Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 3. kapitola

31.10.2009 (16:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2867×

3. kapitola - Nový začátek

Alice:

Šla jsem do školy a najednou jsem měla vizi jasnou a zřetelnou.

„Alice? Co se děje? Alice, co vidíš?“ ptal se Jasper.

„Vidím dívku stejně starou, jako já a chlapce, který je stejně starý, jako ty Jaspere, nemají matku ani otce. Zemřeli jim.“

„A dál?“ vyzvídal Emmet, který přiběhl s Rosalie, Zirou a Edwardem.

„Přijedou…?“

„Kdy přijedou?“ ptal Edward vyděšeně, protože nechápal, co bychom, my upíři, měli něco společného s obyčejnými lidmi.

„Přijeli dneska, ale do školy půjde jenom ona, protože on jde na vysokou kousek od Forks.“ A pak jsem se pomalu skácela na zem, ale naštěstí mě Jasper zachytil včas. Byla jsem úplně vyčerpaná, nevím proč mě ta vize, tak zmohla. Obvykle, když jsem vyčerpaná z nějaké vize, tak ta vize musí být pro nás hodně důležitá, jako třeba když přijela Tanya a chtěla zase Edwarda.

„Tak dost. Mohla by si toho nechat? Prosím… nerad na to vzpomínám,“ řekl Edward s úsměvem.

„Jsi v pořádku zlatíčko?“ zeptal se Jasper a já opatrně vstala.

„Jo… jsem. Dík za optání.“ Usmála jsem se a vášnivě ho políbila.

„Ale no tak. Nechte si to na potom. Už tak jsme ve škole divní,“ řekla Zira a usmála se. Pak nás nečekaně všechny objala. Najednou byl na školním parkovišti velký, kulatý chumel šesti upírů.

„Přestaň, vždyť mi zmuchláš moje nové oblečení,“ zakřičela šťastně Rosalie. Konečně jsem viděla na Rosaliině tváři úsměv. Tolik mi chyběl.

„Jo, to mě taky Alice,“ řekl Edward společně se Zirou. Najednou jsme se všichni otočili na Ziru, protože jak mohla vědět, co jsem si říkala v duchu, když jenom Edward umí číst myšlenky.

„Ty umíš číst myšlenky Ziro? U mě je to pochopitelné, když Vám odpovídám, protože vás slyším, ale ty?“ zeptal se Edward.

„Jo tak trochu… já mám totiž moc… ale ne tu tvojí… jinou, která je spojená se všemi vašimi schopnostmi… takže se mi Edwarde nevkrádej do hlavy, protože jsem tam udělala silové pole a teď čteš myšlenky někoho jiného, můžu si vybrat koho,“ řekla a my zůstali nečinně stát.

„Jo a ještě něco Alice za třicet vteřin ti přijde do hodiny tvůj učitel na chemii, takže být tebou bych si pospíšila.“ A šla veselým krokem do školy. A než mi došlo, co řekla, pádila jsem si to do hodiny, co mi síly stačily. Stihla jsem to, ale jen tak, tak.

Bella:

Přiletěli jsme do Washingtonu soukromým letadlem a bylo něco kolem půl třetí ráno a tak jsem se s Lucasem domluvila, že pojedu do školy až zítra. Lucas půjde na vysokou kousek od Forks, abych se tady necítila tak sama. Z letiště jsme jeli rovnou domů v Lucasově BMW X3 i se stěhovacím autem. Konečně jsme dorazili do našeho nového domu, byl tak … velký.

„Panebože, ten je obrovský, na to peníze ani nemáme.“

„Ale máme víc peněz než Victoria Beckham,“ řekl vítězoslavně.

„No jasně … ty hrdino. Tak pojď se kouknout na ten dům.“ Lucas koupil dům, který byl skryt před zraky lidí. Byl postaven v anglickém stylu u krásného, zeleného paloučku a blízko průzračného potoka, kde byla hloubka i na koupání. Na verandě stály krabice s našimi věcmi. Nábytek byl v domě po původních majitelích a náš nábytek jsme nechali v našem bývalém domě na Aljašce v Anchorage, protože nám až příliš připomínal tu smutnou událost, co se tak nečekaně udála. Seběhlo se to všechno tak rychle. Když jsem si konečně uvědomila, že ještě sedím v autě, vystoupila jsem si z auta a zabouchla za sebou dveře. Vešla jsem do domu a nemohla jsem tomu uvěřit, byl to jako sen. Dům jsem prošla postupně s Lucasem a on mi do detailů popsal, jak to chce, aby to tady vypadalo. Pak jsme vstoupili do toho největšího pokoje v domě.

„Páni,“ řekla jsem překvapeně.

„Co bude tady?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To je tvůj pokoj a můj bude támhle, ten na konci chodby,“ řekl a už chtěl odejít a ukázat mi další místnost, když jsem ho najednou chytla za rukáv od mikiny a stáhla ho zpátky do místnosti.

„Ne … to nemyslíš vážně. Proč?“

„Jen tak, za 1) ty jsi holka. Holka, která umí ušít, jakékoli oblečení na světě.“ Přeháněl, řekla jsem si pro sebe a chtěla vědět ten druhý důvod, proč bych měla mít ten největší pokoj v domě, protože když řekne za 1) tak musí říct i za 2), jenomže jak ho tak znám, tak on si nějaký ten důvod najde.

„ A za 2) jsem ti už objednal dvě velké skříně na oblečení. Tak co ty na to?“ ptal se mě.

„Já…“ Nemohla jsem nic říct, jakoby mi někdo pusu otevřel a já ji nemohla ani zavřít a ani mluvit.

„Já vím, že ta barva na stěně je ve fialové barvě, ale snad ti to vadit nebude.“

„Blázníš? Proč by mi to mělo vadit? Ten pokoj je nádherný. Dík Lucasi, ale tohle pro mě dělat nemusíš. Já bych pak nevěděla, co na to říct.“ Přiznala jsem se a pod tvářemi se mi hrnula horká krev, červenala jsem se, jako obvykle. Co by taky ode mě někdo měl očekávat, když jsem na rozpacích.

„Řekni, že si ho vezmeš.“ A na tváři mu bylo vidět, že tohle není návrh, ale rozkaz, který když nesplním, čeká mě něco horšího, než tsunami.

„No tak jo… ale.“ A než jsem stačila něco doříct, vzal mě za ruku a táhl mě do dalšího pokoje.

Ráno jsem se probudila a koukla se na noční stolek, kde byly moje stolní hodiny a na nich bylo zobrazeno půl šesté ráno. Vstala jsem z postele a přesunula se pomalu do koupelny, i když mi trvalo ji nejdříve najít, ale našla jsem ji. Osprchovala jsem se a vyčistila zuby. Pak jsem si vyfoukala vlasy fénem, až byly úplně suché a šla do svého pokoje. Oblékla jsem se do béžových tepláků a bílého trička a šla dolů do kuchyně, protože jsem chtěla vybalit ostatní krabice, když jsme to s bráchou včera nestihli. Lucas asi ještě a tak jsem postupně vybalovala zbytky věcí, které byly ještě pečlivě vyskládané v krabicích. Zbývající nábytek, který jsme potřebovali neodkladně do domku, Lucas koupil přes internet už v Anchorage u firmy blízko Forks a tak nám nábytek přivezli už včera a já s Lucasem jsme ho rozmístili po celém domě, i když s některými kousky nábytku nám pomohli muži od firmy, abychom je dostali bezpečně nahoru, hlavně ty moje skříně. Lucas se zbláznil, když je objednával, ale jsem mu za to vděčná. Takže nábytek jsme už měli všechen, a proto jsem zbytky z krabic dala na určité místo. Když jsem s tím byla hotová, bylo sedm.

„Ahoj. Ty už jsi vzhůru? Nevěděl jsem, že jsi ranní ptáče,“ řekl Lucas potichu a já se lekla, až jsem nadskočila.

„Tohle mi už nikdy nedělej Lucasi. Víš, že pak mi vždycky vyskočí srdce z hrudi a pak ho musím hledat po celém domě a asi bych ho nenašla, protože náš dům je obrovský,“ řekla jsem a něco si uvědomila „náš“ opakovala jsem si v duchu. My máme dům. To je, jako v pohádce.

„Páni… teď jsem si něco uvědomila Lucasi.“

„A co je to?“ A chtěl, abych mu to pověděla.

„No… to je náš dům… náš dům.“Opakovala jsem.

„A víš, co to znamená Bello?“ Zeptal se mě potichu Lucas.

„Ne, nevím,“ řekla jsem upřímně.

„No… to znamená v našem životě, v našem domově…“ Zapřemýšlel se a pak řekl dvě jediná a důležitá slova, která podtrhla to, co teď přijde, to co teď pro nás dva bude nové „ Nový začátek.“

2.kapitola - 4.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 3. kapitola: