Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 17. Kapitola

27.12.2009 (18:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3443×

17. Kapitola – To si snad dělá srandu!

Ležela jsme v posteli. Na tváři mě šimraly paprsky ranního slunce a k dobré náladě mi ještě dopomohlo to, že jsme ležela v náručí mého anděla. Líně jsme se převalila na záda a protáhla jsme se jako kočka a bych uvolnila ztuhlé a bolavé svaly. V některých kloubech mi až bolestně zapraskalo, ale nebylo to nic hrozného. Svalila jsem se potom zpátky do peřin a přitulila jsme se k Edwardovu nehybnému tělu.

„Bylo to dokonalé.“ Zašeptala jsme mu do ucha a čekala jsme stejnou odpověď, ale on z úst nevypustil ani hlásku. Zvedla jsme se na loktu a podívala jsme na Edwardův nehybný obličej. Čelist měl pevně zatnutou a oči upíral na bílý strop.

„Co se děje? Proč jsi naštvaný?“ zeptala jsem se zkroušeně a svezla jsem se zpátky do peřin. „To jsem byla až tak špatná? To mě mrzí, já se vážně sna-“ utnul mě v půli věty svým výbuchem vzteku.

„To si děláš legraci! Bello to já jsem všechno zkazil. Podívej se na sebe! Vypadáš jak po autonehodě a bůh ví, co jsem ti udělal s kolenem. Chceš ještě další důvod, proč bych měl být naštvaný?“ zakřičel na mě, až jsem sebou trhla, div jsem nespadla z postele, ale Edward mě bleskově v čas zachytil.

„Co to tady říkáš! Co tím vůbec myslíš? Já jsem si náhodou užila a moc mi to lí-“

„Neříkej to slovo, líbilo, když víš, že to není pravda. Vždyť se na sebe podívej!“ zahřměl znovu a já jsem tedy uposlechla rozkazu. Sklopila jsme pohled na své tělo a vykulila jsem oči. Moji kůži zdobily podlitiny neidentifikovatelných tvarů. Táhly se od ramen přes hrudní koš až ke stehnům. Všechny byly rudé, ale některé už nabývaly fialových odstínu.

Dotkla jsme se jedné z nich, abych se ujistila, že se mi nezdají. Inkriminované místo jakoby propuklo v požár. Ten malý kousíček kůže mě začal pálit a nepříjemně mi v něm začalo tepat. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jak mohly, ty modřiny vzniknou.

„Jak?“ zeptala jsme se jednoduše, ale Edward pochopil a ihned mi poskytl názornou ukázku. Přiložil svou štíhlou dlaň na jednu z výrazných podlitin na mém hrudníku a ta přesně obkreslila tvar jeho mohutné dlaně. Jeho ruka mě příjemně chladila, ale to jsem nevnímala. Snažila jsem si vybavit moment, kdy mi takhle mohl “ublížit“. Kdy bylo jeho laskání a doteky příliš hrubé ale všechno se mi vybavovalo jenom v mlžném oparu vášně a touhy.

„Ale-“ zase jsem byla násilím přerušena. Už mě to přestávalo bavit.

„Žádné ale neexistuje! Chápeš? Já ti ublížil a to jsem nechtěl a nikdy už to neudělám!“ prohlásil razantně. Pro obyčejného člověka by to znamenalo, že si dá větší pozor, ale Edward nebyl obyčejný.

„Ty už se mnou nebudeš spát.“ Nebyla to otázka ale konstatování. I tak se mi dostalo odpovědi.

„Ne… ty víš, že to tak bude nejlepší.“ řekl mi a konečky prstů mi přejel po tváři. Rozzuřeně jsme odstrčila jeho ruku.

„To teda není nejlepší! Já to chci a ty o mě prostě nestojíš!“ zakřičela jsem na něj. Omotala jsem kolem sebe peřinu a noha ne noha jsem vyskočila z postele a rozběhla jsem se, musím připomenout velice podivným způsobem ke koupelně. Posadila jsem se na okraj stále plné vany a svěsila jsem hlavu. Tohle bylo teda hrozné, musela jsme si přiznat v duchu.

„Opatrně jsem se postavila na nohy zatím, co jsem se přidržovala vany a nechala jsem peřinu sklouznout ke kotníkům. Dívala jsme se na sebe ve velkém nástěnném zrcadle a kontrolovala jsme stav mého těla. Modřiny to nic nebylo. Všechny byly sice nehezky červené a některé už dozrávaly do fialova, ale nebylo to pro mě nic neznámého. Ve svém životě jsme jich měla tolik, že už to ani neřeším, ale modlila jsem se, abych neměla nic zlomené. To by byl Edward ještě horší.

Ale k mé velké úlevě jsme neměla zlomenou ani naraženou jedinou kost v těle. Jenom koleno nepříjemně pálilo. Sundala jsme si ortézu, tuším, že se to tak jmenovala a podívala jsem se na sytě fialové koleno. Zlehka jsme se ho dotkla a hned jsem taky ruku stáhla. V koleně mi nepříjemně cuklo a podruhé už jsme se ho ani nezkoušela dotknout.

Ještě chvilku jsme se prohlížela v zrcadle a přemýšlela jsem co si na sebe obléct, abych zakryla tu spoušť, ale nic mě nenapadalo. S hlubokým povzdechem jsem se vydala k vaně a začala jsem vypouštět vodu. Seděla jsme na jejím okraji a sledovala jsem, jak se u odtoku vody tvoří malé vodní výry. Připadalo mi to divné. Odtrhly jsme pohled od studené hlady rozvířené jen několika vlnkami a šla jsem si odpustit vodu do sprchového koutu.

Zbavená všech sponek a náušnic jsem si stoupla pod proud vody. Jenom tak jsme tam stála a nehýbala jsme se. Nechala jsem si vodu téct do očí, ani jsem nemrkla. Jenom jsme tupě zírala na vzor kachliček na stěně a modlila jsem se, aby s tou vodou odpluly i moje starosti a bolesti. Čelo jsme si po chvíli opřela o stěnu a konečně jsme zavřela oči, které mě pálily. Zhluboka jsme oddechovala a přenesla jsme váhu z nohy na nohu. Bohužel ze zdravé na nemocnou. Koleno se mi podlomilo a já s velkou ránou a slušnou ozvěnou dopadla na plyšový kobereček na zemi.

„Sakra!“ zaklela jsem, ale zůstala jsme ležet na zádech, dokud prudká bolet nepolevila. Nevím, co to bylo za den, ale měla jsem sklony k tomu se zabít. Pořád jsem něco dělala a pořád se mi to nedařilo. S velkým sebe zapřením a ještě větším úsilím jsem se vyškrábala do sedu a natáhla jsem se po jedné z mnoha bílých froté osušek.

Opatrně jsme se usušila a zabalila se do ní. Vyšvihla jsem se na zdravou nohu která mě už taky pobolívala a na stehně se mi rýsoval další rudý pruh od to jak jsem přepadal přes sprchový kout.

„Super!“ vykřikla jsem rozezleně a začala jsem zkoumat další bolestivý šrám. „Co se mi dneska ještě nestane?!“ lamentovala jsem, když jsme se nějakým zázračným způsobem došourala k zrcadlu a podívala jsme se na svůj obličej. Na tom jediném místě jsme snad neměla modřiny. Ještě že tyk. Čepice a klobouky mi nikdy moc neslušely.

Bolestivě jsem začala rozčesávat jednotlivé prameny zvlhlých vlasů různě propletených mezi sebou. Při každém sebe menším pohybu jsem pociťovala bolest, ale musela jsem se nějak odpoutat od všeho toho okolo sebe a hlavně od Edwardova odmítnutí…

Už se suchými vlasy a také kůží jsme vyšla z koupelny. Na noze jsme měla zase nasazenou ortézu a tak jsme ztěžka došlapovala na zdravou končetinu. Přidržovala jsem se stěny a snažila jsem se nedělat randál. V pokoji už nikdo nebyl. Jindy pomuchlaná postel byla přerovnána a ani jediná část prostěradla nebyla zmačkaná. Všechno bylo jako z čistírny, nebo jako kdyby se tady vyřádila uklízecí četa.

Zůstala jsme zaraženě stát v půli pohybu a hledala jsem sebemenší stopu po tom, co se dneska v noci stalo. Jestli to nebyl jen výplod mojí choré mysli, ale jakmile jsem uviděla z odpadkového koše trčet roztržené červené prostěradlo, došlo mi, že Edward tady uklidil a opravdu se to všechno stalo. Vydechla jsem úlevou. Něco takového bych mohla prožívat každý den. Jen ten konec by mohl být jiný, pomyslela jsem si chmurně a vydala jsem se konečně do šatny.

Stála jsem v šatně a očima jsem hledala něco, co by mohlo zakrýt většinu modřin a já tak mohla předejít zvídavým pohledům, dotěrným otázkám a chybným závěrům. Ale hlavně jsem tím chtěla uklidnit Edwarda. Nakonec jsme si vybrala jednu z mnoha košil, co jsem nosila v Anglii a k tomu ještě další volné kalhoty. Začaly se mi nějak množit.

Navlečená a vypadající jako pytel jsem vylezla z pokoje. Nečekaně ty kalhoty byly moc ušlé. Ne tak moc jako ostatní ale přesto šlo vidět, že jedna moje noha je o hodně větší než druhá. Dneska jsme se ani nelíčila ani moc nečesala. Vlasy jsem stáhla do obyčejného culíku. Přes rameno jsme přehodila jednu z tisíce kabelek a mým krokem a nad světelnou rychlostí jsme se vydala o patro níž, kde už čekala celá rodina. Mimo to že jsem kulhala, jsem se ani nemohla moc hýbat. Všechno mě příšerně bolelo, jak modřiny dozrávaly. Po hodně dlouhé době jsem se dobelhala do obýváku a svalila jsme se na plátěnou sedačku. I při tom jsme bolestně sykla, jak jsem pohnula kolenem.

„Co se děje? Nějaké problémy?“ zeptal se Carlisle, který seděl v jednom křesle a četl si nějaký spis. Dneska měl noční, takže se asi nudil a jelikož Esme měla práci, neměl se jak rozptýlit.

„Jo to zatracený koleno bolí jako čert.“ Zasyčela jsem a snažila jsem se najít jinou polohu, která by tolik nebolela. Carlisle chápavě pokýval hlavou a chtěl něco říct, ale v tu chvíli dolů přišel i zbytek rodiny.

„Bella dneska nepůjde do školy. Omluvte ji. Musíme si promluvit.“ Řekl Carlisle ke všem a zvedl se z křesla. Přišel až ke mně a počkal, něž ostatní odejdou. Edward odcházel jako poslední a hlavu měl skloněnou skoro až k hrudníku ale neunikl mi provinilý výraz jeho očí.

Carlisle přišel ke mně. Jednu ruku mi podstrčil pod kolena a druhou mě chytil kolem zad. Vyšvihl si mě do své ocelové náruče a odnášel mě přes chodbu do místnosti vedle zimní zahrady, kde měl carlisle pracovnu.

„Já, bychom došla i sama.“ Upozornila jsem ho s úsměvem.

„Já vím, ale pokud s tím kolenem něco zase máš, mohlo by se to ještě zhoršit.“ Řekl hlasem bez jakéhokoli citového zabarvení. Já na to jenom chápavě pokývala hlavou a opřela jsem se o jeho rameno, když mě přepadla další vlna bolesti. Kousala jsem se do vnitřní strany líc, abych nevykřikla bolestí. Bylo to vážně podivné, jak se bolest pořád stupňovala.

Bolest odešla tak rychle jak přišla a já začala zhluboka dýchat, abych se alespoň zbavila přetrvávajícího pocitu bezmocnosti. Něco mě užíralo a neuvěřitelně to bolelo a já s ním nemohla nic dělat. Carlisle konečně došel k dřevěným dveřím, které vedly do jeho pracovny a jediným rychlým pohybem je otevřel i zavřel a my už stály v potemnělé místnosti plné knih, kterou jsme ještě nikdy nenavštívila.

Všechny steny byly pokryty policemi až ke stropu až na jednu, ve které bylo okno a vedle něj byly pověšeny obrazy různých velikostí, barev a tvarů. Ale všechny měli jednu věc společnou: Calislea. Na všech těch obrazech byl Carlisle. Až na jeden. Vypadal hodně staře a omšele. Rám byl oprýskaný a na rozdíl od ostatních nebyl zdobený zlatem, ani složitými ornamenty. Sytě zemité barvy byly vybledlé a na některých místech se dokonce drolily nebo bylo vidět plátno.

Očima jsme skenovala ten jediný obraz a nemohla jsme se jej nabažit. Z mého vlastního světa mě vyrušil až Carlisle, který mě stále držel v náručí.

„To je můj domov.“ Pronesl nedbale a konečně mě položil na kožené lehátko uprostřed místnosti. No lehátko to nebylo spíš lenoška z kůže. Hodně drahé a sametově jemné kůže. Pohodlně jsme se uvelebila a čekala jsem, než Carlisle začne s prohlídkou, ale nejdřív jsme si musela sundat kalhoty. Carlisle mi potom z nohy sloupl ortézu a zůstal zaraženě civět na fialový flek na mém koleně.

„A pak se tady mám já něčemu divit.“ Řekl nasupeně a začal mi opatrně prohmatávat koleno. Hned jak se ho dotknul, jsem stiskla jemnou kůži mezi prsty a zatnula jsem do ní nehty. Silně jsem k sobě tiskla zuby, až mě začaly bolet, všechno jenom, abych nevykřikla. Tohle jsme opakovala pokaždé. Při každém sebelehčím dotyku mnou projela bolest.

„Tak dobře. Nechci vědět, jak jsi k tomu přišla a věřím, že kdybych se zeptal takového Emmetta popíše mi to od začátku do konce, ale chci vědět, na co jsi pro boha živého myslela! Tu čéšku jsi si sice znovu nezlomila a to co ti už trochu srostlo, stále ještě při sobě drží, ale koleno je pohmožděné a bude to bolet ještě víc než ta zlomenina. Doufám jenom, že ti to za tu bolest stálo.“ Řekl a při tom mi mazal koleno nějakou mastí.

„Věř, že by to stálo i za horší věci.“ Řekla jsem mu a pořád jsem se dívala na jeho štíhlé prsty, jak roztírají bělavou hmotu po mém koleni.

„Potřebuju asi nějaké prášky. Ale ne to co jsi mi dal minule.“ Vypadlo ze mě najednou a on víc zatlačil. Tohle jsme nečekala, takže jsem vykřikla bolestí. Odstrčila jsem jeho ruce z mého kolena a měla jsem nutkání si ho začít třít, ale věděl jsem, že by to moc nepomohlo.

„Dobře tady něco mám. Ale není to tak účinné a má to i pár vedlejších příznaků. Ale zase je tady menší možnost návyku… téměř nulová.“ Skoro to ani nedořekl, jak jsme se po těch prášcích vrhla a hned jsme si jeden vzala.

„Do kdy že to má zabrat?“ zeptala jsme se rychle a začala jsme číst návod. Doporučená dávka jedna tableta každých dvanáct hodin. Dobře… dvě mi neuškodí, pomyslela jsem si. Už jsem si chtěla vzít další, když mi Carlisle zákeřně ukradl a vystrašeně mě pozoroval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se podivným hlasem a přimhouřil zkoumavě oči.

„Já? Naprosto, ale kdybys byl tak hodný a vrátil mi moje prášky!“ řekla jsme mu vyčítavě a začal jsem se po nich natahovat jak dítě po zmrzlině. Nakonec jsme to vzdala. Jeho to začalo bavit, takže zvedal i ruku. Připadala jsem si jako idiot.

„Dobře tak když už je ti líp zanesu tě do pokoje a ty budeš spát a nebudeš dělat to co včera… to je nařízení lékaře!“ řekl autoritativním hlasem a ve mně to vybuchlo.

„Sakra práce! Přiznejte se teď´nebo nikdy! Vy jste se proti mně snad všichni spikli!“ zakřičela jsme a chtěla jsem vyskočit na nohy, ale Carlisle mě přidržel chvilku v lenošce a pak mě vzal na ruce stejně jako před tím.

„teď to nebudeme řešit. Ta si musíš odpočinout a koleno taky. Jestli léčba bude postupovat tak rychle možná to v pátek už sundáme a budeš nosit jenom obvaz. Tak by ses měla šetřit.“ Upozornil mě mírně, když pomalu vystupoval jeden schod po druhém.

„Hmm…“ tak zněla moje odpověď. Jeho kolébavá chůze mě ubíjela ke spánku a moje oční víčka nevykazovaly jakoukoli poslušnost a samovolně padaly dolů. Všechno jakoby zmizelo a já pak už jen cítila, jak mě někdo položil do něčeho měkkého.

Jenom černo. Bylo úplně všude. Nikde nic jenom temnota. Pořád jsme se snažila ji nějak překonat, ale ona mě obklopovala, a když už jsem měla pocit, že jsem u její hladiny zase mě stáhla na dno… Lapala jsem po dechu a nemohla jsem si pomoct. Nakonec jsme ten boj vzdala. Temnota mnou prostupovala. Naplňovala mně a já se jí nebránila.

S trhnutím jsem se posadila a uvědomila jsem si, že mi po tvářích tečou slzy. Byl to jen sen. Přesvědčovala jsem sama sebe a modlila jsem se, abych už nikdy víc nepocítila takovou prázdnotu a beznaděj. Ale nebyla jsem sama v téhle tíživé minutce.

Vedle postele na zemi dřepěl Edward s očima rozevřenýma jako by mu někdo do zadku nacpal pantofli a vyděšeně mě sledoval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě po chvíli a sedl si na kraj postele a jemně, tak, aby se mě co nejmíň dotýkal, mě objal. Já se na něj natlačila a tvář jsme tiskla do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem. Vdechovala jsme jeho vůni, která mě uklidňovala a pocítila jsme určitou úlevu a bezpečí.

„Jo.“ Odpověděla jsme konečně na jeho otázku a svalila jsme se zpátky do postele. Obmotala jsme okolo sebe peřinu a schoulila jsem se do klubíčka. Edward si lehl k mým zádům a zezadu mě objal. Propletla jsem naše ruce na mých ramenou a spustila jsem víčka…

Čas plynul a já poprvé v životě neměla nutkání ho posunout ale spíš zastavit. Všechno bylo dokonalé. Koleno se mi zahojilo a já tak mohla dělat úplně všechno, na co jsem si vzpomněla. Úplně všechno. I Edward se dal obměkčit. Po několika svůdných modelech a pohybech na určitých partiích to vždycky nabralo rychlý spád a pak byl on ten, kdo spěchal.

Plynuly dny, týdny a dokonce i měsíce. V e škole už všichni věděli, že spolu já a Edward chodíme. Ze začátku to byl velký problém. Musím uznat, že jsme jim to oznámili nedobrovolně. No spíš to oznámili jiní. Ti co nás přistihly v objetí na lavičce v době vyučování. Bylo napsané ve školních novinách. Edward byl nadmíru vytočený. Mně to nevadilo. Ale pak zase chvilku nic nebylo… Pak jsem byla naštvaná zase já.

Měsíce tedy plynuly a v celku teplé léto se přehouplo v podzim. Pravidelné deště ještě zhoustly a slunečné dny se staly ještě více ojedinělým jevem než doposud. Jindy zelené prostředí začínalo spíše nabírat odstínů hnědé, oranžové či červené. Všechno, i tráva začínala nabírat stále častěji a hojněji odstínů oranžové. V tu dobu kdy noc překrývala den, tehdy, když přišel den, kdy dopadl na zem i poslední lístek ze stromů přišel čas… měly být moje narozeniny… Moje nová noční můra…

Líbila se vám vánoční kapitola? doufám v to a proto bych si od vás přála jen jedno... věnujte mi k vánocům každý jeden komentář prosím...

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 17. Kapitola: