Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 5. kapitola

05.09.2012 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 7106×

5. kapitola

Blbě mi bylo každé ráno a odpoledne asi tři dny po sobě. Hned po probuzení jsem se zdravila s dávnou kamarádkou záchodovou mísou. Pak jsem v klidu sešla do kuchyně, nasnídala se, pracovala a odpoledne znovu. Pokaždé jsem si vyzvracela a udělalo se mi dobře. Jednou jedinkrát to bylo jinak a to když paní Brooksová pekla sekanou. Šla jsem po čuchu, protože ta nádherná vůně mě lákala jako lampa můru. Jenže čím blíž jsem byla, tím míň pokrm voněl. No, a když jsem stála před troubou, nešlo to jinak a já vyvrhla obsah svého žaludku do dřezu, který byl naštěstí dostatečně blízko.

Před paní Brooksovou jsem svůj stav nedokázala skrývat. Dávala mi svoje čaje a občas donutila na chvíli se natáhnout. Naštěstí netrvala na tom, abych byla neustále v posteli. Nemohla jsem si však nevšimnout, kradmých pohledů, který mi mě častovala.

Bylo to divné, ale dalo se to přežít. Byla jsem si jistá, že to každým dnem přejde. Nic netrvá věčně.

Dávila jsem se v dolní koupelně a vzývala všechny síly, aby už bylo po všem. Nesnášela jsem tu pachuť, která mi pak zůstávala v ústech. V tom se otevřely dveře. Zaslechla jsem zvuk vyjadřující jasné znechucení. Když jsem byla schopná zvednout pohled, všimla jsem si Edwarda ksichtícího se mezi dveřmi.

„Co je?“ zeptala jsem se vyčerpaně. Neměla jsem sílu se s ním dohadovat.
„Co to děláš?“ Bože, za co?!
„Co bys řekl? Mohl bys vypadnout?“

Ani jsem ho nemusela přemlouvat a byl pryč. Jeho výraz mluvil za vše. Je to hnus. Já to vím, ale bohužel s tím nic nenadělám, když můj pomatený žaludek tahle vyvádí.

Odvalila jsem se na gauč, abych vydechla. Pět minut, nic víc nepotřebuju. Zavřela jsem oči a dlaň si položila na čelo. Cítila jsem, jak se pomalu dostávám do formy. Bláznivé a neskutečně otravné. Možná bych si přece jen mohla zajít k tomu doktorovi, pokud se to do týdne nezlepší, protože to dost narušuje můj odpolední program.

Tak dobrý. Zvedla jsem se a ujistila se, že je všechno v pořádku. Bylo potřeba vyhnat dobytek na pastvinu a při té příležitosti zkontrolovat další.

Sparkle jsem měla připravenou. Stačilo skočit do sedla a rozjet se s dalšími šesti muži a Randalem. Nikdy jsem dobytek nehnala. Jak to vypadá, jsem viděla jen v televizi, ale zažít to na vlastní kůži bylo něco úplně jiného.

Stádo se drželo v jednom chumlu, ale občas se nějaká svéhlavá kráva trhla a chtěla si to špacírovat jinam. To jsme jí však hezky rychle zatrhli a pokračovali dál. Už když jsme vyjížděli, jsem si všimla, že se začíná zatahovat, ale čím víc jsme se blížili k západu, tím tmavší obloha byla. Jasné bouřkové mraky. Předchozí horké počasí tomu nasvědčovalo.

Klusala jsem v závěsu za Ownem a hlídala levou stranu stáda. Byli jsme asi v půli cesty, když spadla první kapka a po ní se strhl takový slejvák, že nebylo vidět dál než metr dopředu. Zastavili jsme se. Nebylo bezpečné pokračovat v cestě. Ohrozili bychom jak nás, tak dobytek.

„Tohle není dobré.“ Randal zajel vedle mě. Z krempy klobouku mu crčela voda, košili měl úplně promočenou. Já a ostatní jsme na tom nebyli o nic lépe. „Musíme je hlavně držet pohromadě. Hlídejte si to tu,“ radil mi. Přikývla jsem a po vzoru ostatních najela blíž ke stádu, aby se semklo.

Všechno to vypadalo dobře, ale jen do té doby, než se ozval hrom. Rána jako z děla se rozlehla po okolí. Sparkle sebou cukla a viděla jsem, že i muži mají problémy a jejich koně se začínají plašit, naštěstí to byli natolik zkušení jezdci a věděli, co dělat. Ovšem chvilková nepozornost a zmatek stačily kravám, aby si začaly dělat, co chtěli. Pár kusů se odtrhlo od ostatních a v nestřeženém okamžiku se rozutekly.

„Zekeu, Lessi, Chrissi za nima, nesmějí utéct,“ zařval Randal. „Owne, jeď na ranč pro ostatní. A my se to tu pokusíme nějak zvládnout,“ rozkazoval. Tohle bych měla dělat já, napadlo mě úplně scestně. Ale nedovedla jsem si sama sebe v té úloze představit. Nikdy jsem nebyla vůdčí typ, spíš jsem se schovávala v davu.

Nebyl čas na nějaké úvahy. Museli jsme ve čtyřech udržet stádo pohromadě a to i přes neustávající hřmění. Naštěstí už nebylo tak blízko. Doufala jsem, že tu budou z ranče brzy, když budou moci jet plnou rychlostí.

Trvalo to asi čtvrt hodiny. Nejdřív jsem v dešti rozeznala pouze rozmazané siluety, které se začaly postupně zhmotňovat. Byli tu všichni muži z ranče. Někteří se přidali k nám, jiné Randal poslal za těmi, co honí zběhy.

Modlila jsem se, aby je rychle přivedli a my se konečně pohnuli z místa. Déšť vzduch ochladil, mokré oblečení se mi lepilo na tělo a studilo a neustále padající kapky deště na optimismu nepřidávaly, stejně tak mraky, které tvořily souvislou vrstvu, a nezdálo se, že by v nejbližší době umožnily slunci alespoň nepatrně vykouknout.

Život na ranči dokáže být pořádně nevyzpytatelný a to zatím všechno vypadalo tak jednoduše.

₪₪₪₪₪

Vracela jsem se v lijáku, který ne a ne přestat. Randal mě poslal domů, ještě než jsme dorazili na pastviny. Prý už zvládnou sami. Samozřejmě jsem protestovala, ale samozřejmě mi to k ničemu nebylo. Mám se schovat do domu, dát si horký čaj a dneska už nevylízat. Ale jak bych si mohla dát čaj, když oni musejí v tom počasí pracovat? Bylo mi vysvětleno, že oni už jsou na to zvyklí, ale já bych mohla snad onemocnět a to přece nechci ani já. A tak jsem s Ownem po boku, abych náhodou nezabloudila, jela zpět na ranč.

Před stájí jsem seskočila z koně a rychle vedla Sparkle dovnitř, Owen mě následoval, ale když jsem začala sahat po řemenu sedla, zarazil mě a poslal do domu.

„Je mi líto, slečno, ale musím poslouchat Randala.“ Chtěla jsem mu připomenout, že by měl poslouchat nejprve mě a až pak Randala, ale dala se do mě taková zima, že mi skoro cvakaly zuby. Poraženě jsem si povzdechla a rozloučila jsem se s ním.

Myslela jsem, že co nejrychleji proběhnu do hlavního domu, ale zarazily mě podivné tupé zvuky z kůlny. Že by se tam dostalo nějaké zvíře? Nedalo mi to a šla jsem to zkontrolovat.

Opatrně jsem nakoukla dovnitř a zjistila, že tupé rány vydává sekera půlící špalky dřeva. To by mě nepřekvapilo tak jako osoba, která to dřevo sekala.

Edward zdvihl sekeru vysoko nad hlavu a plynulým pohybem ji zase spustil. Na jednu ránu přesekl polínko na půl a přihodil ho k ostatním do koše, který měl postavený vedle špalku.

„No já zírám,“ vypadlo ze mě, aniž bych si uvědomila, že chci něco říct. Edward se s trhnutím otočil.
„Co tady děláš?“ zeptal se a neznělo to moc přátelsky.
„Hraju si na vodníka. Co ty tady děláš?“
„Sekám dřevo,“ odsekl.
„To vidím, ale… ty pracuješ?“ pořád mi slova Edward a práce nešla dohromady.
„Chceš snad mrznout? Všichni zmizeli a paní Brooksová potřebuje na zatopení krbů, tak jsem to šel udělat,“ vysvětloval, ale bylo vidět, že jen velmi nerad. Pravděpodobně počítal s tím, že to stihne, než se vrátíme.
„To je od tebe hezké.“ Vůbec byl na Edwarda překvapivě hezký pohled. Košile se mu lepila na záda, vlasy zvlhlé deštěm mu padaly do čela. Vypadal uvolněně. Vypadal, že sem patří.

Edward jen trhl rameny. Koš plný dřeva zakryl plachtou, aby cestou nenamoklo a prošel kolem mě. Běžela jsem za ním. Edwardova záda zmizela ve dveřích dřív, než jsem k nim došla, slyšela jsem, jak rovná polínka ke krbu a hlas paní Brooksové, jak mu děkuje.

Zavrtěla jsem hlavou, neuvěřitelné. Šla jsem se do pokoje převléknout, pak jsem si nechala naložit talíř sušenek, ke kterým jsem srkala horký čaj s medem. Hověla jsem si v obýváku na pohovce a nechala se vyhřívat ohněm z krbu. Bylo mi krásně. Neubránila jsem se však myšlenkám na muže, co ženou ty hloupé krávy. Tohle už nikdy víc, budu dělat to, co ostatní.

₪₪₪₪₪

„Já už nechci,“ fňukala jsem nad záchodem. Opět ta pitomá ranní nevolnost. Zblázním se z toho. Určitě se z toho zblázním.

Někdo zaťukal na dveře. Neodpovídala jsem, doufala jsem, že to bude pro toho na druhé straně jasné znamení, že nechci být rušena.

„Slečno.“ Dovnitř nakoukla hlava paní Brooksové. „Zase je vám zle?“ ptala se úplně zbytečně.
„Určitě to není z vašeho jídla. Když se najím tak mi nic není,“ uklidňovala jsem ji, aby si nedělala výčitky svědomí.
„Já vím, že ne,“ usmála se mile. Zaraženě jsem se na ni podívala. „Myslím, že vím, co vám je…“ zaváhala.
„Ano? A co?“
„Koupila jsem vám tohle, myslím, že nám to dá jasnou odpověď.“ Vůbec jsem si nevšimla, že něco schovává za zády. Podala mi obdélníkovou růžovou krabičku s modrým nápisem.
„Cože? Tohle?“ zamávala jsem těhotenským testem. „To není možné. Já… brala jsem prášky, to ne. Nejsem těhotná,“ odmítala jsem vehementně tu myšlenku, ale pak jsem začala počítat. Jednou, dvakrát, třikrát. „Panebože…“ Já mám zpoždění. Ale kdo by se divil, neustálý stres a nervozita si jistě vybraly svou daň. Dítě… nesmysl. „Ne, to je omyl. Jen toho na mě poslední dobou bylo trochu moc. Potřebuju si zvyknout na nový režim, pak se všechno vrátí do starých kolejí.
„A co kdybyste to aspoň zkusila. Víte, já děti nemám, ale sestra má rovnou čtyři. Ráda bych se mýlila.“

Zadívala jsem se na krabičku ve svých prstech. Tohle ne, prosím, jen tohle ne. Nakonec jsem přikývla. Paní Brooksová odešla dolů, abych měla soukromí.

Přemlouvala jsem se asi deset minut, než jsem se odhodlala vyndat obsah a použít ho. A pak nezbývalo, než čekat tři minuty na výsledek. Během té doby jsem tester nepustila z ruky a pročítala návod, abych si dobře zapamatovala, jak vypadá negativní výsledek. Objeví se jen jedna čárka. Ano, mně se objeví jen jedna čárka, musí!

Neměla jsem hodinky nebo cokoliv na měření času, takže jsem se prostě na tu bílou tyčinku nějakou dobu nedívala, možná déle, než bylo nutné, ale bála jsem se výsledku. Přestože jsem si byla jistá, že těhotenství nepřipadá v úvahu, obávala jsem se, že… ne, prostě ne!

„Tak jo, Bello, jdeme na to. Tři, dva, jedna.“  Podívala jsem se na tester…

Tak co myslíte, je Bella těhotná nebo není? Jsem zvědavá Vaše názory.;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 5. kapitola: