Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 18. kapitola

10.08.2011 (07:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1379×

18. kapitola – Jsem zase na začátku

„Nemluv, prosím. Nevěřím, že se to děje,“ řekla jsem, ale v pokoji nikdo nebyl. Jasně, že ne. Emmett se stále mucká s tou krávou a já tu sedím na zemi, pokoj celej na maděru a mluvím si sama pro sebe. Jsem blázen, nic jiného z toho odvodit nemůžu. Dočista jsem se z toho zbláznila. Vlezlo mi to všechno na mozek. Moje tělo už prostě ten stres nedokáže zvládnout. Jednou si říkám, že by bylo prostě jednoduché skočit a už se neohlížet. Ne, utíkala jsem hodně dlouho dobu a stejně to nic nepřineslo. Budu dělat, jako by se nic nedělo. Třeba to bylo nějaké nedorozumění, i když pochybuji. Věř očím, to mi vždycky říkal Amun. Ano, dneska jsem věřila svým očím víc, než kdy jindy a co mi to přineslo? Jen další rána v mém srdci.

„Seber se, ukliď to dřív, než se vrátí, lehni si na postel a čekej na něho! Pokud se ti nepřizná, vrátíš mu to,“ řekla jsem.

„Ale jak?“ zeptala jsem se nahlas sama sebe.

„Ty víš jak,“ řekla jsem. A věděla jsem. I když to bylo kruté, neměla jsem na výběr. Věděla jsem, že to, co mezi námi bylo, nebyl plán, takže to znamená, že mu bude vadit, když to udělám. Kouknula jsem se do jeho budoucnosti a viděla, že za pět minut sem přijde. Zatraceně. Vzala jsem všechny rozházené papíry a urovnala je do jedné kolonky a dala je do šuplíků. Všechno oblečení jsem krásně srovnala a všechno nastrkala tam, kde bylo. Teď už jen uklidit to rozmlácené zrcadlo, uklidit v koupelně a v pokoji střepy a je… Ne, není to. Zapomněla jsem na vanu. Ta byla taky roztřískaná. Je vidět, že když jsem naštvaná, tak se nedokážu ovládat a ničím všechno kolem. Vzala jsem rychle nářadí a všechno, co jsem potřebovala, abych to spravila. Tohle jsem už párkrát zažila. Večer pořádně opilá a ráno vystřízlivělá. Barák pomalu na spadnutí, i když ještě večer byl v pořádku. Nejhorší na tom vždy bylo to, že nikdy dům nebyl můj, takže jsem vše musela dát dopořádku. Léta tréninku a vana už je jako nová… Možná ještě i lepší. Znovu jsem se umyla, oblékla se do tepláků, vzala si knížku do ruky a četla si. Vtrhl do pokoje a vrhl se na mě.

„Ahoj, lásko,“ řekl a začal mě líbat na krku. Přišlo mi to divné, ale necítila jsem žádný pach od Clare. Potom jsem ale viděla, že má mokré vlasy. Takže mi to neřekne. Umyl se, aby to zakryl. To je skvělý.

„Ahoj… Lásko… Máš mokré vlasy,“ řekla jsem.

„No… Jo, mám, šel jsem se osprchovat,“ přiznal.

„Vážně? Že jsem tě v… v naší koupelně neviděla,“ pověděla jsem a stále se mu dívala do očí.

„Špatně jsi mi rozuměla, já se šel osprchovat, ale ve sprše. Byl jsem u vodopádů,“ řekl.

„To je skoro celej den cesty,“ řekla jsem.

„No, to je, ale šel jsem si ještě zalovit.“

„Aha, a proč si mě nevzal?“ zeptala jsem se.

„No, lásko, protože ty jsi na človíčky a já na zvířátka. Proč tolik otázek?“ zeptal se a já ztuhla.

„Jen tak,“ pověděla jsem.

„Ty si čteš?“ zeptal se.

„Jo, vadí ti to snad?“ zeptala jsem se.

„Ne, jenže ji máš vzhůru nohama,“ řekl a já se kouknula. Měl pravdu.

„Cvičím si mozek,“ přiznala jsem. Nenáviděla jsem lhaní. Ničí mě to. Ničí mě to, že mu musím lhát a ničí mě to, že on lže mně. Nenávidím lidi, kteří mi lžou.

„Aha, takže ti nebude vadit, když udělám tohle,“ řekl a začal líbat můj krk.

„Emme, dneska ne, neva?“ zeptala jsem se.

„Alice, byl jsem pět dní bez tebe,“ řekl.

„To já byla bez tebe taky,“ řekl jsem, „přežila jsem to a viděla jsem, že ty taky,“ pověděla jsem a stále si četla. Adam se posadil na postel a prohrábl si rukou vlasy.

„Neměl jsem jim to prozrazovat,“ řekl. „Můžu za to já a moje pitomá nafoukanost-“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Emmett a posadil se, aby na mě lépe viděl. Dočetla jsme řádek, zavřela knihu, odložila ji a podívala se na něho.

„Tak, jak to říkám, myslel sis, že to utajíš?“ zeptala jsem se.

„Ptám se tě znova, o čem to mluvíš?“

„Ty si myslíš, že jsem úplně blbá?“

„Jasně, že nemyslím. Miluju tě a…“

„Už to nikdy neříkej. Nikdy, je ti to jasné?“

„Alice, o čem to mluvíš? Proč bych to neměl říkat?“

„Takže teď na mě budeš dělat blbého? Dobrá taktika, ale já to vím,“ přiznala jsem.

„Ty to víš?“ zeptal se.

„Takže je to pravda?“ zeptala jsem se ho, jen přikývl. Vrazila jsem mu facku a vstala z postele.

„Nevěděl jsem, že to budeš takhle brát,“ řekl.

„Tys myslel? Takže už to trvá hodně dlouho dobu?“ zeptala jsem.

„Už několik staletí,“ přiznal.

„To není možný, tohle nemůže být pravda,“ řekla jsem.

„Alice!“

„Nešahej na mě!“ řekla jsem a odtáhla se od něho.

„Alice, vždyť to není tak hrozný,“ řekl a já mu vrazila druhou facku.

„Ty seš nechutnej!“ řekla jsem, „chce se mi z tebe zvracet.“

„To si přehnala, Alice, zas tak hrozný to není, jen jsem tě prostě chtěl vidět.“

„Takže si celou tu dobu s Clare a říkal jsi mi, že mě miluješ jen proto, že jsi mě chtěl vidět nahou?“ zeptala jsem.

„Co? Jistě, že ne, jak tě to mohlo napadnout?“ zeptal se překvapeně.

„Nedělej, že jsem na to nepřišla. Viděla jsem vás dneska spolu,“ vysvětlila jsem mu a šla pryč z toho pokoje. Hned běžel za mnou a začal se trochu chichotat.

„Alice, nevím, jak si mě mohla vidět s Clare, když jsem byl u vodopádů,“ řekl.

„Jasně. To je neuvěřitelný, co upírský mozek dokáže, viď? Když si namluvíš, že jsi vlastně nic s Clare nedělal a byl si u vodopádů, tak tvůj mozek to překroutí a ty si pak opravdu myslíš, že jsi byl celou dobu u vodopádů. Úplně na tu věc s Clare zapomeneš a… Lžeš mě, ale i lžeš sám sobě. Měl bys za někým zajít, aby tě vyléčil. Teď mě napadlo, že jsi opravdu byl u těch vodopádů,“ řekla jsem.

„Vidíš,“ řekl mile.

„Ještě jsem nedomluvila. Když jsem měla své první setkání s Jasperem, v té době jsem před někým utíkala,“ přiznala jsem.

„Před čím?“ zeptal se.

„Před jistou smrtí. Volturiovi vyhubili celý můj klan… do jednoho. Zbyla jsem jen já. Jasper mě honil před sto let, když mě našel, přivedl si s sebou i pár dalších upírů. Běžela jsem, co mi nohy dovolily, ale nikdy jsem to nemohla stihnout k moři. Jasper mě potom strhl stranou a v podstatě mě zachránil. Řekl mi, že na konci lesa najdu upíra, který mi dokáže vymazat myšlenky. Běžela jsem tam a uviděla vodopády.“

„Já…“

„To samé jsi udělal ty. Vymazal sis paměť. Teď můžeš vědět, co sis vymazal. Měl jsi milostný poměr s Clare,“ řekla jsem a šla do trůnního sálu. Nikdo tam nebyl. Sedla jsem si na schody a podívala jsem se na něho. Přemýšlel.

„Jelikož si pět dní se mnou vůbec nebyl a já neměla možnost si s tebou zatrénovat, tak jsem zde. Potřebuji trénink, abych byla připravena na velkou bitvu,“ řekla jsem a vstala.

„Dobře,“ řekl. Postavil se přede mě a já začala dřív, než byl připraven. Podkopla jsem mu nohy, vzala ho za košili a hodila ho na zeď. Vstal a usmál se.

„Ulevilo se ti?“

„Ne,“ řekla jsem a vystartoval po něm. Skočil na zeď, vyskočil a skončil na zemi za mnou. Otočila jsem se a znovu se rozeběhla. Tentokrát už mi neunikne. Strhla jsem ho na zem a začala ho silně mlátit.

„Nenávidím tě! Nenávidím tě!“ křičela jsem a stále do něho bušila. Po chvilce, kdy měl skoro rozsekanou lebku, jsem si vedle něho sedla a začala vzlykat. Věděla jsem, že jsem ho nezabila. Na to je až příliš moc silný.

„Mohu pro tebe něco udělat. Mohl bych tě vzít do minulosti a ukázat ti, co se stalo,“ navrhl.

„Co když to ale bude tak, jak si myslím?“ zeptala jsem se.

„Jestli to tak bude, tak v tom případě ti nebudu stát v cestě v tom, abys mě zabila,“ řekl.

„Jak si můžeš být sebou tak jistý?“ zeptala jsem se.

„Vím, že bych ti to nikdy neudělal. Miluji tě, chápeš?“

„Nebude vadit, když tomu teď nebudu věřit?“ zeptala jsem se.

„Chápu.“

„Chci to udělat,“ přiznala jsem.

„Jsi si tím stoprocentně jistá, jestli tam budeme, tak není cesty zpět.“

„Jsem si jistá,“ řekla jsem, chytla se za jeho ruce a viděla nad námi záblesk světla.

17. kapitola - 19. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 18. kapitola: