Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 16. kapitola

23.12.2011 (15:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2665×

Alice mě týden po tom, co jsem se dozvěděla, že ona a celá její rodina jsou upíři, vzala nakupovat. Asi měla pocit, že je potřeba ukázat mi, že všechno je stejné jako dřív. To jsem já samozřejmě věděla. Cullenovi pro mě pořád byli ta milá a přátelská rodina, která mi přirostla k srdci. To, že jsou upíři, jsem po pár dnech překonala, dost mi k tomu pomohl fakt, že jsem zamilovaná do jednoho člena jejich rodiny.

Edward se držel poněkud dál. Nevěděla jsem, jestli to dělá kvůli tomu, že mi chce dát prostor, anebo že má pocit, že se ho bojím. Byla jsem rozhodnutá vyřešit to s ním hned v pondělí. Ta propast mezi námi mě ubíjela. Nechtěla jsem, aby se ode mě držel dál, chtěla jsem, aby byl blízko.

Ne, neplánovala jsem mu říct, co k němu cítím. Měla jsem k tomu několik důvodů. Nejdůležitější z nich byly, že za pár měsíců stejně odjíždím na univerzitu a že pokud bych mu to řekla a on by to tak necítil, přišla bych o naše přátelství a tím i o něho, to jsem nechtěla. Stačilo mi, být v jeho blízkosti a mít tak jistotu, že ho neztratím. No dobře, ztratím, ale až za pár měsíců. Bude snadnější, když se rozloučíme jako přátelé, než jako něco víc.

„Tohle si zkus,“ řekla Alice a podala mi do kabinky fialové tričko bez ramínek. Vážně tohle prodívají ke konci února?

„Alice?“ zavolala jsem na ni přes kabinku, zatímco jsem si to tričko oblékala.

„Hmmm,“ ozvalo se někde z venku.

„Řekla jsi ty, nebo Jasper něco Edwardovi o tom, co k němu cítím?“ zeptala jsem se jí a čekala na ortel.

„Ne.“ Vydechla jsem. „To mu musíš říct sama,“ dodala Alice a já automaticky zavrtěla hlavou, až potom mi došlo, že mě nevidí.

„Já mu to neřeknu.“

„Cože?“ zeptala se mě Alice a já si v duchu představila její šokovaný výraz. „Proč ne?“

„K čemu by to bylo?“ položila jsem jí řečnickou otázku. „Za pár měsíců stejně odjíždím na Harvard, bude snadnější rozloučit se jako přátelé.“

„Vždyť ani nevíš, kam se Edward hlásí, třeba tam budete chodit spolu,“ řekla Alice a já se neubránila té skvělé představě. Já s Edwardem, klukem, do kterého jsem zamilovaná. Na univerzitě, kterou zbožňuju.

„Nebavme se o tom, prosím,“ řekla jsem nakonec a Alice rozhrnula závěs u mé kabinky.

„Fajn, ale to tričko si koupíš, i kdybych tě k tomu musela dokopat, vypadáš totiž skvěle,“ řekla a nahodila naoko výhružný výraz.

„Rozkaz, kapitáne,“ řekla jsem a zasalutovala. Alice s úsměvem zatáhla závěs od mé kabinky.

„A jsi si jistá, že si nic nepřečetl v tvojí nebo Jasperově mysli?“ zeptala jsem se jí, když jsem platila u pokladny.

„Ano, já i Jasper si dáváme velký pozor na to, co si myslíme. Proč tě to vlastně zajímá? Stejně mu to neřekneš, ne?“

„Ne, ale nemyslíš si, že by to bylo trochu zvláštní?“

„Asi, ale dokud to neřekneš ty sama, tak to pro Edwarda podle mě nic znamenat nebude,“ řekla Alice a táhla mě do dalšího obchodu.

Když jsme se po třech hodinách s rukama plných tašek vracely k autu, konečně jsem si uvědomila, jak Alice vždy zvládala ty vysilující nákupy naprosto bez problému a bez únavy. Já vím, jsem občas trochu zpomalená.

Nasedly jsme do auta a Alice zapnula rádio. Sotva uslyšela první tóny písničky, začala zpívat. Další výhoda být upír. Váš hlas je naprosto dokonalý.

Já měla mnoho talentů, ale zpěv jedním z nich nebyl, a tak jsem pouze naslouchala Alice, která by v této době hravě smetla z pódia většinu dnešních zpěvaček.

Když jsme zastavily u mého domu, vzala jsem si z kufru svoje tři tašky a šla od auta.

„Bello,“ zavolala na mě ještě Alice.

„Ano?“ zeptala jsem se jí a otočila se.

„Řeknu to asi takhle. Cokoliv Edward dělá, myslí si, že je to to nejlepší a jediné správné řešení. Takže ať už ti zítra řekne cokoliv, nemyslí to vážně,“ řekla a rychle odjela, nechajíc mě s otázkami na jazyku.

Bylo pondělí. Ve všem už jsem měla naprosto jasno. Dneska si s Edwardem promluvím. To jeho vyhýbání mi začalo dělat starosti. Co když si přece jen něco v Alicině, nebo Jasperově mysli přečetl? Možná proto se mi vyhýbá, chce to nám oběma udělat snadnější. A co Alice myslela tím, že nemám brát vážně nic, co řekne? To se Edward nějak zbláznil, nebo co? Měla jsem mnoho otázek, a tak málo odpovědí. Nejvíce otázek jsem měla asi sama na sebe.

Jak moc jsem zamilovaná do Edwarda? A je tady vůbec nějaké měřítko, jak moc můžeme být do někoho zamilovaní? Vím vůbec, co je to láska, když je mi teprve osmnáct?

Bouchla jsem hlavou o sedadlo svého auta a povzdechla si. Cítila jsem se pořád trochu zmateně. Rozhodně nemám ve všem jasno. Vždyť já ani nevím, jaké to bude, až mu budu stát tváří v tvář. Do biologie celý týden nechodil, takže jsem neměla ani ponětí o tom, jak budu reagovat.

Dojela jsem na parkoviště a vylezla z auta. Edwardovo auto už tady bylo. Je ve škole, bezva.

Vzala jsem si ze skříňky učebnici na první hodinu a vydala se do třídy. Jak se zdálo, Edward se rozhodl opět plnit školní docházku, a tak už seděl v naší lavici. Usmála jsem se a došla k němu.

„Ahoj,“ řekla jsem mu vesele.

Pomalu se na mě otočil. Jeho výraz vypadal naprosto znuděně.

„Nazdar,“ odpověděl bezvýrazně a opět se otočil směrem k tabuli.

Ach, jaká vřelost. Ať už jsem chtěla nebo ne, mrzelo mě to. Co mu to sakra přelítlo přes nos a co to má společného se mnou? Asi jsem to měla čekat, když se mi celý týden vyhýbal. Teď už mi bylo jasné, že to nebylo tím, že mi chtěl dát prostor, jednoduše se mnou nechtěl mluvit. To zjištění mě píchlo u srdce a já pocítila podivnou prázdnotu.

Mlčky jsem si sedla do lavice a hleděla si svého. Bylo těžké předstírat, že tam Edward vedle mě nesedí, zvlášť když jsem jeho přítomnost naplno cítila. Chtěla jsem, aby to bylo jako předtím. Já jsem přišla, on mě nadšeně pozdravil, a pak jsme si povídali skoro celou hodinu.

Deset minut před koncem jsem to už nevydržela. Musela jsem vědět, co se děje. Edward neměl žádný důvod, aby se takhle choval a já chtěla zjistit, co za tím je.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho tiše.

Ani se na mě nepodíval.

„Ocenil bych, kdybys na mě nemluvila. Snažím se pochytit výklad profesora,“ řekl jako největší náfuka pod Sluncem a mně došlo, co Alice myslela tím, když mi říkala, ať nic, co mi řekne, neberu vážně.

Musím ho vyprovokovat k tomu, aby se mnou mluvil. Jo, to je super nápad.

„Jako kdybys to po desítkách let ve školní lavici potřeboval,“ řekla jsem sarkasticky.

„Můžeš s tím přestat?“ zeptal se mě Edward.

Podívala jsem se na něj a všimla si, že má ruce zatnuté v pěst. Buď mě má chuť zmlátit, anebo s něčím bojuje.

„S čím přesně mám přestat?“ zeptala jsem se ho.

Povzdechl si a opět mlčel. Jak se zdálo, byl víc odolný, než jsem čekala. Prostě se rozhodl mě ignorovat. Měla jsem chuť utéct někam pryč a pořádně se vybrečet. Všechno, co teď dělal, mě zraňovalo. Chtěla jsem zpátky toho Edwarda, který byl můj nejlepší přítel. Toho hodného, milého a přátelského Edwarda.

Zbytek hodiny jsem nějak protrpěla. Sotva zazvonilo, Edward se rychle zvedl a odešel pryč. Chvíli jsem tam ztuhle seděla, dokud mi nedošlo, že třída už se plní novými žáky. Opravdu jsem se snažila pořád si dokola opakovat to, co mi řekla Alice, ale čím víckrát jsem si to řekla, tím více nereálné se mi to zdálo.

Na obědě jsem si sedla ke stolu Cullenových. Ani jsem nebyla překvapená, že tam Edward nebyl. Co to se mnou hraje za hru? Seděla jsem vedle Alice, která se na mě zkoumavě dívala.

„O co jde?“ zeptala jsem se jí, když už mě tak pozorovala asi pět minut.

„Řekla jsem ti ať nic, co Edward udělá nebo řekne, nebereš vážně a ty vypadáš, jako kdyby ses měla každou chvíli rozbrečet,“ konstatovala a všichni u stolu na mě hodili takový ten soucitný pohled, který jsem nejvíc nesnášela.

„Díky, Alice,“ řekla jsem sarkasticky.

„Bello, promluv si s ním,“ naléhala na mě dál.

„Zkoušela jsem to, jasný? Řekl mi, ať ho nevyrušuju, když se snaží něco naučit,“ řekla jsem a složila si hlavu do dlaní. „O co tady vlastně jde? Proč se tak chová? Je to úplně jiný Edward, než jakého ho znám. Nemá žádný důvod vyhýbat se mi, nebo mě odhánět pryč. Já se vás přece nebojím, nevadí mi, že jste upíři, tak co ještě potřebuje slyšet?“

Nikdo z nich neodpověděl.

„Jo a to chování je pěkně trapný. Copak jsme v první třídě?“ dodala jsem ještě.

Vykoukla jsem z okna. Stál na parkovišti a pozoroval nás. O co mu sakra jde? Naštvaně jsem se zvedla a vyhodila jídlo z tácku do nejbližšího koše.

Šla jsem rychle na parkoviště. Pořád tam byl. Teď už si promluvíme. Nikam nepůjde, dokud mi nevysvětlí, co se za ten týden změnilo.

„O co ti jde?“ zakřičela jsem na něj už zdálky.

Pomalu se na mě otočil. Na tváři měl pořád ten znuděný výraz. Ach, jaké jsem měla nutkání dát mu pořádně do držky. Já vím, je zvláštní smýšlet takhle o někom, do koho jste zamilovaní, ale v této chvíli mi tak lezlo na nervy jeho povrchní chování, že bych udělala snad cokoliv.

„O nic mi nejde. Prostě už nechci být tvůj kamarád. To je to pro tebe tak těžké pochopit, že ne všichni tě musí úplně zbožňovat?“

První rána. Neviditelná dýka se mi zabodla do hrudníku. Nemyslí to vážně, z nějakého důvodu to hraje.

„Lžeš,“ řekla jsem mu.

„Nelžu, říkám ti pravdu. Už mě to nebaví. Nudím se,“ řekl. Pokud si vážně myslel, že je dobrý lhář, tak se spletl. Možná že bych mu to uvěřila, kdybych ho tak dobře neznala, ale já ho znala a tohle rozhodně nebylo něco, co by mi řekl normální Edward. Kdyby nebyl upír, myslela bych si, že je na drogách.

„Nic z toho nemyslíš vážně. Vím, že ti na mně záleží, sám jsi mi to řekl,“ řekla jsem mu přesvědčeně.

Jeho výraz se na chvíli změnil. Vypadalo to jako zaváhání. Pak se ale jeho výraz opět změnil na ten tvrdý, kterým mě obdařoval celý den.

„Myslím to vážně. Mrzí mě, že sis myslela, že něco z toho byla pravda. Potřebovala jsi utěšit, a tak jsem ti řekl to, co jsi chtěla slyšet, o nic víc nejde. Teď, když mě omluvíš, rád bych jel domů,“ řekl a šel ke svému autu.

Hypnotizovala jsem místo, kde ještě před chvílí stál, neschopná pohybu. Poznám, když lže. Teď nelhal. Žádná Alicina slova o tom, že nic z toho nemyslí vážně, už mi nepomohla. Jediné, na co jsem mohla myslet, bylo to, co mi před chvílí řekl.

Cítila jsem, jak se mi v hrudi otevírá obrovská zející rána. Někde tam bylo ještě před pár minutami moje srdce. Cítila jsem, že na povrch se dere první slza. Tak nějak jsem nebyla schopna ji tentokrát zastavit. Trhaně jsem se nadechla, a pak uronila další.

Začalo pršet. Vážně, to jako fakt vážně? Tohle přece není žádnej pitomej romantickej film. Tohle je realita, sakra.

„To je takový klišé,“ zařvala jsem na celé parkoviště.

Běžela jsem ke svému autu a rychle ho odemknula. Vlezla jsem dovnitř a trhaně dýchala. Věděla jsem, co by mělo následovat po tom. Srdceryvný pláč. To jsem nesměla v žádném případě dopustit.

„Dýchej, Bello, dýchej,“ řekla jsem si sama pro sebe a začala se nadechovat a vydechovat.

Slzy se pomalu přestaly množit v slzných kanálcích a knedlík v krku pomalu mizel. Tu neskutečnou bolest, co jsem cítila v hrudi, jsem ovšem nevyhnala. Pořád tam byla. Takhle se asi cítí někdo, kdo má zlomené srdce. Zvláštní, po rozchodu s Alexem jsem se takhle necítila.

Hystericky jsem se zasmála. Vždyť já s Edwardem ani nechodila, tak jak můžu mít zlomené srdce? To nedává smysl. Nikdo nemůže být tak moc zamilovaný, aniž by s tím dotyčným, alespoň chvíli chodil. Nebo snad ano? Nechtěla sem znát odpověď.

Chtěla jsem odjet domů a na všechno přestat myslet. Chtěla jsem klid. Chtěla jsem, aby tohle všechno byl jeden špatný sen a já se probudila.

Přijela bych do školy, Edward by se na mě usmíval a vyprávěl by mi o tom, co dělal o víkendu. Podnikli bychom něco zábavného odpoledne a rozloučili se objetím, které bych si, uznávám, užívala víc, než bych měla.

Tohle ale nebyl můj dokonalý sen. Byl to jeho pravý opak ve všech bodech. Byla to krutá realita, která mě rvala na kusy. Naštvaně jsem praštila do volantu. Jak se mnou tohle mohl udělat jediný kluk? Oprava, upír. Na to pojmenování jsme si ještě pořád zvykala.

Pokusila jsem se nastartovat auto, ale nic se nestalo. Ach ne. Ne zrovna dneska. Už tak je tenhle den úplně na nic.

„No tak,“ řekla jsem a zkusila to znovu.

Moje auto se ale asi rozhodlo stávkovat. Nenávidím zimu.

„Nesnáším tě,“ řekla jsem palubní desce, která mi samozřejmě nic neodpověděla.

Povzdechla jsem si a vylezla ven do deště. Zamkla jsem auto a vydala se směrem domů. Dneska jdu pěšky.

Už po pár krocích jsem pocítila zimu. Jak by taky ne. Ten kabát, co jsem měla na sobě, byl určen pouze pro parádu a ne, abych s ním opravdu chodila ven. Byl dobrý na takové to přebíhání mezi budovami, ale ne na vycházku.

Zuby mi drkotaly a vlasy jsem měla mokré čím dál tím víc. Bezva, než dorazím domů, budu zmrzlá na kost a vypadat jak vodní chaluha.

Uslyšela jsem za sebou auto. Ještě nikdy jsem tolik nikomu nezáviděla jízdu autem.

„Bello,“ ozval se známý hlas. Automaticky jsem se otočila. Na ten hlas totiž prostě nešlo nereagovat. Zvlášť když zněl jako ten starý dobrý Edward.

Dělá si ze mě srandu? Co tady sakra dělá? Nemohl prostě odjet domů a už se se mnou dneska znovu nepotkat?

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho.

„Nastup si do auta. Nachladíš se,“ řekl. Tak on se najednou stará? Jaká novinka.

„Myslela jsem, že ti na mně nezáleží,“ řekla jsem mu a šla dál.

Jel pomalým krokem vedle mě. Chvíli si rozmýšlel, co řekne.

„Lhal jsem. Promiň.“

Promiň? To je všechno, s čím přišel, promiň?

„Nevím, co jsem ti udělala, že se mi celý týden vyhýbáš a chováš se ke mně, jako ke kusu hadru,“ řekla jsem mu naštvaně.

„Jak už jsem řekl, moc mě mrzí, všechno, co jsem řekl a jak jsem se choval. Nebyla to pravda. Můžeš si prosím nastoupit do toho auta?“

Pocítila jsem příjemnou úlevu. Pořád mu na mně záleží.

„Proč ses tak choval?“ zeptala jsem se ho.

„To si radši nechám pro sebe,“ řekl a já opět pocítila vztek.

„Fajn, měj se,“ řekla jsem mu a rychle se rozešla.

Uslyšela jsem vypnutí motoru a jeho rychlé kroky. Chytil mě za ruku.

„Bello, počkej.“

Vyškubla jsem se mu a vzpurně se na něj podívala.

„O co tady jde, Edwarde? Jednu chvíli se chováš, jako kdyby ti na mně záleželo, v druhou chvíli zase ne. Když už si myslím, že jsme to urovnali, nechceš mi říct, proč ses tak choval. Nevadí mi, že jsi upír. Nechci, aby ses mi vyhýbal. Zraňuje mě, když se tak chováš.“

Jeho výraz se změnil.

„Vážně chceš vědět, o co tady jde?“ zeptal se mě.

„Jo,“ řekla jsem mu rázně.

„Nemáš tušení, jak těžké je pro mě být v tvé blízkosti a chovat se, jako že kamarádství je všechno, co chci. Když jsem ti řekl, že jsem upír, doufal jsem, že utečeš, že se mě budeš bát. Věděl bych tak, že u tebe nemám nejmenší šanci a nevrtala by mi hlavou ta zákeřná otázka, co kdyby. Jenomže ty jsi zareagovala úplně opačně. Věděl jsem, že pokud tě od sebe chci držet dál, musím se chovat jako největší hajzl. Doufal jsem, že tě to ode mě odradí. Ale i přesto jsi tady a stále se mnou mluvíš. Jsi ten nejúžasnější člověk na světě a neustále mi odpouštíš. To je asi jeden z důvodů, proč tě miluju.“

Přestal mluvit ve chvíli, kdy mu došlo, co řekl. Miluju tě. Ty dvě kouzelná slůvka, kterými vyjádříte ten nejkrásnější cit ze všech. Cítila jsem, že se mi po těle rozlévá pocit štěstí a čirého překvapení. On mě miluje. Ta velká zející rána, která se mi v hrudníku vytvořila sotva před patnácti minutami, teď pomalu mizela.

„A to je to, čemu jsem se snažil vyhnout,“ řekl a tím to všechno pokazil.

„Proč?“ zeptala jsem se prostě. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše. Všechny karty už byly vyloženy.

„Protože vím, že to není možné. My dva, spolu. Já si tě nezasloužím,“ řekl. Překvapeně jsem se na něj zadívala. Vážně to právě řekl? On si nezaslouží mě? Snad já si nezasloužím jeho, ne?

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se ho nevěřícně.

„Samozřejmě. Bello, ty máš naprosto čistou duši. Já jsem netvor,“ začal.

Nenechala jsem ho domluvit.

„Zmlkni,“ nařídila jsem mu a nadšeně ho políbila.

Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, bylo to, jako kdyby všechno zapadlo na správné místo. Na každou svou otázku jsem získala odpověď. Uvědomila jsem si všechno, co jsem si neuvědomila předtím. Cítila jsem, že jsem konečně udělala něco, co jsem měla udělat už hodně dávno. Hodně věcí by se tím zjednodušilo.

Bylo zvláštní, kolik věcí mi vysvětlil jeden jediný polibek s Edwardem. Všechno bylo v tu chvíli naprosto dokonalé. Všude kolem mě byly ohňostroje, nebo jsem to tak alespoň cítila. Taky jsem si byla naprosto jistá v tom, co k Edwardovi cítím.  Miluju ho, já ho vážně miluju.

Edward mi dal ruce kolem pasu a já mu svoje obmotala kolem krku. Bylo mi úplně jedno, že prší a že v tuhle chvíli už jsem asi celá promoklá. Bylo mi úplně jedno, že venku bylo kolem deseti stupňů. A úplně nejvíc jedno mi bylo, že stojíme uprostřed silnice a každou chvíli se na nás může vyřítit auto. Soustředila jsem se jenom na Edwarda a na náš dokonalý první polibek.

Nevím, jak se mi tahle kapitola povedla, podle mě je trochu slabší, ale snažila jsem se co nejvíce. Jak se vám líbil první polibek Edwarda a Belly? Není to moc uspěchané? Pomohl by mi jakýkoliv váš názor.

Chci taky moc poděkovat všem, co povídku pořád ještě čtou a komentují ji, moc mi to pomáhá. Díky.

Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 16. kapitola: