Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 12. kapitola

08.10.2012 (14:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 7698×

12. kapitola

Vystřelila jsem z křesla, Edwardovy ruce mě přitiskly k jeho tělu a naše rty se do sebe zaklesly, jako když se dva milenci shledají po dlouhém odloučení…

Obtočila jsem mu ruce okolo pasu, on položil své dlaně na mé boky a tiskl mě k sobě tak, jako by nás tak chtěl spojit. Líbali jsme se hladově, nenasytně. V hlavě jsem měla až na jednu myšlenku úplně prázdno. Křičela mi tam pouhá dvě slova. Chci ho! Roztřesenými, netrpělivými jsem Edwardovi začala vyhrnovat tričko. On se současně dobýval do mých kalhot.

„Tady ne,“ zašeptala jsem a zvrátila hlavu dozadu, když mě líbal na krku. „Tady ne,“ zopakovala jsem. Chytil mě za zadeček a lehce nadzvedl. Zaklesla jsem se mu nohama kolem boků a nechala se nést pryč. Nepřestávali jsme se líbat. Dotýkala jsem se ho na ramenou, krku, silných pažích. Nějakým způsobem se mi podařilo sundat mu tričko.

Trochu jsem se probrala v jeho pokoji, kdy mě shodil do měkké postele. Stačilo pár rychlých, šikovných pohybů a byli jsme oba nazí. Nemohla jsem se nepodívat. Pohled na jeho obnažené tělo mi bral dech a ještě více podnítil mou touhu.

Spojil nás jedním mocným pohybem. Tlumeně jsem vykřikla. Pocit naplnění byl příliš silný. Edward se nade mnou vzpíral na loktech a bylo vidět, jak si dává pozor, aby mě nezalehl. Zdál se mi až moc opatrný a to jsem nechtěla. Stiskla jsem ho, jak nejsilněji to šlo, abych mu dala najevo velikost svého chtíče a potřebu, nutnost mít ho hned.

Vlna mé vášně smetla i jeho a společné vyvrcholení na sebe nenechalo dlouho čekat. Měla jsem pocit, jako bych se rozpouštěla. Stali jsme se s Edwardem jedno tělo, bylo to tak intenzivní. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Zůstala jsem ležet a snažila se zklidnit dech. Padla na mě příjemná únava. Cítila jsem, jak se Edward nadzvedl a překulil se vedle mě. Pak už jsem nevěděla o světě.

₪₪₪₪₪

Spalo se mi úplně nádherně. Připadala jsem si krásně odpočinutá, plná energie a pohody. To ovšem jen do doby, než jsem zjistila, kde to spím a s kým to spím. Vzpomínky na předchozí večer mě porazily jako rozjetý, plně naložený náklaďák. Krev se mi nahrnula do tváří.

Mírně jsem pohnula hlavou. Edward ležel na boku, tváří natočený ke mně a pokojně spal. Ruku měl přehozenou přes moje břicho. Dostala jsem chuť natáhnout se a projet prsty jeho rozcuchané vlasy. Ve spánku vypadal uvolněný, klidný a tak krásný. Jenže…

Tohle byla chyba. Včerejšek se vůbec neměl stát. Jak vůbec došlo k… no k tomu co se stalo? Přece jsem nikdy neviděla Edwarda jako muže, i když poslední dobou možná trochu jo. Každopádně to nebyl důvod k tomu, abych s ním hned skočila do postele. Panebože, už takhle je to všechno těžké a komplikované, tohle věci ještě zhorší.

Pomaloučku, co nejopatrněji jsem se sunula k okraji postele. Nadzvedla jsem Edwardovu paži, vyklouzla zpod peřiny a jemně ji položila na postel. Pak jsem posbírala kousky svého oblečení a se smutkem koukala na roztrženou podprsenku a kalhotky, které se za kalhotky ani už považovat nedaly, a to byly moje oblíbené.

Naposledy jsem se podívala na stále spícího muže. Zavrtěla jsem hlavou. Tak tohle jsem vážně po…

Rovnou jsem se zavřela v koupelně a zalezla do sprchy. Celou dobu, co na mě dopadaly horké kapky vody, jsem hledala nějaké vysvětlení mého nepochopitelného chování. Jediné rozumné, které mě napadlo, bylo prostě jen to, že jsem potřebovala muže, no a Edward byl po ruce, nebránil se a tak se to stalo. Jo, to je jasný jako facka. Kdyby tu byl kdokoliv jiný, stalo by se to s ním. Prosté a jednoduché.

Usoudila jsem, že nejlepší bude předstírat, že se nic nestalo. Rozmazávat to nemělo cenu. A Edward je při všech těch svých avantýrách určitě zvyklý brát podobné věci nezávazně a sportovně.

Nakonec jsem zjistila, že sex měl jednu nespornou výhodu… nebylo mi ráno špatně. Po dlouhé době jsem sešla do kuchyně, aniž bych předtím strávila půl hodinu u záchodové mísy.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem paní Brooksovou, která luštila u stolu křížovku.
„Dobré ráno,“ usmála se na mě. Usmívala se často, ale za tímhle úsměvem se skrývalo ještě něco. Snad spokojenost.
„Stalo se něco?“
„Máme krásné ráno, že? Pojďte si sednout, připravím vám vajíčka se slaninou.“ Usadila jsem se na její místo a nakoukla do křížovky. Téměř všechna políčka byla vyplněná úhlednými velkými tiskacími písmeny. „Jak jste se vyspala?“
„Dobře,“ odpověděla jsem nepřítomně, ale pak jsem se zarazila. Pozorně jsem si paní Brooksovou prohlédla. Že by to věděla? Ne, jak by mohla.

„Tady máte čaj,“ postavila přede mě bílou porcelánovou konvici ještě po babičce.
„Děkuju.“ Do háje, ona to ví! Bylo to pro mě záhadou, ale bylo to jasné. Výraz hospodyně byl tak spokojený, že na mě div spiklenecky nemrkala.
„Mohla byste dát toto panu Cullenovi, až se tu ukáže?“ Odkudsi vyčarovala Edwardovo tričko, které měl včera na sobě. Že já ho někde nechala?! „Půjdu se podívat na bylinky. Nejspíš budou potřebovat okopat.“
„Paní Brooksová, to není, jak si myslíte…“ začala jsem s vysvětlováním.
„Drahoušku, je to skvělé. Říkala jsem si, kdy si vy dva uvědomíte, že k sobě patříte. Pořád jako kočka a pes, to si úplně říkalo o sblížení.“ Paní Brooksová nejspíš moc kouká na telenovely, protože mezi mnou a Edwardem nic není. Teda není mezi námi žádný romantický vztah. Prostě jsme se spolu vyspali a tím to končí.
„Nerada vám to kazím, ale já a Edward není.“
„Dobře,“ usmála se hospodyně stylem však-já-vím. Položila na stůl talíř se snídaní, vedle něj inkriminované tričko a pak odešla za svými bylinkami.

No výborně. Tohle mi ještě scházelo. Snad se s tím paní Brooksová hned nebude svěřovat Randalovi. Stačí, že o mém včerejším poklesku ví ona. Tohle se vyvíjelo úplně jinak, než jsem měla původně v plánu. Ten zněl zapírat, zapírat, zapírat. Prostě se nic nestalo a hotovo.

Ach jo. Od příjezdu na ranč se můj život komplikoval a komplikoval a to jsem si myslela, že horší už to být nemůže.

A bylo to ještě horší. Netušila jsem, že třeba jen projít okolo Edwarda mi bude působit takové rozpaky. Potkala jsem ho nahoře, když jsem si šla do pokoje pro svetr. Hodili jsme po sobě vyplašený pohled, zahučeli nějako jako dobrý ráno a pak se každý klidili jiným směrem. Bylo to pěkně nepříjemné. Napadlo mě, že pokud se náš vztah začal trochu zlepšovat, tak už to není pravda a jsme zase na začátku, možná ještě před začátkem.

U večeře bylo trapné ticho. Vypadalo to, že pokud někdo promluví, vybuchne bomba nebo co. Konečně jsem dojedla a chystala se rychle opustit místnost a nadechnout se čerstvého vzduchu. Jenže mě zastavil Edwardův hlas, který v tom tichu opravdu zněl jako bomba.

Chodili jsme kolem sebe jako cizí lidi, jeden na druhého nepromluvili a pokud jsme se nějakým nedopatřením dotkli, odskakovali jsme od sebe jako kobylky.

„Hele, k tomu včerejšku,“ začal, „asi bychom si měli promluvit.“ Tak tohle bych nečekala, ale když s tím sám začal. Prostě mu jen řeknu to, co jsem si sama myslela a bude to vyřízené.
„Já vím, byl to trochu úlet. Už se to nikdy nebude opakovat, nevím, co se to stalo. Byla jsem unavená, vystresovaná…“
„Úlet?“ zvedl obočí.
„No, jo. Já vím, že my dva… to prostě nejde dohromady,“ zasmála jsem se té absurdní představě.
„Jasně, jsi jen malá otravná příbuzná,“ pronesl kysele.
„Tak hele. Urážet mě nemusíš,“ ohradila jsem se.
„To není urážka, ale fakt. Máš pravdu, nic se nestalo a tak to i zůstane.“
„Fajn, přesně tak si to myslím taky,“ souhlasila jsem, ale uvnitř jsem si tím nebyla tak jistá. Ach jo.

Edward toho večera poprvé odjel mimo ranč. Nevadilo mi to. Může si přece dělat, co chce. To, že jsem házela s oblečením a třískala dveřmi, nemělo s Edwardem vůbec nic společného.

Další den mě čekalo překvapení v podobě advokáta Handerse. Tak tomuhle říkám přepadovka. Byla jsem nervózní z toho, že Edward není přítomen. Napadlo mě, že by to mohlo být porušení podmínek nebo tak něco.

„Dobrý den, jak se vám daří?“ podal mi pan Handers ruku.
„Dobrý den, dobře. Nečekali jsme vás,“ přiznala jsem na rovinu.
„Jel jsem náhodou kolem, tak jsem si řekl, že se podívám, jak tu spolu válčíte.“ To spojení mě pobavilo. Kdyby tak věděl, jak blízko je pravdě.
„Jde to, to víte, zvykáme si na nové prostředí. Pojďte dál, paní Brooksová právě uvařila kávu,“ vyzvala jsem ho.

Usadili jsme se na verandě.

„Vypadáte spokojeně,“ poznamenal.
„Jsem tu ráda. A to víte, čerstvý vzduch tady dělá hodně.“ O dítěti jsem mu zatím nechtěla nic říkat. Na to bude ještě času habaděj.
„Kde je pan Cullen?“ zeptal se na to, čeho jsem se od začátku obávala.
„On… Edward musel jet něco zařídit do města.“ Advokát se na mě pátravě zadíval. „Dobře, dneska tu nespal. Ale je to poprvé,“ dodala jsem rychle.
„V pořádku. Ale rád bych na něj počkal, pokud to nevadí.“
„Jistěže ne.“ Jen jsem se modlila, aby se vrátil brzo. Uvědomila jsem si, že nemám ani číslo na ten jeho supermoderní telefon, abych mu mohla zavolat a přitáhnout sem a tak nezbývalo než čekat.

Dočkali jsme se až těsně před obědem. Kdy se na příjezdové cestě objevilo Volvo. Oddychla jsem se. Prováděla jsem pana Handersona po ranči a povídala mu o všemožných hloupostech, jen abych ho zabavila.

Moje nadšení však pohaslo, když z auta mimo Edwarda vystoupila i vysoká blondýna s tělem modelky. Edward ji hned objal okolo pasu a vedl k domu. No co je sakra zase tohle?!

Tak to by bylo... Bella je Bella a Edward je Edward, víc komentáře asi není třeba. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 12. kapitola: