Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Postarej se o moji dceru - 4. kapitola

14.04.2013 (18:00) • petruss11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1541×

O pár měsíců později

S Emmem chodím už skoro půl roku a pořád je to to nejúžasnější, co se mi mohlo stát. Dnes je středa a já se mám s Emmem sejít po škole, ve které to zatím tajíme.

To tajení má však jednu nevýhodu, skoro pořád mi chodí lístečky od různých kluků, jestli bych s nimi nechtěla chodit. Ten, co mi přišel dnes, byl ale zajímavý.

Sejdeme se za školou, lásko, při třetí hodině, mám pro tebe překvápko. Emmett

Po druhé hodině jsem tedy nedočkavě vyběhla ze školy a čekala, co pro mě má. Čekala jsem asi deset minut, když se za rohem někdo objevil, nebyl to však Emmett. Byl to ten kluk, díky kterému jsem se dala s Emmem dohromady. Peter. A také byl značně opilý.

„Takže je to pravda. Ty couro! Ty chodíš se svým bratrem místo mě. A co, už jsi to s ním dělala? Jestli ne, teď to budeš dělat se mnou!“ Pak se strašlivě zasmál, věděla jsem, že je tu malá šance, že bych ho přeprala, ale jen opravdu malá.

V tu chvíli se za rohem objevil Emmett a upíří rychlostí přeběhl ke mně.

„Nech ji na pokoji,“ zasyčel.

„Jinak co, zmlátíš mě?“ začal se mu pošklebovat Peter.

„Ano, přesně tohle mám v plánu,“ zašeptal výhružně Emmett. Pak zavrčel a skočil po nebohém Peterovi, po pár sekundách ho držel za krk u zdi.

„Emme, ne, nech ho, on je opilý, střízlivý by to určitě neudělal,“ začala jsem na něj křičet. Podíval se na mě a pak Petera pustil. Ten využil příležitosti a utekl. Emm přešel ke mně a podíval se mi do očí.

„Jsi vážně v pořádku?“ To už se mi z očí začaly valit slzy.

„Ano, děkuji,“ zašeptala jsem a objala ho.

Další den při obědě

Už jsem si myslela, že Peter dá pokoj, ale to jsem se šeredně mýlila. Dnes u nás v jídelně hrála studentská kapela, když si Peter vzal slovo.

„Rosalie Cullenová, koho miluješ? Mě, nebo svého bratra?“ Překvapeně jsem se na něj ohlédla a chtěla zmizet, ale to už na mě spočívaly oči všech z jídelny.

„Za A, nevlastního bratra. A za B, Emmetta, on je stokrát lepší než ty,“ křikla jsem přes celou jídelnu.

„Aha, takže ty dáš přednost bratrovi před nejhezčím klukem ze školy?“ vyzvídal dál, pomalu se z toho stával výslech.

„Ano, a měla bych ti poděkovat, jen díky našemu rozchodu jsme se dali dohromady.“ Pak jsem se otočila na podpatku a vykráčela z jídelny.

Téhož dne u Cullenových doma

„Rose, Emmette, přijďte dolů, musíme si o něčem promluvit!“ zakřičel Carlisle, když se vrátil z práce. Co nejrychleji jsme za ním seběhli, abychom to měli rychle za sebou.

„Dnes se mi z vaší školy doneslo, že Emmett zbil o rok mladšího kluka, který před ním chtěl zachránit Rose. Co to, sakra, má znamenat?!“ Nad tímhle jsem se musela pousmát.

„Co je tu tak vtipného Rose?“

„Nic, oni to celé překroutili. Peter mě sexuálně obtěžoval, ale Emm mě zachránil. Peter poté ztropil scénu v jídelně,“ snažila jsem se mu to co nejjemněji vysvětlit.

„Aha, ale stejně se tam máme zítra dostavit všichni tři. Takže se sejdeme zítra ve čtyři před školou,“ zakončil už ne naštvaným tónem, to do obýváku přilítla Alice.

„Tak to asi nepůjde, Rose a já máme jít zítra nakupovat a Emmett se nám dobrovolně nabídl jako nosič.“

„Ale Alice,“ snažil se ji krotit Carlisle „Zítra musí Rose a Emmett do ředitelny, to se nedá odložit.“ To už se do obýváku přihnala i věčně zvědavá Nessie.

„Jů, vy máte průšvih, co jste provedli?“ ptala se se zájmem.

„Emmett si hrál na rytíře,“ odpověděl jí Edward se smíchem. Nessie se zatvářila trochu nechápavě a pak mi v myšlenkách poslala: „Však ty mi to ještě povyprávíš.“ A odběhla.

Po ní odešel i Edward, který mě kdovíproč nemá rád. Ano, sice jsem mu jako malá vyvedla pár naschválů, ale to přece nic není.

Carlisle už to vzdal a odešel do své pracovny, kde jsem měla snad už všechny knížky přečtené. Většině dětí, když jsou malé, čtou lidi pohádky, ale mně četli dějepisné knihy z Carlisleovy pracovny. Ostatní jsem si pak přečetla sama.

„Rose, Emmette, máte tady večeři,“ křikla na nás z kuchyně Esme a já se docela hladově vrhla do jídelny. Jedla jsem u hodně dobrých a známých kuchařů, ale Esme vařila stejně nejlíp.

Po večeři jsem si šla napustit vanu za účelem, že si do ní vezmu učení. Už jsem byla svlečená, když někdo zaťukal na dveře, jen s velkou nelibostí jsem se znovu oblékla a šla otevřít.

„To nakupování asi už zítra nestihneme, přemluv Emmetta na pozítří,“ křikla Alice a vytančila ze dveří.

Konečně jsem si zalezla do vany a začala fyzikou. Tu mám totiž nejhorší. Nebyla by to ale moje rodina, kdyby někdo další nezaťukal na dveře.

„Podle Alice tu zítřejší písemku nemůžeš zvládnout, protože bys jinak propadla, sedneme si s Nessie do lesa. Já budu číst učiteli hlavu a Nessie ti bude posílat odpovědi,“ zařval Edward a odešel.

Poraženecky jsem odhodila fyziku a snažila se relaxovat. Z čehož mě vyrušilo další zaťukání.

„Zlatíčko, už je skoro půlnoc, běž už spát.“ Není nad starostlivou matku. Přece ještě nemůže být půlnoc, šla jsem sem v osm.

Podívala jsem se na hodinky a vážně bylo půl dvanácté. Co nejrychleji jsem vylezla a dostala se k Emmovi do postele. Ten jen povytáhnul obočí a pak jsem mu usnula na rameni.

Ráno jsem se probudila díky příjemné vůni, která vycházela z kuchyně. Nestihla jsem ani slézt z postele, když se otevřely dveře. Stál v nich Emmett a nesl překrásně vonící podnos.

„Tak ty už ses probudila, zlatíčko?“

„Ano, díky té výborné vůni, která vychází z podnosu, co neseš.“

„To je tvá snídaně do postele.“

„Jé, a za co to je?“

„Ty jsi zapomněla?“ ptal se trochu vystrašeně „Dnes máš přece narozeniny.“ Na ty jsem úplně zapomněla. Jak jsem mohla zapomenout na vlastní narozeniny? To bude asi tou vytížeností.

Snědla jsem si výbornou snídani a šla se trochu zlidštit. Pak jsem se vrátila do pokoje, kde mi na posteli ležely překrásné červené šaty. Nejspíše od Alice, protože u nich ležel vzkaz psaný její rukou.

Přijď do obýváku přesně za pět minut a pojedeme s Emmettem nakupovat, Alice.

PS: Nezapomeň si na sebe vzít ty šaty.

Uposlechla jsem jejímu příkazu a přesně za pět minut se objevila v obýváku, kde seděla celá rodina. Všichni se za mnou otočili.

Muži překvapeně zadrželi dech a ženy se závistivě ohlédly, tedy skoro všechny, Alice se pobaveně dívala po ostatních. Nejzajímavější byl ale pohled Emmetta, ten by mě asi nejraději viděl bez šatů. Ale teď jsme museli jít nakupovat.

Nákupy s Alice jsem měla doopravdy ráda. Vždy jsem se dobře pobavila a jako jediná z rodiny jsem si mohla věci vybírat sama.

„Tak si běž vybrat nějaké šaty a já zatím musím ještě něco zařídit.“ S tím zmizela. A já zůstala sama s Emmem.

„Hmm, tak začneme támhle a pak budeme pokračovat,“ ukázala jsem na svůj nejoblíbenější obchod. Bez poznámek mě následoval.

Vybrala jsem si asi patero šatů a chtěla jsem si je vyzkoušet. Začala jsme modrými koktejlkami. Vyšla jsem před kabinku a zeptala se Emmetta, co si o nich myslí.

„Vypadáš v nich úžasně,“ pak mě zatlačil zpět do kabinky, „ale bez nich ještě líp.“ To už jsem nevydržela a vrhla se na něj. Moje šaty už chtěly slétnout na zem a následovat Emmovu košili, když se rozhrnula záclonka u kabinky.

Už jsem chtěla zařvat, že tady je obsazeno, když ten příchozí zařval dřív.

„Co si myslíte, že tady děláte?! Máme toho ještě hodně na práci a vy máte čas později!“ řvala celá rozzuřená Alice.

Oba jsme se na ni zkroušeně podívali a Emmett zamumlal něco ve smyslu, že bych si měla vzít tyto šaty.

Pak jsme s Alice procestovali zbytek obchoďáku, ale už nás nespustila ani na chvilinku z očí. Když jsme se vrátili domů, čekalo tam na mě překvapení. Doslova.

„Překvapení!!!“ zařvali snad všichni členové rodiny, Denalijští a taky se dostavili Alec a Jane Volturiovi, se kterými jsem se při mých návštěvách na hrad stihla spřátelit.

Po bouřlivém přivítání jsme se přesunuli do obýváku, kde to bylo krásně nazdobené a uprostřed stál překrásný dort, který měl dvě části.

Ta horní ovocná byla asi pro lidi a poloupíry v domě a ta spodní, celá ze zvířecí krve, pro upíry. Úžasný nápad mé matky.

Všichni si pochutnali, ale Alec s Jane se trochu krčili nad zvířecí krví. Pak přešel čas na dárky.

První mi dal Jacob s Nessie překrásný náhrdelník, pak jsem od Belly a Edwarda dostala náušnice hodící se k náhrdelníku. Od Denalijských jsem dostala nějaká moje oblíbená cédéčka a od Jane a Aleca červené a žluté čočky, abych byla jako upír.

Jako předposlední byl dárek od Jaspera a Alice. Od nich jsem dostala krásná, nová sluchátka.

Poslední dárek jsem dostala od rodičů. Dostala jsem krásné auto. Konečně vlastní. Pak jsem se otočila k Emmovi a čekala, co pro mě má on.

„Já ti svůj dárek dám až večer. Ale již teď ti přeju k tvým osmnáctým narozeninám,“ usmál se a já se nemohla dočkat večera.

Celý zbytek dne jsem si parádně užila. Zase jsem si po dlouhé době popovídala s Alecem a Jane a zjistila, co je ve Volteře nového.

Pak jsem si popovídala i s Denalijskými, kteří se chystají přibrat mezi sebe nového upíra. Přítele Tanyi. Snad se konečně zamilovala, přeju jí to. Nakonec se všichni rozloučili a Emmett mě vzal na „vycházku“.

Po chvíli jsme zastavili na naší louce. Byl právě úplněk a noc byla překrásná, skoro jako Emm v měsíčním světle.

Emm si klekl na jedno koleno a podíval se mi do očí.

„Rose, jak asi víš, před rokem jsem přestal stárnout a tobě je dnes osmnáct. Vím, že se známe již dost dlouho, ale chodíme spolu však jen krátce. Já už se však rozhodl. Celý život jsi mi kryla záda, teď bych tě chtěl poprosit: Stůj po mém boku. Rosalie Hale Cullen, vezmeš si mě?“

Tou otázkou mě dost překvapil. Nikdy jsem nepřemýšlela, co bych mu odpověděla na takovouto otázku. Zadívala jsem se mu do jeho teď již tmavých očí a znala odpověď.

„Ano, vezmu si tě.“ Pak jsem mu skočila do náručí. Na chvíli se mi vymanil, aby mi mohl nasadit překrásný prsten s diamantem.

Tak co si o nich myslíte? Jsem ráda za každý názor i komentář. Omlouvám se, že předchozí kapitola byla kratší, tak jsem tuhle zkusila trochu delší.

Petruss11

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Postarej se o moji dceru - 4. kapitola: