Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - Prolog

13.06.2010 (14:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2738×

Prolog 

Milý deníčku, jak sám moc dobře víš, dnešek je začátkem něčeho nového. Zrovna se dívám z okna a vidím, že většina lidí slaví. Já… je nechápu. Slaví zbytečně. Už dědeček mě jako malou varoval, že žít na tomto světě bude nebezpečné. Ale cožpak mě to jako nějakou malou holku zajímalo? Ne. Až teď si uvědomuji, co je ve skutečnosti tento svět zač.

Ještě před deseti lety na celé Zemi žilo kolem šesti miliard lidí. Ale přežilo jen pár milionů, a náš počet neustále rapidně klesá. A místa lidí zaplňují bájné nestvůry. Nestvůry, které jsou rychlejší než auta, nestvůry, které jsou tvrdší než kámen, nestvůry, které na slunci září a nestvůry, které se živí lidskou krví.

Za dědečkova života se o nich nevědělo. Teda, jak on mi řekl, nesmělo se o nich vědět. Když to nějaký člověk věděl, byl zabit. On přežil jen díky svým přátelům, kteří ho chránili. A když tak nad tím přemýšlím, nebýt jich, nebylo by ani mě. Ale oni nebyli jako ostatní. Jejich oči nevzbuzovaly hrůzu kvůli své karmínové barvě. Jejich oči byly přátelské. Měly barvu citrínu. Sice jsem to věděla jen z dědečkova vyprávění, ale dokázala jsem si je představit. Teda ty oči. Jeho přátele nikoli. Nikdy jsem totiž nepotkala někoho s takovýma očima, protože u nás po městě chodili jen lidé nebo upíři, kteří měli oči červené, ale našla jsem si na internetu, jak taková barva vypadá. Mám pocit, že v takových očích bych se utopila. Dědeček mi také vysvětlil důvod té barvy. Oni se totiž živili krví zvířat, která rozředila červenou barvu očí.

Teďka si vlastně uvědomuji, že o nich píšu v minulosti. Nevím proč, ale nějaký vnitřní hlásek mi napovídá, že už jsou třeba jako ostatní. Že jim jejich krásné oči zrudly a je možné, že si mě jednou dají k jídlu. A ani bych se nedivila. Minulý týden zmizela Jenny. Moje dobrá kamarádka. Mám pocit, že už ji nikdy neuvidím. Ostatně jako hodně lidí. I dědeček umřel rukou těch stvůr. Šel jednou na hřbitov, dát babičce kytičku na hrob a už se nevrátil. Nezavolal, nenapsal. A jakmile v dnešní době o někom nevíte déle jak tři dny, může to znamenat jediné. Smrt.

Když jsem dopsala to slovo, podívala jsem se z okna na slavící partu, ale dělat jsem to neměla. Viděla jsem, jak se k nim přibližují dvě postavy. No jasně, kdo jiný? A parta se zmenšila o dva lidi. O dva nevinné lidi. Já nechci zemřít takhle. Chtěla bych mít děti, manžela, práci a zemřít jako babička. Když by si tohle sedmnáctiletá holka pomyslela před deseti lety, všichni by se jí vysmáli. Ale teď je to vcelku normální. Sedmnáct mi bylo nedávno, ale o tomhle přemýšlím již dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem začala přemýšlet i nad něčím jiným, než jsou panenky. A v tomto světě je to hodně brzy. Nerada nad tím přemýšlím, ale když je dnešek pro někoho tak důležitý, snad mi to tolik neublíží. Alespoň si to budu moct za pár let přečíst. Teda jestli se toho dožiju.

Začnu pěkně od začátku, od doby někde před deseti lety. Mám na tu dobu jen matné vzpomínky, ale dědeček mě každý večer brával ven do parku a povídal mi strašidelné pohádky. A na konci jsem se vždycky dědečka ptala: „A dědečku? Může to být všechno pravda?“

„Všechno může být pravda. Však se o tom jednou třeba přesvědčíš,“ odvětil mi. Ale já se jen zasmála. Přece nebudu věřit povídačce o někom, jako jsou upíři. Jeho strašidelné pohádky jsem milovala, ale že se stanou skutečností, to mě nikdy nenapadlo. Říkával, že na začátku historie těchto stvůr byli tři bratři. Aro, Caius a Marcus Volturiovi. To oni po celém světě udržovali určitý řád, který zajišťoval soužití lidí s upíry. Vydrželo jim to několik tisíc let. Samozřejmě měli i nějaké problémy, ale všechno dokázali urovnat. Až jednou prý do Volterry, města v Itálii, kde bratři sídlili, přijel upír, který je chtěl svrhnout. Věděl, že sám to nedokáže, takže se dostal do přízně bratrům a ty pak oklamal. Nikdo neví, jestli zemřeli nebo jestli je někde nechal uvěznit, ale každopádně to pro lidi znamenalo zkázu. Volturiovi se sice živili lidskou krví, ale jak se říká. Všeho s mírou. A tak se moci ujal někdo nový. Dědeček říkal, že se jmenuje Wyatt.

Wyatt dál původním obyvatelům Volterry na výběr ze dvou možností. Buď přistoupí na jeho plán, nebo ať jdou, kam je nohy zanesou. Jistě, našli se tací, kteří s ním zůstali, ale většina jich odešla pryč, založit nové město. Bohužel už nevím jaké. To dědeček nestihl zjistit.

Volturiovi se snažili o jedno. Udržovat pořádek po celém světě a do svých řad si vybírali jen upíry něčím výjimečné. Za to Wyatt na to ohled nebral. Nestaral se o nějaké výjimečné schopnosti, ale během krátké chvíle si utvořil armádu mladých upírů, kteří prahnou jen a jen po lidské krvi. A tím všechno začalo. Mladí upíři byli žízniví, neopatrností stvořili obrovské množství upírů a ti, kteří se odhodlali žít s člověkem, nevěděli, že se může stát, že se vytvoří nová rasa. A tak se přemnožili i poloupíři.

Ale abych pravdu řekla, poloupíři můžou být i dobří. Nepotřebují k životu jen lidskou krev. Mohou se živit i lidským jídlem. A jsou i lidem více podobní. Na slunci nezáří. Sice rychleji dospívají, ale to už je jen malý detail. A mezi poloupíry mám několik přátel. Možná je to i jeden z důvodů, proč jsem stále naživu. Oni by mi nikdy neublížili a v jejich společnosti se cítím bezpečně. Je to zvláštní, já vím, ale přátelit se s upíry? Možná jen dědeček měl takové štěstí. Jo dědeček, ten byl nejlepší osobou na světě.

Jsou tomu již tři roky, co dědeček umřel. A půl roku nato se domů nevrátili, ani rodiče. Zůstala jsem sama s malým bráškou, kterému je teprve devět. Mám o něj strašný strach. Zrovna spí u mě v posteli a neslaví, protože se mnou sdílí stejný názor na dnešní noc i den. Přestal chodit do školy, učíme se sami doma. Nechci ho zbytečně vystavovat nebezpečí. Vím, že kdyby chtěli, tak si nás najdou i v našem obrovském domě na předměstí, ale zatím se o to nepokusili. A doufám, že ještě dlouho to tak zůstane.

Už mě od psaní bolí ruka, takže pro dnešek už psát nebudu. Zavzpomínala jsem si na to, co se stalo, ale už necítím žádný smutek jako dřív. Už jsem si zvykla. Je těžké žít. A proto s ostatními nejsme venku a neslavíme příchod Nového roku, jelikož se nic nezmění. Všechno zůstane při starém. Lidé budou dál mizet a šance na život se bude ztenčovat. Dřív se v tento den slavilo, protože se věřilo, že se starým rokem všechno špatné odejde, ale v dnešní době tomu tak není. Bohužel.

Zavřela jsem deníček, schovala ho pod polštář, uklidila tužku a podívala se na brášku. Byl tak roztomilý, že jsem ho šla pohladit po vlasech.

„Bello?“ zeptal se rozespale.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Spi dál, Austine,“ zašeptala jsem a čekala, dokud opět nezavře oči. Sedla jsem si na zem a vytočila číslo Amandy, přítelkyně poloupírky.