Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 13. kapitola

12.10.2012 (18:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 8072×

13. kapitola

Seděli jsme s advokátem v pracovně, která po mém včerejším zásahu vypadala jako po výbuchu. Pan Handerson to naštěstí nekomentoval a zabýval se pouze záležitostmi týkajících se ranče, podniků a dědečkovy závěti, kterou naši příbuzní skutečně napadli. Neslýchaná drzost.

Ovšem ještě neslýchanější drzost byla ta pitomá blondýna, která se courala před rančem, kopala do kamínků, a co chvíli si prsty projela hřívu blond vlasů, které jí sahaly někam do pasu. Hnus. Takový cáry. Určitě je má nastavený. No a ta prsa. Vypadala by přírodní takhle… jak to říct… nadutě? Ne, to určitě ne. Ani jsem nevěděla, že je Edward na umělotiny. Nádhera jedna. Všimla jsem si, jak se opřela o plot a začala flirtovat s Chrissem. Chudák zrudl jako rajče. Patří mu to, má myslet taky něčím jiným než tím v kalhotách.

„Slečno?“
„Ano?“
„Souhlasíte?“ Souhlasím?
„No… mohl byste mi to zopakovat, prosím?“ požádala jsem advokáta a nabrala stejnou barvu jako před chvílí Chriss. Pan Handerson teda trpělivým hlasem zopakoval, jaké kroky navrhuje v případě našich vykutálených příbuzných. Já mu všechno odkývala a pak zase vytěsnila co se děje okolo a sledovala tu blonďatou protivu, kolem níž se vytvořil hlouček obdivovatelů. Něco vyprávěla a všichni na ni zírali s jazyky až na hrudníku. Neuvěřitelné. Ještě odvádí chlapy od práce. To jim strhnu z platu!

Edward strčil do ruky, s níž jsem si podpírala hlavu.

„Co sakra máš?“ vyjela jsem na něj.
„Pan Handers na tebe asi pět minut mluví,“ oznámil mi ledovým hlasem. Na malý okamžik jsme se zadívali jeden na druhého. Nevydržela jsem to dlouho. Jeho pohled mi připomněl včerejší noc a to jsem nechtěla.
„Jistě, já ho slyším. Možná by ses měl jít věnovat své návštěvě. Rozptyluje nám personál, nevím, kdo pak udělá všechnu práci.“
„Moje návštěva to ještě chvíli vydrží a ranč taky,“ reagoval hlasem, ze kterého přímo odkapával med.
„To těžko. Práce nepočká, pokud to nevíš.“
„To si myslíš jen ty. Nemusí být všechno hned a po tvém.“
„Tak já jsem někdy chtěla, aby bylo něco po mém? Nutila jsem ti snad svůj názor?!“ Postupně jsem zvyšovala hlas. Edwardovy poznámky mě pěkně štvaly. Já přece nikomu nic necpu.
„Jo, nutila. Možná bys příště měla poslouchat ostatní, třeba mají taky něco, co by k tomu řekli, kdybys někdy někoho pustila ke slovu.“
„Hele, ty máš taky plnou hubu keců a já ti to nevyčítám…“
„Ehmm,“ odkašlal si pan Handerson. „Už je na čase vyrazit.“ To je vážně skvělé. Úžasně jsme se před ním předvedli, jen co je pravda. Hodila jsem poslední vražedný pohled po Edwardovi.
„Já se omlouvám,“ řekla jsem.
„Nic se neděje. Rád jsem vás zase viděl.“

Vyprovodili jsme pana Handersona ven, potřásli si rukou a chvíli se dívali za jeho odjíždějícím autem.

„To se ti teda povedlo,“ prskla jsem na Edwarda.
„Jasně, za všechno můžu já. Polib si.“ Nechal mě tam a zamířil za tou svou nádhernou, která se odlepila od chlapů, šla mu vstříc, a když se na půli cesty setkali, vášnivě ho políbila. Krev se mi vařila v žilách. Sevřela jsem ruce do pěstí. Až moc dobře jsem si pamatovala, jak Edward líbá. Dobře, dokonce moc dobře.  Zafuněla jsem a šla radši najít Randala. Potřebuju nějakou práci, potřebuju zapomenout, unavit se a úplně odpadnout!

Nakonec z toho nic moc nebylo. Pouze jsem dělala dozor při stavbě ohrady pro drůbež. Děsně důležitá práce a šílená ztráta času. Zvládli by to i beze mě. Ale nechtěla jsem se motat kolem domu a sledovat ty dvě hrdličky, takže jsem chytře radila, co dělat a co ne, i přesto, že jsem nikdy nic podobného nedělala.

Večeře byla učiněné peklo. Paní Brooksová se opět překonala. Připravila hovězí pečeni s dušenou zeleninou a domácím chlebem. Sbíhaly se mi sliny hned, jak jsem zmerčila vůni pečeného masa. No jo, mimi bude po mamince, pěkně masožravé, ale ani ta zelenina nevoněla zle.

Veškeré chutě mě přešly, když jsem zmerčila sešlost u stolu. Edward a blbá blondýna, výborně. Nasadila jsem ten nejotrávenější obličej, jakého jsem byla schopna a sedla si.

„Ahoj, Edward nás ještě nestačil představit. Já jsem Andy,“ řekla bloncka a natáhla ke mně ruku.
„Isabella,“ zahučela jsem celé své jméno. Od ní si nenechám říkat Bella, ani náhodou.
„Edward říkal, že to tady společně zdědíte,“ pokračovala v konverzaci. „Nikdy jsem tolik zvířat neviděla, ani bych je moc nechtěla,“ nakrčila nosík, jako by až tady cítila zápach od prasat, „je to smradlavé a moc pracné.“
„Hmmm.“
„Jste příbuzní, že?“ nedala se odbít.
„Bohužel.“
„To věřím,“ zasmála se afektovaně „Edward je opravdu kus. Nevydržela bych s ním být pod jednou střechou a držet se dál.“ Jako by to chtěla dokázat, natáhla se k němu a začala ho ocucávat. Nechutný. „Ale mezi příbuznými je to trestný, ne?“ Zašilhala jsem po bratránkovi, co tomu říká. Sakra, nechala jsem se nachytat na švestkách.
„Nevím,“ pokrčila jsem lhostejně rameny. Kdo by jí vysvětloval, jak to s námi ve skutečnosti je.

Poděkovala jsem paní Brooksové za večeři, kterou nám nanosila a pustila se do jídla. Čím dřív to sním, tím dřív budu moct zmizet.

Maso se úplně rozplývalo na jazyku. Bylo krásně měkoučké a šťavnaté. Ukusovala jsem k němu kousek chleba a skoro slyšela, jak mimi vrní blahem jako já. Jenže pak jsem si dala zeleninu. Brokolice prošla, mrkev taky, ale jakmile jsem si dala do pusy kostičku petržele a začala kousat…

Ještě se v tom těhotenství naučím rychle běhat, pomyslela jsem si, když jsem letěla na záchod s rukou na puse, kdyby náhodou.

Všechno, co jsem předtím snědla, putovalo ven. Vysíleně jsem se opřela rukama o umyvadlo.

„Dobrá, takže petržel ti nechutná, budu si to pamatovat,“ zamumlala jsem.
„Říkala jsi něco?“ V zrcadle jsem za sebou uviděla stát Edwarda.
„Měl by ses věnovat Andy.“ Na její jméno jsem dala zvláštní důraz. Pustila jsem vodu a vypláchla si pusu.
„Nech si to. Jen jsem chtěl vědět, že jsi ok.“ Udělal krok blíž. Dívala jsem se na něj v zrcadle. Koupelna mi najednou připadala nějaká těsná. Vyschlo mi v ústech. Jazykem jsem si navlhčila rty. „Jsi celá zelená,“ poznamenal. Ruce mi položil na ramena. Stáli jsme tam jako nehybné sousoší. Panovalo absolutní ticho. Na okamžik zavřel oči. Pak mě pustil a odešel.

Uff, tak to by bylo.

Už jsem neměla nervy na návrat k těm dvěma, takže jsem si raději dala dlouhou sprchu a i přes brzkou hodinu zalezla do postele.

₪₪₪₪₪

Ranní nevolnost, klasika. Vyčistit zuby a jít se obléknout. Všechno úkony, které jsem dělal téměř automaticky. Jak jsem si tak drhla chrup, vzal někdo za kliku od dveří a protože jsem nebyla zamčená, také vešel.

Andy se svým dokonalým obličejem, který vypadal, jako by právě vylezla z kosmetického salonu, vlasy jako od kadeřnice, v Edwardově triku, pod kterým určitě nic neměla, mě svým příchodem pěkně vytočila. To neumí zaklepat?

„Jejda, promiň,“ zahyhňala se hloupě. „Nedošlo mi, že tu budeš.“ Můj nechápavý pohled pochopila dobře, protože dodala: „Edward říkal, že jsi v tom,“ zakoulela očima. Ten ukecanej…
„Jo, čekám dítě,“ usmála jsem se mile, ale nebyla jsem si jistá, jestli se to povedlo.
„To je teda síla. Nechat se zbouchnout takhle mladá,“ pokračovala ta koza. „To já bych se nenechala. Na to se mám příliš ráda.“ Protáhla se. Lem trička vylezl nepatrně výš, čímž dala na obdiv své dlouhé nohy. „Krásně jsem se tu vyspala,“ přeskočila na jiné téma. Jak říkám, koza. „To bude asi tím čerstvým vzduchem a společností,“ mrkla na mě, jako bychom mezi sebou měly tajemství. „Spala jsem jako zabitá,“ tlemila se. Já jí dám společnost!

Nechala jsem jí tam žbleptat ty kraviny a šla do pokoje, protože jinak nevím, jestli bych se udržela.

Snídani s Edwardem a jeho nádherou jsem nehodlala trpět, takže jsem si vzala čaj a toast na verandu a užívala si klidu a pohody, kterou mi kazily veškeré zvuky, které ke mně doléhaly z jídelny. Pitomý smích, tlumené hlasy a hlavně ticho, které chvílemi nastalo, a já si představovala, co asi dělají. Bylo to na houby, všechno bylo na houby a úplně špatně!

„Tak, Bello,“ zapískala za mnou Andy. Zatnula jsem zuby a obrátila se k ní. „Edward mě odveze, chtěla jsem se rozloučit.“ To jsi nemusela, řekla jsem v duchu.
„Jasně, tak čau.“ Víc jsem se tím nehodlala zabývat.
„Hele, nevěděla jsem jak to je. Nekalila bych vody, kdyby mi to Edward řekl.“ To mě zarazilo. Netušila jsem, o čem mluví.
„Cože?“
„No, mezi vámi. Kdybych věděla, že je s tebou, tak…“
„On není se mnou,“ bránila jsem se vehementně. Možná až moc.
„To bude asi ten problém. Měla bys mu to říct, aby se pak nestávaly takovýhle trapasy.“ Zase zahyhňání.
„Co mu mám říct?“ Ta holka je blázen. Větší blázen, než jsem si myslela.
„Že nechceš, abyste byli jen nevlastní příbuzní.“ Tak slečna ví, že jsme nevlastní… moment, já nechci? Jak na to přišla?
„To sis musela splíst.“
„Hele, vím, co vidím. Mějte se tu,“ mávla mi a zmizela. Za chvíli jsem viděla odjíždět Edwardovo auto.

Civěla jsem tam ještě nějakou dobu. Jak na takový blbosti přišla? Asi čte moc dívčích románků nebo kouká na telenovely. Prostě si něco vymyslela. Měla jsem spoustu důležitějších věcí na práci, než přemýšlet o hloupých poznámkách hloupé holky.

Jednou z těch věcí bylo dokončení úklidu dědečkovi pracovny. A z toho, co tam bylo k dělání, jsem zvolila asi to nejhorší. Účty. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, prostě je nějak uspořádám, co já vím. Jenže ono bylo potřeba udělat zápisy do účetních knih. Byl v tom pěkný chaos. A ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, do systému, který si děda vymyslel, jsem nepronikla.

„Tohle je mádáti, tohle dal… nebo… možná tohle dal. Dobytek je… zboží, ne…“ Zápasila jsem s tím. Zapisovala, škrtala, přepisovala. „Jo, krmivo je určitě materiál… doufám. Ach jo.“ Projela jsem si zoufale vlasy a hlasitě vydechla.

„Nový traktor je dlouhodobý hmotný majetek.“ S vyplazeným jazykem jsem zapsala číslo do kolonky. Podobným stylem jsem k večeru doplnila zbytek účtů a pustila se do sčítání. Ovšem… ani prd. Nevycházelo to. Zkoušela jsem to všemi možnými i nemožnými způsoby. S kalkulačkou, bez, to pro případ, že by byla rozbitá. Přepsala jsem pár položek a sečetla to znovu.

Když se začalo stmívat, byla jsem ubrečená, bezradná a absolutně zoufalá. Tohle je nad mé síly. Zvládnu cokoliv, ale účetnictví prostě ne. Strašně mě to žralo, chtěla jsem to udělat. Udělat to sama, ale… papíry byly plné mokrých flíčků, jak mi kapaly slzy z tváří, a čísla se nedala přečíst. Chtělo by to začít znovu, ale nevěděla jsem jak. Nechápala jsem to.

„Zase jste tady zavřená,“ paní Brooksová nakoukla do dveří. „Co tady provádíte?“
„Dělám účetnictví,“ popotáhla jsem a snažila si utřít oči.
„Tak to já vás nebudu rušit.“ Nečekala jsem, že to půjde tak snadno. Jenž když paní Brooksová odešla, byla jsem tam kde předtím a to mě rozlítostnilo.

Kolem osmé jsem slyšela přijet auto a rozbrečela jsem se ještě víc, i když jsem nevěděla proč. Hormony, určitě.

„Paní Brooksová mě posílá,“ vtrhnul do pracovny Edward. „Co se stalo?“ vyděsil se.
„Já neznám účetnictví,“ přiznala jsem mu.
„Účetnictví?“
„Nechápu, jak to děda dělal a nevím, co s tím,“ bulela jsem.
„Proč jsi mi neřekla, udělal bych to,“ překvapil mě.
„Ty? Ty rozumíš účetnictví?“
„Něco málo o tom vím.“ Klekl si k židli, ve které jsem seděla. „A teď už přestaň brečet, nebo budeš mít ubrečený dítě a já se nevyspím.“ To neměl říkat, protože mě tím jen popíchl.
„Ty se nevyspíš kvůli jiným věcem.“ Slzy byly ty tam a na povrch se drala zlost, kterou jsem na něj měla od té doby, co přivezl tu blonďatou káču.
„Tím myslíš, co?“ naježil se.
„Ty tvé noční návštěvy. Užít si a jít, to jsi celý ty. No, kdo by se pak vyspal.“
„Hele, co ti vadí? Sama jsi říkala, že to byl jen omyl, tak co pořád máš?“ vyjel na mě a postavil se. Ruce si dal v bok a rázoval sem a tam po pokoji.
„Já taky nemluvím o sobě, ale o Andy,“ pitvořila jsem se.
„Andy s tímhle nemá nic společnýho. Je to jen mezi námi.“
„Jistě že s tím má něco společnýho. Má s tím společnýho úplně všechno. Nenapadlo tě, že by mi mohlo vadit, že si sem vozíš holky, jak se ti zamane?“ křičela jsem
„A vadí ti holky nebo jen ta jedna?“ zeptal se vyzývavě. Jen ta jedna ječelo moje podvědomí.
„Všechny samozřejmě!“
„Jasně.“
„Ten tón si vyprošuju.“
„Chováš se jako žárlivá přítelkyně,“ obvinil mě.
„Nejsem žádná tvoje přítelkyně,“ odfrkla jsem si.
„Ale možná bys chtěla být, proto se chováš takhle pitomě.“
„Já, že se chovám pitomě?“ Prudce jsem se postavila. „Poslouchal jsi někdy sebe?“
„Hele, Bello, tohle nemá cenu. Budu se s tebou bavit, až se trochu uklidníš,“ zavrtěl hlavou a dal se na ústup.
„Zdrháš, to je ti podobný! Odejít, jak jednoduché.“
„Možná bys mohla přestat mluvit a chvíli poslouchat.“
„Já poslouchám dost. Třeba ta tvoje holka mi toho hodně řekla. Jak jste si to spolu užili?“ Nevím, proč jsem to vytáhla, ale potřebovala jsem další munici.
„Co jsme si užili?“
„Nedělej nechápavýho. Prý se skvěle vyspala! Ty ses s ní vyspal, hned po…“ zarazila jsem se. Ani jsem netušila, že chci tohle říct. Přece jsem si to ani nemyslela. Nebo jo?
„Tobě to snad vadí?“
„Ne!“ odsekla jsem. No jo, no, vadilo mi to! Strašně.
„Tak chceš něco slyšet?“ Najednou mluvil tiše, hrozivě. Dostala jsem strach. „Řeknu ti něco, co tě třeba uklidní,“ odkrajoval jedno slovo po druhém. „Nespal jsem s ní,“ zasyčel nakonec.
„Proč?“ pípla jsem opatrně. Bála jsem se, že každý hlasitější zvuk by ho mohl vydráždit.
„Proč? Tak dáma se ptá proč.“
„Můžeš mi to prostě říct?“
„Protože jsem prostě nemohl!“ zařval a pak bylo ticho.

Zírali jsme na sebe a oba hlasitě oddechovali. Napětí mezi námi by se dalo krájet. Svíral a zase rozvíral dlaně, čelisti měl napjaté, z očí mu šlehaly blesky, ale… byl tak strašně sexy.

„Proč?“ zeptala jsem se znovu a bála se odpovědi.
„Protože jsem musel myslet na jednu malou hubatou holku,“ rozhodil bezradně ruce.
„Na mě?“ Bello, mlč, napomenula jsem se.
„Jo, spokojená?!“
„Ani ne,“ řekla jsem popravdě.
„Ne?“
„Já na tebe taky musím myslet,“ přiznala jsem. Přiznala jsem to sobě i jemu, už asi bylo na čase.
„Tak to asi máme malý problém.“ Najednou vypadal klidně, dokonce i spokojeně. Udělal krok ke mně.
„Asi,“ souhlasila jsem. Další krok.

Taky jsem se o jeden přisunula. No a pak stačil ještě jeden jeho dlouhý a držel mě v náruči.

„To je sakra problém,“ zamumlal a pak už mě jen líbal.

A je tady to, na co jste celou dobu čekali, tedy aspoň předpokládám, tak si to užívejte! ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 13. kapitola: