Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibility - 2. kapitola

19.12.2009 (14:15) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2085×

TADY PÍSNIČKA

2. kapitola – Každodenní utrpení - jménem den

Pohled Belly:

Na parkovišti stála draze vypadající auta, značku bych vám neřekla, protože nejsem zrovna odborník, ale vím jistě, že nikdo ve Forks takové auto nemá. Kde by na to taky vzali, že? Nejsme sice nejmenší město – jsme asi před Vatikánem – ale žádného milionáře tady nenajdete, teda alespoň do teď. A možná je to dobře. Alespoň tady nepobíhají zločinci, jako ve velkoměstě.

Když jen vidíte kolik povyku, je kvůli autu, jsem zvědavá, kolik ho bude kvůli těm studentům, kteří v nich přijeli. Možná velký, ale jsem si jistá, že mě už z mého trasu, nic neprobudí, teda alespoň doufám. Je totiž teprve ráno a já už jsem na pokraji sil a to jen kvůli tomu, že nemůžu spát. Teda můžu, ale jen když si dám ty zatracené prážky, které nenávidím a zároveň miluju. Je to, to jediné co mi pomáhá od bolesti, ale zároveň mě to přivádí do otupělostí, která je u mě sice vítaná, ale někdy i nebezpečná. Dnes jsem jí ale vítala víc nežli jindy.

Z mého přemýšlení mě vytrhl až zvonek, který se rozléhal po parkovišti, jako ozvěna oznamující, že jdu zase pozdě na hodinu. Rychle jsem tedy vzala baťoh a pospíchala už prázdným parkovištěm do ztichlé školy, kde ozývali jen hlasy učitelé, kteří odříkávali svůj nudný monolog.

Když jsem dorazila před dveře třídy, byla jsem značně udýchaná, a tak jsem jen chvíli stála a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech. Po pár vteřinách se mi to povedlo a já rychle zaklepala a vstoupila do třídy, která jako vždy ztichla a upřela na mě své zvědavé oči, které si chtěli zpestřit den dalším vynadáním za pozdní příchod. Ale dnes ne, učitel se na mě jen podíval a pokračoval ve svém výkladu, musel mít dnes opravdu dobrou náladu. Raději jsem neváhala a rychle zamířila ke své prázdné lavice, která dnes prázdná nebyla. Co? Ona není prázdná?

Seděl v ní nějaký nový kluk, musím uznat, že byl opravdu krásný, bronzové rozcuchané vlasy, které se dokonal hodili těm, tak zvláštně zbarveným očím, které vypadali jako rozpuštěné zlato, ale co děla v mé lavici? Vždyť je tu dalších pět volných lavic, proč si musel vybrat zrovna moji? A já musela zrovna dneska zaspat. Ach, proč vždycky já? Je tu ně dnes až moc otázek.A tak jsem raději bez dalších posadila vedle toho nového kluka, vytáhla učebnice a rychle se zapojila do výkladu učitele. Ani jsem si nevšimla jak, a bylo konec hodin, můj soused očividně o společnost nestál a tak jsem se raději rychle sbalila a odešla, než si to rozmyslí.

A tak to pokračovalo celá den, skoro každý z té jejich divné rodinky “krásných“ , byl na mých hodinách, alespoň, že s nimi nesedím, to je jediná má útěcha, jen doufám, že se nepřidají k těm lidem, co mě rádi mučí, jako právě teď Laura.

„Ááá Swanová, ty si ve škole? Víš, vypadáš jako duch a já si nebyla zcela jistá, jestli jsi se jím už opravdu nestala,“ zasmála se tím jejím nafoukaným smíchem a čekala, než se ostatní začnou smát taky. Ta je tak sebestředná a nafoukaná, nechápu, jak ona, může mít nějaké přátelé. Raději jsem jí tedy obešla, bez toho aniž bych dala najevo to, že jsem ji slyšela. Lepší, než se s ní zas hádat, to ji raději budu ignorovat. Mnohem lehčí a hlavně bezbolestnější.

„Ty už ani neumíš mluvit…“ a dál už jsem jí neslyšela, protože jsem zašla za roh.  Úplně vidím ten její naštvaný obličej, který nahodí, když se s ní někdo odmítá hádat. Ale dneska se s tím bude muset srovnat, už nemám sílu na další hádku.

Všichni si myslí, jak je lehké se srovnat se ztrátou blízkého člověka, vždyť už je to nějaký ten rok, co zemřel, ale já nezapomínám. Nedokážu zapomenou a ani ho nechci vymazat, vždyť jen kvůli mně zemřel, a za to si zasloužím trpět. Trpět tak moc, jak si zasloužím.

Při mém přemýšlení jsem nedávala pozor na cestu, spíše jsem jen civěla do země a šla jsem  chodbou, a bylo mi jedno, do koho narazím, což byla dneska chyba, protože jsem opravdu do někoho narazila. Ani jsem se nenadála a ležela jsem na zemi. Připadalo mi jako bych narazila do zdi, ale bylo mi to jedno, podstatě mi bylo jedno úplně všechno, přesně tak jako vždy. A tak  jsem ani nevzhlédla, na toho kdo mě to srazil, rychle jsem se sebrala, prošla okolo toho neznámého a mířila jsem si to na svojí hodinu, plného blábolení o nepodstatných věcech, ani  jsem neposlouchala, co se mi ten kluk snažil říct, prostě jsem šla a bylo mi jedno, že na mě mluvil. Jakou by mě cenu ho poslouchat? Asi žádnou, tak proč se obtěžovat.

Den se vlekl, přesně tak jako vždy a brzy byl čas na oběd, ta úplně nejhorší část. Když jsem vstoupila do jídelny, tak si mě nikdo nevšiml, ještě, že tak, rychle jsem si koupila salát a vodu a sedla se ke svému věčně prázdnému stolu, k tomu stolu, který společnost nezažil pěknou dobu. Ale proč ho litovat, je to jen neživá věc.

Chvíli jsem se v tom salátu nimrala a pak jsem konečně usoudila, že ho jíst nebudu, tak jsem se rychle zvedla, vyhodila jídlo a šla na svojí poslední hodinu, která mě s toho neustálého koloběhu, konečně dostane a já se snad konečně vypařím domů, kde zas prožiju svůj typický a strašný den. K této vidině jsem se upnula, abych přežila tu poslední hodinu. Doufám jen, že to nebude tak strašné…ale to byl omyl, nic takovou jsem si opravdu nepředstavovala.

Pohled vypravěče:

 Bella prožívala každá den, jako člověk, který ztratil vše, úplně vše. Kterému nezbylo nic, jen to přežívání, které jediné ho udržovalo naživu. To jediné ji dávalo naději na – pro ni normální život. Ale zapomněla na jednu věc a to - lásku, která změní život snad úplně každému, tedy, alespoň v to doufám, protože ona si zaslouží lepší život, než ten co každodenně trpí, co každodenně přežívá. Zaslouží si něco lepšího, mnohem lepší, jen doufám, že ji zachrání dřív, než se sama zničí, než sama přestane věřit té jediné naději, doufám, že začne znovu žít.

PŘEDCHOZÍ...SHRNUTÍ...DALŠÍ

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibility - 2. kapitola: