Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenaná 2. část

19.12.2010 (15:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2112×

Poznamenaná

2. část

O rok a půl později...

Je to už rok a půl, co táta umřel při té nehodě. Od té doby se událo mnoho věcí, ale zároveň nic.

Máma chodila na terapie a po půl roce se vrátila k normálnímu životu. Začala chodit do práce, mezi lidi. Hodně jí pomohla babička s dědou, kteří u nás zůstali bydlet natrvalo. Všem nám to tak vyhovuje.

No a já? Já jsem na tom pořád stejně, ale zároveň úplně jinak. Stal se ze mě jiný člověk. Jsem hodně uzavřená. Když to tak vezmu, s nikým moc nemluvím, jen když je to potřeba. Teda vlastně se bavím s Angelou, ale taky to není moc valné.

A jelikož mi bylo sedmnáct, tak už jsem si udělala řidičák a mám auto. Starý náklaďáček Chevy, ale mám ho ráda.

Jinak, ve volnu jsem se začala hodně věnovat malování a čtení. Taky jsem se začala učit vařit a myslím, že můžu říct, že umím vařit.

A jak jsem slíbila babičce, soustředím se na školu. Už jsem ve třeťáku, akorát v druhém pololetí. Známky mám dobré, takže fajn.

Crrr. Zazvonil mi budík. Ach jo. Zase do školy. Teď bylo týden volno, pololetní prázdniny. Letos jsme je měli ale pozdě, už je březen. No nic, na tom nezáleží.

Vstala jsem z postele, došla do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu a vrátila se zpátky do pokoje, kde jsem se oblíkla. Zvolila jsem džíny, hnědé triko, na to hnědou mikinu. Pak jsem se v koupelně učesala, lehoučce nalíčila a šla si dát snídani. Jako obvykle jsem ji měla připravenou od babičky.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a sedla si ke stolu. Rychle jsem do sebe naházela připravené lívance.

Když jsem dojedla, poděkovala jsem a šla do chodby, kde jsem si obula hnědé conversky, vzala klíčky od auta a vyrazila do školy.

Před školou na mě čekala Angela, jako obvykle.

„Ahoj, Ang,“ pozdravila jsem ji a společně jsme se vydaly na naší první hodinu, matika ach jo. Jak já nemám ráda matiku.

„Slyšela jsi to?“ zeptala se Angela.

„Co jsem měla slyšet?“ optala jsem se, ale zvědavá jsem nebyla. To bude zas nějakej drb.

„Dnes sem mají nastoupit noví studenti. A ne jen jeden, ale rovnou pět!“ vykládala nadšeně.

„Hm,“ zabručela jsem. To se nedivím, že je z toho tak nadšená. Je událost, když se do Forks někdo přistěhuje a zvlášť, když začne chodit do školy. Natož teď, když jich je pět. Celkem je chudáky lituju dopředu.

„Jsou to prý dvě holky a tři kluci. Myslím, že Jessica říkala, že se jmenují Collenovi nebo Cullenovi, nějak tak,“ líčila nadšeně. „A víš co? Jsou prej adoptovaní, všichni!“ vyprávěla mi dál.

„Bezva,“ řekla jsem a snažila se znít trošku nadšeně. Ale upřímně mi to bylo jedno. I kdyby jich bylo patnáct a byli to adoptovaný děti z Afriky.

Došly jsme do třídy a sedly si do naší třetí lavice. Akorát zazvonilo a přišel učitel, takže mi naštěstí Angela už nic nevykládala.

Celé dopoledne probíhalo jako normálně a nikoho nového jsem myslím nezahlédla, ale jistá si být nemůžu, jelikož jsem se moc nesoustředila na okolí.

Na obědě jsem si jako obvykle sedla s Angelou ke stolu s mojí, když to tak vezmu, bývalou partou. Kdyby bylo po mém, tak bych si tam nesedala, jelikož se s nikým z nich moc nebavím, občas prohodím pár slov. Ale sedám si sem kvůli Angele.

Po obědě jsem se vydala na odpoledku. Biologie mě celkem baví, ale tělák? Tak ten nesnáším ještě víc, jak matiku.

Sedla jsem si do své lavice, kterou jsem měla sama pro sebe. Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Lepší, než kdyby tady někdo seděl a otravoval.

Začala jsem si kreslit do bloku, když v tom na mě někdo promluvil.

„Ahoj,“ ozval se nade mnou nádherný hlas. Hrozně jsem se lekla, jelikož se mnou nikdo nemluví. Vzhlédla jsem a spatřila kluka. Ale nádhernýho kluka. Byl fakt pěknej. Ne, to je slabý slovo, byl krásnej, božskej, úžasnej. Měl bronzové vlasy, ležérně rozházené do všech stran. A jeho obličej byl naprosto božský. Měl zvláštní barvu očí, vypadaly jako roztavené karamelky. Zdálo se mi, že je nějak moc bledý, ale hezky bledý. Na tváři mu hrál pobavený úsměv. Uvědomila jsem si, že tady na něj jen tak zírám a nic jsem neřekla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho taky.

„Můžu si sednout, nikde jinde není volno,“ zeptal se a usmál. Fakt krásně usmál.

„Jo, jasně, klidně,“ řekla jsem a sundala si tašku z vedlejší židle.

„Díky,“ řekl a sedl si tam.

„Mimochodem, jsem Edward Cullen,“ představil se.

„Bella Swanová,“ představila jsem se.

Zazvonilo a do třídy vešel učitel. Edward si hned stoupl a šel k němu. O něčem tam s ním hovořil a učitel pak kývl.

„Tak, studenti, přivítejte Edwarda Cullena,“ řekl učitel a pokynul Edwardovi, aby si sedl. Jak šel uličkou k lavici, všechny holky vzdychaly a nakrucovaly se. Edward se na ně však ani nekoukl a hned si sedl vedle mě.

Hodina ubíhala rychle, jako obvykle, ale měla jsem pocit, že mě Edward pozoruje. Radši jsem to neřešila.

Když zazvonilo, rychle jsem si posbírala věci, abych mohla na ten blbej tělák a domů.

„Měj se, Bello,“ řekl Edward a odešel. Všichni, co ještě zůstali ve třídě, se na mě otočili a já radši rychle vypadla ze třídy.

Zamířila jsem si to rovnou do šatny, kde jsem se převlíkla a vyšla ven na lavičku, počkat, než začne hodina.

Jen tak jsem tam seděla a přemýšlela, co dneska budu dělat. Asi dokreslím ten obrázek, co jsem začal včera.

„Ahoj,“ vyrušil mě nějaký dívčí hlas z rozjímání. Vzhlédla jsem a nade mnou stála mile vyhlížející holka. Byla krásná. Byla celkem malá, měla černé krátké vlasy rozježené do všech stran. A stejné oči jako Edward, to bude jeho sestra. I když já myslela, že Angela říkala, že jsou adoptovaní?! Tak to je asi náhoda, s těma očima a tou bledou pokožkou.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Nic neřekla a sedla si vedle mě.

„Já jsem Alice Cullenová. Ty jsi Bella, viď?“ řekla a já na ni nevěřícně zírala. Jak zná moje jméno?

„Jak víš, jak se jmenuju?“ zeptala jsem se.

„Ale, to nestojí za řeč. Mluvila jsem s Edwardem, měli jste spolu biologii,“ řekla a mávla nad tím rukou.

Aha.“ Na nic jiného jsem se nezmohla. V tom akorát začala hodina a Alice vyskočila na nohy.

„Tak zatím ahoj, Bello, moc ráda jsem tě poznala,“ řekla Alice a mrkla na mě. Pak šla do tělocvičny. Vzpamatovala jsem se a šla taky.

Tělák probíhal normálně. Hráli jsme přehazovanou. Tradičně jsem stála úplně v rohu a všichni ostatní přede mnou, aby když tak chytli míč mířený na mě. Všichni si zvykli na to, že jsem hrozné nemehlo.

Jednou, když jsme hráli baseball, tak jsem trefila jednoho kluka do hlavy a měl otřes mozku. Nebo jsem míčem vyrazila jedné holce zub. Takže všichni se mi radši vyhýbají a nic mi nesvěřují.

Když skončila hodina, převlíkla jsem se a vydala se na parkoviště. Tam jsem nasedla do auta a vyjela. Když jsem projížděla kolem stříbrného Volva, zamávala mi od něj Alice. Automaticky jsem jí taky zamávala a vyjela z parkoviště.

Po cestě domů jsem přemýšlela, proč se se mnou Alice tak bavila a předtím ještě Edward? Asi jsou takhle přátelští ke všem. Jiné vysvětlení mě nenapadalo.

Doma jsem šla do kuchyně a zjistila jsem, že nikdo není doma. Tak jsem se rozhodla udělat večeři. Rozhodla jsem se udělat steak s opečenými bramborami a k tomu salát.

Když jsem měla hotovo, akorát všichni přijeli, tak jsme se najedli.

Po jídle jsem se odebrala nahoru, udělala úkoly a šla dokreslit obraz ze včera.

Když jsem ho dokreslila, bylo už pozdě, tak jsem se rychle vysprchovala a šla spát.

Ráno mě zase probudil ten otravný budík, tak jsem ho vypnula a vylezla z postele. Po ranní hygieně a upravení v koupelně jsem si oblékla ty samé džíny, jako včera, k tomu moje nejoblíbenější triko Meatfly a na to tu samou mikinu jako včera.

Dole jsem zase snědla připravenou snídani, tentokrát toasty, a obula si conversky.

Nasedla jsem do auta a vyjela směr škola. Angela na mě zase čekala.

„Ahoj, Bello, včera jsme spolu odpoledne vůbec nemluvily,“ spustila na mě hned, což u ní nebylo obvyklé.

„Ahoj, Ang, já vím, co se stalo tak důležitého?“ zeptala jsem se.

„Viděla jsi všechny ty Cullenovi?“ zeptala se. Že mě nenapadlo, že jde o tohle.

„Ne, všechny ne,“ řekla jsem stručně.

„Jessica říkala, že tě viděla mluvit s tím Edwardem,“ začala. Ach jo. „Tak mluvila jsi s ním?“ zeptala se zvědavě.

„Tak trochu,“ odpověděla jsem. Naštěstí jsem už byla u třídy a rozloučila se s Angelou. Šla jsem ke své lavici, ale něco mi tam nesedělo. Čí je ta taška?

„Ahoj, Bello, nevadí, že jsem si sedla k tobě?“ ozvala se za mnou Alice.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a sedla si. „A nevadí, v pohodě,“ řekla jsem a usmála se na ni. Nevím proč, přišlo to samo. Akorát zazvonilo a vešla učitelka. Literatura, to pozor dávat nemusím. Všechny ty knížky mám dávno přečtené. Začala jsem si kreslit do bloku a moc nevnímala okolí.

„Je to pěkný,“ zašeptala vedle mě Alice. Celkem jsem se lekla.

„Díky,“ odpověděla jsem stejně tiše.

Kreslila jsem celou hodinu a všimla jsem si, že na mě Alice celou dobu koukala a občas si něco mumlala. Neřešila jsem to.

„Bello?“ zeptala se mě Alice, když zazvonilo. Otočila jsem se na ni a usmála se. Zase. „Ukážeš mi, prosím, kde mám další hodinu?“ zeptala se.

„Jasně,“ kývla jsem a vzala si její rozvrh.

„Matika, tak to máme spolu,“ usmála jsem se na ni a společně jsme se vydaly na hodinu. Po cestě jsme si povídaly a bylo to příjemné a ne otravné, jak s kýmkoliv jiným. Dokonce lepší než s Angelou, i ta mi občas lezla na nervy. Ale teď s Alicí jsem si připadala, jako bychom se znaly od mala a byly nejlepší kamarádky.

Když jsme došly do třídy, sedla jsem si do lavice a Alice se omluvila, ale že prý přijde někdo, s kým sedí. To bude asi někdo z Cullenových. Zatím jsem z nich poznala jen Alici a Edwarda, nikoho jiného jsem si nevšimla. To bude asi tím, že jsem pořád duchem mimo.

Z mého přemýšlení mě vytrhla Alice, která si stoupla před mojí lavici a spolu s ní ještě dva kluci.

Jeden byl vysoký a hodně, hodně svalnatý. Měl krátce střižené černé vlasy a zase stejnou barvu očí jako Alice s Edwardem. A byl taky stejně bledý.

Druhý byl o něco menší i o něco méně svalnatý. Měl blonďaté vlasy, delší, než ten hromotluk. A samozřejmě, stejné oči a bledá pleť. Co je to za rodinu? Já myslela, že adoptovaní si nemají být podobní?!

„Bello, to je Emmett,“ ukázala Alice na hromotluka, který se zářivě usmíval, „a to je Jasper,“ řekla a ukázala na blonďáka. Ten se taky lehce usmíval.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Jasper.

„Tak, Bello, jak se máš?“ řekl Emmett a hned si sedl na židli vedle mě. „Nevadí, že si sednu k tobě, že ne?“ ujišťoval se.

„Ahoj, Jaspere, Emmette, moc ráda vás poznávám,“ řekla jsem.

„A nevadí, jsem ráda,“ usmála jsem se na Emmetta.

„Tak my jdeme,“ řekla Alice a chytla Jaspera za ruku. Jasper jí něco zašeptal a dal jí pusu. Oni spolu chodí?

„Prej jsi měla hodinu s Edwardem,“ začal mluvit Emmett.

„Jo, včera biologii,“ odpověděla jsem.

„Tak to jsi nás poznala už skoro všechny,“ řekl, „ ještě musíš poznat mojí Rosalie,“ řekl s úsměvem. Mojí? Tak on chodí s Rosalie? Vážně divná rodinka.

Dál jsem nad tím nepřemýšlela, jelikož zazvonilo a vešel učitel. Snažila jsem se soustředit na hodinu, ale moc mi to nešlo, jelikož mi Emmett pořád vyprávěl vtipy. Nešlo jinak, než se smát. Nevím, kdy jsem se naposledy takhle smála. Asi ještě před nehodou a možná ani to ne...

Další hodinu jsem měla zase s Emmettem a pak jednu s Alicí.

„Bello, co kdyby sis sedla k nám na oběd,“ navrhla mi Alice, když jsme mířily do jídelny. Samozřejmě na nás každý zíral, ale mně to bylo jedno.

„No, já nevím,“ vykoktala jsem a akorát ke mně došla Angela.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě zvesela a až pak si všimla Alice.

„Ahoj, já jsem Alice,“ usmála se na ni jmenovaná.

„Angela,“ vykoktala moje kamarádka.

„Tak co, Bello, sedneš si k nám?“ zeptala se Alice a Angela vykulila oči. Podívala jsem se na ni a ona pochopila, že se jí ptám. Lehce kývla hlavou na souhlas.

„Měj se, Alice,“ zamumlala a šla si sednout ke stolu, k ostatním.

„Dobře,“ řekla jsem Alici.

Všichni mě propalovali pohledem, jak jsem šla vedle Alice ke stolu, kde seděl zatím jen Jasper a Edward.

„Ahoj, Jazzi, Edwarde,“ pozdravila Alice.

„Bella si sedne k nám,“ oznámila a pokynula mi na židli vedle Edwarda. Sama si pak sedla vedle Jaspera a dala mu pusu na tvář.

„Ahoj, Bello,“ pozdravili mě.

„Ahoj,“ řekla jsem a zvedla se, jelikož jsem si uvědomila, že jsem si nevzala jídlo. Koukla jsem se na Alici, jestli půjde se mnou, ale ta před sebou měla tác od Jaspera.

„Tak já si dojdu pro jídlo,“ řekla jsem.

Jak jsem šla k pultu, celá jídelna mě pozorovala. Nevšímala jsem si toho a nabrala si kuřecí salát s colou. Pak jsem se vrátila ke stolu a cestou zase ignorovala pohledy a šepot celé jídelny.

Jen co jsem si sedla, přišel Emmett s nějakou holkou. Ne, to nebyla obyčejná holka, to byla bohyně. Bohyně krásy. Byla vysoká a štíhlá. Blonďaté vlasy se jí vlnily do půli zad. A samozřejmě, zlaté oči a bledá pleť.

„Bello, to jsem rád, že tě Alice ukecala,“ zasmál se Emmett.

„Bello, to je Rosalie, Rosalie, to je Bella,“ představil nás. Rosalie se na mě lehce usmála.

„Ráda tě poznávám,“ řekla jsem.

„Já taky,“ řekla a sedla si vedle Alice. Emmett si sedl vedle mě. Takže místo toho, abych se pořádně najedla, tak jsem se smála Emmettovým vtipům.

Málem jsem až zapomněla jít na hodinu. Rychle jsem uklidila tác a pádila na dějepis s Angelou. Doufám, že mě nebude vyslýchat.

Stihla jsem to jen tak tak, učitelka přišla hned za mnou.

„Já jen zírám,“ zašeptala mi Angela. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Nevím, kdy jsem tě naposledy viděla takhle rozzářenou, veselou a usměvavou,“ šeptla na vysvětlenou. Na to jsem nemohla nijak odpovědět, sama jsem se nepoznávala. Místo odpovědi jsem se na ni usmála a věnovala se látce.

Pak jsem měla literaturu, snad jedinou hodinu, kde nebyla ani Angela, ani nikdo z Cullenových.

Když skončila, šla jsem na parkoviště ke svému autu. Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím Angelu, abych se s ní rozloučila, ale místo toho jsem si všimla Alice, jak si to ke mně štráduje přes celé parkoviště.

„Bello, počkej,“ zakřičela na mě a samozřejmě ji všichni slyšeli a otočili se mým směrem.

„Naštěstí jsem tě stihla,“ řekla s úsměvem. „Co máš dnes v plánu?“ zeptala se mě.

„Jak jako?!“ ptala jsem se zmateně.

„No normálně, ne? Co dneska děláš,“ vysvětlila a protočila oči.

„Asi budu kreslit,“ odpověděla jsem a pořád nechápala, kam tím míří.

„A co kdybys místo kreslení jela se mnou nakupovat?“ navrhla mi a já na ni koukala jak vyvoraná myš.

„Co? Já?!“ ptala jsem se.

„Jasně že ty. Vidíš tady snad jinou Bellu?“ řekla a zase protočila oči. „Tak co, pojedeš?“

„Já nevím,“ řekla jsem po pravdě. Nevím, kdy jsem naposledy byla nakupovat. A navíc jet s Alicí? Vždyť se známe pár dní. Ale na druhou stranu...

„Jasně, proč ne?“ řekla jsem a usmála se. Nemám tušení, kde se to ve mně bere.

„Skvěle! Tak pojď!“ řekla nadšeně a táhla mě na druhou stranu parkoviště.

„Počkej, kam mě to táhneš?“ zeptala jsem se.

„Jedeme naším autem,“ řekla a ukázala na Volvo.

„Ale co moje auto?“ namítla jsem.

„Když mi dáš klíče, tak ti ho odvezeme,“ řekl Jasper, který se tam najednou objevil.

„Já bych to neděl. Nevíš, do čeho jdeš, když jsi kývla Alici na nákupy,“ posmíval se Emmett.

„Ty! Ještě slovo a uškrtím tě!“ zasyčela Alice.

„Vždyť má pravdu,“ namítl Edward a tím si vysloužil od Alice pohlavek.

„Takže, Bello, ty jedeš se mnou Volvem nakupovat. Kdo chce, může se přidat,“ vysvětlovala. Nikdo se nehlásil a já se začala bát, že to, co Emmett říkal, bude pravda.

„Alice, proč nemůžeš jet svým autem?“ zasyčel Edward. Aha, takže to Volvo je asi jeho. To těch aut mají víc?

„Je to zbytečné a navíc tohle má větší kufr než Porsche,“ vysvětlovala mu. Takže Porsche?! „Můžeš jet s námi, Edwarde,“ navrhla mu Alice a viděla jsem, jak se jí zajiskřilo v očích.

„Fajn, tak jo,“ řekl a ušklíbl se. Hned nato nastoupil na místo řidiče.

„Skvěle, Emmette, Jaspere, vy odvezete Bellino auto. Rosalie, je na tobě, jestli pojedeš s námi,“ řekla a čekala na odpověď.

„Myslím, že pojedu s Emmettem a s Jasperem,“ řekla Rosalie.

„Dobře, mějte se,“ řekla Alice a nacpala mě na místo spolujezdce, aniž by mě nechala něco říct.

„Počkej, nedala jsem jim klíče,“ řekla jsem a vystoupila. Dala jsem Emmettovi klíče od auta a vysvětlila, jak se k nám dostane. Pak jsem nastoupila zpátky do auta, ale dozadu k Alici.

„Nešlo by to jinak? Teď budou muset...“ nedořekla jsem, jelikož mi skočila do řeči.

„Ne, bude to takhle, všichni jsou spokojení, viď Edwarde?“ řekla a usmála se na zmiňovaného.

„Jo, sem z toho na větvi,“ zamumlal.

Celou cestu jsme si s Alicí povídaly. Nevím, jak je to možné, ale měla jsem pocit, jako bych je znala celý život. Nenastala ani chvilinka, kdybychom nemluvily.

„Musíš poznat Esme a Carlislea, určitě se ti budou líbit. A Esme si tě zamiluje,“ vykládala nadšeně Alice.

„Určitě je ráda poznám,“ odpověděla jsem.

„Tak a jsme tady!“ vykřikla najednou Alice a já si až teď všimla, že jsme zastavili na parkovišti před velkým obchodním domem.

„Jde se nakupovat!“ vypískla Alice a čapla mě za ruku. „No tak pojď, Edwarde,“ napomenula ho.

Vydali jsme se vstříc nakupování...

Konec 2. části

1. část Shrnutí 3. část

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenaná 2. část: