsem k ohni. Zakřupaly kamínky a všichni se na mě otočili. Z jejich řad se ozvalo zavrčení. Najednou malé děvče vyskočilo z náruče toho chlapce a utíkalo ke mně.
„Nessie, stůj!" zakřičel chlapec zděšeně.
„Neboj, Jaku..." odpověděla oslnivým hláskem.
Potom se otočila na mě utíkala ke mně: „Kdo jsi?" ptala se.
Najednou se otočil vítr a já ucítila její pach. Upíří pach. Instinktivně jsem se přikrčila a zavrčela jsem. Ale ona nezastavila, elegantně se ke mně přibližovala baletními krůčky, ignorovala volání toho chlapce.
„Neboj se, nejsem tou, o které přemýšlíš," promlouvala ke mně větami naprosto nepatřícími k jejímu věku.
Jako bych zamrzla, nemohla jsem ji neposlouchat, zkrátka to nešlo. Další poryv větru mně vehnal do obličeje její pach a tak jsem zavrčela. Ne na ní, byla to přirozená reakce na tenhle pach. Ona se stále přibližovala.
Najednou před ni skočil její „ochránce". Tvářil se zle, byl nahrbený a vrčel na mě. Zareagovala jsem stejně. To zvláštní děvče vtančilo mezi nás a upřelo oči na svého „ochránce". Ten ji, ale odbyl a donutil ji, aby si stoupla za něj. Jeho smečka ho přišla podpořit. Jasně jsem teď viděla dvě smečky.
Za „ochráncem" stáli čtyři další, vytáhlý kluk, menší kluk, to vlčí děvče a vychrtlý, nejmladší kluk, jistě byl bratr vlčice. „Ochránce" na mě konečně přestal vrčet.
„Kdo jsi, a co tu chceš?" ptal se zle.
„Jedna z vás, a přišla jsem vás varovat," zavrčela jsem.
„Klídek, Jaku, nebo se tu proměníš," dloubl si ten menší.
Takhle ten rozhovor nikam nepovede... Druhá smečka u ohně se začala nespokojeně vrtět. Ta zvláštní holčička vstoupila mezi nás a upřela na mě své čokoládové oči.
„Kdo jsi?" položila mi tu samou otázku, ale teď na ní nešlo neodpovědět.
„Nemám jméno," odpověděla jsem jí. Nedivila se, přijala to jako fakt.
„Odkud jsi?" ptala se dál.
„Z Evropy," vyhrkla jsem. Ty její oči mě hypnotizovaly, ačkoli z jejího pachu mi vstávaly vlasy na zátylku. Sklonila jsem se k ní.
„Proč jsi nás přišla varovat?" ptala se naléhavě.
„Jdou sem Volturiovi, jdou si pro mě a pro vás," řekla jsem jí, ale nečekala jsem, že to pochopí. Mezi vlky proběhlo překvapení.
„Tihle?" natáhla ruku a dotkla se mého čela. V mé mysli se v tu chvíli objevil obraz postav v kápích a zlých rudých očí. Zavrčela jsem a zděšeně jsem odskočila.
„Nechtěla jsem tě vylekat…“ začala, ale její „ochránce" zareagoval na moje zavrčení, skočil po mně a přitiskl mě k zemi. Ozvalo se nechutné křupnutí, zlomil mi čelist. Nebránila jsem se, nestála jsem o rvačku. Když mu došlo, co udělal, začal se omlouvat. Já procedila mezi zuby jenom:
„Počkej půl hodiny, až mi ta čelist sroste a potom ti na to něco řeknu!"
Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Poslední - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!