Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto přátelstí - 3. kapitola

15.11.2010 (17:45) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1128×

3. kapitola

(pohled Bella)

Moje kuře si oba dva vychvalovali. Trochu mě překvapilo, že to chutnalo i Jakeovi s tím jeho věčně mlsným jazykem, ale musím přiznat, že jsem byla ráda, že jim to chutnalo. Já to říct nemohla, protože já kuře nejím.

S Jakem jsme sklidili ze stolu, umyli a utřeli nádobí. Během těchto prací se stalo něco, co bych ráda vrátila zpět.

Jake umýval nádobí a já utírala. Když jsem držela jeden talíř v ruce, Jake si mě začal dobírat: „A to ti ten talíř nevyklouzne?“

„Představ si, že ne. Ale pořád nechápu, jak to, že ty ses pořád neutopil v tom umyvadle,“ vrátila jsem mu to. Jenže Jake po mně začal cákat vodu, takže jsem uklouzla a rozbila ten slavný talíř. Ale aby toho nebylo málo, tak jsem ještě vzala Jaka s sebou na zem. No, myslím, že přesnější by bylo, kdybych řekla, že jsem ho strhla na mě. Au.

Jake se začal smát jak blbej, když viděl ten talíř, kterému předurčil, že se rozbije. Zvedl se a pokračoval v umývání a vůbec se o mě nezajímal, jestli jsem se už zvedla. A já se zvednout nemohla, protože jak mi Jacob spadl na ruku, asi mi ji naštípl. Pokud teda nezlomil. A kvůli té ohromné bolesti jsem se nemohla zvednout.

Stále jsem jen seděla na té pitomé zemi a sledovala Jaka, jestli si mě už všimne. Nevšiml. „Jaku!“ zavolala jsem na něj.

„No?“ zeptal se mě, jako by byl úplně retardovaný.

„Pomůžeš mi, prosím.“ Otočil se na mě a koukal na mě jako na vola.

„Co děláš pořád dole? Tam toho nádobí utřeš vážně hodně.“ On je vážně dneska nějak mimo. Jestli je s Ness nedám hnedka dohromady, tak se asi zblázní. Teda pokud to bylo kvůli lásce k Ness.

„Nemůžu se zvednout, proč bych tě jinak prosila o pomoc?“ zeptala jsem se ho vyčítavým tónem a přidala pohled já ti to říkala.

„A jo. A to jsi nemohla říct dřív?“ Popadl moji poraněnou ruku a já vypískla tak moc, že se mi z toho zatočila hlava.

Po mém mistrovském pěveckém výkonu přiběhl táta s pistolí v ruce. „Vzdejte se nebo střelím.“ Nikdo se neozval, a tak vystřelil z otevřeného okna. Venku zavil pes. Podíval se na mě pohledem alá já jsem to dokázal.

„Tati, asi mám zlomenou ruku. Odvezeš mě do nemocnice?“ zeptala jsem se, ale nebyla jsem si jistá, jestli oni nepotřebují taky vyšetřit.

„Dobře, ale musíme jít pěšky, jinak by nás mohli vystopovat marťani.“ Co se to s nimi stalo? Že by z toho kuřete? Ne, bylo přesně podle receptu. Nebo jsem něco udělala špatně?

„Dobře, tati, ale já bych raději jela autem. Budeme tam dřív a ty se pak budeš moci dívat na baseball.“

„Oni dneska hrajou baseball?“ zeptal se. Jako by to nebylo samozřejmostí.

„Jo. A navíc dneska hrají extraligu.“ Pozorovala jsem jeho zděšený výraz. Já věděla, že když přijde na řadu baseball, tak ho taťka musí vidět.

„Dobře, pojedeme autem, ale musíme si dát pozor na ty zrádný mimoně.“ Otočil se o 180°, ale zakopl o knížku Jak na mimozemšťany a svalil se na zem. Nevstal, jak jsem čekala, ale plazil se dál. Když byl u dveří, zařval ještě na Jakea, ať vezme klíče a už byl pryč.

Podívala jsem se na Jakea, ale ten následoval tátu s klíči v zubech. Povzdechla jsem si a zamkla dům.

U doktora to nebylo o nic lepší.

Stále byli přikrčení k zemi a koukali na okno vraždícím pohledem.

Doktor Cullen mi dal ruku do sádry, protože to přece jen bylo zlomené. Když skončil se svou prací, zeptal se mě ještě, jestli by je neměl poslat na psychiatrii. S poděkováním jsem odmítla. Mou zdravou rukou jsem je vyhnala z nemocnice a dokonce jsem je musela i připásat v autě. Připadala jsem si jako matka dvou neschopných synů. Dokonce jsem musela i řídit. Táta se odmítal dotknout volantu.

Když jsem s menšími problémy zaparkovala, hned vystřelili z auta a pelášili do Jakeovy dílny. Nechala jsem to bez jediného komentáře.

Doma bylo všechno, jak jsme to opustili. Smetla jsem ten rozbitý talíř a šla se připravit na kutě.

Už jsem si umyla hlavu, osprchovala se a oholila nohy, když se ozval nesnesitelný rachot. Znělo to jako vrtačka, ale bylo to hodně blízko. Vyběhla jsem z domu jen v noční košili, a co jsem neviděla.

Táta s Jakem lezli po domě a přivrtávali tam různé plechy. Snažila jsem se na ně řvát, co to dělají, ale zvuk vrtačky byl moc nahlas. Ještě štěstí, že všichni v naší ulici byli na prázdninách.

Vrátila jsem se domů a vzala si s sebou prázdnou plechovku od piva. Když jsem si našla skvělé místo, odkud bych mohla házet, napřáhla jsem se a hodila ji po tátovi. Trefa…

Otočil se na mě s nechápavým výrazem. „Tati, co to děláte?“ zeptala jsem se.

„Snažíme se obránit dům proti mimozemšťanům,“ řekl a vítězně se usmál.

„Ale tati, už dávají baseball a ty ho neuvidíš,“ použila jsem na něj svou největší páku.

„Pane Bože, a to jsi mi to nemohla říct dřív? To jsou dneska lidi.“ Začal slézat po žebříku a Jake se k němu chtěl přidat, ale táta ho okřikl: „Ne, ty to dodělej. Co kdyby zaútočili mimoni?“

Jake se tedy vrátil ke své předešlé práci, ale než začal vrtat, jsem na něj promluvila. „Jaku, Nessie je na ICQ, nemáš chuť si s ní popovídat?“ Tentokrát jsem použila na Jakea svou největší páku. Ness.

„Uaaa…“ zakřičel Jake, když spadl ze žebříku. Rychle si ale stoupl a vběhl do domu. Smutně jsem se podívala na jejich dílo a povzdechla si. Tak tohle budu muset zítra sundávat.

Otočila jsem se od jejich výtvoru a odkráčela domů. Když jsem přešla práh domu a zavírala dveře, raději jsem i zamkla, kdyby náhodou chtěli pokračovat.

Jak jsem předpokládala, táta seděl v křesle s plechovkou piva v ruce a napjatě sledoval zápas. Občas vykřikl, když dal jeho tým gól.

Jake naopak seděl s fasádou úžasu na tváři a dopisoval si přitom s Ness. Jen jsem doufala, že jí nenapíše nějakou blbost, které by pak litoval. Nechala jsem je oba se svými miláčky a sama jsem se odebrala ke svému.

Zachumlala jsem se v peřinách a vzala si nějakou knihu, která se mi zrovna válela na nočním stolku. K mému úžasu to byl Eragon. Ani jsem nevěděla, že knížku s tímto názvem máme, ale stejně jsem se ponořila do děje.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě tento děj tak pohltí. Naprosto mě uchvátil vztah mezi Eragonem a Safirou. Určitě bych četla dál, nebýt velmi hlasitého chrápání, které se ozývalo z obýváku.

S hrůzou jsem odložila knihu, kde se právě Eragon seznámil s Murtagem. Nevím co, ale něco mě k Murtagovi táhlo.

Seběhla jsem schody a přede mnou se objevil neuvěřitelný pohled. Táta usnul u televize a polil se pivem, které ještě zůstalo v plechovce.

Jake usnul u notebooku, ze kterého se stále ozývalo oou. Tím pádem nová zpráva. Ness se ptala Jakea, jestli tu je. A stále dokola. Napsala jsem jí, že Jake už usnul, a taky jsem jí popřála dobrou noc. Vypnula jsem notebook a Jakeovi jsem ustlala na madraci, kterou jsem mu vyndala z postele a zaparkovala na zemi v kuchyni. S menší námahou jsem ho dostala na madračku a přesunula jsem se k našemu „polulanému“ tatínkovi. S ním jsem to měla lehčí, protože on už byl na gauči, takže jsem se s ním nemusela nikam tahat.

Po tomto „menším“ neplánovaném odtahovém zákusku jsem se už na další kapitolku Eragona necítila. Zalezla jsem do postele a nechala se unášet svými sny. Nerada to přiznávám, ale většina se týkala Murtaga. Teda Murtaga, jak jsem si ho představovala já.

2. kapitola

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto přátelstí - 3. kapitola: