Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 6. kapitola

19.04.2010 (11:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4129×

Bella:

„A co znamená ta mořská panna?“ ptal se a zvědavost v jeho hlase nemohl popřít.

Věděla jsem, že k tomuhle dojde, ale naštěstí pro mě, už jsem nemusela odpovídat. „Tohle byla šestá otázka,“ zeširoka jsem se usmála.

Zhluboka si povzdychl.

„Proč mi nechceš říct, v co se měníš?“ zeptal se a mě se zdálo, jako bych slyšela v jeho hlase bolest… Nebo se mi to jen zdálo?

Upřela jsem pohled na barevnou mušličku, která ležela kousek ode mě. Přemýšlela jsem nad odpovědí, když v tom mi to došlo. Chci mu to říct?

Bylo to proti všem pravidlům, ale odpověď byla ano…

Ano! Já jsem mu to chtěla říct! Víc než cokoliv jiného, jsem si přála, aby o mě věděl vše. A naopak jsem zase chtěla vědět všechny detaily z jeho života…

Ale nemohla jsem! I když mi Annalia říkala, abych se řídila svým srdcem, já nedokážu jen tak zradit čest mé rodiny! Moji rodiče pro mě byli vzor. Oni si vždycky drželi upíry daleko od těla. Upíři pro ně byli hlavní nepřátelé. A já jsem se k Edwardovi nemohla připoutat ještě těsněji… I když by si to mé srdce nejspíš přálo. Slyšela jsem, jak buší ohromnou rychlostí vždycky, když se na něj jen podívám. Snaží se dostat až k němu, aby ho on mohl vlastnit… Slyšela jsem to a to znamená, že to musí slyšet i on.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Edward se na mě pořád dívá a napjatě čeká na odpověď.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem téměř neslyšně, ale jeho uši to musely postřehnout, protože se jeho obličej stáhnul do bolestné grimasy.

Tohle jsem neměla říkat! Neměla jsem říkat nic, kvůli čemu by byl nešťastný, protože to potom bolelo i mě.

„Chtěla bych!“ vyhrkla jsem rychle, abych opět mohla spatřit třeba i jen malý náznak jeho překrásného úsměvu.

Pokusil se o něj, ale nebylo to ono. Rty se sice pousmály, ale o jeho očích se to říct nedalo.

„Nemrač se, takhle se mi nelíbíš,“ prohlásila jsem vesele, jakoby nic.

Ovšem jeho reakce už jakoby nic nebyla. „A já se ti někdy líbím?“ zvedl zvědavě obočí.

„No – víš, sa-samozřejmě, že ti to jinak sluší… Jako bys to nevěděl.“ Snažila jsem se o ležérní tón, ale moc se mi to nedařilo. Nevěděla jsem, kam s pohledem a tak jsem prostě jako největší pako pozorovala malý lísteček, který se pohyboval v souladu s lehkým větříčkem.

Držel se při zemi, ale najednou, zničehonic, se vítr zesílil, on vzlétnul do vzduchu a přistál Edwardovi ve vlasech.

Dívala jsem se na něj a nějak jsem nedokázala najít sílu k tom, abych od něj pohled odtrhla.

I on mě se zájmem pozoroval. „Ale já se tě na tohle neptal,“ řekl s úsměvem.

„To je stejně jedno, protože už jsi vyčerpal dnešní otázky,“ řekla jsem triumfálně, protože jsem se vyhnula další trapné odpovědi.

„A nechceš mi dát nový příděl? Víš, přece jenom jich nebylo moc a já bych řekl, že bys jich ještě pár vydržela,“ nasadil výraz prosícího psa. Bylo skoro nemožné neodkývat mu jeho prosbu. Protože teď bych nejspíš souhlasila i s vraždou, ale část mého odhodlání se drala na povrch a já jsem za to byla vděčná.

„Myslím, že nevydržela. Snad někdy příště,“ řekla jsem.

„Beru tě za slovo.“

„V čem konkrétně?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jakou část věty tím myslel.

„No, řekla jsi někdy příště. To znamená, že buď máš v plánu tady na ostrově zůstat, anebo se sem alespoň ještě někdy vrátit.“ Vypadalo to, že se mu ta představa líbí. A proti mé vůli… líbila se i mně.

Jenomže jsem se tímhle dostala opět do trapné situace. No, ovšem moje tělo to vyřešilo za mě. Můj obličej nabral sytě červený odstín a jsem si jistá, že i když už byla téměř tma, on to viděl, protože jsem zahlédla, jak se mu jeho koutky pozvedly do zamyšleného úsměvu.

„Odpověz mi prosím alespoň na jednu poslední otázku,“ zašeptal. Podívala jsem se na něj. Vypadal tak – mile a neškodně a… krásně.

Sklopila jsem hlavu a s povzdechem jsem přikývla. Tenhle boj bych stejně nevyhrála.

Cítila jsem, jak se vítězně usmál. „Co tě přimělo k tomu se sem vrátit?“

Tak teď mě dostal. Už se na něco podobného ptal, ovšem tehdy to byla jen neškodná otázka: ‚Proč jsi se vrátila?‘. Na tu bylo jednoduché odpovědět, ale když se mě ptal na toto…

Kdybych mu pověděla pravdu s tou hvězdou, myslel by si, že jsem blázen. A kdybych mu řekla, že mě ve snu navštívila Annalia, prozradila bych mu, kdo jsem.

Tohle byla zamotaná situace a já jsem si s ní neuměla poradit.

„Nevím. Už jsem ti to říkala. Byl to prostě popud…“ řekla jsem opatrně a jako už tolikrát za dnešní večer – upřela jsem pohled na ty mušličky.

„Popud, který tě dovedl až sem?“ zeptal se sarkasticky.

„Jo…“

Jeho reakce mě překvapila. Místo zarytého mlčení, které jsem očekávala se ozval jeho tichý smích.

Zvedla jsem oči a nechápavě jsem se na něj podívala. „Co je?“

„Nic…“ zasmál se. „Já jen – přijde mi to trochu legrační… Víš, dalo by se říct, že i mě chytil takový momentální popud. A když jsem ho následoval, došel jsem až sem na pláž, kde jsem našel ten tvůj náramek… No a o pár dní později ses pro něj vrátila.“ Jeho hlas mezitím opět zvážněl.

„Takže ty jsi věděl, že je můj?“

„No…“ Teď pro změnu chyběla slova jemu. „Vlastně. Čí by jinak byl? Tenhle ostrov je opuštěný, nikdo tady nikdy nebyl… Až na tebe,“ podíval se mi při posledním slově do očí a já už jsem svůj pohled opět nedokázala odtrhnout.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 6. kapitola: