Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 17. kapitola

25.12.2011 (16:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2832×

To líbání s Edwardem v dešti bylo nádherné a romantické, bohužel ta chřipka, co u mě následovala potom, zas tak romantická nebyla. Trvala už tři dny a i přesto, že jediné, co jsem chtěla udělat, bylo jet do školy a přivítat Edwarda polibkem, musela jsem zůstat ležet v posteli a polykat léky.

Nedokážu popsat, jak moc jsem chtěla Edwarda vidět. Hrozně mi chyběl a to jsem se s ním neviděla pouze tři dny. Zajímalo mě, jak to s námi teď bude. Doufala jsem, že budeme spolu, protože v tuto chvíli se mi každá jiná možnost zdála příliš nereálná. Nemluvě o tom, že při představě, že bychom spolu nebyli, jsem pociťovala nepříjemný pocit prázdnoty. Ten ale zmizel ve chvíli, kdy jsme si vzpomněla na náš dokonalý polibek. Jeho rty třející se o mé, moje ruce zapletené v jeho dokonalých vlasech, jeho ruce přejíždějící mi po páteři.

Nemohla jsem se dočkat dne, kdy mi vysoká teplota sestoupí na normální a já ho budu moci vidět. To čekání bylo neúnosné. Nic mě nebavilo. Čtení knížek mě vůbec nezajímalo. Při mých oblíbených filmech jsem kontrolovala, kolik času ještě zbývá do konce. To všechno jenom proto, že každá moje myšlenka se ubírala k němu.

Ležela jsem v posteli a už potřetí četla tu stejnou stranu knížky, když někdo zaklepal na okno. Prvně jsem si myslela, že je to větev, ale když jsem spatřila lidskou ruku, trochu ve mně hrklo. Vzápětí mi ale došlo, že pokud je někdo schopný vyšplhat po zdi do druhého patra, tak je to upír. A nemohla jsem si představit jiného upíra, který by mě přijel navštívit.

Rychle jsem vyskočila z postele a málem se přizabila. Když jsem opět získala plnou rovnováhu, doběhla jsem k oknu a rychle ho otevřela. Vykoukla jsem ven, ale nikdo tam nebyl.

Tak jo, už mi vážně hrabe. Buď mám halucinace z té horečky, anebo z té samoty. Ve chvíli, kdy jsem na to pomyslela, něco kolem mě prosvištělo.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem leknutím, ale hned vzápětí jsem se rozjasnila.

„Edwarde,“ řekla jsem nadšeně a otočila se.

Ve vteřině byl u mě. Chtěl mě políbit, ale já ho včas zastavila. I přesto, že to bylo všechno, co jsem chtěla, nemohla jsem to dovolit. Jako nemocná jsem nevypadala zrovna přitažlivě a nechtěla jsem, aby to Edward dělal jenom proto, že si myslí, že musí, navíc bych na něj mohla přenést nějaké bacily a to bylo to poslední, co bych chtěla.

Edward si mé odmítnutí ale vyložil jinak, než měl, a odstoupil ode mě úplně pryč. Ach, jo. Teď si bude myslet, že s ním nic nechci mít.

„Rozmyslela sis to, chápu to,“ řekl a já viděla, že se mu na tváři tvoří zničený výraz.

Povzdechla jsem si a chytila ho za ruku. Uvědomila jsem si, že je dost studená, ale nevadilo mi to. Ne v tuhle chvíli, kdy jsem ho musela ujistit, že být s ním je jediné, co chci. V tuhle chvíli by nebylo na škodu, aby mi mohl číst myšlenky.

„Věř mi, políbit tě je všechno, po čem jsem toužila poslední tři dny, ale jsem nemocná. Vypadám hrozně a navíc bych tě mohla nakazit,“ řekla jsem mu a on se na mě zpříma podíval. Na tváři měl pobavený výraz. Dřív mě to štvalo, štvalo mě, když jsem ho takhle pobavila. Teď jsem ten výraz na jeho tváři milovala a líbilo se mi, že je to díky mně.

Než jsem mu v čemkoliv stačila zabránit, políbil mě. Ve chvíli, kdy se naše rty dotkly, zapomněla jsem na jakékoliv protesty. Ať jde ta chřipka někam. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a užívala si ten nádherný okamžik plnými doušky. Chtěla jsem, aby ta chvíle nikdy nepřestala. Bohužel jsem byla jen člověk a moje plíce brzy začaly prosit o vzduch. S povzdechem jsem naše rty rozpojila a nadechla se.

„Vypadáš nádherně a já nemůžu onemocnět,“ řekl mi Edward a dal mi pusu na čelo.

Jeho studené rty na mém rozpáleném čele, byly příjemná úleva. Bylo to jako chladivý balzám. Třeba mi díky tomu klesne teplota.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se ho, když jsem se trochu vzpamatovala z té euforie, kterou mi způsoboval každý jeho polibek.

„Tři dny jsi nebyla ve škole. Nevěděl jsem, co se děje. Myslel jsem si, že chceš být možná sama a promyslet si to, jenomže pak mi Alice řekla, že jsi nemocná. Přišel jsem co nejdřív. Musel jsem tě vidět,“ řekl a pohladil mě po tváři.

To mu to Alice nemohla říct dřív? Možná to nevěděla. Ale to by mi zavolala, ne? Možná mi taky chtěla dát prostor. Já ty upíry asi nepochopím.

„Chyběl jsi mi,“ řekla jsme mu a objala ho.

„Ty mně taky,“ řekl a políbil mě do vlasů.

Trochu se mi zamotala hlava. Přece jenom jsem měla chřipku a ta na mě opět udeřila. Edward mě pohotově zachytil ve chvíli, kdy si všiml mého nepatrného zakymácení.

„Promiň,“ řekl a pomohl mi do postele.

„Za co se omlouváš?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Jsi nemocná a já tě přiměl být na nohou,“ řekl.

A za války ve světě by se omlouvat nechtěl? Musím uznat, že to bylo neuvěřitelně roztomilé, ale nechtěla jsem, aby se mi omlouval za věci, za které nemohl.

„Bylo to moje vlastní rozhodnutí a spíš mi pověz, co ve škole,“ řekla jsme mu a poklepala na místo vedle sebe.

Edward se usmál a lehl si vedle mě. Automaticky jsem se k němu přivinula a položila mu hlavu na hruď. Jeho studená pokožka mi dělala dobře na moji horečku. Cítila jsem se mnohem líp. Pak mi ale došlo, že by mu to nemuselo být tak příjemné jako mně.

„Nevadí ti to?“ zeptala jsem se ho pohotově.

„Vážně se mě na to ptáš? Poslední věc, která by mi vadila, je tohle,“ řekl Edward a zasmál se.

„To je dobře, protože mám horečku a ty máš neskutečně příjemnou pokožku,“ řekla jsem mu a tím ho opět přiměla k zasmání.

„Jsem rád k službám,“ řekl a já se usmála.

I přesto, že jsme se spolu dali dohromady teprve před pár dny, zdálo se mi to naprosto správné a přirozené, jako kdybychom to takhle dělali už několik měsíců. Myslím, že to se dá považovat za velmi dobré znamení.

„Nechceš něco přinést?“ zeptal se mě Edward po chvilce.

„Ne, jen buď tady,“ řekla jsem mu a zavřela oči. Neměla jsem v plánu usnout, chtěla jsem si totiž užít každou naši společnou chvíli. Pouze jsem odpočívala v jeho náruči a cítila se skvěle.

„Přinesu ti čaj,“ řekl a opatrně mi položil hlavu na polštář.

Nesouhlasně jsem zamručela. Nechtěla jsem, aby někam odcházel, i když jen na pár minut. Kdo potřebuje pít, když má u sebe Edwarda? Moje vyprahlé hrdlo nesouhlasilo.

Edward byl zpátky za sotva pět minut. V rukách nesl tácek s konvicí a hrnkem. Vedle konvice ležely moje prášky.

Edward položil tácek na můj noční stolek a nalil mi čaj do hrnku. Nasypal si dva prášky z krabičky na ruku a podal mi je. Dala jsem si je do pusy a on mi podal i hrnek s čajem. Zapila jsem je a znovu se napila.

„Díky, ale nemusíš se o mě starat,“ řekla jsem mu, když jsem vypila celý hrnek.

„To je možná pravda, ale já chci,“ řekl Edward a usmál se.

Nejlepší přítel na světě, pomyslela jsem si v duchu a usmála se.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Edward a opět si lehl vedle mě. Opřela jsem se mu o hruď.

„Na to, jaké jsem měla štěstí, že jsem tehdy nastoupila do toho auta. Nebyly závody, co jsem potřebovala k tomu, abych se změnila k lepšímu. Potřebovala jsem tebe,“ řekla jsem a podívala se mu do tváře.

Usmál se a přitáhl si mě k polibku.

„Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsi tehdy do toho auta nastoupila. Nebýt tebe, pořád bych byl stejný jako před pár měsíci. Uzavřený, všechno by mi bylo jedno, pořád bych byl nepříjemný na svou rodinu. Změnila jsi mě,“ řekl a já se neubránila širokému úsměvu a pocitu štěstí.

Kdybych neměla chřipku, bylo by to dokonalé.

Ani nevím, kdy přesně se mi podařilo usnout, ale v Edwardově náruči to šlo nějak samo. Byla jsem tak ráda, že ho mám.

Když jsem se probrala, už byla tma. Stále jsem ležela v Edwardově náruči. Teplota mi už viditelně klesla, to jsem poznala i podle toho, jak jsem se cítila. Přece jenom, když několik hodin ležíte na upírovi, který je studený jak led, logicky se musíte ochladit.

Bylo mi o hodně lépe, ale myslím si, že to nebylo jenom tím, že Edward je tak studený. Jeho přítomnost mě prostě léčila. Stačilo mi jen pomyšlení na to, že bych s ním už brzy mohla jít do školy a hned mi bylo o něco lépe.

„Jsi vzhůru,“ řekl Edward, když jsem otevřela oči.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se ho ospale a zamžourala na budík.

„Asi čtyři hodiny,“ řekl Edward a usmál se.

„To jsi tady celou dobu vydržel?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„Já jsem tady rád. Jsi roztomilá, když spíš,“ řekl mi a uchechtl se.

„Co?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Mluvila jsi ze spaní,“ oznámil mi a ve mně hrklo.

„A co jsem říkala?“ zeptala jsem se ho trochu vystrašeně.

Bůhví, co jsem mu všechno řekla, když jsem spala. Snad nic, co by ho urazilo.

„Většinou jsi říkala moje jméno,“ řekl a já si oddechla.

„Musím říct, že je to docela příjemné pro mé ego. Je fajn vědět, že o tobě někdo sní,“ řekl Edward a tentokrát jsem se uchechtla já.

„Co?“ zeptal se mě tentokrát on.

„Děláš, jako kdybys nevěděl, že o tobě sní každá holka na škole. Vždyť čteš myšlenky,“ řekla jsem mu.

„Měl bych to upřesnit. Je fajn vědět, že o tobě sní někdo, koho miluješ,“ řekl Edward a já se samovolně usmála.

Tak moc ráda jsem od něj slyšela ty dvě dokonalá slůvka. Bylo to, jako kdyby pohladil mou duši. Nepamatuju si, že bych se takhle někdy předtím cítila.

Slovo láska získalo v Edwardově přítomnosti úplně nový význam. S ním to bylo prostě jiné. Lepší, světlejší, růžovější, víc emocionální a dělalo mi problém udržet mé srdce v normálním chodu pokaždé, když jsem ho viděla.

Byla jsem zamilovaná. Opravdu zamilovaná. Tohle nebylo nějaké puberťácké pobláznění. No dobře, ne tak velké, jako to bylo s Alexem. Tohle bylo něco víc. Opravdový ryzí cit.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a políbila ho.

Edward se usmál a pohladil mě po tváři. Možná, že jsme to brali rychle, ale na druhou stranu, jsme kamarádi už pěkně dlouhou dobu. A navíc, s tou pravou osobou prostě víte, kdy je správný čas, může to být týden, mohou to být tři dny, ale i tak víte, že milujete a že to chcete vykřičet do celého světa. Uznávám, ne do úplně celého. Nedokázala jsem si představit, jak se budou tvářit mí rodiče, až zjistí, že mám někoho nového. Svým způsobem mi to ale bylo jedno. Mohli by mi Edwarda tisíckrát neschválit a stejně bych s ním byla dál. Byl až příliš dokonalý na to, abych byla někdy schopna se s ním rozejít.

Nevěděla jsem o jediném klukovi ve Forks, který by přišel ke mně domů a staral se o mně, i přesto, že mám chřipku a vypadám hrozně. Podle Edwarda ne, ale jsem si jistá, že mi to řekl jenom proto, že je naprosto galantní.

„Už zase nad něčím usilovně přemýšlíš?“ zeptal se mě Edward.

„Hmmm,“ odpověděla jsem mu a zavřela oči.

„O čem?“ zeptal se mě.

Bylo vtipné, že mi nemohl číst myšlenky. Pro mě to byla jistá výhoda, byla jsem pro něj těžko předvídatelná. Nebyla jsem jako ostatní holky, u kterých věděl, co udělají pět minut dopředu předtím, než to vážně udělaly. Na druhou stranu, pokud se mě neustále bude ptát, na co myslím, asi se z toho zblázním.

„Jen mi připadá zvláštní, že se o mě staráš. Tohle by pro mě nikdo jiný neudělal,“ řekla jsem mu.

„Proč bych se o tebe nestaral? Jsem rád v tvé blízkosti a baví mě to, protože jsi to ty. Navíc ti to taky tak trochu dlužím, protože je i moje chyba, že jsi tu chřipku dostala, ale kvůli pocitu viny to nedělám, věř mi.“ Věřila jsem mu.

Dostala jsem hlad, koneckonců, moc jsem toho za ty tři dny nesnědla. Bylo mi špatně, a tak jsem jedla maximálně tak suchý chleba. Teď jsem ale poprvé za tři dny dostala chuť na něco pořádného. Na mysl mi hned skočil losos. Hezky na pánvičce, mňam.

Zvedla jsem se z postele a obula si pohodlné papuče, které bych v životě nikde jinde než doma nenosila. Byly miminkovsky růžové a měly tvar psa. Ale za pohodlnost bych jim dala deset bodů.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se mě Edward a zvedl se taky.

„Jdu si udělat něco k jídlu,“ oznámila jsem mu a šla ke dveřím.

Ve vteřině byl u mě a vzal mě do náruče. Můj první instinkt bylo okamžité bránění se, ale můj druhý instinkt mi napověděl, že proti upírovi stejně nic nezmůžu. Obmotala jsem Edwardovi ruce kolem krku a nechala se nést po schodech dolů. Trochu jsem ho litovala, přece jenom vážím víc, než nějaká princezna z pohádky.

Edward mě s úsměvem položil na gauč a zapnul televizi.

„Starám se o tebe já, takže vařit budu taky já,“ oznámil mi a svou superrychlostí zmizel.

O pár vteřin později jsem uslyšela otvírání dvířek od skříněk v kuchyni. Nedokázala jsem si ho představit u plotny. Přece jenom je to upír, který v životě nevařil.

„Co by sis přála?“ zavolal na mě.

Zvedla jsem se z pohovky a došla do kuchyně. Přece tady na sebe nebudeme volat, když jsme v jednom domě.

„Smaženého lososa, prosím,“ oznámila jsem mu s úsměvem a vyhoupla se na kuchyňskou linku.

„Jak si přeješ,“ řekl Edward a otevřel ledničku.

„Umíš vůbec vařit?“ zeptala jsem se ho se smíchem.

„Když máš celou věčnost a nikdy nespíš, naučíš se spoustu věcí,“ řekl a vyndal pánvičku z dolní skříňky. Pravda, že mě to nenapadlo. Blik, cvak, příjem, Bello.

Pozorovala jsem Edwarda, jak připravuje všechny potřebné ingredience. Bylo to docela zajímavé, hlavně ten jeho soustředěný výraz, když řezal maso lososa. Tvářil se při tom, jako kdyby na tom záležel něčí život. Tak nějak se asi tváři kuchaři, kteří připravují takovou tu rybu, která když se nepřipraví naprosto správně, je tak jedovatá, že člověka zabije.

Edward hodil plátek lososa na rozpálenou pánvičku s olejem. Vítězoslavně se na mě otočil s úsměvem na rtech.

„Dobrý, že?“ zeptal se mě a já vyprskla smíchy. Připomínal mi malého kluka, který zrovna postavil bábovičku. Ještě to řekl takovým vtipným hlasem. Bylo příliš těžké se nesmát.

Jeho výraz se změnil na trochu dotčený. To jsem nechtěla.

„Promiň, já to tak nemyslela. Jsi nejlepší kuchař na světě,“ řekla jsem mu a přitáhla si ho k polibku.

„Pokud je tohle tvůj způsob omluvy, tak to si nechám líbit,“ řekl Edward a políbil mě znovu.

Usmála jsem se. To v jeho přítomnosti dělám nějak často. Jenomže když jste zamilovaní, těžko můžete mít depresivní výrazy.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si někdo. Rychle jsem vzhlédla. Na prahu kuchyně stála moje matka a tvářila se, jako kdyby chtěla vysvětlení.

Rychle jsem seskočila z kuchyňské linky a Edwarda, ať už jsem chtěla nebo ne, odstrčila. To mi ještě scházelo. Nejhorší způsob, jak oznámit svým rodičům, že s někým chodíte, je ten, aby vás přistihli s vaším novým přítelem, jak se s ním líbáte v jejich kuchyni.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem pohotově.

„Dobrý den, paní Swanová,“ řekl Edward a nahodil úsměv.

„Mami, pamatuješ si Edwarda Cullena,“ řekla jsem.

„Jistě, byl tady na vánočním večírku,“ řekla mamka a usmála se.

„No, Edward se zastavil a dělá mi večeři,“ řekla jsem.

„To je skvělé, ale já už to dodělám,“ řekla mamka a vešla do kuchyně.

Měla jsem chuť praštit s něčím do zdi. Ne, určitě to nebyla ona. Na její obranu musím přiznat, že bych se asi zachovala stejně, kdybych svou dceru našla, jak se v mojí kuchyni líbá s klukem, kterého skoro neznám.

„Dobře, paní Swanová,“ řekl Edward. Vždy slušný. V tuhle chvíli jsem spíš chtěla, aby tady tvrdohlavě zůstal.

Dal mi pusu na tvář a šel pryč.

„Uvidíme se, Bello. Nashledanou, paní Swanová,“ řekl ještě, než odešel úplně.

Jenom mně bylo jasné, že až se po večeři vrátím do pokoje, bude tam na mě čekat s otevřenou náručí.

Pořád se vám to nezdá moc uspěchané? Doufám, že ne. Snažila jsem se, aby tato kapitola byla taková oddechová a víc ukázala vztah Edwarda a Belly. Snad se mi to povedlo.

Všem chci poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Udělaly mi obrovskou radost. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 17. kapitola: