Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 16. kapitola

27.10.2012 (19:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7423×

16. kapitola

Ještě týden jsem v jednom kuse ležela. Vlastně jsem se bála jakkoliv pohnout, aby se náhodou něco nestalo. Ale doktor, ke kterému jsem jela na kontrolu, mě ujistil, že je všechno jak má být a miminko se správně vyvíjí.

Přesto mi trvalo, než jsem se zbavila toho neustálého strachu. Dokonce jsem začala poslouchat ostatní, často odpočívala a už se nehrnula do každé práce, která se na ranči naskytla. Opakovala jsem si, že nemusím být u všeho. Je tu Randal, teď i Edward, který se až nebývale angažoval a spousta zaměstnanců, kteří práci zvládnou.

Překonala jsem nejkritičtější první trimestr těhotenství. A k mému ohromnému nadšení začaly ustupovat ty protivné nevolnosti, které mě každé ráno sužovaly. Nakonec jsem přestala zvracet úplně. Bylo mi skvěle, i když jsem na sobě cítila častější únavu. A došlo k jedné významné, alespoň pro mě, změně. Nedopnula jsem kalhoty. Když jsem ten fakt zjistila, utíkala jsem k zrcadlu, abych se podívala. Bříško jsem měla lehce vystouplé možná jako bych se víc najedla, ale to mi nevadilo, hlavní mi přišlo jen to, že je větší. Zakryla jsem ho dlaněmi a usmála se. Asi budu muset jet nakupovat, napadlo mě. Ale musela jsem prozatím v něčem chodit, takže jsem vyzkoušela všechno, co jsem našla ve skříni, až jsem jedny staré džíny, které tu byly ještě z dob, kdy jsem sem jezdila na prázdniny, zapnula.

Ten večer jsem seděla v Edwardově náruči, on měl položené ruce na mém bříšku, mé byly na jeho, měli jsme propletené prsty, takže jsme se oba dotýkali mé pokožky a mlčeli. Byla to chvíle naprostého souznění a pohody. Nic víc bych k životu nepotřebovala. I když… ještě by se hodila ohromná lednice nacpaná jídlem. Strašně mě honily chutě. Jednu chvíli bych si dala salám, ale než jsem si pro něj došla, změnilo se to a já baštila sýr. Po sladkém jsem se mohla utlouct, a když jsem skoro na posezení snědla celý plech sušenek paní Brooksové, usoudila jsem, že tohle musí přestat. Chutě nechutě. Jíst takhle dál, vypadala bych za nedlouho jako balón. Nechtěla jsem porodit a nechat si na sobě dalších třicet kilo získaných jen tím, že jsem neměla soudnost. A tak jsem se snažila ovládat, i když občas jsem neodolala, to je jasné.

Ve středu jsem si trochu přispala. Poslední dobou mi vstávání v sedm přišlo jako naprosté bláznovství. Byla jsem ráda, když jsem se probrala před osmou.

Edward, který byl největším spáčem na ranči, byl už pryč. Prostěradlo na jeho straně bylo už studené, takže musel vstávat brzo. Stále jsem si na to tak úplně nezvykla a nad jeho, občas až přílišnou, aktivitou kroutila hlavou.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem paní Brooksovou, která mě přivítala úsměvem od ucha k uchu. Určitě byla spokojená s tím, jak vyspávám.
„Kde jsou všichni?“
„Pan Edward je v pracovně a Randal někde venku,“ mávla rukou k oknům. Nakoukla jsem jí přes rameno, abych zjistila, co míchá, a když jsem zahlédla těsto na sušenky, poskočila jsem si radostí.
„Jste zlatá,“ vlepila jsem jí mlaskavou pusu na tvář a šla zbaštit snídani, kterou pro mě nechala na stole.

„Ahoj,“ otevřela jsem dveře pracovny. Edward seděl za mohutným psacím stolem a něco sepisoval.
„Ahoj,“ usmál se na mě a pak se zase zahleděl do papírů. Přešla jsem k němu, a protože si mě vůbec nevšímal, vetřela jsem se mu na klín.
„Vteřinku, jen to dopíšu.“ Protože jsem byla ráda, že se nemusím tomu nudnému a bláznivému úředničení věnovat sama, dala jsem mu ty vteřinky rovnou dvě. Pak jsem si přivlastnila jeho ústa a krátce ho políbila.
„Ahoj,“ zopakovala jsem.
„Dobré,“ zamručel a políbil mě tak, až se mi zatočila hlava. „Měli bychom koupit počítač, tohle je předpotopní způsob vedení účetnictví, složitý a zdlouhavý. Místo, abych tě pozoroval, jak spíš, píšu tu jedno číslo za druhým.“
„Pozoroval, jak spím?“ nechápala jsem.
„Budím se dřív než ty a dívat se, jak spíš je takový můj malý koníček,“ pokrčil rameny.
„Když spím, musím mít pěknou ránu.“
„Zlato, když spíš, jsi úžasně roztomilá,“ řekl. Nosem mi přejel po krku a pak mě na něj políbil. „A když říkáš moje jméno,“ šeptal mi do ucha, „přivádíš mě k šílenství.“
„Nech toho, co kdyby někdo přišel,“ řekla jsem přiškrceně a plácla ruku, která se mi pomalu sunula po noze. „Víš co, asi bys měl pokračovat v té účtařině a já se půjdu podívat na Randala, ten mě určitě nebude osahávat.“
„Jako by ti to snad vadilo,“ urazil se. Musela jsem se usmát. Když se mračil, byl k nakousnutí.
„Od tebe ne,“ zazpívala jsem, naposledy ho políbila a vyplula z pokoje.

Randala jsem zastihla právě ve chvíli, kdy nasedal na koně. Pocítila jsem mírné zklamání, že nemůžu jet s ním, ale mimi bylo přednější, takže se nedalo nic dělat.

„Potřebuju zkontrolovat tu březí krávu. Asi bude třeba přivést ji sem, pro případ, že by to na ni přišlo dřív. Jsem domluvenej s doktorem Prestonem, že mu můžeme kdykoliv zavolat,“ odpověděl, když jsem vyzvídala, kam má namířeno. Přikývla jsem. S porodem telete jsem neměla ani tu nejmenší zkušenost, takže jsem byla ráda, že to všechno obstará doktor. Já se pak jen přijdu podívat na telátko a budu se rozplývat nad jeho roztomilostí.

A tak jsem zůstala víceméně sama. Edward byl zaměstnaný, Randal taky a já neměla do čeho píchnout. Všechno, co bych v tu chvíli dělala, jsem měla zakázáno. Sedla jsem si na balík slámy a marně se snažila vymyslet jakoukoliv činnost, kterou bych mohla dělat. Marně. Nakonec jsem si na ten balík lehla a uvažovala o tom, jestli se mi narodí holka nebo kluk. S doktorem jsem se dohodla, že pohlaví dítěte znát nechci. Překvapení jsem moc nemusela, ale tohle k tomu tak nějak patřilo.

Jak bych asi pojmenovala holčičku? dumala jsem. Možná… Olivia nebo Daphne anebo třeba Rennée po mámě. Kluk by byl asi Charlie, tam jsem neváhala ani chviličku. S holčičím jménem to bylo horší, protože, upřímně, jméno Rennée se mi moc nelíbí, ale mámu jsem měla moc ráda a zasloužila by si, aby se po ní dítě jmenovalo.

Ještě bych to asi měla probrat s Edwardem. Zarazila jsem se. Nějak mi nedošlo, že Edwarda, aspoň ve své hlavě, stavím do role otce. Je pravda, že se tak i angažoval, ale nikdy jsme nemluvili o tom, jestli to dítě tak i bere. To jsem si mohla jen domýšlet. Nemohla, hlavně nechtěla, jsem ho do ničeho nutit. Toto rozhodnutí bylo jen na něm, ale věděla jsem, že pokud by tomu bylo jinak, asi bych s ním nemohla zůstat.

Na takové úvahy bylo ovšem trochu brzo, takže jsem je zase rychle schovala do zadní části své mysli. Vždyť já mu pořád neřekla, co se stalo s Markem. A do doby než mu to povím, je zbytečné o čemkoliv přemýšlet.

Takže je to na tobě, Bello.

₪₪₪₪₪

Pomalými tahy jsem si po bříšku roztírala mandlový olej. Podle paní Brooksové to nejlepší proti striím. Ta žena byla chodící encyklopedie. Trochu jsem se bála toho, co by se mohlo s kůží po porodu stát, takže jsem nechtěla nic nechat náhodě.

„Až se vykulíš, užijeme si spolu spoustu zábavy,“ povídala jsem svému pupíku, „naučím tě jezdit na koni, honit krávy a třeba i střílet z praku, i když to bych jako máma asi neměla. Tak ne, na prak ti najdu někoho jiného a já ti pak budu vykládat, jak je to nebezpečné,“ usmála jsem se. Musí ze mě být ta nejzodpovědnější osoba na světě, takže už žádné blbnutí. „Možná budu někdy otravná, ale vždycky tě budu milovat.“

„Co tu provádíš?“ ozvalo se ode dveří. Edward si pochybovačným pohledem prohlížel lahev oleje a mé mastné bříško.
„Mažu se,“ vysvětlila jsem jednoduše. „Abych neměla strie,“ dodala jsem, když byl jeho výraz stále nechápavý.
„Aha.“ Přešel ke mně, stoupl si těsně za mě a jeho dlaně vystřídaly mé ruce na břiše. Pečlivě vtíral olej do pokožky a přitom mi olíbával krk. Myslela jsem, že se neudržím na nohou.

„Už to asi je,“ zamumlala jsem.
„Co?“ ptal se, aniž by se jeho ústa oddělila od mé kůže.
„Ten olej…“
„Jasně.“ A najednou stál o půl metru ode mě. Zamračila jsem se na něj. Tohle mi dělal naschvál. Nahlas to neřekl, ale já to věděla. Stáhla jsem si tričko a uhladila si ho na bocích.

„Mám pro tebe překvapení,“ oznámil mi. Ruce si otíral do ubrousku a vypadal, že snad čeká na pochvalu.
„A jaké?“ pobídla jsem ho.
„Budeme mít návštěvu.“ Tak to jsem se toho dozvěděla.
„Trochu konkrétněji, prosím.“ Měl by zapracovat na svém vyjadřování.
„Zítra přijede táta s Esmé,“ oznámil mi, ale dřív, než jsem stačila třeba jen otevřít pusu, dodal: „Vím, že jsi nechtěla, aby jezdili, ale teď, když už je všechno rozhodnuto, jsem myslel, že bys je třeba ráda viděla. Určitě budou rádi, až se dozví tu malou novinku.“
„To je skvělé. Moc ráda je uvidím.“ Tetu jsem neviděla už nějakou dobu a o Carlisleovi nemluvě. Aspoň nějaké rozptýlení, když nemám, poslední dobou, do čeho píchnout. „Děkuju.“ Vetřela jsem se do Edwardovy náruče a opřela se o něho. „Vážně jsi mi udělal radost.“
„To jsem rád.“ Krátce mě líbnul do vlasů a okamžik mlčel. „Jak se vám dneska daří?“
„Dobře. Jen jsem trochu unavená.“ Na důkaz jsem zívla, div jsem si pusu neroztrhla.
„Tak to byste měli jít spát.“ Nasměroval mě k posteli a lehce zatlačil. Počkal, až si lehnu a pak mi dal pusu na čelo. „Skočím se vysprchovat a pak přijdu za tebou.“
„Dobře.“ Byla jsem si jistá, že to těch pár minut vydržím, že nebudu spát. Počkám na něj… Vůbec nevím, kdy Edward přišel, každopádně když jsem otevřela oči, bylo venku světlo a budík ukazoval půl deváté. Čím dál lépe. Za chvíli budu spát do desíti. Hrůza!

První, co jsem zaslechla, když jsem vylezla z pokoje, byl nezvyklý hluk z kuchyně. Zvědavost byla silnější než já a tak jsem se vydala na výzvědy. Už podle hlasů, které jsem s postupným přibližováním se začala rozlišovat, jsem poznala, která bije.

„Teto, Carlisle,“ řekla jsem mezi dveřmi a hned se je jala obejmout na přivítanou. „To jsem ráda, že jste nás přijeli navštívit. Doufám, že se tu pár dní zdržíte.“
„Drahoušku, tak ráda tě zase vidím.“ Esmé mě políbila na tvář. Pak mě od sebe lehce odtáhla a významně se zadívala na mé břicho. A to jsem si myslela, že ho přes volnější košili nebude vidět. „Čekala jsem nějaké novinky, ale toto předčilo všechna moje očekávání.“
„Jak… Edward vám to řekl?“ Pohledem jsem vyhledala jmenovaného, abych ho pořádně vyplísnila, ale on jen vrtěl hlavou, jakože je v tom nevinně.
„Edward nemusel nic říkat. Slyšeli jsme to hned po příjezdu. Dítěti bije srdce,“ chopil se vysvětlování Carlisle.

Jak snadno jsem zapomínala, že jsou upíři. Esmé pro mě pořád zůstávala nejmilejší tetou a Carlisle byl prostě její manžel. Nedovedla jsem si tak milou a něžnou osobu představit jako zabíjejícího tvora, možná proto jsem o nich tak nikdy neuvažovala. Měla jsem je ráda takové, jací byli.

Po snídani jsem se s Esmé vydala na procházku. Ráda jsem si s ní povídala. V jistých ohledech mi nahrazovala matku, i když nevěděla všech, co se v mém životě událo.

„Předpokládám, že není Edwardovo,“ začala, když jsme ukončily zdvořilostí řeči ohledně toho, jak se máme.
„Není.“
„A smím vědět, čí je?“ V jejím hlase zaznívala opatrnost. Nechtěla se dotknout citlivého místa. Esmé byla vždycky velmi ohleduplná.
„Mého bývalého přítele. Rozešli jsme se, než jsem se sem nastěhovala. Je to minulost. Tohle,“ pohladila jsem se po vystouplém bříšku, „je moje přítomnost a budoucnost.“
„Ví to?“ Nemusela jsem se ptát kdo a co, protože jsem to věděla až moc dobře.
„Není důvod mu to říkat. Tohle je jen moje dítě.“
„Zlatíčko, kdybys potřebovala s čímkoliv pomoct, řekni si. Víš, že na nás se můžeš s čímkoliv obrátit.“
„Však já vím. A mám tu Edwarda…“ Nevěděla jsem, co všechno vědí o našem vztahu. Jestli se Edward už stihl pochlubit nebo zatím ne.
„Vypadá tak spokojeně. Když jsem ho naposledy viděla, balil si věci a vypadalo to, že jede na konec světa. Kdo by byl řekl, jak mu to prospěje. A tobě taky,“ dodala. Usmála jsem se. Měla pravdu, prospělo nám to. Možná víc, než si myslí.
„Jsi s ním šťastná?“ Aha, tak ne.
„Jak to víš?“
„Bello,“ řekla shovívavě, „jsem žena a navíc mám oči. To, jak se na sebe díváte a občas se dotýkáte, by neušlo ani slepému. Mám z vás velkou radost. Zasloužíte si to, oba dva.“
„Zasloužíme si trpět spolu,“ zasmála jsem se.
„Tak jsem to nemyslela,“ bránila se. „Jen jsem chtěla říct, že si zasloužíte mít lásku.“
„Však já vím.“
„A co na to říká Edward.“ Rukou se lehce dotkla mého břicha.
„Staví se k tomu kladně, řekla bych. Zatím jsme se nebavili o tom, jak to bude dál, ale teď je tu pro nás a to je pro mě důležité. Je velmi starostlivý. Nechápu, kde se to v něm bere.“ Zavrtěla jsem hlavou a pousmála se.
„To má po otci. Asi geny.“ Esmé mě vzala kolem ramen. „Tak povídej, jaké to je být majitelkou ranče?“
„Jak že tu budete dlouho? Já jen abych ti to všechno stihla povyprávět.“

Se smíchem jsme se vydaly k lesíku nedaleko hlavního domu. Uvědomila jsem si jedno. Ženská duše, se kterou bych si mohla popovídat o všem, co mě trápí nebo naopak těší, mi vážně chyběla.

Opět klidná kapitola, ale myslím, že ještě je na co se těšit. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 16. kapitola: