Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 8. kapitola

15.09.2012 (20:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 7714×

8. kapitola

„Dobrý den, chtěla bych se objednat k doktoru Swiftovi… Ano, byla jsem u něj. Ne, nejedná se o preventivní prohlídku. Chtěla bych si domluvit termín interrupce,“ vysvětlovala jsem sestře, která se zdála mírně zmatená. „Isabella Swanová,“ nahlásila jsem jí své jméno. Slyšela jsem klapání klávesnice. Rozhodla jsem se tak už včera večer. Bude to tak pro všechny lepší. I pro mě. Copak bych mohla vychovávat dítě sama? Vždyť jsem se dokázala postarat sotva o sebe. A přijdou další děti, ve vhodnější čas. „Ano, přesně tak… Ještě tento týden, pokud by to bylo možné,“ reagovala jsem na dotaz sestřičky. Opět cvakání. Tohle rozhodnutí nebylo snadné. Každý den, každou minutu, sekundu jsem zvažovala pro a proti. Bohužel jsem těch pro nenašla dost na to, aby převážila proti, kterých jsem měla celý seznam. „Pětadvacátého? Ano. Ve tři?“ Nikdo netušil, o čem uvažuju. Paní Brooksovou by to nejspíš ani nenapadlo, Edwardovi to bylo šumák, a pokud jsem věděla, tak nikdo jiný o mém stavu informovaný nebyl. Chtěla jsem pracovat jako dosud, takže jsem usoudila, že bude lepší Randalovi nic neříkat. Ještě by se mohl začít starat jako paní Brooksová. „Dobře. Budu tam. Děkuju moc. Nashledanou.“

Uff, tak to by bylo. Čtyři dny a pak bude po všem. Teď zvládnout oběd s kamennou tváří a doufat, že si ho užiju víc než včera, kdy jsem zvracela jen, co jsem dojedla. Neříká se náhodou, že těhotné trpí ranní nevolností? Tak proč mně bývá špatně i přes den?

Poskočila jsem leknutím, když jsem uviděla Edwarda opírajícího se o futra. Mírně se mračil, pravou ruku měl opřenou o bok.

„Potrat?“ řekl jedno slovo, ale byly v něm obsaženy všechny výčitky, nesouhlas, obvinění, nechápavost.
„Jo,“ zahučela jsem. Nevím, proč mě jeho pohled nutil cítit se úplně maličká, nepatrná.
„Proč?“
„To je moje věc. Když dovolíš, šla bych se najíst.“

Chtěla jsem se kolem něho protáhnout, ale chytil mě za paži. Jeho stisk mě téměř bolel, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Nemyslím si, že je to správný rozhodnutí.“
„Co si myslíš ty, mě nezajímá. Tebe se to vůbec netýká,“ zavrčela jsem. „Mohl bys mě laskavě pustit?“

Pustil mě a zvedl ruce. „Fajn, jak myslíš.“
„Jo, myslím.“

Myslela jsem, ale stejně jsem z hlavy nemohla vypudit ten jeho pohled. Od kdy nade mnou má Edward takovou moc? Mohlo mi být fuk, co si zrovna on myslí. A taky bylo. Přesto jsem po zbytek dne při jakékoliv činnosti v hlavě viděla, jak se na mě koukal, a nejednou mě napadlo, jestli neměl nakonec pravdu. Už mi z toho muselo pořádně hrábnout, když mě napadaly takové šílenosti.

Rozhodla jsem se odhodit na chvíli všechny starosti a vrhnout se do práce. Ta mě donutí nepřemýšlet a aspoň na chvíli se uvolnit. Chtěla jsem jet s ostatními odpoledne na pastviny. Čerstvý vzduch mi udělá dobře a pročistí hlavu. Sparkle se taky protáhne a všichni budou spokojení.

Jaké však nastalo překvapení, když jsem vešla do stáje, která byla téměř prázdná. Chyběl Randalův Peecops a pár dalších koní. To je divné. Zkontrolovala jsem výběh za stájemi. Byl prázdný jako koňská stání. Nerozuměla jsem tomu. Měli jsme se tu přece sejít.

„Slečno Swanová,“ vynořil se odněkud Zeke. V ruce držel vidle a tričko měl na hrudi a pod paží propocené.
„Kde je Randal?“ zeptala jsem se hned.
„Mám vám vyřídit, že to zvládnou sami a vy si máte udělat volné odpoledne.“ Zamračila jsem se. Volné odpoledne! Houby s octem.
„Kam jeli?“
„No… já ani pořádně nevím,“ vykrucoval se.
„Chceš tu dál pracovat?“ Bylo vidět, jak jsem si hned získala jeho plnou pozornost a respekt.
„Jeli na pozemky u McGregorova statku,“ vychrlil ze sebe.
„Fajn, osedlej mi, prosím, Sparkle,“ usmála jsem se, co nejmileji to bylo v danou chvíli možné. Měla jsem zlost na Randala, že mě takhle vypekl. Myslela jsem, že je to můj parťák, bude mi pomáhat a on místo toho udělá takový podraz.

Sparkle byla připravená během chvíle. Nechala jsem si od Zekea ukázat správný směr a ujistila se, že nemůžu zabloudit. Ty pozemky jsou prý nedaleko a nemůžu je minout. Osobně jsem si byla jistá, že bych klidně minula i mamuta, kdyby se tu procházel, ale nevyvracela jsem mu to. Stačilo, že mi Zeke několikrát zopakoval, že za tohle ho Randal zabije. Jenže šéf tu nebyl Randal, ale já. Maličko ho ten fakt uklidnil, ale když jsem si upravovala otěže, Zeke znovu zašeptal: „Randal mě odkrádluje, rozčtvrtí a pak hodí k večeři psům.“ Znělo to tak tragicky, že jsem se skoro rozesmála.

Pole jsem skutečně našla. Stačilo jet přímo za nosem a taky Sparkle na tom určitě měla svůj podíl. Znala to tu od narození. Viděla jsem, jak se orá pole, aby se připravilo na zasetí obilí. Kdosi jezdil s traktorem. Další chlapi rozbíjeli rýči hroudy hlíny po okrajích.

Když zaregistrovali jezdce, začali do sebe vrážet lokty a hlavami ukazovat mým směrem. O svém objevu museli informovat i pana šéfa, který se o něčem bavil s Chrissem. Randal okamžitě vzhlédl a jeho do té doby usměvavá tvář se zachmuřila.

Zamávala jsem. Naschvál! Seskočila jsem z koně, nechala ho Owenovi, který ho odvedl k ostatním a pomalým, téměř znuděným krokem jsem šla za Randalem. Ten mezitím poslal Chrisse pryč a čekal na mě.

„Myslela jsem, že vás nenajdu,“ řekla jsem na úvod.
„Co tady děláte?“
„Jdu vám pomoct,“ pronesla jsem pevným hlasem.
„Zeke vám měl vyřídit vzkaz. Ten kluk dostane.“
„Vyřídil.“
„Tak co tu děláte?“
„Randale, asi bychom si měli něco vyjasnit.“ Chápala jsem, že mu třeba uniklo, jak to mám já a spletl si mě s Edwardem, ale považovala jsem za nutné, určit jasná pravidla. „Já jsem tu od toho, abych pracovala. Takže budu dělat všechno, co vy a ostatní. Je mi jedno, jak bude ta práce těžká nebo namáhavá, zvládnu všechno. Nevím, co jste si myslel, když jste řekl, že mám volné odpoledne, ale ujišťuji vás, že o nic takového nestojím. Takže příště si vyprošuji podobné jednání. Chci být u všeho.“
„Ale… váš stav… ehm… neměla byste se přepínat. Bude lepší, když budete odpočívat.“ Randalova reakce mě upřímně zaskočila.
„Můj stav?“
„Ano, čekáte dítě, ne?“
„Kdo vám to řekl?“ zajímala jsem se. Ono moc možností nebylo. Jen dva lidé věděli o dočasné změně mého stavu.
„Bety se zmínila,“ přiznal a rukou se přitom drbal za uchem.
„Takže Bety,“ zavrčela jsem.
„Je to skvělá správa, další Swan do rodiny. Děti jsou úžasné požehnání. Škoda, že to tak rychle utíká. Než se nadějete, půjdou na vysokou a pak se rozprchnou na všechny strany. To máte jako ty naše kluky. Jeden v Austrálii, druhý ve Francii. Copak se nemůžou držet doma? Je to s nima těžké, ale taky je to ohromná radost.“ rozplýval se Randal. Bylo mi to líto, ale musela jsem ho zklamat. Nemohla jsem nechat toho dobrého muže mluvit o dětech, jakoby mělo jedno vážně přijít.
„Víte… já už dlouho těhotná nebudu,“ naznačila jsem.
„Jasně že ne,“ zasmál se a ukázal přitom řadu trochu nažloutlých zubů, „jen devět měsíců.“ Zavrtěla jsem hlavou. Evidentně nepochopil.
„Budu těhotná jen do středy.“

Randal se zamračil. Bylo vidět, jak mu jednotlivá kolečka v hlavě postupně zapadají do sebe, až mu svitlo.

„Vy… to… nemůžete,“ vyšlo z něho.
„Je mi líto,“ pokrčila jsem rameny, ale podívat se mu do očí jsem nedokázala. „Jdu pomoct chlapům.“

Nechala jsem ho tam stát celého opařeného. Když se pak přidal k nám, mlčel a byl poněkud roztržitý.

Měla jsem černé svědomí. Bůhví proč jsem měla pocit, jako bych Randala o něco připravila.

₪₪₪₪₪

Dloubala jsem se v jídle, které mi k večeři naservírovala paní Brooksová. Určitě to bylo dobré, ale nějak jsem ztratila chuť. Randal se mnou už dva dny nepromluvil. Moje rozhodnutí mu zjevně šlo proti srsti. Ale nemohla jsem s tím nic dělat. Už jsem se rozhodla a za svým rozhodnutím jsem si stála. Věděla jsem, že to tak bude pro všechny lepší, tudíž nebyl důvod ho měnit. Celou situaci mi zjednodušoval fakt, že jsem vůbec nepociťovala nějaké návaly mateřství. O plodu v sobě jsem věděla jen díky pravidelným nevolnostem, jinak nenastaly žádné změny.

Jenže to jsem si mohla opakovat pořád dokola, ovšem Randalův smutný obličej to z mé mysli vymazat nedokázalo.

Opřela jsem vidličku o okraj talíře a hrála si se slánkou postavenou na stole. Byla to malá průhledná lahvička, ve které se krásně přesýpala sůl. Na jednu stranu a na druhou a zase tam a zpátky.

Dveře do kuchyně se rozletěly. Trhla jsem sebou leknutím a slánku upustila. Při dopadu na stůl se uvolnil uzávěr a sůl se rozsypala po stole.

„Lezeš sem jak do stáje. Nezapomínej, že tu nežiješ sám,“ sprdla jsem hned Edwarda. „Podívej se na tu spoušť.“
„Tak se vysypala sůl, svět se nezboří.“ Ignorant!
„Kdes vůbec byl. Paní Brooksová ti tu suší večeři,“ pokračovala jsem v láteření. „Ona se tak stará a ty ani nejsi schopný přijít včas.“
„Byl jsem ještě na jiný večeři,“ odvětil klidně. Z trouby si vyndal talíř a posadil se naproti mně ke stolu.
„Tys byl na večeři v restauraci? To si děláš srandu, ne? Proč jsi jí to aspoň neřekl…“
„Klidni se,“ mírnil mě. „Nebyl jsem v restauraci. Byl jsem na lovu, ale pokud jsi měla zájem nabídnout mi svou vlastní krev, měla jsi to říct,“ ušklíbl se. Otřásla jsem se. Proč mě to nenapadlo hned? On potřebuje krev. Bylo snadné na to zapomenout. Upír… teda poloupír nepooupír, byl pitomej jako každej jinej chlap. „Jsem si myslel,“ zakřenil se na mě a pustil se do své porce.

Já jsem jídlo vzdala. Dneska do sebe už nic nedostanu. Raději jsem si kreslila obrázky v rozsypané soli. Byla to sranda. Sluníčko, mráček, srdíčko, domeček, stromeček, Edward s velkým nosem, šikmýma očima a velkýma zubama, uspokojující pohled.

„Jdu spát,“ oznámila jsem mu. Zbytky jídla jsem hodila do drtiče, talíř opláchla, uložila do myčky a odcházela.

„Počkej,“ zadržel mě, když jsem sahala po klice.
„Co?“ zeptala jsem se netrpělivě. Chtěla jsem zalézt pod sprchu a pak všechno zaspat.
„Mohla by sis na chvíli sednout?“
„Do teď jsem seděla. Co chceš?“ ptala jsem se otráveně. On si vážně uměl vybrat tu nejlepší chvíli.
„Posaď se… prosím,“ dodal váhavě. No, když prosí, to musí být opravdu důležité.

Usadila jsem se tedy zpět na své místo a zvědavě se na něj podívala.

„Takže?“
„Takže… vážně chceš jít na potrat?“ Obočí mi vystřelilo vzhůru. Čekala bych od něj všechno, ale tohle mě zaskočilo.
„Jdu ve čtvrtek.“ To jsem považovala za dostatečnou odpověď. „Můžu už jít?“
„Ne. Chci s tebou mluvit.“
„Ty mi nebudeš přikazovat…“
Opět mě nenechal dokončit větu. „Sama ses ptala,“ usadil mě.
„Tak co je?“ Neměla jsem na něj náladu.
„Hele, já vím, že spolu zrovna moc nevycházíme,“ začal. Protočila jsem oči. Netušila jsem, kam tím míří a ani, kde se to v něm bere. Edward obyčejně na takové proslovy moc nebyl. „Když jsi zjistila, že jsi těhotná byl to pro mě šok, ale to, jak ses rozhodla s tím naložit asi větší.“ Tak pro pána to byl šok. Chudáček, pomyslela jsem si ironicky. „Nejsem zrovna vzorem ctnosti, uznávám.“ Tomu jsem se musela zasmát nahlas. Švihl po mě pohledem, který mě umlčel. „Ale to, co chceš udělat, je závažná věc. Jednou bys toho mohla litovat.“
„Hele, řeč je to hezká, ale myslím, že ti do toho nic není.“
„Mohla bys držet pusu. Udělal bych nejlíp, kdybych se na to vykašlal, ale prostě mi to nedá. Děláš chybu. Čekáš dítě, Bello, roste v tobě nový lidský život a ty ho chceš jen tak zabít. Vymazat ho. Každý má právo na život, i ten malý človíček,“ promlouval ke mně.
„Mluvíš jako farář.“
„To nejsem. Ale vím, jak snadné je lidský život ukončit a taky vím, že to není správné. Jestli chceš, mohl bych zavolat tátovi a Esmé, aby sem přijeli. Promluvíš si s nimi. Uvidíš to z jiné perspektivy,“ nabídl mi. Sice bych je ráda viděla, ale ne za těchto okolností a rozhodně jsem s nimi nechtěla probírat svůj malý problém. „Vem si třeba Esmé. Ani nevíš, jak ráda by měla dítě… a nemůže. Nikdy nebude moct. A tys dostala příležitost stát se matkou. Může se opakovat nebo taky ne.  Myslím, že bys to měla ještě přehodnotit. Tohle není jako vyhodit panenku.“ S každým jeho slovem se ve mně víc a víc vařila krev. Prsty jsem zatínala do pěstí a snažila se na něj okamžitě nevyjet.
„Je to všechno?“ dostala jsem mezi zuby.
„Jo, je.“
„Fajn.“ Zvedla jsem se.
„Popřemýšlíš o tom?“ Díval se na mě tak nějak prosebně. Tenhle pohled jsem u Cullena ještě nikdy neviděla. Pokaždé byl tvrdý, výsměšný.
„Nevidím důvod. Já jsem se už rozhodla. Ber to jako hotovou věc.“

Rychle jsem odešla, vlastně skoro vyběhla z kuchyně. V pokoji jsem za sebou práskla dveřmi a pak se po nich svezla na zem. Z očí mi vytryskly slzy. Snažila jsem se vzlyky dusit mikinou, ale asi bez výsledku. Bylo mi najednou tak smutno. Vztek zmizel stejně náhle, jako se objevil. Toužila jsem po útěšném objetí. Toužila jsem svěřit se někomu se všemi svými trápeními, vypovídat se… Ale byla jsem sama. Tehdy poprvé mě na malý okamžik napadlo, že samota, o které přemýšlím, je relativní. Už nikdy bych sama nemusela být. Na vteřinu jsem si položila ruku na břicho. To, co jsem pocítila mě však tak vyděsilo, že jsem ji zase rychle stáhla a dál brečela.

Tak tady to máte... Je asi jasné, co bude příště.

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 8. kapitola: