Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 4. kapitola

30.08.2012 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 7609×

4. kapitola

Přičichla jsem si k vlasům. Já z nich ten smrad snad nikdy nedostanu! Asi hodinu jsem byla namočená ve vaně, polovinu z toho času jsem si drhla vlasy, čímž jsem vypotřebovala asi polovinu šamponu a i po všem tom snažení se mi zdálo, že tam ještě nepatrný odér cítím. Fakt paráda!

Rozhodla jsem se tedy znovu navštívit koupelnu. Vzhledem k Edwardovým návykům jsem nepředpokládala, že bych na něj mohla o půl sedmé narazit. Včera nejednou naznačil, že jsem cítit a vyloženě si užíval to, že mi to může připomínat.

Jak jsem předpokládala, koupelna byla prázdná. Dala jsem si sprchu, vlasy dvakrát napěnila a doufala, že už to bude stačit. Zabalila jsem se do ručníku, vlasy vysušila a nechala je volně padat na záda, tak nejrychleji uschnou.

Ohnula jsem se pro pyžamo, které sklouzlo ze skříňky. Zatmělo se mi před očima. Musela jsem se zachytit umyvadla, abych neupadla. Chvíli jsem čekala a doufala, že motání hlavy co nejdřív pomine.

Odešlo stejně náhle, jako se objevilo. Zavrtěla jsem hlavou. Že by přemíra čerstvého vzduchu?

Cestou do pokoje jsem uslyšela podivné zvuky vycházející z Edwardova pokoje. Jako by se někdo dusil nebo co. Třeba je mu špatně. Veškerá averze šla v tu chvíli stranou. Sice Edwarda nemůžu vystát, ale zdraví bylo zdraví.

Přidala jsem tedy do kroku a rozrazila dveře jeho ložnice. To co jsem viděla, mě přikovalo na místě. Edward ležel na zádech na posteli, oči přivřené, na něm seděla dívka s dlouhými černými vlasy, které se jí pravidelně houpaly v rytmu, ve kterém se pohybovala. Edwardovy ruce byly přitisknuty na jejích bujných ňadrech. Ty dusivé zvuky vydávala ona. Zakláněla hlavu, až jsem si říkala, aby si nezlomila krk.

Co dělají, mi došlo až po chvíli tupého zírání. Zrudla jsem i pod osuškou a zalapala po dechu. V ten okamžik do mě Edward zabodl pohled. Kdybych mohla, propadla bych se někam hodně hluboko. K tomu všemu jsem si uvědomila, že mám na sobě pouze osušku, která mi sahá sotva do půli stehen. Ale to už si mě všimla i slečna, která se na Edwardovi přestala svíjet a hodila po mě pohled s jasnou otázkou. Co tady chceš?

„Já… hmm… no… pardon,“ vykoktala jsem ze sebe. Takový trapas jsem v životě nezažila. Klidila jsem se k odchodu.
„Nechceš se přidat?“ zastavil mě ženský hlas.

Pomalu jsem se otočila, abych zjistila, jestli si ze mě nedělá srandu. Nedělala. Dívala se na mě dokonce snad svůdně. No to snad… Vystřelila jsem z pokoje, jako by mi za patama hořelo.

Panebože, panebože, panebože. Jak se to mohlo stát. Moje oči, panebože! A nejhorší na tom bylo, že jsem si vybavovala Edwardovu nahou postavu. To nejdůležitější… chci říct nejvíc odstrašující, mi zakrývala ta holka, ale jeho hruď a tvář napjatou vzrušením jsem měla jako na dlani. Mohla jsem jen doufat, že ten obraz jednou vybledne a já zapomenu, protože představovat si nahého Cullena bylo to poslední, oč jsem stála.

₪₪₪₪₪

Na snídani jsem letěla jako pták, abych se rychle najedla a na celý den vypadla ven. Nechtěla jsem potkat Edwarda ani tu jeho… společnici. Až dodatečně jsem si všimla svítivě červeného auta zaparkovaného před domem. Kdybych se já blbá podívala dřív, mohla jsem si ušetřit tu šílenou ranní scénku.

Upřímně jsem se děsila toho, až Edwarda potkám. Bylo mi jasné, že nad tímhle nemávne jen tak rukou a já si to pěkně schytám. Věděla jsem to, ale plánovala setkání s ním odložit na co nejpozději.

Jaké mě čekalo zklamání, když mi Randal pověděl, že dneska zůstáváme na ranči. Mají přivést nové krávy, takže bude spousta práce kolem toho. Vůbec mě tím nepotěšil. Paní Brooksová se mě dokonce ptala, jestli je se snídaní něco v nepořádku, jak kysele jsem se tvářila.

Utekla jsem alespoň do stájí, abych pomohla s čistěním stání. Tam jsem přemýšlela o tom, jestli, a hlavně co, bych měla Edwardovi říct. Asi bych měla. Promiň, neměla jsem tě rušit při sexu, ale nebude to pravý. Budu to muset domyslet.

Nakonec jsem k tomu vůbec nedostala příležitost. Edward mě odchytil hned, jak jsem vešla do domů. Zatáhl mě do obýváku a spustil litanii na moje nemožné chování.

„Neumíš klepat nebo co? Normální lidi klepou, než někam vlezou. Co sis myslela? To ses chtěla podívat, jak to vypadá?“ láteřil. Ale naštval mě. Já měla strach o jeho zdraví a on na mě hned takhle.
„Myslela jsem, že ti něco je, protože ty zvuky, co vydávala ta tvoje holka, byly dost děsivý. Šla jsem ti zachránit život a ty na mě takhle. Jsi pěkně nevděčnej!“
„Tak život jo?“ zasmál se.
„Jo.“
„Ty jsi vážně pitomá.“ Nechal mě tam stát a odcházel.
„Já ti dám pitomá, možná jen proto, že jsem ti chtěla pomoct, příště se na tebe vykašlu,“ křičela jsem za ním.

Slečnu dusivou, jak jsem jí začala přezdívat, jsem potkala u oběda. Chovala se, jakoby se vůbec nic nestalo. Dokonce se se mnou pokoušela zavést hovor. Zdála se unešená ze zdejšího prostředí a pořád se vyptávala na chod ranče, prý musí být strašně těžké to tady vést, ale Ed to zvládá bez nejmenšího problému. Prý můžu být ráda, že ho mám. Málem jsem se zadusila rizotem, které uvařila paní Brooksová. Tak já můžu být ráda, že ho mám? A co potom má být on? Možná blahem bez sebe, že má mě.

Po obědě šel Edward slečnu dusivou provést kolem. Byla sranda pozorovat, jak neví, co kde je a co se tam dělá. Ne, že by to tu holku nějak zajímalo. Lepila se na něj, vrněla mu do ucha Ede a podle toho, jak rychle procházku ukončili, se dalo bez pochyb uhodnout, co šli dělat. Tentokrát jsem to nehodlala jít zkoumat, jen ať se množí, takovou káču bych mu přála. Vrána k vráně sedá.

Těsně před příjezdem kamiónu s dobytkem se u nás objevil zvěrolékař, který se měl ujistit o dobrém zdravotním stavu skotu. Pan Preston byl asi čtyřicetiletý muž s tmavými vlasy na skráních prokvetlými nitkami šedi. Byl velmi přitažlivý, ale jak jsem věděla od paní Brooksové, patnáct let šťastně ženatý. Byl nejlepším a vlastně jediným v okolí, pokud bychom nechtěli na veterináře čekat půl dne.

Veterinář všechny krávy prohlédl, oočkoval je a pak nastoupili naši hoši, aby jim připevnili značky. Prý se občas stává, že utečou na cizí pozemky a smíchají se. Bez značky by nastal problém, takhle si majitel odvede ty, které mu patří a je to.

Celý ten proces byl zdlouhavý. Sluníčko svítilo jako pominuté, kolem se rozléhalo bolestivé bučení krav, které byly právě značkovány. Po zádech mi stékaly krůpěje potu. Ve vzduchu se vznášel pach zpocených zvířat. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Zhluboka jsem dýchala. To určitě nic nebude. Nádech, výdech, hlavně v klidu. Jenže místo klidu jsem cítila pachuť v ústech a věděla jsem, že pokud rychle nezaběhnu za stodolu, udělám pěkné divadlo.

Celý oběd šel ven a možná v něm byla přimíchaná i snídaně. Dávila jsem se ještě dlouho poté, co byl můj žaludek prázdných. Vysíleně jsem se bokem opírala o dřevěnou zeď stodoly a čekala, až se mi uklidní roztřesené údy a budu schopná dojít do domu, dát se trochu do pořádku. Na čele mi stál studený lepkavý pot.

„Jste v pořádku?“ Vedle mě se objevil Randal. Vůbec jsem ho neslyšela přijít.
„Jo,“ dostala jsem ze sebe. „To bude dobrý. Jen se dojdu umýt a vrátím se.“ Odlepila jsem se od své opory, ale to už mě Randal držel kolem pasu a ramen. „Já to zvládnu sama,“ bránila jsem se.
„Půjdete si pěkně lehnout. Betty vám uvaří nějaký bylinkový čaj a zítra budete jako rybička.“
„Jsem v pohodě, pomůžu vám.“ Jako bych mluvila do zdi.
„Lehnete si,“ zopakoval Randal hlasem, který nepřipouštěl diskuzi. Musela jsem připustit, i když ne nahlas, že jsem stále cítila slabost a představa, jak se vracím mezi lidi a zvířata mi nedělala moc dobře.

„Co se stalo?“ spráskla ruce paní Brooksová, když nás uviděla.
„Belle se udělalo špatně,“ vysvětlil jí Randal, než jsem stačila říct slovo.
„To bude z toho tepla a taky jsem moc nepila,“ přiznala jsem.
„Pojďte, zlatíčko, uložíme vás. Jste bílá jako papír.“ Paní Brooksová si mě převzala od Randala a mateřsky mi položila ruku na čelo. „Teplotu nemáte.“
„Ale co ty krávy?“
„Zvládneme to i bez vás, hlavně, abyste byla v pořádku.“ Randal nepatrně nadzdvihl klobouk a vzdálil se.

Paní Brooksová mě odvedla do pokoje, uložila jako bych byla malé dítě a vzápětí mi donesla mátový čaj. Udělalo se mi už docela dobře, ale měla jsem zakázáno se třeba jen pohnout. Poslušně jsem vypila čaj a pak se začala pekelně nudit. Přece nestrávím celé odpoledne v posteli. Určitě to bylo jen přehřátí, žádná vážná nemoc.

Potichoučku jsem vylezla z postele, aby paní Brooksová nevěděla a šla se podívat z okna, jak to vypadá se krávama. Možná bych jim tam ještě byla něco platná. Místo krav však moji pozornost upoutal Edward, který slečnu dusivou mačkal na kapotu jejího fára. Vypadalo to, že jí chce udělat díru do auta a zároveň sníst aspoň půlku obličeje, ne, že by se holka bránila, to opravdu ne.

Trvalo to skoro deset minut, než za ní zabouchl dveře auta a ona zmizela. V tu chvíli se podíval do mého okna, jako by věděl, že tam stojím. Přistiženě jsem uskočila a zbaběle se schovala za roh.

„Jak to, že neležíte,“ rozčilovala se paní Brooksová, která mě načapala, jak se snažím ještě něco zahlédnout.
„Mně už je dobře.“
„Šup do postele. Jinak se vám to zase vrátí. Však ona vám chvilka klidu neuškodí.“

Sklopila jsem oči a schovala se pod peřinu. Hádat se s hospodyní nemělo cenu. Ten večer mi přinesla večeři do pokoje, abych se nemusela namáhat chodit dolů. Původně mě chtěla odbýt suchým rohlíkem, ale vyprosila jsem si normální jídlo. Zblajzla jsem ji do posledního drobečku a nepohrdla ani malým sladkým dezertem. Prostě mi bylo dobře, no.

₪₪₪₪₪

Probudila mě křeč v žaludku. Nééé, to nééé. Přetočila jsem se na záda. Rozdýchám to, nebudu zvracet, nebudu… budu. Proč já jen nemám pokoj blíž ke koupelně, nadávala jsem cestou, ale jen v duchu, jinak by to špatně dopadlo.

Vyzvracela jsem se, vyčistila si zuby a obličej si omyla studenou vodou. Za celý svůj život jsem skoro nemarodila a jen co přijedu sem a vylezu na slunce, dostanu úpal. Nebo že by nějaká střevní chřipka? Doktor nejsem, a ani jsem žádného neměla v plánu navštívit. Zvládnu to sama. Řeknu si paní Brooksové o další mátový čaj, ale neřeknu jí, co se děje, jinak by mě zase zahnala do postele, a o to jsem vážně nestála.

Zadívala jsem se do zrcadla. Divné. Trvá to jen tak krátce a už bych mohla tancovat. Dvakrát jsem zkusmo poskočila.

Tak ne, to bych vážně nemohla a znovu jsem objímala záchodovou mísu.

Myslím, že tahle kapitola ani nepotřebuje komentář, takže Vám jen moc a moc poděkuju za všechn komenty, které jste mi nechali u minulé kapitoly a doufám, že se Vám povídka bude líbit dál.:-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 4. kapitola: