Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 1. kapitola

19.06.2012 (17:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3384×

Hlasité dvojí hvízdnutí drobného mladíka s rezavými vlasy, sedícího na dlouhonohém grošákovi, proťalo mýtinu a okolní lesy jako ostrý meč, jenž mu visel na sedle u levé nohy. Používal ho nerad, ale když už musel, následky bývaly fatální.

Napjaté očekávání toho, co se bude dít, probíhalo bez zbytečných slov. To téměř naprosté ticho ještě umocnilo nervózní podupávání dvou ze tří koní přítomných na mýtině.

Chvíli nato se zazdálo, jako by se lesním podrostem a houštinami proháněl vítr. Obláčky větviček a listí vylétávaly nad pohupující se kapradí a velké pravidelné kruhy se začaly soustřeďovat kolem tří jezdců na svých koních.

Navzdory všem zbraním, které měli s sebou, a zdánlivému klidu na povrchu, uvnitř svorně pociťovali napětí. Už hodný čas toto místo nenavštívili, takže jim nezbývalo než doufat, že lesy jsou plné života a oni budou mít dnes úspěšný den.

Nejstarší ze tří mužů, kterému však nemohlo být více než pětadvacet let, a přesto měl tmavě hnědé kadeře protkané stříbrnými nitkami, seděl na červeném plnokrevníkovi, kterého dlouhé čekání už zřejmě přestávalo bavit. Měl horkou krev, a proto si ho také Waltros nechal dovézt až z jihu Evropy, ale byl až příliš netrpělivý i na své divoké plemeno. I tentokrát na něj ovšem platilo pevné přitažení otěží a kůň ihned přestal pohazovat hlavou a netrpělivě pofrkávat. Namísto toho pouze párkrát přešlápl a potom jako na povel znehybněl.

Stará grošovaná kobylka, která měla už něco za sebou, nebyla ani zdaleka tak netrpělivá jako spíš vyděšená. Věděla, že se něco blíží s každým dalším okamžikem, který prostála na místě, a nelíbilo se jí to. Ale ten mladík, Drozd mu přezdívali, navzdory svému věku uměl zacházet s koňmi, takže stačilo pár dobře zvolených slov a kůň přestal i podupávat.

Zhruba dvacetiletý muž s inkoustově černými vlasy a bledou pletí, zvaný Sokol pro svou zálibu, seděl mezi muži na vraníkovi, který byl natolik dobře vycvičený a hlavně zvyklý na tyto situace, že od chvíle, kdy přišli na mýtinu, se kůň navzdory volným otěžím nepohnul. A to ani když jim nad hlavami za hlasitého povyku přeletěl orel.

Mezi muži již hodný čas nepadlo jediné slovo. Ani nepotřebovali mluvit, protože přesně věděli, kdy mají vytáhnout luky a kdy založit šípy, aby byli připraveni s dostatečným předstihem na první přiběhnuvší, ale zároveň se nevyčerpávali zbytečně dlouhým čekáním.

Dřevo zapraštělo a tětivy byly napnuty ve chvíli, kdy se pod posledními stromy před mýtinou začínal ozývat dusot kopyt a tlap.

„Jsou tu,“ zašeptal po chvíli Waltros a sám si za cíl vybral statného divočáka, který za sebou v lesním podrostu zanechával nejširší brázdu.

Od prvního výstřelu zakládali a stříleli šípy tak rychle, že to v jednom okamžiku mohlo vypadat, jako by lučištníků byl celý tucet, a ne pouzí tři muži...

Druhé mladíkovo hvízdnutí způsobilo, že se kruhy kolem mýtiny rozplynuly, a vzápětí se mezi kapradím objevila desítka ocelově šedých výmarských ohařů na vysokých nohách a modrýma očima si prohlíželi mýtinu, jež se právě zbarvovala do ruda. Každý z nich bez váhání skočil po vybrané menší kořisti, která se k radosti některých občas ještě pohnula. Poslušně vytahali šípy, odnesli je ke koním a potom ulehli na zdusanou, krví potřísněnou trávu tam, kde bylo zrovna místo, a jali se hodovat na svém úlovku.

Lovci sesedli z koní a šli se podívat na padlá zvířata. Většina v sobě měla více šípů pro případ, že by se první nedostal dostatečně hluboko a zvíře by se zraněné vydalo pryč. Drozd a Sokol procházeli mezi padlými zvířaty a tahali z nich šípy, aby je mohli znovu použít při dalším lovu, zatímco Waltros vzal ze sedla sekeru a šel do lesa opatřit dlouhé, hladké větve, na nichž by dopravili domů šest kusů vysoké a toho kance.

„Máme všechny, pane,“ prohlásil Drozd, když obešel i pernaté úlovky. Všechny šípy měly červený dřík, lišily se pouze barvou peří. A právě Drozd měl za úkol zapamatovat si, který šíp vytáhli z jakého zvířete.

„Dobře,“ dostalo se mu odpovědi zpoza vraníka, kde Sokol opětovně plnil toulce na sedlech šípy. „Nevíš, kam šel Waltros?“ dodal, když zjistil, že po jejich příteli není vidu ani slechu.

Psi, dosud žvýkající maso svých kořistí, jako jeden zvedli zakrvácené tlamy a zavětřili.

„Myslím, že je slyším, pane,“ odpověděl Drozd a kostnatou rukou s olámanými nehty si prohrábl chmýří na bradě, které bylo stejně rezavé jako jeho neposlušné vlasy.

Sokol se zaposlouchal také, ale to už ze stínu lesa vyšel Waltros a za uzdu vedl bělouše, zatímco ve druhé za sebou táhl tři osekané větve.

Na koni neseděl nikdo jiný než Vendette v jezdeckých kalhotách z hovězí kůže, lněné košili a kožené vestě. Strohé linie její tváře se rozvolnily v úsměvu ve chvíli, kdy spatřila vraníka a opodál i jeho jezdce.

On věděl, že pro něj má slabost a také věděl, že by od něho bylo velmi sprosté vzít si vše, co mu nabízí, a myslet při tom na její sestru.

Vendette i Vironey přišly na jejich venkovské panství před několika lety, když jim zemřela matka a jejich otec se brzy nato upil žalem. Byly to jeho právoplatné sestřenice a jeho matka jim nabídla azyl, dokud o něj budou stát.

Než je potkal, neměl tušení, jak rozdílná mohou dvojčata být. Vendette byla živočišná a spontánní, povahou po svém otci, zatímco Vironey působila jako téměř éterická bytost, jíž se bál i dotknout, jen aby se mu nerozplynula před očima. A přitom měly obě stejně světlou pleť a platinově stříbrné vlasy po matce. Byly také snadno rozeznatelné podle barvy jejich očí, protože Vendette měla oči po otci černé jak nejtemnější půlnoc a Vironey tyrkysově modré po matce. Pokud by se ovšem nějakou podivnou shodou okolností někdy stalo, že by se oblékly do stejných šatů, z větší vzdálenosti by od sebe byly k nerozeznání.

„Tvůj pan otec se nechává poroučet a vzkazuje, že by uvítal tvou společnost na nadcházejícím plese. Je to královská slavnost a koná se za dva dny, takže by ses měl začít připravovat,“ prohlásila Vendette a přitom z něho nespouštěla pronikavý pohled.

Říkal si, jak to asi jeho otec ve skutečnosti řekl, že ona použila tato slova... Přiveď ho domů a dohlédni, aby byl tam, kde ho potřebuji mít? Nebo snad něco méně vybíravého? Ať tak či onak, muselo to být vážné, když poslal právě ji a ne svého poskoka, který za ním chodil s otcovými vzkazy obvykle.

„Už jsme téměř hotovi,“ odpověděl a z brašny na sedle vytáhl provaz, kterým začal svazovat ptáky, které psi nechali.

Pro Vendette byl ten pohled skutečnou pastvou pro oči. Lov sám o sobě považovala za velmi vzrušující, třebaže uplynulo již hodně času od posledního, kterého se směla zúčastnit. A nyní se mohla ze sedla svého koně uprostřed lesů kochat pohledem na dospělého muže oděného v černé kůži, který jako panter procházel mezi kořistí, a v místech kde na něho dopadaly sluneční paprsky, měly jeho vlasy barvu nejtemnější modři. Pokaždé, když se sehnul, aby ze země sebral tetřeva nebo bažanta, dlouhé vlasy svázané kůží na temeni se zavlnily a Vendette musela odolávat nutkání si sáhnout, aby zjistila, jestli jsou skutečně tak jemné, jak na pohled vypadají.

Waltros a Drozd mezitím udělali to samé s většími zvířaty a zanedlouho už se malé procesí ubíralo k panskému sídlu, jehož pozemky začínaly tam, kde lovné lesy končily.

Třebaže masa neměli nedostatek, protože na panství bylo chováno mnoho zvířat, od několika služebných si vysloužili pochvalu za to, že přinesli čerstvou zvěřinu a lidé už se začínali těšit na nastávající hody.

Dokonce i jeho matka Francine jim věnovala pochvalný úsměv.

Zvířata složili před kuchyní, aby pro ně kuchaři nemuseli chodit nikam daleko, a koně potom odvedli do stájí, kde se o ně chtěli sami postarat. To by ovšem nesměl přijít Aidan. Vyžádal si Sokolovu okamžitou přítomnost v knihovně a odmítal počkat i jen než se převlékne, natož aby vraníkovi mohla být dána přednost před jeho vlastním otcem. Došel tedy do stájí a požádal Drozda, zda by se o jeho koně také postaral.

Když se později vypravil do knihovny, téměř se ve dveřích srazil s podivným mužem. Sokol sám nebyl nijak malý, ale on ho převyšoval o dobrou stopu. Podél tváře mu létaly rozpuštěné blonďaté vlasy a jeho křídově bílá pleť musela být ještě světlejší, než měly Vendette s Vironey. Očí si nestačil všimnout, protože muž se kolem něho rychle protáhl a svižnou chůzí, která připomínala divokou šelmu, se vydal nejbližším východem do zahrad.

Na nic nečekal a bez zaklepání vstoupil do otevřených dveří.

„Chtěl jste se mnou mluvit, otče?“ zeptal se zdvořile a čekal, zda mu bude nabídnuto místo k sezení. Jeho otec vzhlédl od knihy, pokynul mu rukou k volné židli a počkal, až se posadí.

„Vyřídila Vendette můj vzkaz?“ odpověděl otázkou. Naprosto zbytečnou, říkal si Sokol. Kdyby mu to nevyřídila, tak by nepřišel.

„Jistě.“ Snažil se být zdvořilý, ale pokud nejméně rád prodléval v něčí společnosti, byl to právě jeho otec. Nikdy neměl pochopení pro jeho záliby a pokud to bylo jen trochu možné, stranil se ho a dával přednost svému staršímu synovi Andreasovi.

„Dobrá tedy. Počítám s tvou účastí na tom plese. Někoho ti tam představím,“ řekl stroze a zadíval se zpět do knihy. Tím bylo téma uzavřené a jemu nezbývalo, než se tam dostavit a předstírat, že všechny zná a že se velmi baví. Už nyní mu z toho bylo nevolno. Kožené oděvy bude muset vyměnit za tolik nenáviděný brokát a satén v pestrých barvách. A jeho jediným štěstím je, že se bude moci schovat za masku a předstírat, že aspoň pár lidí nezná.

Ze dvou dní, které následovaly po posledním lovu, si zapamatoval jen máloco. Vlastně si vzpomínal, že zvěřina s brusinkami byla výborná, ale jinak šlo všechno kolem něho. Matně si vybavoval, že za ním byla Allyssa, jeho oblíbená sestra, aby ho povzbudila. Měla tam jít také, ale na rozdíl od něj se na to těšila. Potom za ním samozřejmě chodila Vendette, a i když předstíral, že je rád za její společnost, dal by přednost jejímu dvojčeti, už kvůli tomu, že Vironey uměla také mlčet.

Tuto tak vzácnou vlastnost by u něžnějšího pohlaví ocenil právě ve chvíli, kdy se v kočáře blížili ke dvoru a on měl hlavu plnou ženských klevet. Byl rád, že může opustit ten stísněný prostor prosycený mnoha různými parfémy, z jejichž těžkých smíšených vůní se mu již nejednou zatočila hlava, a dojít alespoň ten kousek přes nádvoří pěšky.

Byla vlahá letní noc, ideální na spaní pod hvězdnou oblohou jen se sedlem pod hlavou a koněm uvázaným k nejbližšímu stromu. Rozdělal by si oheň a opekl na něm třeba rybu, kterou by si sám ulovil. S přáteli by klábosili až do rána, aby nezaspali východ slunce a potom by se odebrali někam dál, aby mohli sami zkoumat nové kouty země a být zvědaví, kam až se dostanou, než jim moře jasně řekne, že se mají otočit a vydat zpět cestou, kterou přijeli.

Nic takového ho dnešní noci ovšem nečekalo. S děsem v očích se díval na vysoká okna prosvětlená stovkami svic, za nimiž se míhaly tančící páry a služebné nosily podnosy s jídlem a pitím a nabízely všem, kdo seděli nebo postávali podél zdí sálu.

Jedinou jeho nadějí zůstávaly zahrady. Pokud by se mu po povinné konverzaci s každým, koho tam bude jeho otec znát a bude ho chtít představit, podařilo nepozorovaně dostat ven, měl by na zbytek noci vystaráno.

S každým krokem, který přes nádvoří udělal, se přibližoval k otevřeným dvoukřídlým dveřím tak jistě, jako se slunce každé ráno vyhoupne nad východní obzor. Přede dveřmi zaváhal, ovšem ne na dlouho, protože pod jeho paži se mu jemně vsunula jiná. Bledá, útlá, s dlouhými pěstěnými nehty. Podíval se vedle sebe a dech mu uvízl v hrdle. Jeho pohled se ztrácel v tyrkysových očích pod stříbrnobílou maskou.

„Vironey?“ vydechl tak tiše, že ho sotva mohla slyšet.

Doufám, že se vám kapitola líbila a pokud někoho z vás napadá, kdo by onen mladík mohl být, ráda si vyslechnu vaše návrhy. :-)

Myfate

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 1. kapitola: