Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 8. kapitola

Pro Bellu je v této kapitolce celkem podstatný rozhovor s Esmé. A také jde Belle poprvé o život. Kdo ji zachrání? Příjemné čtení, texy.

8. Láska, obětavost, věčnost

Nejdříve jsem mu vůbec ruku podat nechtěla, ale bolest, která v ní pulsovala, byla opravdu strašná. Chvíli mi ruku jen prohmatával, různě s ní otáčel a párkrát do ní klepl. Tvářil se u toho neutrálně, takže jsem ani nemohla z jeho tváře vyčíst, jestli je to vážné. Pak se mu ale po tváři rozlil úsměv.

„Bello, je to jen naražené. Naštěstí. Jen ti to namažu a zavážu. Doporučuji ti však, abys dávala pozor a moc na tu ruku nepadala,“ řekl a zasmál se. No jasný. Teď se mi budou smát, protože neumím chodit v písku. Beze slova jsem to přešla a pozorovala Carlislea, jak mi ruku opatrně maže a následně zavazuje.

„Hotovo. Sice je ještě den, ale měla by sis odpočinout, Bello. Máš kruhy pod očima. Kdyby se cokoliv dělo, probudíme tě. A teď už v… tě nebudu rušit.“ S úsměvem odešel. Otočila jsem se na Edwarda, který se nenápadně smál. Zakroutila jsem nad tím hlavou a zamířila k posteli. S převlíkáním jsem se neobtěžovala, jelikož Carlisle měl pravdu. Byla jsem unavená. Svalila jsem se na postel a než jsem stihla začít počítat ovečky, pohltila mě tma.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudila jsem se do tmy. Posadila jsem se na posteli a zjistila, že mě někdo přikryl. Ospale jsem se porozhlédla po pokoji, ale byl prázdný. Edward tu nebyl. Nasucho jsem polkla a zjistila, že důvod mého probuzení byla žízeň. Chtěla jsem vylézt z postele, když mé oči zastavily na skleničce na nočním stolku. Byla plná vody a čekala jen na mě. Bez váhání jsem po ní natáhla ruku a vyprázdnila ji až do dna. A pak mě opět začala pohlcovat tma. Ještě jsem se stihla odkopat, ale to bylo všechno.

Zdál se mi sen o tom, jak běžím lesem za motýlem a překvapeně se dívám na jeho barvy. I když letěl, vnímala jsem každý pohyb jeho křídel, jeho tykadel i sosáčku, který hledal nějaký voňavý květ. Také jsem nasávala různé vůně, ale jedna mě opravdu překvapila. Voněla snad po míchaných vajíčkách?

„Bello, Bello! Máš tu snídani!“ ozval se vedle mě čísi hlas. Zabručela jsem, protože se mi nechtělo vstávat. Rukama jsem si promnula oči a opatrně je otevřela. Venku svítilo slunce, slyšela jsem nějakého ptáčka prozpěvovat si a opět ten hlas.

„Konečně! Spala jsi opravdu dlouho. Musíš být vyhladovělá, tak jsem ti přinesla snídani. Zlatíčko, snad máš ráda vajíčka.“ Otočila jsem se tím směrem, odkud hlas vycházel a uviděla Esmé. V rukou držela tác s talířem a nějakou skleničkou a mile se usmívala. Připomněla mi maminku. V tu chvíli se mi do očí draly slzy, i když jsem se je snažila zastavit, přehouply se přes okraj očí a smáčely mi tvář. Esmé rychle položila tác na noční stolek, sedla si ke mně do postele a vzala mě do náruče.

„Bello, ššš, to bude dobré. Neplakej.“ Houpala mě v náruči a utěšovala mě. „Pročpak vůbec pláčeš? Co se stalo?“ zeptala se tiše.

„Esmé…“ zavzlykala jsem, „připomněla jsi mi maminku. Tak strašně moc mi chybí. Chybí mi celá rodina. Proč umřeli a já ne? Proč nemůžu být teď s nimi?“ ptala jsem se sama sebe.

„Protože ty máš žít. Osud to tak nejspíš chtěl a ty ještě nemáš zemřít. A nezapomeň, že máš Austina a… nás. Můžeme ti být skutečnou rodinou, pokud ovšem ty budeš chtít,“ řekla a pohladila mě po vlasech.

„Esmé, tohle od vás nemohu žádat. To prostě nejde.“

„Ale Bello! Já tě za svou přijmu a ráda. Jsi správná dívka, se kterou si život jen hraje. Chtěla bych se stát tvou adoptivní matkou, ale samozřejmě záleží na tobě,“ zašeptala.

S Esmé mi bylo dobře, opravdu dobře. I když byla upírka, nebrala jsem ji tak. Nevím proč, ale možná to bylo její laskavou duší a povahou. Chtěla jsem jí říct, že se chci stát její dcerou, ale nešlo mi to přes ústa. Pořád ve mně byly pochybnosti ohledně upírů, ale najednou se to všechno zlomilo a moje bariéry zůstaly jen proti zlým upírům. Mezi hodné jsem zatím považovala jen Cullenovi, ale možná jich časem najdu více.

„Esmé, byla bych tak moc ráda,“ řekla jsem a přitiskla se k ní ještě víc. Tentokrát po mých tvářích stékaly slzy štěstí a její ruka mi je opatrně stírala.

Po snídani jsem zůstala sama, abych se mohla umýt a vysprchovat. Netrvalo mi to dlouho, takže jsem opustila pokoj. Nikoho jsem nikde nepotkala, až mi to přišlo divné. Procházela jsem celým domem, ale motala se v něm jako v bludišti. Jednou jsem schody sešla, ale nahoru už jsem žádné nenašla, takže jsem se dostala ještě o patro níž, kde byly schody, které vedly nahoru, ale úplně jinam, než kde jsem už byla. Sedla jsem si na nějakou židli, která stála na chodbě, a doufala, že mě někdo objeví.

Z nudy jsem si začala pískat a kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vlevo ode mě se objevil muž a kráčel si to přímo ke mně.

„Slečno? Copak tu děláte tak sama?“ řekl a zasmál se.

„Ztratila jsem se,“ odpověděla jsem mu popravdě a prohlédla jsem si ho. Byl to upír, už kvůli jeho barvě pokožky, ale nejvíce mě vystrašily jeho oči. Rudé.

„Tak vy jste se ztratila? No ale co s tím uděláme?“ přemýšlel a zase se zasmál. Bylo mi v jeho přítomnosti divně. Bála jsem se ho, ale věděla, že útěk mi nepomůže, jelikož by mě hned dohonil.

„Co s tím uděláme?“ zopakoval svou otázku a přiblížil se ke mně na pár centimetrů. Viděla jsem, jak nasál moji vůni a oči mu pomalu zčernaly. Chtěla jsem vykřiknout a zavolat si tak pomoc, ale moje tělo se mnou odmítalo spolupracovat, tak jsem jen seděla na židli a křečovitě se jí držela.

„Cože jste říkala? Že vám je jedno, co s vámi udělám?“ Zasmál se.

„Proč si to myslíte? Možná s vámi jen nechce komunikovat. To bude asi ten důvod, proč mlčí. A nebo?“ řekl klidně z dálky hlas, mně dost dobře známý.

„Vypadni! Ta je moje!“ zakřičel ten, který stál u mě.

„Opravdu? A souhlasí s tím ta dívka?“ zeptal se s ironií v hlase a pomalu se k nám přibližoval.

„Co mi je do toho, jestli s tím ta holka souhlasí? A navíc, já přišel první, takže mě nech na pokoji a najdi si jinou!“ zavřeštěl a otočil se na mě. Mlsně si olízl rty a zadíval se mi na krk, oči úplně černé. V tu chvíli zmizel a objevil se na druhé straně chodby.

„Přece sis nemyslel, že bych ti ji nechal bez boje. Ale musím ti něco říct. To já ji našel první a je to již několik let,“ řekl a přitiskl si mě k sobě. Položila jsem mu ruce na hruď a snažila se dělat neviditelnou.

„Mě se nesnaž obelhat! Ty její krev nepiješ, tak proč mi ji v klidu nenecháš?“ vyštěkl.

„Nepiju její krev a ani to nemám v plánu. A nikdy bych ti nenaservíroval někoho z rodiny, to si pamatuj!“ řekl lehce naštvaně a pevněji mě objal, očima stále na zlém upírovi. Ten jen nevěřícně zakroutil hlavou.

„Až se Jane a Alec dozví, že se kamarádíčkujete s člověkem, nechají vás vyhodit!“ řekl posměšným tónem a myslel si, že je najednou důležitý.

„Ach, jistě. Jen kdyby nebyla pod jejich ochranou a jejich čestným hostem,“ odpověděl mu v klidu a usmál se. Upír na druhé straně se nadechoval, že něco řekne, ale sklapl pusu a naštvaně odešel.

„Rád jsem tě poznal!“ zavolal za ním Edward a zasmál se. Teprve teď jsem se snažila uklidnit a zpomalit mé srdce, které tlouklo o sto šest.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zvedl mi obličej tak, abych se na něj musela podívat.

„Edwarde, jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se tiše a hlas se mi ještě třásl.

„Esmé říkala, že se po tobě mám jít podívat, a pak najednou Alice ztuhla. Nečekal jsem, až to řekne ostatním, viděl jsem v jejích myšlenkách to, co ona sama viděla. Lekl jsem se a běžel po tvé vůni až sem, kde se nad tebou skláněl ten hnusnej upír,“ odpověděl a zatřásl se.

„Edwarde, já vás nemít, tak nevím, co by se mnou bylo,“ zašeptala jsem a znovu se opřela o jeho hruď.

„Žila bys stejně jako předtím. Ale pojď, musíme za ostatními. Čeká se jen na tebe,“ řekl a ani nečekal, než jsem udělala první krok a popadl mě do náruče. Běžel chodbami tak, že to vypadalo, jako by tu několik let žil. Ale to byl pouze jeho čich, který mu pomáhal v orientaci.

Zastavil se u nějakých dveří a vstoupil. Byli tam všichni Cullenovi a všichni sledovali jen mě. Viditelně si oddychli, když mě spatřili živou. Esmé se ke mně rozběhla a objala mě.

„Holčičko, takový strach jsem měla, ale Alice nám zakázala jít za vámi, že to prý Edward zvládne. Hned první den přijít o dceru? Nevím, jestli bych to zvládla,“ řekla a všichni strnuli. Až na Edwarda a Alice, kteří o tom díky svým darům věděli. Edward mě opatrně položil na zem a první se vzpamatoval Carlisle.

„Bello? Esmé si tě přivlastnila?“ zeptal se, ale než jsem stihla odpovědět, ozval se Emmett.

„Jak moc tě nutila? Vyhrožovala ti něčím?“ ptal se smíchem a Esmé mu uštědřila mateřský pohlavek. Všichni se smáli. Najednou mě paže Edwarda zvedly do vzduchu.

„Vítej v rodině, Bello!“ řekl zvesela a než jsem se nadála, ostatní kolem nás stáli a objímali se. Jak navzájem, tak i se mnou. V tu chvíli mi došlo, co pro ně znamená slovo rodina. Lásku, obětavost, věčnost. A já se stala jedním článkem v této rodině. Najednou jsem se cítila o moc lépe, a to všechno díky pár upírům, kteří se snažili žít jako lidé.

Nějakou dobu jsme byli v tom velkém pokoji, ale pak jsme se rozhodli, že půjdeme za Jane a Alecem. Jane a Alec - dvojčata, která původně sloužila Arovi, ale teď byli hlavními na tomto ostrově. Prý se jich nemám bát, že se dost změnili.

Procházeli jsme poslední chodbou a od dvojčat nás dělily jen jedny dveře. Šla jsem s Carlislem a Edwardem jako první. Už se Carlisle natahoval po klice, když se ozval neskutečný řev, který mi málem vytrhl bubínky z uší. Zakryla jsem si je rukama, ale pak mi došlo, přesně ve stejnou chvíli, kdy se dveře přede mnou otevřely, že vím, kdo křičel.

Vběhla jsem do sálu, kde byla dvojčata, a na zemi v křečích ležela má kamarádka.

„Amando, ne!“

7. kapitola - Shrnutí - 9. kapitola

Děkuji za Vaši věrnost a Vaše nápady.

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: