Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 1. kapitola

23.10.2009 (21:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4135×

1. kapitola - Rodiče

Nikdo si neuvědomí, jaká důležitá rozhodnutí měl udělat na začátku svého života. Nikdo neví, jaká budou jeho další rozhodnutí, jestli správná či špatná. Nikdo neví, jaké následky budou mít jeho rozhodnutí. A to jsem si měla uvědomit dříve, než jsem udělala největší chybu svého života.

Můj příběh začíná tady na Aljašce v největším městečku jménem Anchorage. Bydlím s mojí matkou Rennée, s tátou Charliem a mým starším bratrem Lucasem v krásném rodinném domku v centru města. Moje máma je doktorka v místní nemocnici a můj táta je právník. Naše rodina má hodně vysoké konto, díky zaměstnání rodičů, a proto Lucasovi koupili k jeho 18. narozeninám nové auto. Já jsem Isabella mimochodem, ale říkají mi Bella. Je mi sedmnáct a za dva měsíce mi bude osmnáct. Ten čas tak utíká. Těsně před odjezdem do školy si nás máma s tátou zavolali do obývacího pokoje, aby nám řekli něco důležitého.

„Pojďte sem oba, něco Vám chceme s Charliem říci," řekla mamka a já s Lucasem jsme šli z našich pokojů do obývacího pokoje.

„Víte moc dobře, že to jednou přijde," řekl Charlie.

„Co přijde?" zeptal se Lucas.

„No, že už tady nebudeme a vy se o sebe budete muset postarat sami, a proto všechny peníze zatím budou tvoje Lucasi, pokud by se nám něco stalo. Bella je dostane, až jí bude osmnáct. Ano?" řekl Charlie.

„To si myslíte, že umřete tak brzy?" zeptala jsem se vyděšeně.

„Ne jenom, abyste, pak nebyly tak překvapení," řekla mamka a v jejím hlase se skrývala jasná nervozita.

„Mami, co se tady děje?" řekla jsem trošku rozzlobeně.

„Ale nic zlatíčko jenom jsme o tom s tatínkem přemýšleli a nechceme, abyste si pak s tím lámali hlavu, víš?" řekla mamka upřímně a koukala se na mě, jako kdyby mi bylo šest a vysvětlovala mi milým tónem, že to se dělat nesmí.

„Jo jasně… mě to jen trochu zarazilo," řekla jsem.

Když jsme pak ještě dořešili poslední detaily o závěti, tak už bylo půl osmé. Do školy jsme to s Lucasem stihli, ale o fous. Den utíkal jako voda, a když jsme přijeli ze školy domů, měli jsme na záznamníku jeden nepřijatý vzkaz. Pustila jsem záznamník a zatím jsem si svlékala kabát a šálu. Venku totiž sněžilo a na to, že už nikdy neuvidím sluníčko, jsem si zvykla.

„Lucasi, Bello musíte okamžitě… stala se… strašná… Rennée a Charlie jsou… oni jsou… mrtví. Okamžitě přijeďte do nemocnice."

„Bello… Bello vstávej, musíš vystoupit z auta, sám tě nevytáhnu." Ten hlas se mi zdá tak povědomý. Tak starostlivý, vyděšený… a hodně smutný. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla rozmazanou tvář, rysy tváře mi byly pomalu jasnější a jasnější. Když jsem ho uviděla, byla jsem štěstím bez sebe.

„Lucasi, ach Lucasi zdál se mi strašný sen," řekla jsem mu.

„Sen?" řekl smutným hlasem.

„Vypadalo to tak opravdově."

„Jaký sen?" zeptal se trochu vážněji, skoro křičel.

„No přijeli jsme ze školy domů a na záznamníku byl nepřijatý vzkaz, pustila jsem záznamník a poslouchali jsme. Michelle do záznamníku brečela, že Rennée a Charlie jsou…, že jsou… mrtví a že máme okamžitě přijet do nemocnice, pak to zavěsila. Dál už si nic nepamatuji," řekla jsem.

„Počkat, proč jsme před nemocnicí? Lucasi? Co se tady děje? Proč jsme tady?" zaječela jsem a zadržovala slzy, protože jsem nechtěla slyšet to, co mi chtěl Lucas naznačit svým zkrouceným obličejem.

„Vystup si a pojď se mnou!" řekl a já poslechla. Vstoupili jsme do nemocnice. A viděla jsem, smutné lidi, kterým doktoři sdělovaly špatný stav jejich dětí, rodin či přátel. Doktory, kteří řvali na sestřičky, kvůli jejich špatnému pracovnímu nasazení. Děti, které si hrály v dětském koutku. Uklízečky, které si ztěžovaly na nepořádné pacienty či zaměstnance nemocnice. Byl tady takový „ hluk. “ Lucas mě posadil na lavičku a pomalu odcházel.

„Nenechávej mě tu samotnou. Co si tady bez tebe počnu?" rozvzlykala jsem se ještě víc.

„Neboj, hned budu zpátky, jenom jdu sehnat Michelle, aby nám to všechno vysvětlila a tobě dala něco na uklidnění. Ano?" Čekal na mou reakci.

„Jo… jasně… jen běž." Čekala jsem hodně dlouho, konečně se ukázal, ale bez Michelle.

„Kde je Michelle?"

„To právě nevím, teda vlastně to neví nikdo z oddělení. Dneska ráno zmizela a s ní i těla našich rodičů."

„Cože? To… to musí být nějak omyl." Už tak se držím na nohou ze zprávy, že moji rodiče jsou mrtví a teď ještě tohle? To už je teda na mě až moc.