Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 3. kapitola

27.08.2012 (18:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 7328×

3. kapitola

Edward své drahé italské botky nakonec mohl vyhodit. Módní návrhář zjevně nepočítal s tím, že by se mohly dostat do střetu s něčím takovým jako je koňský koblížek a hnědá kůže i po několikerém drhnutí nesla stopy po Peecopsově hromádce. Za to mě nesnášel ještě víc. Jako bych k tomu toho koně snad navedla. Ale stejně na tom nesešlo. Bylo mi fuk, co si o mně Cullen myslí, protože já si o něm myslela jen to nejhorší.

Ten večer jsme se chytli při večeři. Paní Brooksová nám připravila výtečné špagety s boloňskou omáčkou. Neuvěřitelně jsem se těšila, až se do toho pustím. Celý den strávený prací si vybral daň a já byla hladová a unavená. Neměla jsem chuť řešit nějaké boty nebo cokoliv jiného.

„Co to je?“ ukázala jsem na pár polobotek ležících vedle mého talíře. Ne, že bych to nevěděla, ale nedocházelo mi, proč leží na stole.
„Buď je vyčisti, nebo kup nové.“
„Cože?“
„Ty boty,“ vysvětloval.
„Já ti nebudu drhnout smradlavý křusky ani ti kupovat nový. Máš si obou něco normálního, pak by se ti tohle nestalo.“ Žalostně jsem sledovala špagety a čichala odér koňských výkalů. Tak to by bylo co do chuti k jídlu.

Rozhlédla jsem se po kuchyni, vzala z věšáku naběračku a jejím držákem nabrala jednu botu. Nejraději bych mu je hodila do ksichtu, ale to by tu smrděly dál, takže jsem to vyřešila otevřením okna a následným vyhozením ven. Totéž jsem udělala i s druhou. Edward mě konsternovaně sledoval.

„Co to… co to děláš?“
„Zachraňuju nás před udušením.“ Spokojeně jsem zavřela okno a otevřela jiné, aby nám ty boty nesmrděly hned zpátky.
„Jak si dovoluješ sahat na moje věci?“ vyjel na mě.
„Na tvoje věci jsem nesahala,“ bránila jsem se. „Nejsem prase,“ dodala jsem na vysvětlenou. „A když je pokládáš na tak blbý místa, tak se nemůžeš divit. Copak tě tatínek nenaučil, že boty na stůl nepatřej?“
„Však on tě ten humor přejde. My jsme spolu ještě neskončili.“
„Já vím, máme na sebe jeden krásný rok,“ zavrkala jsem. „Vlastně už ani ne celý, jaká škoda. Ale i ten zbytek si spolu určitě užijem.“ Z každého mého slova odkapával med, ale v obličeji se neodráželo nic z toho, co jsem říkala. „A teď, pokud dovolíš.“ Vzala jsem si talíř se špagetami a příbor a šla se najíst jinam, protože jsem si jídlo chtěla vychutnat a to při pohledu na něj zrovna nešlo.

Porci jsem pečlivě očuchala, jestli náhodou neucítím Edwardovy body, respektive Peecopseovi koblížky, ale když jsem ho shledala nezávadným, pustila jsem se do něj, až se mi dělaly boule za ušima.

Ani nevím, jak jsem se ten večer dostala do postele. Edwarda jsem cestou do koupelny ani v koupelně nepotkala, jediné štěstí. Cesta z koupelny byla v mé mysli poněkud rozmazaná a pak jsem si lehla a nevěděla o světě. A spalo se mi tak nádherně jako už dlouho ne. Holt po dobře odvedené práci přichází sladký uspokojující pocit, který člověku dovolí klidně usnout.

Až k ránu přišly sny. Opět se mi zdálo o Markovi, jak jsme spolu a šťastní a jak mi pak mává a odjíždí autem, aniž by řekl slovo. Ve skutečnosti to slovo řekl a bylo jich dokonce několik, ale nedá se říct, že by to tím nějak ulehčil. Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že je půl sedmé a já mohu vstát a pustit se do další práce.

₪₪₪₪₪

Vůbec jsem se neorientovala v tom, kolik práce je třeba udělat. Ač jsem byla na ranči už pár dní, pořád jsem nepronikla do tajů jeho chodu. Každé ráno jsem se připojila k Randalovi, který mě zavedl na místo, kde pro mě byla práce, ale abych byla sama schopná práci rozdělovat nebo si říct, že půjdu udělat to a to, neexistovalo. Paní Brooksová mě uklidňovala, že to chce čas, učený z nebe nespadl a já to stoprocentně zvládnu. Dědeček ve mně věřil, a proto mi to tady dal na starosti. Tedy mně a Edwardovi. Jak jsem na něj jen mohla zapomenout. Vlastně úplně snadno, protože to vypadalo, že on tu vůbec není. Vstával, když já byla pryč a potkávala jsem ho maximálně u večeře.

Pořád jsem naivně doufala, že se něco změní a on si uvědomí důležitost našeho úkolu, začne pracovat a pomáhat mi. Ale jak říkám, byla jsem naivní.

S Randalem jsem jela čistit žlaby. Nebyla to těžká práce, ale únavná a nekonečná. Ani nevím, kolik těch žlabů jsem vyčistila. Musela jsem odhánět krávy, které se mi nepily na záda a hlavně snášet horko, které se z ničeho nic udělalo. Když jsme vyjížděli, bylo nebe zatažené tak, až jsem se bála, aby nepršelo, ale pak se mezi mraky začaly klubat první sluneční paprsky a teď mi stékaly pramínky potu po zádech. Sundala jsem si klobouk, aby se mi neuvařila hlava.

„Měla byste si ten klobouk nechat, takhle to bude ještě horší,“ upozorňoval mě Randal dobrosrdečně, ale já měla svou hlavu. Nebudu se potit, když to není nutné.

Sakra, pomyslela jsem si po dalších pěti minutách. Bylo to horší. Krempa klobouku mi stínila oči a držela mi vlasy vzadu. Takhle mi lezly do očí, lepily se na zpocené čelo a díky slunečním paprskům svítícím mi přímo do očí jsem skoro nic neviděla. Budu si muset zapamatovat, že starší a zkušenější má prostě recht.

Klobouk jsem si tedy zase nasadila a dál cpala nečistotu ze žlabu do černého kbelíku. Ty se pak odvezou na ranč a vysypou na kompost. Už jsme jich měli asi půl tuctu. Přemýšlela jsem, kolik kýblů asi Randal mohl vzít, než nám dojdou a my budeme moct konečně odjet.

Dočkala jsem se krátce po poledni, kdy jsme měli zaplněnou celou korbu náklaďáčku. Prý se odpoledne na další pastviny, kde jsou stáda, vydají kluci, aby to dodělali. Byla jsem vděčná za to, že už nemusím já. I když bych úkol bez odmluv splnila.

Po vydatném obědě, který jsem si snědla v rychlosti a pod výhružnými pohledy paní Brooksové u kuchyňské linky, jsem zase jako věrný pejsek běžela za Randalem. Měla jsem pocit, že se ten člověk ani na chvíli nezastaví. Měla jsem špatné svědomí z toho, že já jsem se šla najíst, zatímco on pracuje. Neměla bych jít jako téměř majitel příkladem? Nebylo moc času nad tím dumat, protože jsem hned obdržela rukavice, do kterých bych se vešla dvakrát a už jsem nosila balíky slámy z valníku do stodoly. Nebylo to daleko, ale i tak mi cesta trvala dvakrát tak dlouho než ostatním. Vyfasovala jsem proto tu nejdůležitější práci a to rovnání balíků do úhledné hromady. Ani to však nebyl ten nejlehčí úkol, takže jsem se s tím potýkala ještě hodnou chvíli po tom, co byly všechny balíky odneseny a chlapi se vydali po své práci.

Bojovala jsem s tím, a nechápala, jak mi to mohlo dvakrát spadnout. Tlumeně jsem nadávala a vzývala kdeco, jen aby to konečně drželo. Po druhém pádu jsem do jednoho balíku vztekle kopla. Odpovědí mi byl pobavený smích. Ono se mi to seno snad vysmívá?

Při bližším ohledání jsem zjistila, že to není seno, ale Edward opírající se o dřevěnou ohradu. Ruce měl natažené na horní kládě, jednu nohu pokrčenou v koleni opřenou o spodní dřevo, na sobě džíny a tmavě modrou košili, no, a abych nezapomněla, na obličeji úsměv idiota.

Už jen kvůli němu jsem se nehodlala vzdát. Nebudu jako on. Věci dotáhnu do konce. Snažila jsem se ho ignorovat, ale občas jsem přece jen zabrousila okem na toho pitomce, který se mi prakticky vetřel do rodiny. V jednu chvíli mě napadlo, že mu to docela sluší, ale ve druhé jsem se za tu myšlenku peskovala a málem si i sama nafackovala. Asi nějaké chvilkové pominutí mysli, protože Cullenovi to nesluší, neslušelo a nikdy slušet nebude.

Konečně se mi podařilo všechno narovnat, tak jak mělo být. Oddychla jsem si, sundala si klobouk a otřela si hřbetem ruky čelo. Zatracená práce. Ale pokořila jsem ji.

Najednou za mnou něco zašustilo. Bleskově jsem se otočila a očima prozkoumávala tmavé rohy stodoly. Nic zvláštního jsem neobjevila, ale ten zvuk se ozval znovu. Jakoby něco lezlo slámou roztroušenou po zemi. Ještě chvíli jsem tiše čekala, když jsem to uviděla. Oči jako dva korálky, dlouhé vousky, šedé tělo a nakonec ocásek.

„Ááááá,“ zaječela jsem a dala se na útěk, při kterém jsem pištěla dál. Jak já nesnáším myši. Zvládnu všechno, kočky, psy, hlady, pavouky, brouky, ale myši… brrrr, bléééé, éééé, ááááá.

Edward sledoval mé počínání se zjevným zájmem. Zabrzdila jsem se kousek od něj a neustále vyděšeně sledovala vrata do stodoly. Určitě mě viděla a teď za mnou půjde. Bude mě chtít vystrašit, možná ukousnout ruku nebo nohu. Co když se dostane do domu?!

„Co je?“ zeptal se ledabyle bratránek. Ukazovákem pravé ruky jsem ukázala do stodoly a rty němě artikulovala. Až po chvíli mi došlo, že nahlas nic neříkám, takže jsem sebrala veškerou odvahu, která zbývala a jakože jí moc nebylo, a zašeptala: „Myš.“ Co kdyby mě ta malá věc slyšela?
„Myš?“ nechápal. Několikrát jsem přikývla. V Edwardově obličeji se začalo vyjasňovat. Pochopil chlapec. „Ty se bojíš myší?“ V tu chvíli mi nedošlo, jakou chybu dělám, znovu jsem přikývla a oči stále upírala do temného zákoutí stodoly.

Edward se odlepil od své pozorovatelny a šel tam, odkud já s křikem utekla. Sledovala jsem jeho počínání a nechápala, proč chodí tak opatrně a pořád dokola. Najednou se rychle sehnul a bylo vidět, jak něco svírá v dlaních. Bože, děkuju, oddychla jsem si. Edward myš odnese někam hodně daleko a já budu moct konečně klidně spát.

Má úleva byla ovšem předčasná. Edward skutečně nesl myš, ale ne nikam daleko. Zastavil se asi pět kroků ode mě a nepatrně od sebe dlaně oddělil. Vykouknul na mě ten odporný ocásek. Zalapala jsem po dechu. Edward udělal pár kroků ke mně, já o stejný počet ustoupila.

„Co to děláš?“ ptala jsem se opatrně, ale zbytečně, protože to bylo jasné.
„No není to roztomilá myšička? Moc ráda by se s Bellinkou seznámila,“ pitvořil se.
„Nechoď s tím ke mně,“ zaječela jsem.
„Ale pročpak? Je tak malinká. No jen se podívej.“ Opět se ke mně přiblížil a já se dala na ústup. Bez mrknutí jsem sledovala jeho sevřené dlaně. Bála jsem se, že když se otočím, abych utekla, hodí ji na mě. Věděla jsem, že on je toho schopný.
„Jsi pitomec, Cullene,“ otitulovala jsem ho.
„Tím tomu moc nepomůžeš,“ zašklebil se vesele.

Jeden krok, druhý, třetí… šla jsem dál a Edward stále za mnou. Byla to jako hra kočky s myší, jen bez té kočky. Udělala jsem další krůček a v Edwardově tváři se něco změnilo. Než jsem však stihla zjistit, co to bylo, ucítila jsem prázdno pod nohama a aniž bych stačila vydat hlásku, spadla jsem pěkně pozadu do čehosi měkkého. Měkké, ale nesmírně voňavé. Nakrčila jsem noc a bezmocně zvedla ruce. No to snad nééé! Všechno co se vyváží od dobytka a kdoví odkud ještě na jedné hromadě. Záchvat smíchu, který toho maníka postihl, mě ujistil v tom, že náhoda to rozhodně nebyla. Ten parchant mě zahnal do hnoje!

„Já tě zabiju, Cullene!“ zaječela jsem na celý ranč a hrabala se ven. Jenže jak jsem se pokusila postavit, zapadla jsem maličko víc a ztratila rovnováhu. Znovu jsem se ve hnoji pořádně vyválela a mezi rty drtila hodně peprné kletby.
„A pak že nejsi prase,“ tlemil se. Už jsem to nevydržela. Prostředníček pravé ruky vyletěl vzhůru a mně se aspoň na chvíli ulevilo.

Bella to s Edwardem nemá lehké a Edward s Bellou také ne. Kdyby tak tušili, co všechno je ještě čeká.

Díky, díky, za komenty!:-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 3. kapitola: