Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 19. kapitola

08.11.2012 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 7567×

19. kapitola

„Škoda, že to není moje,“ řekl a já ztuhla. Modlila jsem se, aby ho to ani nenapadlo a teď s tím přijde sám. Panebože, co mám dělat? „Copak je, najednou jsi bílá jako stěna. Skoro jako bych se trefil,“ zasmál se hlasitě. Nemohla jsem nic říct, srdce mi dunělo, v uších šuměla krev.

Mark byl všechno jen ne hloupý, i když se tak možná choval. Takže si dal dvě a dvě dohromady a já bych si v tu chvíli nejraději nakopala zadek.

„My čekáme dítě?!“ zeptal se, i když to moc jako otázka neznělo.

„Já… my…“ Musíš se sebrat, opakovala jsem si. „My žádné dítě nečekáme. Je Edwardovo,“ dostala jsem ze sebe, ale moc přesvědčivě to neznělo.
Mark se uchechtl. „Nemůžu uvěřit, že jsi mi to neřekla. Čekáš moje dítě a mlčíš.“
„Není tvoje. Jeho otec je Edward,“ zopakovala jsem už jasnějším a silnějším hlasem.
„To ti tak budu věřit. Jestli je to moje, mám na něj právo.“
„Ty nemáš právo vůbec na nic,“ zaječela jsem. „Odešel jsi, okradl jsi mě. Pro to neexistuje omluva a už vůbec nevznikají žádná práva. Nechápu, proč jsi mě vyhledal, ale byla bych ráda, kdybys odjel a už se nevracel, protože jsem s tebou skončila. Navždy. Nemám, co víc bych ti řekla. Jestli se tu ještě jednou objevíš, nahlásím na policii, že jsi mi ukradl peníze,“ vyhrožovala jsem mu. Možná to znělo statečně, ale byla ve mně malá dušička.
„Policajty, jo? A co jim asi tak chceš říct? Už jeto pěkně stará záležitost. Nikoho to nebude zajímat. Když chceš, pojedu, ale počítej s tím, že se vrátím, protože svého podílu na tom tady se nevzdám.“ Rukou mávl okolo sebe, aby dal jasně najevo, co má na mysli.
„O jakým podílu to, krucinál, mluvíš?“
„Dítě bude dědic a já jsem jeho otec.
„Nejsi jeho nic. Nemá s tebou nic společného!“
„Pěkně mě zapíšeš do jeho rodnýho listu. Uděláš líp, když se tomu svýmu nabíječi o našem přátelském rozhovoru nezmíníš. Nechceme ho přece rozrušovat, že?“ Jako by mě neslyšel. Byl si jistý sám sebou.
„Ty mi tu jako vyhrožuješ?“ Tak to bylo vážně moc.
„Jediný, kdo mluví o vyhrožování, jsi tu ty. Tak já pojedu. Brzy na viděnou.“ Natáhl se ke mně, jako by se chtěl dotknout mého břicha. Udělala jsem rychlý krok dozadu a narazila na stěnu. Mark se usmál, mrkl a odjel.

Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Po jeho odjezdu ze mě vyprchala všechna zbývající síla. Ochromená strachem z toho, co všechno by mohl udělat, jsem se dopotácela do obýváku a schoulila se do křesla. Slzy mi samovolně začaly téct po tvářích. Připadala jsem si ztracená. Rodinka, kterou jsem tolikrát vídávala v hlavě, se vzdalovala a místo ní se tam objevovala tvář mého ex-přítele.

Všechno zničil. Zase. Všude, kde se Mark objevil, deset let tráva nerostla. Když mě tenkrát opustil, myslela jsem, že se z toho nedostanu, byla jsem zlomená, nešťastná a zároveň naštvaná sama na sebe, že jsem ze sebe nechala udělat úplnou husu. Ale povedlo se mi dát se dohromady, hlavně díky dědečkovu šílenému nápadu, jenž se nakonec ukázal jako naprosto geniální. V otravném skoro bratranci Edwardovi jsem našla víc, než jsem čekala. Přítele, spojence a milence. Nějakým záhadným způsobem se mně nebo okolnímu prostředí podařilo z Edwarda kreténa strhnout vrchní slupku a odhalit Edwarda, kterému jsem věnovala všechnu svou lásku, tedy tu, která nepatřila mému dítěti a on miloval mě. Neuvěřitelné se stalo skutečností. A teď se tu zase objeví moje minulost, na kterou bych už nejraději zapomněla, ačkoliv to vzhledem k mému těhotenství moc nejde, protože budu vždycky pamatovat na to, že to dítě mám jen díky Markovi, ovšem nikdy bych mu to nahlas nepřiznala a jeho otcem je Edward a nikdo jiný. Přijde, všechno zničí a odejde. Bála jsem se jen pomyslet na to, co by pro mě znamenalo, kdybych do rodného listu miminka zapsala Marka jako otce. Jistě by toho dokázal náležitě využít ve svůj prospěch a neohlížel se na to, komu tím ublíží. Co když to bude mí nějaký vliv i na dítě?! Ne, to nemůžu připustit. Musí být nějaká možnost, jak z toho vybruslit, jak ho odradit, navždy odsunout z mého života. Vím, že dítě má právo znát svého otce, ale v případě Marka by to byl spíš trest. Třeba jednou, až bude větší, mu řekneme pravdu, ale zatím pro něj bude rozhodně lepší mít za tátu Edwarda. Věděla jsem, že on bude tím nejlepším, co se mému děťátku mohlo stát.

„Co tady děláš?“ ozvalo se za mnou. Vyjekla jsem a nadskočila jsem leknutím. Edward stál u dveří se širokým úsměvem na tváři.
„Tohle uděláš ještě jednou a já předčasně porodím.“
„Promiň, myslel jsem, že nás slyšíš. Paní Brooksová na tebe volala, přivezli jsme ti ty kyselé bonbóny, co máš tak ráda.“ Snažila jsem se uklidnit, dát se dohromady. Ještě štěstí, že slzy na tvářích už oschly. Neřeknu mu to, aspoň zatím ne. Dovedla jsem si představit, jak by vyšiloval a kdo ví, co by ještě mohl provést, nechtěla jsem, aby Markovi nějak ublížil, za to nestojí. Zvládnu to sama. Dokážu se s tím vypořádat sama, dokážu ochránit sebe i své dítě!
„Díky,“ pokusila jsem se o úsměv. Edward přimhouřil oči a šel ke mně. Celou dobu ze mě nespouštěl pohled. Klekl si před křeslo, až byly naše oči na stejné úrovni.
„Co se stalo?“ zeptal se rovnou.
„Nic, jen jsem unavená.“ Jak to mohl poznat? Asi se málo snažím. Znovu jsem se usmála a vzala ho za ruku. „Jsem ráda, že už jste tady. Byla tu pěkná nuda.“
„Vážně se nic neděje?“ přesvědčoval se.
„Vážně.“
„Řekla bys mi, kdyby jo, že?“
„Jasně.“ Z jeho otázek mi bylo úzko. Hrudník se mi svíral a já nemohla skoro dýchat. Do toho se začal vrtět ten drobeček ve mně.  Jakoby vyjadřoval svůj nesouhlas s mým… zamlčováním.
„Dobře, tak co kdybych tě odvedl nahoru,“ navrhl. Přikývla jsem, ale místo abych se zvedla, jsem ho pevně objala. Obličej jsem zabořila do svetru, který měl na sobě. Edwardova ruka mi zajela do vlasů.
„Miláčku, jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě. Mé nelogické chování ho zjevně vyděsilo.
„Jen jsi mi chyběl,“ zamumlala jsem téměř neslyšně. Ano, chyběl mi, to byla pravda. Alespoň jedna za ten náš krátký rozhovor.

₪₪₪₪₪

Myslím, že se mi dařilo předstírat, že se nic neděje. Přesně to jsem si opakovala dennodenně jako mantru. Nic se neděje, nic se neděje, nic se neděje. Třeba už se Mark neobjeví, namlouvala jsem si naivně. Dosud jsem nevymyslela nic, čím bych ho mohla vykopat. Neměla jsem žádný přesvědčivý důkaz o tom, že otcem je skutečně Edward. Nezbývalo mi než čekat. Byla jsem rozhodnutá, nepropadat panice, nenechat si tím zkazit chvíle, které jsem prožívala na ranči, okamžiky s Edwardem ani nic jiného.

Připravovala jsem se na kontrolu. První kontrolu na níž bude přítomen i Edward. Byla jsem z toho lehce nervózní a zdálo se, že nejsem sama. Nápad společné návštěvy vzešel z jeho strany. Nikdy mě nenapadlo, že by o to mohl stát, ale jak se ukázalo, opak byl pravdou. Prý je načase, aby naše dítě viděl na vlastní oči. Když to říkal, byla jsem zase dojatá, slzy mi stály v očích a já se modlila, aby tam zůstaly, protože jinak by se mi zase smál. Bulela jsem pořád a kvůli všemu.

Vzala jsem si kabelku a šla se rozloučit s paní Brooksovou. Oknem kuchyně jsem zahlédla, jak Edward sedí v autě a netrpělivě bubnuje prsty o volant.

„No to je dost,“ přivítal mě.
„Nějaký nedočkavý,“ poznamenala jsem a jeho významných pohledů na hodiny si nevšímala.
„Jen chci přijet v čas, v kolikže tam máš být?“
„Ve čtyři, ptáš se už asi po desáté, myslela jsem, že poloupíři mají lepší paměť.“ Pohodlně jsem se opřela. „Tak pojedeme?“ zeptala jsem se, když se nic nedělo. „To bylo spěchu a pak tu marníme čas.“

Edward něco zahučel a pak jsme vyjeli.

Přivítala nás poloprázdná čekárna. Byly tu dvě ženy a jeden pár. Hodila jsem pohledem po Edwardovi, který začal cestou zmatkovat, jestli to není hloupost, aby mě tam doprovázel. Přeci jen chlap mezi samými ženskými, raději na mě počká v autě a tak podobně. Ale moje poznámky o srabácích a slaboších padly na úrodnou půdu a my se usadili do pohodlných bílých křesílek.

„Manžel je tu poprvé,“ nahnula se ke mně paní s krátkými černými vlasy. Podle bříška jsem ji odhadla tak na čtvrtý měsíc. „Jsem ráda, že jste přišli, málem jsem ho sem nedostala.“ Musela jsem se usmát.
„U nás to bylo stejné, že, miláčku?“ ptala jsem se sladce.
„Jak řekneš, kuličko,“ vrátil mi to i s úroky. Za tu kuličku bych mu nejraději jednu vrazila, ale v čekárně u doktora se to moc nehodilo. Zpražila jsem ho tedy aspoň pohledem.

Paní se pousmála, pán raději dělal, že nic. Pak už je zavolala sestřička.

„Tu kuličku si ještě vyřídíme,“ zamumlala jsem. Edward se jen bezstarostně zasmál a vzal mě za ruku.

Při vyšetření jsem se cítila dost divně. Edward mi seděl u hlavy a taky mu to nebylo zrovna příjemné. Nemohla jsem se dočkat, až to skončí.

„Všechno se zdá v naprostém pořádku,“ řekl doktor a sundal si rukavice, jen to mlasklo. „Ještě uděláme ultrazvuk. To bude něco pro vás, tatínku.“ Podívala jsem se na Edwarda, ale ten nehnul ani brvou a zaujatě sledoval, jak mi doktor vyprskl hromádku gelu na břicho a následně ho začal roztírat ultrazvukovou hlavicí. Zajímalo by mě, jestli doktor zapomněl na to, jak jsem mu povídala, že otce pro své dítě nemám nebo usoudil, že když je Edward tady, je otcem on.

Netrvalo dlouho a na monitoru se objevil snímek našeho dítěte. Místnost naplnil zvuk bušícího srdce.

„Tak tady ho máme. Má dvě ruce, dvě nohy… pohlaví stále vědět nechcete?“
„Ne, necháme se překvapit, že jo?“ Odpovědi jsem se nedočkala. Edward zíral na monitor a vypadal, že tam sebou každou chvíli švihne. Stisk jeho ruky zesílil.
„Vidíš to?“ zeptal se mě.
„Vidím,“ přikývla jsem.
„Je nádherný, dokonalý…“ Otočil se ke mně se šťastným úsměvem na rtech. „Jako ty,“ dodal a políbil mě na čelo.
„Moc se vám povedlo.“ Při jeho slovech mě píchlo u srdce. Kéž by to bylo tak jednoduché. Proč tak krásnou, čistou chvíli musí kazit myšlenka na Marka? On nemá právo být tu s námi, i když jen v mé hlavě. Má to být jen moje a Edwardova chvíle!
„Chvíli vás tu nechám,“ oznámil nám doktor a odešel.

„Víš, že se začínám těšit, až bude venku? Bude to malý Cullen.“
„Cullen? Snad Swan, ne?“
„Měl by se jmenovat po otci.“ Ta věta mě zároveň zahřála i zamrazila.
„Jak víš, že to bude on?“ Snažila jsem se odvést řeč od tématu příjmení.
„Tak ona, na tom nezáleží. Byl bych rád, kdyby si jmenovalo po mně a… rád bych, aby ses tak jmenovala i ty.“ Jak to proboha myslí? běželo mi hlavou. „Bello, vezmeš si mě?“

Doufám, že chápete, že chce být samostatná a nezávislá. :D Já vím, jde to blbě, ale to už je prostě Bella.

Ráda bych Vás upozornila, že do konce nás čekají už jen dvě kapitoly a krátký epilog. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 19. kapitola: