Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 17. kapitola

31.10.2012 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 7618×

17. kapitola

Ukusovala jsem toast a pročítala noviny, které ráno společně s nákupem přivezl Carlisle. Pořád to samý, vražda tady, vražda támhle, ozbrojení lupiči odnesli z banky půl milionu dolarů… v jakém světě to proboha žijeme?

„Neměli jsme rande,“ řekl Edward, který vtrhl do kuchyně jako velká voda a plácl sebou na židli.
„Cože?“ zeptala jsem se a dál četla titulky článků.
„Nebyli jsme na rande. A to jsme spolu už… no dlouho.“ Zvedla jsem k němu oči.
„Jak jsi na to přišel?“ Pokrčil rameny.
„Co kdybych tě pozval na večeři?“ navrhl.
„Hmm, proč ne. Na rande s tebou jsem ještě nebyla, tak si dej bacha, aby sis tím nepokazil reputaci,“ upozorňovala jsem se a vyzývavě se mu dívala do očí.
„Bez obav,“ mávl rukou. Frajer jeden. „Ještě jsem si říkal, že bychom mohli využít jednu noc mimo ranč, co říkáš?“ Obočí mi vylétlo vzhůru. Tady se ukazuje, jaké má chlapec úmysly.
„Rád bych byl s tebou sám, jako úplně sám, tady je maličko přeplněno,“ vysvětloval.

„Všechno slyším,“ ozvalo se z verandy. Tak a teď může vysvětlovat. Edward ukázal rukou ke dveřím na verandu a ústy naznačil, proč jsem mu to neřekla. Sladce jsem se usmála a pokrčila rameny, neptal se. „Jestli ti tady, synu, vadíme, stačí říct.“ Carlisle vešel do kuchyně.
„Edward to tak nemyslel, že, miláčku. Jsme moc rádi, že tu jste.“
„Jasně, tati, jsme moc rádi, ale… zítra tu budete s Esmé sami, snad to nějak přežijete, protože já si tuhle krásku unesu.“

Musela jsem se usmát a to hned dvěma věcem. Krásce a únosu. Ale čert to vem. Těšila jsem se na naše první rande, i když pochybuju, že se to tak dá vůbec pojmenovat, když už spolu nějakou dobu chodíme. A i přesto, že jsem moc ráda, že tu Carlisle s Esmé jsou, samota s Edwardem mi občas chyběla. Jasně, v ložnici jsme sami byli, ale nedokázala jsem si to náležitě vychutnat, neboť jsem si byla vědoma dokonalého upířího sluchu, na který jsem byla nejednou upozorněna. Takže noci poslední dobou probíhaly ve vší počestnosti.

S Esmé jsme byly jedno odpoledne nakupovat v Monroe. Objevily jsme jeden malý krámek s mateřským oblečením. Prodávala tam paní s o něco větším bříškem, než jsem měla já. Bylo příjemné nechat si poradit od někoho, kdo s tím má vlastní zkušenost. Hezky jsme si popovídaly, probraly jsme, co nás trápí, podělily se o nějaké ty tipy a triky. A nakonec jsme si vyměnily telefonní čísla, s tím, že abychom se mohly někdy sejít. Koupila jsem si dvoje kalhoty a větší podprsenky, které byly nutností a k tomu dvě volnější tuniky. Usoudila jsem, že to bude stačit.

Ovšem teď, když jsem přemýšlela o tom, co si obleču na rande s Edwardem, jsem měla pocit, že nemám nic vhodného. Večeře a noc mimo ranč. Chtělo by to něco sexy, ale copak jsou sexy džíny a tričko. Povzdechla jsem si. Měla jsem si koupit i něco hezčího, třeba šaty nebo tak něco. Bohužel, pozdě bycha honit.

Oblékla jsem si tedy kalhoty a fialovo-černou tuniku, o které jsem usoudila, že je to ta hezčí. Aspoň vlasy jsem se pokusila upravit do jakéhosi uzlu, o úspěchu se však nedalo vůbec hovořit. Neustále mi z něj vyklouzávaly prameny a kroutily se mi kolem obličeje. To vážně nemá cenu. Nechala jsem to být, maličko se nalíčila a bylo to. Do tašky jsem přihodila hygienické potřeby a něco na převlečení, kdyby Edward opravdu plánoval strávit noc někde mimo. Několikrát jsem se ho ptala, ale nechtěl mi nic prozradit. Prý je to překvapení. Nechápala jsem, co vymýšlí, když jsme měli jít na večeři.

„Připravená na únos?“ zeptal se mě s jiskrami v očích Edward, když jsme se rozloučili a usadili do auta.
Povzdychla jsem si. „Mám snad na výběr?“
„Klidně můžeš vystoupit. Paní Brooksová mě ráda doprovodí,“ mrkl na mě.
„Takže paní Brooksová? Nevěděla jsem, že jsi na starší,“ pokračovala jsem v popichování.
„To víš, zkušenosti jsou zkušenosti. A ty se získávají věkem.“
„Tsss.“ Podívala jsem se z okýnka na lesy ubíhající za oknem. Za nedlouho mi na stehno připlížila ruka.
„Už jsem ti řekl, že jsi ta nejlepší?“ podlejzal. Zašklebila jsem se na něj. By dostal, kdybych nebyla. Propletla jsem si s ním prsty a pak už jen sledovala cestu.

Nakonec jsem čtyři hodiny jízdy prospala. Probudil mě polibek na spánek, tvář a nakonec rty.

„Vstáváme, Růženko. Jsme na místě,“ šeptal mi Edward do ouška a neustával ve snaze probrat mě.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se. Očima jsem zamžourala kolem sebe. Stáli jsme na nějakém parkovišti.
„V New Orleans, jdeme se ubytovat.“

Nakonec jsem se přece jen rozkoukala. Edward na recepci vyřídil vše potřebné. Pokoj jsme měli rezervovaný předem. Byl to menší hotýlek, který si ovšem v ničem nezadal s těmi honosnými velkými. Pokoj byl útulný, pohodlný a poskytoval všechno, co by si jen člověk mohl přát.

Odmítla jsem nabídku na odpočinek. Měla jsem pocit, že jsem vyspaná do zásoby. Jen jsem si skočila do koupelny, trochu se opláchnout.

„Něco pro tebe mám,“ řekl Edward, když jsem vyšla ven. Zvědavě jsem se na něj podívala. V ruce držel velkou plochou bílou krabici se zlatým nápisem. Nenapadlo mě, co by v ní mohlo být.
„Co je to?“
„Rozbal to,“ poradil mi.

Položila jsem krabici na postel a otevřela ji. Pod hromadou hedvábného papíru se skrývaly šaty. Temně modrý satén mi proklouzával mezi prsty. Chytila jsem je za ramínka a zvedla. Byly krásné. Kolem výstřihu vyšívané.

„Šaty?“
„Součást překvapené. Snad se ti líbí, s velikostí mi pomohla Esmé, takže snad budou sedět. Mám k nim i boty a nějaké doplňky,“ oznámil mi pyšně a odněkud vyčaroval tašku. „Myslíš, že se stihneš připravit za půl hodiny?“ zeptal se.
„Dej mi deset minut.“

Svléknout se a natáhnout šaty mi zabralo minuty tři. Zádrhel nastal, když jsem si sama nedokázala zapnout zip na zádech. Vykoukla jsem z koupelny a požádala Edwarda, který ochotně přiskočil. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být tak běžná činnost vzrušující. Jeho ukazovák mi s tím, jak zip zatahoval, jel po zádech. Přeběhl mi mráz po páteři. Zachvěla jsem se. Když byly šaty zapnuté, otočila jsem se, abych si vymohla polibek. V tu chvíli jsem toužila po tom, aby mi je zase sundal.

„Musíme jít,“ zamumlal mi do rtů.
„Můžeme randit tady,“ odporovala jsem mu.
„To nepůjde, mám pro tebe něco speciálního.“ Vůbec nedbal na to, že se ho nechci pustit a prostě mě od sebe odtáhl. Vyplázla jsem na něj jazyk. Může si zkusit přijít, až bude něco chtít.

Zapnula jsem si náušnice, obula lodičky. Ty boty nesnáším. Nosím je tak jednou dvakrát ročně. Něco tak nepohodlného musel vymyslet chlap.

Edward si vzal oblek, košili měl u krku rozepnutou a kravatu žádnou. Vypadal neuvěřitelně hříšně. Nejraději bych se na něj vrhla.

Autem jsme prokličkovali město. Sledovala jsem místa, která jsem téměř denně navštěvovala, místa, která jsem míjela od narození. Myslela jsem, že se mi bude třeba stýskat, ale nic takového nepřišlo. Spíš jsem se těšila, až se vrátíme na ranč. Tam byl teď můj domov, a když to dobře půjde, bude navždy.

K mému překvapení jsme zastavili u brány botanické zahrady.

„Myslím, že už bude zavřeno,“ poznamenala jsem, ale Edward jako by mě neslyšel. Otevřel mi dveře a pomohl vystoupit. „Vážně se tam nedostaneme…“ Ale to už mě táhl za ruku k bráně. Zaťukal na okýnko u vrátnice.

„Pan Cullen?“ zeptal se starší muž, který vyšel ven.
„Ano.“
„Pojďte za mnou,“ vyzval nás. Nechápavě jsem se dívala z jednoho na druhého a čekala na nějaké vysvětlení. Žádné ovšem nepřišlo. Všude bylo ticho rušené jen klapotem mých bot.

Najednou jsme se zastavili. Rozhlížela jsem se kolem, ale neviděla nic zajímavého. Stmívalo se a zahrada začínala být trochu strašidelná.

„Máte to za rohem. Až bude odcházet, zaťukejte na mě. Hezký večer,“ řekl vrátný Edwardovi a mně kývnul.
„Díky.“
„Takže… řekneš mi už, co tady děláme?“ zeptala jsem se netrpělivě.
„Počkej a uvidíš.“ Edward byl tajemný jako hrad v Karpatech.
„Začínám mít toho čekání po krk.“
„Vydrž, lásko, už to bude,“ objal mě kolem ramen a kamsi vedl.

A pak jsem to uviděla. Mezi záhony rozkvetlých růží všech možných barev stál prostřený stůl. Osvětlovaly ho čtyři štíhlé bílé svíce ve stříbrných svícnech. Nikde nikdo.

„Páni,“ vydechla jsem. „To je pro nás?“ ptala jsem se s očima na vrch hlavy.
„Jen a jen pro nás. Líbí?“
„Je to dokonalé.“

Teď už jsem ho táhla já. Stůl byl pokrytý bělostným ubrusem, broušené sklenky odrážely světlo svíček a stříbrné příbory se leskly tak, že jsem se v nich viděla. Edward mi galantně podržel židli a posadil se naproti.

„Tohle předčilo všechna má očekávání,“ přiznala jsem.
„A co jsi čekala?“
„Večeři v restauraci, možná kino…“ pokrčila jsem rameny.
„Není nám šestnáct.“
„Koukám,“ usmála jsem se.

Edward se natáhl po mé ruce a sevřel v dlani mé prsty.

„Doufal jsem, že se ti to bude líbit. Chci, abys byla šťastná.“ Díval se mi upřeně do očí. V záři svíček vypadaly jeho oči zelenější než kdy dřív.
„Jsem šťastná, občas mi přijde, že už to ani víc nejde.“

Pustili jsme se do pokrmů, které byly schované pod stříbrnými poklicemi. Jídlo bylo naprosto vynikající. Kdyby se nejednalo o takovou slavnostní atmosféru, nejspíš bych vylízala talíř. Když mě Edward požádal o tanec, myslela jsem si, jestli si ze mě nedělá blázny, když nehraje hudba, ale on na to nedbal a vytáhl mě do stoje. A tak jsme tam v naprostém tichu obklopeni vůní tisíce růží tančili pod hvězdami. Mírně jsme se pohupovali sem a tam. Hlavu jsem měla položenou na Edwardově rameni a užívala si to na maximum. Pokud by někdo měřil hladinu štěstí, na to moje by jim nestačila stupnice.

₪₪₪₪₪

Do hotelu jsme se vrátili před desátou. Tak trochu jsem za to mohla já, protože jsem nedokázala udržet pusu zavřenou a neustále zívala. Jak ráda bych si ještě užívala romantiky, ale smůla. V autě jsem maličko podřimovala, ale nedovolila jsem si usnout úplně. Nechtěla jsem promarnit noc spaním. Na to bude času dost na ranči.

Opřená o Edwarda jsem vešla do hotelové haly. Moc lidí tam nebylo. Nějaká blondýna u recepce, starší pár si četl noviny v křeslech pod schody. Šli jsme si pro klíč od pokoje. Blondýna zrovna odcházela, něco si rovnala v kabelce a tak do mě málem vrazila.

„Omlouvám se… Edwarde!“ vykřikla najednou a vrhla se mu kolem krku. Šikovně mě přitom odšoupla stranou. „Co tady děláš? Netušila jsem, že jsi ve městě. Mohl jsi zavolat, něco bychom podnikli,“ mrkla na něj koketně. Pomalu mi docházelo, o koho jde. Ta ženská pořád něco mlela a než jsem se nadála, přisála se mu na rty. Tak to už bylo moc. Otočila jsem se a šla si k recepci pro klíč sama.
„Erin…“ slyšela jsem Edwarda.

Erin, Andy, slečna dusivá… a to určitě nebylo všechno. Věděla jsem, že byl Edward proutník, ale… Co když si vzpomene, jak si s ní užíval a zatouží po tom znovu? Moje tělo se začíná měnit, než se naděju, budu velká a tlustá. Pak už mě tuplem nebude chtít.

Popadla jsem klíč, který mi recepční podávala a se slzami na krajíčku utíkala k výtahu. Jak jsem si já husa mohla myslet, že se mnou bude… no asi napořád? Byla jsem prostě blbá. Střídal je předtím, bude i teď. Co na tom, že mi tvrdí, že mě miluje.

Než jsem stihla dojít ke dveřím pokoje, dostihl mě a z rukou mi vzal klíč.

„Měla jsi na mě počkat.“
„A čumět, jak se ocucáváš s tou ženskou?“ prskla jsem. Vztek se mísil s lítostí a smutkem. Nevěděla jsem pořádně, jak se vlastně cítím.
„Neocucával jsem se s žádnou ženskou.“ Edward odemkl pokoj.
„Tak to jsem asi špatně viděla,“ zasyčela jsem a prošla kolem něj do pokoje. Sedla jsem si na postel, skopla boty a masírovala si bolavá chodidla. „Klidně si jdi za ní, já tě tu nedržím.“
„O čem to, sakra, mluvíš?“
„No přece o tobě a tý blondýně.“ Slovo blondýna jsem vyprskla, jakoby to bylo něco sprostého. „Chápu, že už o mě nestojíš, jak by taky jo, když mi pořád jen roste břicho, tloustnu. Tamta byla jako modelka.“ Už zase se mi chtělo brečet. Postavila jsem se a zkusila si rozepnout ty šaty, jenže jsem si na zip nedosáhla. Několikrát jsem sebou netrpělivě trhla, a když to i přesto nešlo, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem si je prostě sundat, vzít si župan, zalézt do postele a spát, tak proč ani to nemůžu?

„No tak, no tak, uklidni se.“
„Neříkej mi, co mám dělat,“ vyjela jsem na něj.
„Dobře, jen ti pomůžu rozepnout ty šaty, ano?“ Zůstala jsem stát. Ozvalo se skřípění zipu a šaty povolili. Edward mi stáhl ramínka a látka mi s plachtěním přistála u kotníků. Pak mi přehodil přes ramena župan.

„Už je ti líp?“
„Nic mi není. Tak na co čekáš? Proč jsi ještě tady?“ Byla jsem hysterická, ale nemohla jsem se ovládnout.
„Tak poslouchej,“ chytil mě za ramena a pevně stisknul, „nevím, kde bereš ty hlouposti, ale já nikam nejdu. Ano, byla to moje…“ zaváhal, „přítelkyně, ale to je minulost. Jsem s tebou, tebe miluju a nemám potřebu chodit za jinýma,“ promlouval ke mně důrazně.
„Ale když… podívej, jak vypadám.“ A věděla jsem, že to bude horší.
„Jsi nádherná, bude z tebe máma, nikdo nečeká, že budeš pořád stejně štíhlá. Tohle,“ položil dlaň na mé bříško, „vypovídá o tom, jak důležitý úkol plníš. A když pominu tohle šílenství, tak jsi prostě úžasná,“ usmál se něžně.
„Jsem hrozná.“ Chovám se jako úplný blázen. Tím Edwarda jen odradím, zoufala jsem si.
„Nejsi hrozná, jen těhotná.“ Pohladil mě po tváři.
„Blbá výmluva,“ pousmála jsem se kysele.
„Žádná výmluva, prostě fakt.“
„Omlouvám se.“
„Nemáš za co.“ Vtáhl si mě do náruče a políbil na temeno. „Měla by jí spát.“
„Nechce se mi spát.“ Únava s příchodem rozčílení zmizela a teď, když jsem se uklidnila, jsem si připadala celkem čilá.
„Nechce? Tak to budeme muset vymyslet nějakou zábavu,“ zavrněl. Přejel mi rty přes ucho na tvář a pak mě políbil na rty. Jeho vášeň se brzy přelila na mě a pak jsem na všechny své pochyby zapomněla.

Leželi jsme v posteli a dívali se jeden na druhého. Byla jsem spokojená, uvolněná. Ta tam byla ta hysterka. Pořád jsem se za svoje chování styděla. Nevím, co to do mě vjelo. Byla jsem si jistá, že normálně bych se takhle nechovala. Teda doufala jsem v to. Co si o mně asi musel Edward myslet…

„Je mi líto, že jsem tak vylítla, vážně nevím…“ Položil mi ukazovák na rty a umlčel mě.
„To je normální.“
„Není, já vlastně nevím.“
„Jak tě vůbec napadl takový nesmysl, jako že bych tě opustil?“ vyzvídal. Moc se mi nechtělo o tom mluvit, ale říkala jsem si, že upřímnost bude asi nejlepší.
„Říkala jsem si, kolik takových, jako byla ta ženská, jsi asi měl. Třeba se k tomu způsobu života jednou budeš chtít vrátit. Nemohla bych ti bránit. Nutit tě, abys byl se mnou, kdybys o to sám nestál. No a tak jsem dostala strach, že bych zůstala sama, zase.“ A bylo to venku. I mě samotnou překvapilo to, co jsem řekla. Bála jsem se, že zůstanu sama jako po odchodu Marka.
„Nezůstaneš sama, nikdy tě neopustím,“ zašeptal pohnutě.
„To nemůžeš vědět. Láska je nestálá. Náhle se objeví a stejně rychle může i zmizet.“
„Když se správně opatruje, tak ne. A ta naše se má jako v bavlnce.“ Propletl naše prsty a políbil mě na hřbet ruky.
„Edwarde, já čekám dítě cizího muže. Myslíš, že se to nikdy nepostaví mezi nás?“
„Miláčku, přece už jsem ti říkal, že vím, do čeho jdu. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych měl vlastní děti, ale teď si to dokážu představit. Byl bych moc rád, kdybych mohl dělat tátu tomuhle prckovi.“ Položil mi dlaň na vyboulené bříško.
„Vážně?“ zeptala jsem se dojatě.
„Ano. Bude to naše dítě, pokud souhlasíš, moje a tvoje.“
„Naše dítě,“ vydechla jsem. Byla to nádherná představa. Jenže nad tou představou pořád visela jedna věc, kterou bylo třeba dořešit. Mark. Bylo na čase říct Edwardovi o tom, kdo byl a co se stalo. Zaslouží si to.

„Měla bych ti něco říct.“
„Ano?“ Jemně hladil mé břicho a nespouštěl z něho oči.
„Nechci, aby mezi námi byly nějaké nejasnosti. Ptal ses mě na otce děťátka…“ začala jsem trochu váhavě. Nevěděla jsem, z kterého konce na to jít.
„Bello, nemusíš…“
„Ne, já chci,“ přerušila jsem ho. „Měl bys to vědět. Marka jsem potkala asi před rokem. Byla to láska na první pohled. Asi po třech měsících se ke mně nastěhoval,“ trpce jsem se pousmála při vzpomínce na radost, kterou jsem z jeho rozhodnutí tenkrát měla. „Všechno bylo perfektní. Prostě idylka. Byla jsem do něj zamilovaná a díky tomu neviděla to, co jsem měla přímo před očima. A tak jsem se jednoho dne vrátila domů a on byl pryč a s ním i mé peníze. Jsem blbá, já vím. V rámci společného soužití jsem mu dala přístup ke svému účtu a doplatila na to. Nebylo to moc, ale docela mě to zasáhlo a hlavně zranilo mou hrdost. Zbylo mi jen pár drobných, se kterými bych rozhodně nevystačila.“
„Takže proto jsi přijala podmínku dědictví?“ zeptal se náhle.
„Ano, byl to vlastně jediný způsob jak přežít. Nikdy jsem si nežila nijak nad poměry. Byla jsem zvyklá šetřit, ale…“
„Možná bychom mu mohli poděkovat,“ řekl.
„Cože?“
„Nebýt jeho, tak tu teď nejsme,“ vysvětlil.
„Máš sice pravdu, ale jemu děkovat rozhodně nebudu.“ Nikdy jsem nad Markovou zradou neuvažovala tak, že mi tím vlastně prokázal službu a to hned ve dvou věcech. Čekala jsem dítě a měla Edwarda. Ale poděkování se vážně nedočká.
„Neměl by vědět o miminku?“ V jeho očích jsem zahlédla napjaté očekávání. O odpovědi jsem nemusela dlouho přemýšlet.
„Takový člověk nemá v jeho životě co dělat. A navíc už otce má,“ řekla jsem přesvědčeně. Za to se mi dostalo polibku, který přetékal láskou a vděčností.

₪₪₪₪₪

Esmé s Carlislem odjeli asi za čtrnáct dní. Carlisle se musel vrátit do nemocnice a Esmé měla rozjednané nějaké zakázky, či co. Mávali jsme jim, dokud auto nezmizelo za zatáčkou. Pak jsme se na sebe s Edwardem podívali, a oba hned věděli, co uděláme. Chovali jsme se jako puberťáci, kterým rodiče nechali volný byt.

Po obědě jsem zašla zkontrolovat Lízu, jak jsem pojmenovala březí krávu. Podle veterináře bude brzy rodit, takže jsme na ni všichni dávali bedlivý pozor. Aspoň na okamžik se ostatní starali o někoho jiného, než jsem já. Bylo to příjemné.

Líza měla břicho pěkně veliké, spokojeně přežvykovala a oháněla se ocasem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to na ni mělo přijít. Poplácala jsem ji po plecích a šla se natáhnout. Odpolední siestě jsem se neubránila. Avšak tentokrát mi nebyla dopřána. Před domem na mě čekala překvapení. Nepříjemné překvapení.

 „Marku…“

Doufám, že Belle odpustíte trochu toho hyterčení. Ona za to nemůže. :)

Moc a moc děkuju za komentáře. Jste nejlepší.:-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 17. kapitola: