Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslové temnoty - 1. Kapitola

12.07.2010 (15:30) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1327×

„Támhle už je brána. Ale vypadá to, že stráže už usnuli," zašeptala osoba v černém plášti s kápí přehozenou přes hlavu. Na zádech se jí houpal luk a zpod pláště jí vyčníval jílec meče, pokrytý různými ornamenty a magickými symboly s nádherným rubínem zasazeným v jeho konci. Kráčela vzpřímeně a pod nohama jí jemně křupal štěrk. Po svých slovech se otočila na postavu kráčející vedle ní. Ta šla naprosto neslyšně a plášť měla lemovaný ornamenty, vyšitými temně rudou nití. Pod pláštěm nesla ukryté dva kratší zahnuté meče. Tvář měla taktéž schovanou pod kápí, ze které jí ovšem vyčuhovalo několik hnědých pramenů. Místo odpovědi stroze přikývla a rozhlédla se kolem. V příští chvíli už stanuly před velkou dubovou bránou. Hnědovláska sáhla pod plášť a vylovila jakousi malou krabičku a podala ji své společnici.

„Tohle je tvoje práce, Alice." Ta popadla krabičku a pevně sevřela rty. Se soustředěným výrazem ji otevřela. Vyplulo z ní jakési matně rudé světlo, které Alice několika pohyby rukou nasměrovala přímo k bráně. Nejdřív se zarazilo o jakousi neviditelnou bariéru, kterou vzápětí prorazilo, a pak se záře rozlila po bráně a zmizela. Obě dívky vyčkávaly. Brána se začala s tichým skřípěním otevírat. Vklouzly dovnitř dřív, než se stačila otevřít úplně. Alice pak gestem vytáhla kouzlo z brány, která se hned zavřela, a uložila ho zpátky do malé dřevěné krabičky. Se zamračeným výrazem ji vrátila hnědovlásce, která ji hbitě schovala.

„Nebýt mého otce, zvládla bych tohle kouzlo sama a nepotřebovala bych žádné pomocné od Goriena."

„Spíš buď ráda, kdyby k tomu všemu nedošlo, tak bys ještě teď hnila v tý svý vesnici."

„Hmm, možná máš pravdu." Nyní už s vyrovnaným výrazem, který jí částečně zakrývala kápě, zvedla hlavu. Náhle ztuhla.

„Někdo jde, Bell. Cítím ho," sykla a zmizela v nejbližší skrýši. Hnědovláska se otočila a rychle se skryla na druhé straně cesty. Jen o několik vteřin později se zpoza rohu vynořil neznámý, tajemně vypadající, muž. Rozhlížel se kolem sebe. Jako by něco nebo někoho hledal. Ruku měl volně položenou na jílci meče. Postoupil několik kroků dopředu a meč vytáhl. Na jeho ostří se zalesklo měsíční světlo. Byl to středně dlouhý zahnutý meč a měl na sobě vyryté znaky proti zničení, ostrosti a další, které Alice nestihla rozpoznat. Muž stál jen kousek od ní. Začala si v hlavě spřádat kouzlo spoutání. Konečky prstů jí brněly. Už stačilo kouzlo jen vypustit. Muž se ještě jednou rozhlédl, pak najednou položil meč na zem a poodstoupil.

„Vím, že jste tady," vykřikl. „Jsem Gorienův věrný služebník, stejně jako vy," řekl o poznání tišším hlasem.

„Vítám vás tu a velice by mě potěšilo, kdybyste se přestaly schovávat. Nemám v plánu tu zůstat až do úsvitu."

„Nezůstávej, my máme své úkoly, které hodláme splnit, tak nevím, proč by nám Gorien posílal služebníka," vykřikla Isabella, aniž by vylezla ze svého úkrytu. Muž zatnul ruce v pěst a obličej se mu na krátký okamžik stáhl zlobou.

„Já sloužím pouze Gorienovi. Vám mám pomáhat a ne sloužit! Také nejsem nadšený, že vás posílá, zvládl bych to sám, ale nedovolím si, protivit se jeho přímým rozkazům. Před chvílí ke mně totiž přiletěl sark, posel, se zprávou, že by o půlnoci měly dorazit dvě jeho služebnice. Prý je mám náležitě uvítat a poskytnout jim veškeré informace a veškerou pomoc, které jsem schopen." Alice si povšimla jeho ironického tónu a úšklebku. Isabella se mezitím vynořila ze stínu a potichu se připlížila mužovi za záda.

„Hmm, možná, že ani nelžete…“ Muž se prudce otočil a vytáhl dýku připraven odrazit útok. Ten však nepřicházel. Isabella stála v klidu a na tváři jí hrál pobavený úšklebek. Pak si pomalým pohybem stáhla kápi a upřela na muže uhrančivý pohled. V měsíčním svitu vynikla její bledá kůže. Muž se narovnal a schoval dýku.

„Vy musíte být lady Dorgorská."

„Ano, to jsem," odpověděla chladným hlasem.

„Už jsem o vás slyšel. V nejvyšších kruzích kolem Goriena jsou vaše jména známá, ale nikdy nepoctíte svou návštěvou žádný večírek."

„Proč se cpát mezi ty snoby, zbytečně si kazit náladu a navíc tak odhalit svou podobu?" Isabella si posměšně odfrkla a zkřížila ruce na prsou.

„Kde je vůbec lady Illean? Předpokládám, že je zde také."

„Ano, to je. Stojí přímo za vámi a zajímalo by ji vaše jméno!" Muž se podíval Isabelle ještě jednou do očí, a pak se otočil na Alici. Ta si mezitím také stáhla kápi, pod kterou skrývala krátké černé vlasy.

„Já jsem Edward, těší mě, lady Illean." Alici se nebezpečně zablesklo v očích, pak ale nasadila škrobený úsměv a naznačila mírnou úklonu.

„Potěšení je na mé straně, ehm, sire Edwarde."

„Toho sira si můžete odpustit," poznamenal kousavě.

„Alice, přestaň šaškovat," přerušila je Isabella. „Máme ještě spoustu práce a já nehodlám zbytečně ztrácet čas, takže od Vás, Edwarde, chci nějakou mapu města a seznam lidí, na které se tady můžeme obrátit. Pak taky můžete zařídit, aby nám připravili koupel, nějaké jídlo a čistý pokoj. Zítra, nebo vlastně už dneska, nás taky odvedete do vašeho tajného štábu, nebo něco na ten způsob. Tedy doufám, že nějaký štáb máte…“

„Samozřejmě, že máme," odsekl Edward. „A pokoje už máte připravené. Nechal jsem je připravit hned, jak mi přišel vzkaz. Teď vás tedy doprovodím do mého domu… Mí sluhové vám budou samozřejmě plně k dispozici," dodal ironicky.

„To je od vás velice milé," oplatila mu Alice dalším hraným úsměvem a ignorovala Isabellin výhružný pohled. Edward se jen ušklíbl a pokračoval.

„Na dnešní dopoledne je narychlo svolaná schůzka, kde vás představím několika vlivným lidem. Mapu i ten seznam dostanete. Nyní si jen vezmu svůj meč a půjdeme." Isabella si jen znova pohrdavě odfrkla, nasadila si kápi a podívala se pochybovačným pohledem na Alici. Náhle se jí oči stáhly hněvem, bleskově vytáhla meč a sekla proti ní. Alice se jen s nechápavým výrazem skrčila a čepel Isabellina meče jí přeletěla jen těsně nad hlavou, kde se střetla s Edwardovým mečem. Než se Alice odkulila pryč, zasypala ji další sprška jisker, když se meče znova srazily. Když zvedla hlavu a viděla, jak Edward vyrazil Isabelle jeden meč. Nelidsky zavrčela, bělmo jí zezlátlo a panenky se jí stáhly do tenkých čárek. Vycenila dlouhé špičaté tesáky a skočila po Edwardovi. Jednou silnou ranou mu jeho meč vyrazila z ruky a povalila ho na zem, kde mu rukou, pokrytou temně rudými šupinami s lesklými černými drápy, stiskla krk.

„Za to zaplatíš," promluvila hlubokým, chraplavým hlasem a znovu zavrčela. V tu chvíli k ní zezadu přistoupila Isabella a pevně jí stiskla rameno.

„Alice, nepoddávej se tomu tak." Černovláska na Edwarda ještě jednou výhružně zavrčela a vycenila tesáky, které se vzápětí proměnily v normální zuby. I oči se jí vrátily do původní podoby, jenom drápy a síla stisku zůstaly.

„Nechala jsem se trochu unést," uchechtla se Alice na Edwarda, který se ani nesnažil vymanit z jejího sevření. Isabella přikývla a podívala se Edwardovi přímo do očí.

„Vidím, že jsme se trochu unáhlily. Asi nám ta únava z cesty tak zatemnila mozky, že jsme ti jen na vteřinu uvěřily. Alice, mohla bys?"

„S potěšením." Černovláska se zlomyslně usmála a zesílila stisk.

„Počk-ej-te," zasípal.

„Snažil ses nás zabít a to my nepromíjíme." Edward zalapal po dechu a z ruky mu vyšlehl modrý paprsek. Zasáhl Alice, která odletěla o několik metrů dozadu, kde narazila do zdi a svezla se na zem.

„Alice!" Isabella se k ní vrhla a nepřestávala opakovat její jméno. Edward si za ní odkašlal. Upírka se prudce otočila a sekla po něm. Edward jen uskočil a podal jí její druhý meč, jílcem dopředu. Bell to dokonale zarazilo. Vrhla na něj podezřívavý pohled.

„Co to má být za hru?"

„Měl jsem ověřit, jestli jste to vy. Takže jsem potřeboval vyprovokovat Illean, aby se proměnila. To se potom dračice pozná snadno."

„Zmetku!" sykla Bella. „Tos jí musel ještě omráčit??!"

„Měl jsem se snad nechat zabít?"

„Škoda by tě nebylo."

„No, radši už bychom měli jít."

„Běžte si sám. Já se teď, díky Vám, musím postarat ještě o Alici."

„Nebojte, v domě jí nechám ošetřit, ale nemělo by to být nic vážného."

„Sakra nech nás už na pokoji! Pokoušel ses nás zabít a málem se ti to i povedlo. Jestli tomu říkáte pomoc, tak to o ni nestojíme!" Edward protočil panenky a povzdychl si.

„Řekly jste si o to, omlouvám se." Edward máchl rukou směrem k Bell. Vyšlehl další modrý záblesk a Isabella se svalila vedle Alice. Edward si jen znova povzdychl, sebral svůj meč a schoval jej do pochvy. Pak se sehnul, popadl Isabellu a Alici a přehodil si je přes rameno. Pod váhou dvou dívčích těl se mírně prohnul a svaly na rukou se mu napnuly. Pomalým krokem vyrazil pryč.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet