Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslové smrti 1. kapitola

03.03.2012 (09:45) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1600×

Bella:

Cesta ubíhala pomalu. Z nebe se snášel ten odporný déšť, ještě že mi nemůže být zima. Nacvičeným pohybem jsem si dopnula bundu a opět pevně sevřela řídítka, jelikož motorka pode mnou byla dvakrát těžší než já, tudíž těžko ovladatelná. Asi by se mi nic nestalo, kdybych nabourala, jenže to bych pak musela až do Francie po svých a to se mi vážně ani trošku nechtělo.

Zpomalila jsem na tempo, které mi vyhovovalo, a pozorovala jsem krajinu kolem. Strouhy podél silnice byly zarostlé, celkově celá krajina byla neopečovávána a nikde ani živé duše. Silnice byly prázdné, vypadalo to, jako by všechna auta skončila v té koloně za mnou. Byla jsem asi v půli své cesty, když se přihlásily o slovo mé lidské potřeby. Zastavila jsem u krajnice, seskočila z motorky a zalezla mezi stromy. Všude okolo mě se nacházel les, jeho typickou vůni však předčila jiná. Natáhla jsem si kalhoty, glock zastrčila za ně a ve vteřině jsem byla zpět u své motorky. Ve spěchu jsem nastartovala a rozjela se.

Z toho stroje jsem vydala, co jen šlo, ale pořád jsem cítila tu vůni. Musel mě sledovat. Kdyby chtěl, už jsem dávno mrtvá, to si se mnou ten zmetek jen tak hraje, nebo co? Začala jsem zpomalovat, a jelikož byla silnice totálně prázdná, zastavila jsem se smykem uprostřed a z motorky seskočila. Stála jsem zády k ní s lehce rozkročenýma nohama, jednu ruku na glocku a druhou nataženou obezřetně před sebou.

Věděla jsem, že proti němu nemám šanci, ale nehodlám se jen tak vzdát. Uslyšela jsem křupnutí větvičky odněkud z hlubin lesa. Hraje si se mnou! Otáčela jsem se ze strany na stranu asi dobrou minutu a snažila se najít alespoň malý náznak toho, že tu opravdu je a já jen neblouzním. Otočila jsem se čelem k motorce a zase zpět. Bavlněná modrá košile měla nezvyklou barvu a zelená parka byla promočená. Pohlédla jsem výše do jeho očí. Čišela ze mě jen nenávist a vztek. Tak dámy a pánové, tohle je ten zmetek, který mi kazí všechny kšefty a neuvěřitelně mě sere. On se zřejmě dobře bavil, jelikož v setině sekundy stál za mnou.

Ani jsem se neotočila. Udělala jsem pár pomalým kroků dopředu a až potom jsem se otočila. Oba jsme stáli beze slova naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Udělal pár kroků ke mně a já instinktivně ustoupila. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se. Musela bych být hloupá, abych se nebála. Přede mnou stál nejmocnější upír ze všech. Vlastně poloupír. Měl všechny vlastnosti jako upír, dokonce silnější, ale měl i lidské potřeby.

„Víš, že je docela frustrující a nepříjemné nečíst ti myšlenky?" zeptal se zamyšleně a já jen pozvedla obočí.

„Ani nevíš, jak mě to mrzí," zašvitořila jsem sladkým hlasem. V mžiku jsem jeho tvrdou ruku cítila pod svým krkem a nohama se nedotýkala země.

„Nehraj si se mnou, Isabello, mohl bych tě rozmáčknout jako červa," zavrčel a nenávistně se mi podíval do modrých očí. Kampak se asi poděla ta nenucenost a pobavení v jeho očích?

„Tvá naivita mě pořád fascinuje," vydechla jsem ztěžka, jelikož můj krk svíral opravdu pevně. Nahodil svou masku pobavenosti a pustil mě. Dopadla jsem lehce a elegantně na nohy a stáhla si bundu, jelikož se vytáhla výše, než jsem chtěla. Opět ustoupil o několik metrů dál a otočil se na mě.

„Předpokládám, že míříš do Francie. Volturiovi by měli podle informací zaútočit tam, ne dřív než v pravé poledne," uslyšela jsem jeho hlas a oči se mi zúžily do podezřívavé štěrbinky. Pokračoval ve své monologu.

„Přeměňují další a další upíry. Udeří síla větší, než kdy předtím."

Podíval se zkoumavě na mě, co tomu říkám, ale má tvář byla dokonale kamenná.

„Myslíš si, má milá sladká Isabello, že tuhle misi sama zvládneš?" zeptal se mě se sladkým úsměvem na rtech a ze mě vyšlo nekontrolovatelné vrčení. Mezera mezi námi zmizela a on ležel na zádech a já se mu koleny opírala o ramena.

„Tu svoji přeslazenou masku si strč, víš kam, frajere," procedila jsem skrz zuby a on se začala nekontrolovatelně smát. V mžiku jsem ležela na těch zádech já. Ruce jsem měla za zády a z úst mi uniklo slabé syknutí. Přece jen má minimálně dvakrát větší sílu než já. Pořád se ale dobře bavil, kretén.

„Myslíš si, že bys mě mohla porazit, nebo mi jen ublížit? Tohle mě zase fascinuje na tobě, ty to nikdy nevzdáš." Opět se začal smát a pomalu se zvedal. Pevně jsem stála nohama na zemi a oprašovala si kalhoty a bundu od prachu a štěrku.

Nenávistně jsem po něm šlehla pohledem, on se ještě víc usmál.

„Dobře, usoudil jsem, že mou nabídku o spojenectví nepřijímáš, takže hodně štěstí, Buffy," řekl a už byl pryč. Z dálky ještě slyšela jeho sladký smích. Já mu dám Buffy! Ještě že mě neviděl při mém lidském, tom. To bych od něj slyšela asi při každém našem setkání, a že jich nebylo málo. Přece jen na každé frontě jsme se minimálně jednou potkali. Fronta říkám jen já, on říká místo zásahu.

Rychlými kroky jsem došla ke své motorce a nasedla na ni. Nezbývalo mi moc času a potřebovala jsem si ještě zalovit.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslové smrti 1. kapitola: