Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto přátelství - 4. kapitola

12.01.2011 (07:45) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1063×

4. kapitola

(pohled Jacob)

Vzbudil jsem se na matraci, která se nějakým zázrakem objevila v kuchyni. Vypotácel jsem se z peřiny a stále rozespalý došel do koupelny, kde jsem provedl ranní hygienu.

Sice to bylo mnohem obtížnější než jindy, protože jsem se pořád nějak motal, ale nakonec jsem to nějak ve zdraví přežil. Naštěstí.

Když jsem došel do kuchyně, měl jsem přímý pohled na matraci a začal jsem přemýšlet, jak se tu vlastně vzala. Stále jsem se hrabal ve vzpomínkách, ale vůbec jsem si nemohl vzpomenout na věci, které se děly včera. Pouze pár útržků, které nedávaly absolutně žádný smysl.

Mimozemšťani. To bylo jediné, na co jsem si pořádně vzpomněl, ale absolutně nic mi to neříkalo.

Mimozemšťany jsem nechal mimozemšťanama a začal jsem přemýšlet, co bych si tak dal na snídani. Otevřel jsem ledničku a popadl flašku s mlékem, kterou jsem odšrouboval a mlékem zalil předem připravené müsly.

Zabořil jsem do nich lžíci a strčil si ji do pusy. Polykal jsem druhou přecpanou lžíci, když jsem se podíval na hodiny a začal se dusit. Toto nebyla snídaně, ale předvečeře. Spal jsem skoro celý den!

Po tomto zjištění jsem se šel podívat ven, protože tam podle lístku, který ležel na stole, měla být má drahá sestra.

Když jsem došel před dům a nikde Bellu neviděl, podíval jsem se do nebe po těch mimozemšťanech a Bellu tam vážně viděl. Lezla po žebříku a něco odvrtávala akušou. „Co to tam děláš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Jé, ospalec se nám probral. Táta pořád spí?“ zeptala se, ale moji otázku ignorovala.

„Asi jo. A co to tam děláš?“ nenechal jsem svou otázku nezodpovězenou a probodával ji zvědavým pohledem.

„Tak jo, no,“ zašklebila se na mě. „Sundávám plechy, které jste na dům přivrtali kvůli mimozemšťanům.“ Aha. Proto ti mimozemšťani v mé hlavě. Stále jsem tak koukal, jak ty plechy sundává, když mi došlo, že jsem je tam vlastně přidělal já s tátou.

„Nechceš pomoct?“ zeptal jsem se náhle, když odvrtávala poslední plech.

„Představ si, že ne, ale můžeš chytat,“ řekla a hodila po mně poslední plech, který dopadl metr ode mě.

Slezla po žebříku dolů a setřela si pot z čela. „Uf, jestli to uděláte znova, tak si to budete sundávat sami.“ Kmital jsem pohledem mezi Bellou a hromadou plechů, které asi sundávala z domu.

„Tohle všechno,“ ukázal jsem na hromadu plechů, „jsi sundala z našeho baráku?“ Nevěřil jsem vlastím očím.

„Jo. Tohle všechno jste včera večer - asi za patnáct minut - přidělali kvůli těm mimozemšťanům,“ řekla trochu naštvaně Bella.

„Wow.“ To bylo všechno, co jsem na to dokázal říct. My, jen já a táta jsme za patnáct minut obrnili celej barák plechem?

„Odvezeš to aspoň do sběru?“ zeptala se mě Bella a tím mě probudila z transu.

„Cože?“ Nějak mi to poslední dobou pomalu pálí.

„Ty plechy, které jsem dneska oddělala, bys mohl zítra zavést do sběru. Co na to říkáš?“ zopakovala mi.

„Hmm…,“ řekl jsem a myšlenkami byl v La Push, kde jsem se zabýval mnohem zajímavějšími věcmi, než jsou plechy.

„… A cestou zpátky se můžeš stavit v La Push.“ Tak tohle už jsem slyšel a naložil plechy na korbu náklaďáčku. Chystal jsem se už odjet, když mě Bella popadla za ruku. „Děláš si srandu? Pojedeš až zítra,“ řekla a vzala mi klíče od náklaďáčku.

Smutně jsem vylezl z náklaďáčku a s Bellou v patách jsem došel do domu, kde se válel Charlie. „Tak a i druhej ospalec se nám probudil. Jak se ti spalo?“ zeptala se Bella a se založenýma rukama čekala na tátovu odpověď.

„Spalo se mi dobře. Asi jsem ale spal hodně tvrdě, protože se mi vymazalo všechno, co se včera stalo,“ řekl táta a dál se věnoval baseballu.

„Tak takovej spánek bych chtěla taky,“ zamumlá si Bella a odpochoduje do špajzu. „Co chcete k večeři?“ zařve tak, aby to slyšel i Charlie v obýváku.

„Smažený vajíčka s kukuřicí a paprikou,“ nadiktoval jsem jí svoji večeři a šel si sednout k tátovi, ale Bella mě zastavila.

„Ne tak rychle. Pokud chceš to, co jsi mi nadiktoval, tak si to můžeš jít udělat sám. Já nejsem žádná vaše služka a smažený vajíčka nejsou zase tak těžký, abys je nezvládl,“ řekla Bella a se slabým náznakem zuřivosti popadla jablko a vyběhla schody. Nechtěl jsem ji popudit znovu, tak jsem raději pelášil do kuchyně si něco ukuchtit a začal vzpomínat, jak ta Bella ty vajíčka dělala.

„Rozklepla vajíčko a pak tam dala papriku a kukuřici, nebo prvně kukuřici a papriku a až pak vajíčko?“ Přemýšlel jsem už asi půl hodiny, ale stále jsem nenašel dost odvahy, abych si to udělal.

„Když někdo vymyslel polívku v sáčku, to nemohli rovnou vymyslet smažený vajíčka v sáčku?“ kňoural jsem a popadl telefon. Vytočil jsem známé číslo – po La Push nejčastější místo, kam volám. Po třetím pípnutí to někdo zvedl. „Dobrý večer. Co si dáte?“ ozval se z telefonu hlas Johnyho.

„Ahoj, tady Jacob. Chtěl bych si objednat tři sýrové pizzy s hromadou česneku,“ oznámil jsem mu objednávku, kterou jsem si už několik let u nich dával.

„Čau, Jakeu, Bella ti zase odmítla udělat večeři?“ zeptal se a já slyšel, jak se směje.

„Že se vůbec ptáš.“ Protočil jsem oči a dál se věnoval mé objednávce. „Takže kdy mi je sem hodíš?“ zeptal jsem se a musel jsem se usmát, když mi zakručelo v žaludku.

„Bude ti stačit za dvacet minut? Sice slyším tvůj naříkající žaludek až sem, ale snad to ještě chvilku přežiješ.“

„Jo, to bych měl přežít. Tak ahoj,“ rozloučil jsem se s ním, položil sluchátko a vzhlédl do stále rozzuřenějšího obličeje mé drahé sestry.

„J-já… No, já,“ neodkázal jsem ze sebe vydat ani hlásku při pohledu na rozzuřenou Bellu.

„Co ty? Ani uvařit si neumíš!“ křičela, že i táta vypl televizi a sledoval nás.

„Tak nevím, jak se dělají smažená vajíčka. No a co! Svět se přece nezblázní a chleba nebude levnější,“ rozkřičel jsem se na ni a vydupal schody, kde jsem zabočil do svého pokoje.

Snažil jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo s tím křikem, který byl dole. Bella asi zjistila, že jsem rozbil čtyři vajíčka, když jsem přemýšlel, jak je usmažit.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem se šel osprchovat a uklidnila mě až příjemně teplá voda. Mezitím dorazila moje pizza a já ji spořádal.

S lepší náladou jsem se posadil nad knížku a začal číst. Měl jsem smůlu, když ta kniha, kterou jsem popadl, byla Slovník spisovné angličtiny, ale i tak jsem se do té bichle začetl.

Přečet jsem dvojstránku a otočil list. Přečetl jsem první slovo na třetí stránce a uvědomil jsem si, že už si nepamatuju ani slovo z předchozích stran, a tak jsem otočil zpět. Znovu jsem si přečetl tu dvojstránku a otočil a zase jsem si nepamatoval absolutně nic.

Tentokrát jsem to znovu nezkoušel a knížku pustil na zem. Zhasnul jsem lampičku a pořádně se zavrtal do peřiny a doufal, že se mi nebude zdát o té blbé knížce.

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto přátelství - 4. kapitola: