Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 14

21.08.2011 (08:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4125×

„Tak my už půjdeme,“ zvedli se moji rodiče. „Ještě si zavoláme. Já to zkusím domluvit s Carol a vy si promluvte o samotě.“

„Ahoj,“ rozloučila jsem se a nechala se od obou obejmout.

„Konečně tě mám jen pro sebe a můžu tě pořádně pomazlit,“ usmál se Edward a skoro se na mě vrhnul. „Nemůžu se dočkat, až tě budu mít doma.“

„Já se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu. Je to tu hrozně dlouhé,“ zamumlala jsem a polibky mu oplácela.

„Pořádně to roztočíme,“ plánoval a já jen protočila oči.

„Pro mě za mě si to klidně roztoč, ale já to roztočím spíš s Claire, Lucy a tím Davem. Musím si ho ještě pořádně proklepnout.“

„Už zase pracuješ?“ nadzvedl obočí.

„Zbývá mi něco jiného? Nezbývá,“ odpověděla jsem. „Pořád ještě splácím hypotéku, a není to zrovna málo. Holt musím něco obětovat.“

„Mám nápad. Uděláme šetřící opatření.“

„Šetřící opatření?“ podívala jsem se na něj poněkud podezřívavě.

„Uvidíš.“ Nadzvedl obočí, jako kdyby udělal nějaký objev, a políbil mě.

„Večeře,“ vyrušila nás sestra a Edward se nesouhlasně odtáhl.

„Půjdu a zítra ráno tě vyzvednu. Krásně se vyspi,“ popřál mi a s posledním polibkem odešel.

Pomalu jsem začala jíst. Můj stravovací režim se pomalu začínal upravovat a já už byla schopná sníst skoro všechno. Samozřejmě jsem dostala přednášku, jak jíst, abych se vrátila opravdu do normálu a nemusela se pořád hlídat. Pak jsem se došla vysprchovat, a jelikož už bylo pozdě, chtěla jsem spát, ale nemohla jsem vůbec usnout. Pořád jsem na něco musela myslet a můj mozek ne a ne odpočívat. Nejspíš mi nedělalo dobře to celodenní válení, musela jsem svůj mozek nějak zaměstnat, abych pak mohla v klidu usnout. Jenže tady jsem se nemohla zaměstnat nijak. Skoro bez smyslů jsem sáhla na noční stolek pro mobil a začala jsem psát zprávu.

Spíš? A hned jsem to odeslala.

Ještě ne. Píšu žádost o ukončení studia. Ale jakto, že nespíš ty? přišla mi odpověď.

Nemůžu spát, nejde to, odpověděla jsem a té první zprávy jsem si nevšímala. Nějak to nebyla moje věc a navíc Edward říkal, že už ho škola nebaví. Bylo to jeho rozhodnutí.

Pošlu ti pusu na dobrou noc. Třeba se ti potom podaří usnout. :-*

Nepodařilo. Ale moc děkuju.

Není zač. Zítra už ti dám pusu naživo, odpověděl a já se musela usmát.

S radostí ti ji vrátím.

No to doufám. Miluju tě, veverko. Usmála jsem se a mobil odložila. Protáhla jsem ztuhlé tělo a převalila se na bok. Nepřítomně jsem koukala z okna a nakonec jsem usnula.

Ráno bylo opravdu příjemné, když mi sestra přinesla moje oblečení a propouštěcí papíry. S radostí jsem je podepsala a nemohla jsem se dočkat, až se nadechnu čerstvého vzduchu. V rychlosti jsem se oblékla, počkala jsem na doktora, který se přišel rozloučit, a slíbila jsem mu, že na sebe dám pozor a že se ozvu tomu cvokaři, na kterého mi dal číslo. Ještě jsem si počkala na termín vyndání stehů a pak už mi nic nebránilo. Svých pár věcí jsem si dala do tašky a opustila jsem svůj pokoj. Rozloučila jsem se se sestřičkami, kterým jsem tam nechala všechny kytky, a výtahem jsem sjela dolů. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se těmi chodbami vymotala, ale povedlo se. A když jsem se konečně dostala na parkoviště, už tam na mě čekal Edward, opřený o auto, se slunečními brýlemi na očích. Nechápala jsem, na co mu byly, když sluníčko nesvítilo, ale tolik mu to v nich slušelo. A když se usmál, málem se mi podlomila kolena.

„Ahoj,“ pozdravil mě a vzal mi tašku.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav a nechala se potom políbit. Po tom, co dal moji tašku na zadní sedačku, jsme oba nasedli a jeli pryč z nemocnice.

„Proč mě nevezeš domů?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že nemíříme ke mně do bytu, ale k Edwardovi.

„Tak jsem přemýšlel, co kdyby ses nastěhovala ke mně?“ Hodil po mně okem a čekal na moji reakci.

„Co?“ Vyvalila jsem oči a on se rozesmál. „No, že by ses nastěhovala ke mně?“

„Jako do toho tvýho hnízda bez všeho nábytku?“

„Tak to tam nějak spolu zařídíme. Není nic lehčího, než dojít do obchodu a něco hezkého koupit.“ Hrozně moc si věřil a snažil se mě přesvědčit, že má pravdu.

„A tak, když už jsme u toho, nechceš radši být u mě?“ zkusila jsem to a on se na mě pátravě zadíval.

„Jako vážně?“

„Jako vážně. Pořád lepší u mě než u tebe v tom tvým nezabydleným… něčem.“

„Hele, neurážej můj byt. Vždyť se ti v něm tolik líbilo.“

„O tom bychom mohli polemizovat.“

„Nehádej se.“ Plácla jsem ho po rameni a oba jsme se rozesmáli.

„Takže k tobě?“ ujistil se a já kývla.

„Ano, ke mně.“

Ed u mě v bytě vlastně byl jen jednou, a to jen na chvíli. Překvapeně si prohlížel můj byt a samozřejmě se zastavil u rybiček. Chvilku si je prohlížel a pak spokojeně konstatoval, že se mají opravdu dobře. Naoko uraženě jsem ho plácla po zádech, ale pak jsem ho objala a ruce jsem spojila na jeho břiše. Dotkl se mých prstů a pak je od sebe rozdělil, aby se ke mně mohl otočit. Vzal můj obličej do dlaní a hladově mě políbil.

„Konečně,“ zamručel spokojeně a víc mě objal.

„Vážně se sem chceš přestěhovat?“ zeptala jsem se mezi polibky.

„Ano. Chci tě mít neustále na očích. Alespoň dokud nebudu vědět, že jsi opravdu v pořádku,“ kývl vážně.

„Chceš mě hlídat jako malé děcko?“

„Ne. Chci být s tebou.“

„Vždyť se známe jen tak málo,“ zaúpěla jsem.

„Tak se právě poznáme,“ usmál se na mě, ale pak zvážněl. „Nechci tě do ničeho nutit. Jen mě to prostě napadlo.“

„Já jen nevím, co ti na to mám říct.“ Sklopila jsem hlavu a víc jsem se k němu přitiskla.

„Můžeme udělat kompromis,“ nadhodil a já ho pozorně poslouchala. „Chvíli to zkusíme a uvidíme, jak to bude klapat, a pak… se uvidí.“

„Hm… to beru,“ usmála jsem se a kývla.

„Super.“ Vzal mě do náruče a políbil mě.

Přenesl mě ke stolu a posadil mě na něj. Roztáhl mi nohy a víc se na mě natiskl, ale já se odtáhla. Zamračeně se na mě koukal, ale nic neříkal.

„Mám hlad,“ vysvětlila jsem a on mě se smíchem propustil.

„Dal bych si kuřecí řízek a brambory, díky.“

„Hele, že tady teď… bydlíš, neznamená, že ti budu vařit,“ obořila jsem se na něj se smíchem a plácla ho do břicha. „Rozhodně nebudu tvoje služka.“

„Dobře, rozdělíme se. Každý lichý den budu vařit já a každý sudý den ty, co?“ navrhl pobaveně.

„Já se živím v baru, na to nezapomeň. Mezitím bys mi tu umřel hlady,“ poznamenala jsem a došla k ledničce.

Jen co jsem ji otevřela, ovál mě nepříjemný pach a došlo mi, že pár věcí budu muset nejspíš vyhodit. Za mojí nepřítomnosti se tu pár potravin zkazilo. A hlavně to byly ty, na které jsem měla docela chuť. Nakonec jsme si s Edwardem udělali vajíčka. Nebo já je udělala, protože on si odjel k sobě pro pár věcí, aby tu nebyl jako trosečník. Jak přijel, sedli jsme si ke stolu a když už jsme byli u toho jídla a u mě, dala jsem mu i svoje klíče.

„Ale svoje klíče si ještě nech,“ varovala jsem ho a on se začal smát.

„Až mi budeš lízt krkem, budou se hodit.“

„Nevděčníku,“ zamumlala jsem. „Nechám tě u sebe bydlet a ty máš ještě nějaké nemístné poznámky. Budeš spát na gauči.“

„Ne.“ Vyskočil jsem židle a přešel ke mně, aby mě objal kolem pasu a dal mi pusu na krk. „To mi nemůžeš udělat. Veverko, nemůžeš být tak bezcitná.“

„Nic nebude, varuju tě dopředu.“

„To nevadí, já si to vyberu jindy.“ Na krk mi dal další pusu a pak mi odnesl prázdný talíř.

„Tak mě napadlo,“ začal, když jsem skládala talíře do myčky a on byl opřený o kuchyňskou linku. Zvedla jsem hlavu a on pokračoval, „nechtěla by ses seznámit s mojí rodinou?“

„Děláš si srandu?“ ušklíbla jsem se.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Já tvoje rodiče znám, ale ty moje ne. Zdá se ti to spravedlivý?“

„Pokud vím, tak ty ses mým rodičům představil sám.“

„To byla jiná situace,“ bránil se. „Víš co, běž si dát sprchu a mezitím si to rozmysli, jo?“
„Opatrně,“ zvedla jsem varovně ukazováček a zapíchla mu ho do prsou. „Nejsem zvyklá, aby mi kdokoliv říkal, co mám dělat, a ani si na to zvykat nehodlám, takže jestli se ceníš svého zdraví, měl by sis dávat pozor na pusu.“

„Vyhrožuješ mi?“ zeptal se s obavou, ale oči mu jiskřily vzrušením.

„Mohlo by to dopadnout i hůř,“ varovala jsem ho znovu a než jsem stihla s vážnou tváří odejít, přitáhl si mě na sebe a hladově mě políbil. „To není fér,“ zasténala jsem. „Ovlivňuješ mě.“

„Zvykej si,“ usmál se, když mě pustil, a já zmizela ve sprše.

První noc v našem společném bytě. Nebyla to naše první noc, kdy jsme byli spolu, a já byla stejně tak divně nervózní. Motýli mi v břiše poletovali o sto šest, ale já si byla jistá, že dneska se s Edwardem milovat nebudu. Konečně jsem byla ve své posteli a i když jsem teď pár dní pořád ležela a odpočívala, byla jsem unavená. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Vzpomněla jsem si na vizitku, kterou mi dal v nemocnici doktor. Poslal mě ke cvokaři. Bylo mi to k smíchu, ale možná jeho návštěva opravdu nebude od věci. Nechtěla jsem znovu skončit jako mrzák, který neumí pracovat. Uchechtla jsem se a vypnula sprchu. Osušila jsem se a v kalhotkách a volném triku jsem vylezla z koupelny.

„Můžeš do sprchy, jestli chceš,“ oznámila jsem Edwardovi, který se v obýváku koukal na televizi.

„Dobře,“ usmál se na mě a zvedl se.

„Já si půjdu lehnout. Jsem unavená a zítra musím vstávat,“ omluvila jsem se a ukázala na dveře do ložnice.

„Potom za tebou přijdu.“ Políbil mě a každý jsme zmizeli za jinými dveřmi.

Natěšeně jsem odhrnula přikrývku a vlezla jsem si pod ni. Pěkně jsem se uvelebila na boku a zavřela oči. Za chvíli se zastavila voda ve sprše a za další chvíli si ke mně Edward přilehl. Opatrně a pomalu si mě přitáhl k sobě a objal mě kolem pasu.

„Dobrou noc,“ popřál mi tiše a dal mi pusu na tvář.

„Dobrou,“ odpověděla jsem šeptem a znovu zavřela oči. Za chvíli jsem usnula.

Spokojeně jsem si chrupkala a teplá ruka, které mě objímala, mi dodávala ještě větší spokojenost. Ještě víc jsem si ji přitiskla k tělu a propletla naše prsty. Edward si vedle mě mlaskl a já s úsměvem ve tváři znovu usnula. Vůbec mi nepřišlo divné, že už je světlo, prostě jsem spala dál, a když jsem se později znovu probudila, málem jsem zešílela. Bylo skoro poledne.

Rychle jsem ze sebe shodila Edwardovu ruku a jako blesk jsem vystřelila z postele. Ed se zmateně posadil a mžoural do prudkého světla.

„Co děláš?“ zeptal se ochraptěle.

„Musím do práce. Bude poledne. Nikdy se mi nestalo, že bych zaspala.“ Zmateně jsem pobíhala po ložnici a hledala cokoliv na sebe.

„Jdeš do práce? A co já tu budu dělat sám celý den? Kdo ví, kdy přijdeš.“

„Můžeš dojít nakoupit,“ zakřičela jsem, protože už jsem s hromádkou oblečení mířila do koupelny.

Rychle jsem se začala oblékat a rovnou jsem sfoukla i ranní hygienu. Sprintem jsem vyběhla z koupelny a pokračovala jsem v dráze. Vrátila jsem se do ložnice, kde se Edward zrovna hrabal z postele, dala jsem mu rychlou pusu a za chvíli jsem byla ta tam. Autem jsem projela všechny ulice těsně pod povolenou rychlostí a musela jsem se hodně krotit, abych na to ještě víc nešloupla. A najít místo před barem byl nadlidský úkol, ale nakonec se mi to podařilo. Sebrala jsem si svoje saky paky a pádila jsem dovnitř.

„Ahoj, zlata moje,“ pozdravila jsem u baru a Claire s Lucy se na mě zaraženě podívaly. „Copak, nechyběla jsem vám?“

„To víš, že jo. Kde se tu bereš?“ Objala mě Claire zaskočeně a pak ji vystřídala Lucy.

„Musím to tu přeci zkontrolovat, ne? Kdo ví, jestli jste mi tu z toho neudělaly kůlničku na dříví.“

„Jak si to o nás můžeš myslet, i když…“ Lucy se zasekla v půlce slova a pak se s Claire rozesmály.

„Dobře, konec srandy. Jak se vám tu daří. Co… Dave? Jmenuje se tak, ne?“ Snažila jsem si vzpomenout a jim to přišlo hrozně vtipné.

„Ano, jmenuje se Dave,“ vykoktala Claire při smíchu a já jen protočila oči.

„Tak já to tam jdu zkouknout. A jestli nemáte co dělat, můžete mi klidně připravit papíry, kterých tu na mě určitě čeká hromada, a já si to hodím do účetnictví.“ Než stačily nějak zareagovat, zmizela jsem za dveřmi v kuchyni.

„Ahoj,“ pozdravila jsem pracujícího Davea a on zvedl hlavu od talíře, na který právě aranžoval zeleninovou přílohu.

„Ahoj,“ usmál se a dodělal to. Zazvonil na zvoneček a už se objevila Lucy, aby si od něj ten talíř vzala.

„Takže… jak se ti tady líbí?“ začala jsem dělat průzkum.

„Je to tu fajn. Jsem rád, že jsi mě sem vzala a holky jsou taky v pohodě,“ přikývl. „A hlavně je to tu stokrát lepší než v hotelu.“

„Vlastně, proč jsi odešel? Nebo tě vyhodili?“ Byla jsem hrozně zvědavá.

„Odešel jsem sám. Byla to tam hrůza. Žádnej kolektiv a nic, jen ty peníze za to stály. Ale byl jsem tam tři roky a už mi to všechno začalo lízt na nervy. Budu mít radši menší plat, ale práci, ve které mě to bude bavit,“ vysvětloval a já tohle chápala.

„Tak fajn. Pořád jsem ale neudělala tu smlouvu, takže se o to dneska pokusím.“

„Nechvátá to. Hlavně, že jsi v pořádku. Holky se o tebe bály,“ připomněl mi.

„Teď už bude zase všechno v pohodě,“ usmála jsem se. „Ještě, kdybys cokoliv potřeboval nakoupit, stačí to napsat na papírek a já nebo někdo se o to postará.“

„Jasně, buď bez starostí. Už jsem s holkama domluvenej.“

„Tak super, měj se.“ Mávla jsem mu a vrátila jsem se zpátky na plac.

13. kapitola - 15. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 14: