Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 9. kapitola

14.08.2010 (10:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1248×

Vběhla jsem do sálu, kde byly dvojčata, a na zemi v křečích ležela má kamarádka.

„Amando, ne!“

                                    9. Jak to doopravdy bylo  

Doběhla jsem až k ní a padla na kolena. Nechápala jsem, proč na ně nepoužila svůj dar, aby je zmátla. Teď musela neskutečně trpět. Svíjela se v bolestech na zemi a křičela tak, že mě z toho bolely uši.

V ten okamžik mi bylo úplně jedno, že měla něco málo s Edwardem. Byla to moje nejlepší přítelkyně a ležela přede mnou v bolestech. Chtěla jsem po ní sáhnout a pokusit se ji uklidnit, ale něčí ledové paže mě od ní odtáhly. Vzpírala jsem se, křičela, ať mě pustí, ale nedostalo se mi žádné zpětné reakce.

Najednou křik utichl a Amanda se zvedla ze země. Párkrát mrkla, jakoby jí něco spadlo do oka, ale pak se usmála.

„Páni! To bylo něco! Rozhodně lepší než od Aleca!“ řekla vesele Amanda a mně spadla brada. Ona tu leží v takových bolestech, pak se najednou zvedne a ještě je veselá? Co mi tu k čertu utíkalo?

„Amando, věř, že to může být ještě horší. Ale tvůj dar je stejně účinný jako ty naše. Donutit někoho, že zapomene, kdo vůbec je? Fascinující! Byl to zvláštní pocit. Ale jsem ráda, že nikdy neokusím můj vlastní dar. Cítit, jak hořím? Nemám zájem,“ mluvila rychle Jane a usmívala se. Takže její dar je takovýhle? Nikdy ho nechci okusit. Oheň nesnáším.

„Bylo to opravdu zvláštní. Ale poučné, řekla bych,“ poznamenala Amanda. Byla jsem opravdu ve velkém šoku. Já se tu o ni bojím a ona je úplně v klidu. Neskutečné.

„A hele, nějak jsme si vás nevšimli. S Amandou utíká čas rychleji. Pojďte dál a nestůjte mezi dveřmi,“ vybídla nás Jane. Všichni se rozešli dovnitř, jen já nebyla schopná pohybu. Ledové paže mě zvedly do vzduchu a donesly k Amandě. Překvapeně jsem se na ni dívala, ale ona se na mě jen usmála a prošla kolem mě.

Otočila jsem se za ní. Směřovala si to přímo k Edwardovi, kterému na tváři hrál úsměv. Brada, kterou jsem už před chvílí vrátila do původní polohy, znovu spadla. Edward otevřel svou náruč a Amanda ji s radostí přijala. Pak se k ní sklonil, ale to už jsem se nevydržela dívat. Zase jsem zavřela oči a otočila se k dvojčatům.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě někdo, nejspíš Alec.

„Jistě. Jen se mi trochu zamotala hlava, ale už je to dobré,“ ujišťovala jsem ho a otevřela oči. Většina z nich se na mě dívala starostlivým pohledem. Snažila jsem se usmát, ale cítila jsem, jak se mi tváře zabarvují červeně. Neměla jsem ráda takovouhle pozornost.

„Bello! My jsme se ti vlastně zapomněli představit! Já jsem Jane a tohle je můj bratr Alec,“ řekla a oba mi podali ruku k potřesení.

„Těší mě,“ kuňkla jsem a s oběma si potřásla rukou.

„Proč se tváříš tak nešťastně? Stalo se ti snad něco?“ zeptala se Jane. Jakoby nevěděla. Mučí mi tady kamarádku, ale ta pak v klidu vstane a jde za Edwardem. Výborné. Vůbec nic mi není.

„Jen jsem se chtěla zeptat, proč jste tu Amandu… proč jste na ni použili své dary,“ vypadlo ze mě po chvíli.

„Protože chtěla. Tak jako my chtěli vyzkoušet její dar, chtěla i ona ty naše. Celou noc jsme tu s ní byli a zkoumali, jak moc se od nás liší a co jí zůstalo z lidského těla. A musím říct, že je to opravdu zajímavé. A nakonec jsme vyzkoušeli naše dary. Byly to pro mě celkem důležité poznatky,“ řekla a usmála se na mě. Takže žádné mučení? Pouhý test?

Spadl ze mě obrovský kámen úlevy, který ale hned vystřídalo zklamání. Zklamání z Edwarda a Amandy. Ale co, budu jim to alespoň přát a třeba si taky jednou někoho najdu.

„Aha, tak to pak jo,“ řekla jsem potichu. Chvíli bylo ticho, které přetnul až Carlisle.

„Jane, Alecu. Myslím si, že byste nám měli říct, jak se to mělo, když Volturiovi svrhnul Wyatt. Bella o tom sice něco ví, ale ne moc. A my jsme na tom podobně. Budete tak laskaví a řeknete nám o tom?“ zeptal se Carlisle mile.

„Jistě, měli byste o tom vědět. Jen se, prosím, posaďte,“ vyzvala nás a sama si sedla k velkému stolu. Sedla jsem si na první volnou židli, vedle mě si sedla Alice a z druhé strany Edward. Paráda.

„Takže,“ začala Jane a já na ni upřela pohled, „je to jen pár let dozadu, ale v podstatě zná pravdu o svrhnutí Volturiových jen pár upírů, kteří tam v tu dobu byli. Jinak nikdo. Jistě, najdou se tací, jako jste vy, ale těch je málo. Původní obyvatelé jsou většinou mrtví a po celém světě chodí upíři a upírky, které stvořil až Wyatt.

A nikdo z nich si na Volturiovi nepamatuje nebo je ani nezná. Dnešní upíři nevědí, že to byla královská rodina, která ve svých řadách měla jen talentované jedince, kteří chránili Volterru a rovnováhu po celém světě mezi lidmi a námi.

A nikdo z nich ani neví, co bylo před jejich proměnou.

Wyatt byl pouhým upírem, který neměl žádný talent. Jen další obyčejný jedinec, který pro Volterru nic neznamenal. A tak, když jsme ho jednou z Volterry nechali vyvést, protože o něho Aro neměl zájem, se rozhodl, že to tak nenechá.

Aro v jeho myšlenkách viděl, že je rozhodnutý pro vzpouru, pokud se nedostane k nám, ale nepřikládal na to žádnou váhu. Vždyť kolik takových, jako byl on, do Volterry přišlo a všichni mysleli na to samé. Na moc.

Jenže Wyatt se vrátil. Chtěl nám oddaně sloužit. I když mu Aro prošel celou hlavu, nenašel nic záporného a věřil mu. Což byla osudová chyba. Hodně upírů na hradě mu nevěřilo, většina z nich je tady na ostrově společně s námi, ale museli ho tolerovat, protože to Aro řekl.

Měla jsem z něho špatný pocit. Něco mi říkalo, že je všechno špatně, že bych měla odejít a nevracet se, ale nemohla jsem, bylo mi to zakázáno. A tak jsem ho střežila jako oko v hlavě, ale stejně mi hodně věcí uniklo.

Sloužil pod námi několik let, během kterých jsem zjistila, že se stýká s vyvrheli naší společnosti. Byli to ti upíři, kteří jen bezmyšlenkovitě vraždí, a nějaké utajení je jim úplně jedno. Snažila jsem se to říct Arovi, ale neposlouchal mě. Nevěřil mi, i když jsem mu sloužila již několik století, ale věřil někomu, kdo je u něho jen pár let.

Aro ztratil soudnost. My, jeho bývalé klenoty gardy, jsme upadli do ústraní před nějakým upírem, co patřil do ohně. Věděli jsme to, ale nemohli nic dělat. Tak jsme jen dál shromažďovali informace a oddaně sloužili Arovi.

Jeho bratrové si ale uvědomovali hrozbu, kterou Wyatt představoval a na rozdíl od Ara nám věřili. Poslední měsíce před vzpourou jsme pracovali pro ně. Všechny nové informace šly ihned k nim, kde se vyhodnocovaly, a my přemýšleli nad tím, jak zajistit bezpečí pro celou Volterru.

Bohužel se nám to nepodařilo. Dva dny před tím, než nás Wyatt svrhl, jsem se dozvěděla o tom, co chystá. Když se to Caius s Marcusem dozvěděli, nebyli schopni slova. Tušili, že by se něco takového mohlo stát, ale báli se na to jen pomyslet.

Museli rychle odejít. Hlavním terčem byli právě oni dva. Alespoň podle toho, co jsem se dozvěděla. Poslali jsme s nimi pár upírů, kteří byli společně s námi na straně bratrů. Dorazili na bezpečné místo, kde jsou dodnes. Nikdo je tam nikdy nenajde, protože ani jejich pach nikdo neucítí.

Alec, já, Demetri a Felix jsme zůstali jako nerozlučná čtyřka ve Volteře. Byli jsme připraveni i na smrt, ale měli jsme i vybrané místo, kam bysme se v případě útěku schovali. Před Arem jsme se tvářili jako jeho největší ochránci, ale opak byl pravdou. Kdyby bylo nejhůř, klidně bychom ho zabili. Pro dobro Volterry.

Ale všechno bylo nakonec jinak. Wyatt vtrhnul do hradu, kde všechny nechal zajmout svou armádou, kterou si vybudoval z vyvrhelů, a držel nás všechny pár dní pod zámkem. Když nás pustil ven, Aro tam nebyl. Nedostalo se nám odpovědi, kde by měl být.

Byli jsme domluvení, že pokud to půjde, zaútočíme na ně, ale ta jeho armáda vyvrhelů obsahovala i dost novorozených. Nedokázali bychom s Alecem odrovnat ani polovinu, takže jsme raději vyčkávali, co se bude dít. V případě, že by nás chtěl zabít, bychom svoje dary použili. Ale jelikož Wyatt netušil, jaké máme dary, nechtěli jsme mu to zbytečně prozrazovat. Ale přišel obrovský šok.

Dal nám na výběr. Buď mu budeme sloužit, nebo ať se ihned klidíme z jeho hradu. Málokdo tomu věřil, ale my jsme nečekali ani minutu. Všichni čtyři jsme se rozeběhli ven z Volterry a zjistili, že nás následuje početná skupina upírů, kteří s námi byli na hradě.

Nejdříve jsme je sebou vzít nechtěli, ale Demetri to řekl dobře. Pokud budeme v budoucnu chtít zpátky Volterru, budeme potřebovat ty, kteří to tam znají. A také ty, kteří budou bojovat za Volterru jako za svou, ne nějaké novorozené, kteří ani nemají páru o tom, co je to Volterra.

A tak bylo rozhodnuto. Odešli jsme ihned sem, ale cestou jsme pár dní zůstali v moři, aby náš pach zmizel, a nás nikdo nemohl vystopovat. Byl to chytrý tah, zatím jsme neměli nevítanou návštěvu.

Asi se ptáte, co se stalo ve Volteře. Wyatt překvapivě dodržel slovo a nezabil ani jednoho, kdo se mu vzdal. Měli jsme na hradě informátory, takže jsme věděli o všem, co se tam stalo. Ale nejvíce nás rozrušila zpráva o tom, jak se Wyatt chová.

Krmil se, aniž by přemýšlel nad tím, že lidem přijde podezřelé, že se ztrácí čím dál tím větší množství obyvatel ve městech. Jemu to  bylo úplně jedno. Možná si myslíte, že tolik novorozených vytvořil náhodou, ale nebylo to tak.

Nesnášel lidi. To kvůli nim se stal upírem. Oni ho zmlátili do krve a nechali ležet na ulici, což k němu přivedlo jednoho upíra, který ho proměnil. Rozhodl se proto, že se lidem pomstí. A tak tvořil stále nové a nové novorozené, ale úplně se mu to vymklo z rukou.

Celý svět je teď zahalen do obrovského nebezpečí. Udělali jsme velikou chybu, že jsme to nechali zajít tak daleko. A nejhorší na tom všem je to, že jsme byli varováni.

Jednou do Volterry přišel člověk a měl štěstí, že narazil na mě, protože já bych mu neublížila. Nevím, jak se dozvěděl o tom, co jsme a co se na hradě děje, ale stal se naším hledačem informací o Wyattovi.

Nikdy nepotkal Ara, ale s Caiusem a Marcusem hovořil často. Rozebírali spolu problémy, které se nám naskytly. Potom znal mě, Aleca, Demetriho a Felixe. Nikoho jiného. Pracoval výhradně pro mě, ale někdy i pro ostatní.

Byla to nebezpečná práce, ale on ji chtěl dělat. Půl roku před vzpourou mi řekl, že pokud necháme Wyatta, aby dosáhl svého cíle, můžeme celý svět rovnou vyhodit do odpadkového koše. Že Wyatt dopustí obrovskou zkázu.

Nerozuměla jsem tomu, ale teď už to chápu. On tušil, co se stane. Nedokázal to vysvětlit, ale věděl, že to nedopadne dobře. A měl pravdu. Vždycky pro nás našel nějaké řešení, ale teď už nám nepomůže. Ani Demetri ho nemůže vystopovat. Máme obavy, že je opravdu mrtvý. Roger nám neskutečně moc pomohl,“ řekla do ztracena, ale všichni zalapali po dechu.

„Roger… Roger Swan?“ zeptal se Carlisle potichu. Jane přikývla.

„Dědeček?“ řekla jsem zmateně a na všechny se podívala. Pokud jsem věděla, dědeček byl pod ochranou Cullenových a byli ochotni ho bránit i před Volturiovými, pro které ale pracoval. Všem to muselo dojít a všichni z toho byli zmatení.

„Já to nechápu. Všechno je to jinak, než jak jsem si myslela,“ řekla jsem vysokým hlasem.

„Bello, my to také nevěděli. Roger nám toho moc neřekl. Jak jsi slyšela, také přesně nevěděl, co se stane, ale něco tušil. Možná právě proto nám nic neřekl, abychom se do toho nepletli. Jenom nám řekl, ať nenavštěvujeme Volterru, že bychom měli ještě nějakou chvíli počkat. A to jsme tam měli cestu naplánovanou. Ale nejvíce mě zaráží, že si přede mnou dokázal uchránit myšlenky. Byl opravdu zvláštní. Bello, neplakej!“ řekl rychle Edward a chtěl mě obejmout, ale odstrčila jsem ho od sebe a chtěla vyběhnout z místnosti, když jsem se srazila s nějakým mužem.

Spadla jsem na zem, ale on mě zase rychle zvedl na nohy. Byl to upír se zlatýma očima a dělšími černými vlasy. Ale ve tváři měl vepsané obavy a strach. Omluvně se na mě usmál a mířil k Jane. Najednou se mi nechtělo odejít.

„Jane, Alecu,“ řekl a mírně se uklonil, „máme problém.“

8. kapitola - Shrnutí - 10. kapitola

Tak co myslíte. Jaký bude ten problém?

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 9. kapitola: