Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 21

08.11.2011 (09:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3510×

Neděle patřila jenom mně a Edwardovi. Oba jsme si zasloužili po včerejším večírku velký odpočinek, ale moje matka mi ho asi dopřát nehodlala. Jen, co jsme se probudili, už jsem ji měla na telefonu. Ale možná to bylo tím, že jsme vstávali až pozdě odpoledne.

„Mami,“ zvedla jsem to ještě rozespale.

„Ahoj Bells, máš už nějaké šaty na tu svatbu?“ ptala se.

„Hm… Myslím, že nějaké vhodné najdu.“

„To ne, musíme zajít na nákupy. I já potřebuju nové šaty nebo něco, co se bude hodit. Co třeba v úterý? Bude dost času na to nějaké sehnat.“

„Úterý bude fajn,“ souhlasila jsem trochu neochotně. Vůbec se mi na žádnou svatbu nechtělo. Hlavně když se o týden později vdávala Claire a já měla prakticky všechno v baru na starosti.

„Tak v úterý po obědě? Sejdeme se v nákupním centru.“

„Dobře, ahoj. Pozdravuj tátu,“ rozloučila jsem se, a když jsem telefon odložila, znovu jsem se přitulila k Edwardovi.

„Nechci nakupovat,“ zasténala jsem mu do ramene. „Nesnáším nákupy šatů. A ani nevím, co si vezmu na svatbu Claire, sakra.“

„Ještě štěstí, že tě nezná moje sestra. Utahala by tě na nákupech k smrti,“ prohodil jen tak mimochodem, ale já se zarazila.

Vždyť on moji rodinu zná a dá se říct, že velmi dobře, a já z jeho rodiny neviděla nikoho. Ani se o ní nějak moc nezmiňuje. Jen pár slov. Vlastně jsme se o nich bavili na první večeři, ale dál o nich nepadlo ani slovo. A já je chtěla poznat. Chtěla jsem vědět, kde Edward vyrůstal, kdo jsou jeho rodiče a jaké má sourozence.

„Tak mě napadlo,“ pokračoval, když jsem nereagovala, „představím vás.“

„Uh,“ vypadlo ze mě překvapeně. Vážně vyslovil to, na co jsem právě myslela?

„Nemyslím teď, ale někdy. V dohledné době…“

„Teď mám momentálně na dva víkendy o práci postaráno, ale potom… Nejsem proti.“

„Vážně?“

„Ano, právě jsem nad tím sama přemýšlela,“ přikývla jsem.

„Výborně, takže víkend po svatbě?“ navrhnul a já kývla.

„To snad půjde, zatím nemám program.“

„Budeš si muset udělat volno, i kdybys program měla. Protože jakmile nás doma ohlásím, už se z toho nikdo nevykroutí,“ zasmál se a políbil mě. „Nevíš, do čeho jdeš.“
„Přežiju to, slibuju,“ zamumlala jsem a polibky mu oplácela. „Ne, ne, ne, brzdi,“ zastavila jsem ho, když se mi snažil vyhrnout noční košilku. „Mám hlad a tentokrát mu dám přednost před tebou. Je mi líto.“

„Moje ego bylo vážně raněno,“ povzdechl si, ale stáhnul se.

„Udělám něco dobrýho.“ Vyskočila jsem z postele a utekla do kuchyně.

Chvilku mi trvalo, než jsem naplánovala něco dobrého, ale nakonec jsem zůstala věrná palačinkám se šlehačkou. A lenoch Edward byl pořád zalezlý v posteli a čekal, až mu to donesu. A taky jsem si za to vybrala daň.

„To by jeden nevěřil, jak může být člověk utahaný po celém dni válení,“ stěžovala jsem si a široce zívala. „Ale já bych se mohla válet pořád. Zítra mě čeká ten strašný úklid… Nesnáším uklízení.“

„A mě čeká další den v nemocnici,“ povzdechl si.

„Myslela jsem si, že tě to baví.“

„To ano, baví. Hrozně moc, ale škola byla škola. Navíc tam na mě všichni koukaj, nikdo mi nechce nic svěřit. Jen můj otec se se mnou moc nemazlí, což je dobře. Jednou ze mě bude velmi uznávaný chirurg, jako je on.“

„Hm, velké plány,“ zhodnotila jsem uznale.

„Ano, velké.“

„To je dobře, protože až budu potřebovat vyměnit klouby, vím, za kým půjdu.“

„To dělají ortopedi, lásko,“ opravil mě s úsměvem.

„Sakra,“ zaklela jsem. „A co tedy děláš ty?“

„Chirurg… Možná někdy plastický,“ uličnicky se zakřenil. „Občas si do někoho říznu nebo ho sešiju a tak.“

„Velmi zajímavé povolání,“ kývla jsem uznale.

„Ano, někdy ti to ukážu.“

„Ne, ne, ne,“ zastavila jsem ho. „Když jsem byla menší, trávila jsem v nemocnici poměrně dost času. Zlomeniny a naraženiny byly u mě téměř na denním pořádku a jsem ráda, že se jí teď poměrně úspěšně vyhýbám.“

„Občas se ti to ale nepovede.“ Lehce se dotknul jizvy na mém spánku.

„To byla výjimečná situace.“

„Jistě,“ smál se.

„Zase mám hlad. Objednám pizzu.“ Už jsem sahala po telefonu a vytáčela číslo.

Slíbili, že ji přivezou hned, ale i těch pět minut mi připadalo jako věčnost. Vážně jsem měla hlad a to čekání mě ubíjelo. A Edward se mi smál. Netušila jsem, co je na mně a mém hladu tak zábavného, ale on to zřejmě věděl.

„Konečně,“ vypískla jsem, když se ozval zvonek a vyskočila jsem z postele. Prudce jsem otevřela dveře, s penězi v ruce, ale zarazila jsem se. Pizza nedorazila. „Claire?“

„Ahoj, můžu na chvilku?“ zeptala se a nadzvedla velkou igelitovou tašku.

„Jasně. Jasně, pojď dál.“

„Díky,“ usmála se a sundala si boty. „Edward je tu?“

„Jo, trochu jsme odpočívali. Jdi dál, já si vezmu něco na sebe.“

„Kvůli mně nemusíš, budu tě zase hned svlékat. Přinesla jsem ti šaty na svatbu, aby sis je mohla zkusit.“ Podala mi igelitku.

„Dobře, dáš si něco k pití nebo k jídlu?“

„Klidně jen vodu. Ahoj Edwarde,“ usmála se na postavu za mnou.

„Ahoj,“ oplatil jí úsměv. „Obstarám to pití, ty běž zkoušet.“

„Jasně,“ zamumlala jsem a odešla do ložnice.

Vytáhla jsem z tašky bílé šaty. Vlastně to byly spíš minišaty. Z prádelníku jsem vzala bílé kalhotky a oblékla jsem si je. Byly mi trochu těsnější v pase a na můj vkus příliš krátké, ale jinak byly krásné. Vrátila jsem se do kuchyně a Claire mě sjela uznalým pohledem.

„Moc ti to sluší, jsem ráda, že ti jsou. Lucy taky moc padnou jen doufám, že si k nim vybereš nějaký boty. V tomhle ti nemůžu vyhovět.“

„Jasně, něco v botníku snad najdu,“ uklidnila jsem ji a šla se z těch šatů vysvléknout. Složila jsem je zpátky do tašky, ale když jsem je Claire, vracela, zarazila mě.

„Nech si je tady. Jsem ráda, že mám alespoň jednu věc z krku. Kytku dostaneš v sobotu před obřadem. A tady je pozvánka,“ řekla a podala mi bílou obálku. „A já půjdu. Uvidíme se zítra v práci.“

„Jasně, zítra.“ Došla jsem ji doprovodit a vrátila jsem se za Edem.

„Přivezli tu pizzu,“ řekl a ukázal na krabici na stole a já se na ni hned vrhla. Pořád jsem měla šílený hlad, tak jsem ji snědla skoro celou. Potom jsem se skočila vysprchovat a zase jsme s Edwardem zamířili do postele. Nic se mi nechtělo, tak jsem si vzala knížku a chvíli si četla. Takhle jsem byla spokojená.

Pondělí uteklo pomalu. Uklízeli jsme, já si dotáhla spoustu papírů, protože jsem musela dát dohromady účetnictví. Úterý bylo snad ještě horší. Musela jsem na nákupy s mámou. Napadlo mě, že bych na si na Paulovu svatbu vzala ty bílé šaty, které mi dala Claire, ale nechtěla jsem riskovat, že si je zašpiním nebo nějak jinak zmařím. Proto jsem se odhodlala a šla nakupovat. A ani zbytek týdne nestál za nic, jen v pátek začal ten pravý blázinec. Musela jsem se balit. Vůbec nikam se mi nechtělo, ale nemohla jsem jim to udělat. Chtěla jsem tu zůstat s Edwardem. Pořád mě něčím rozmazloval a já si připadala tak skvěle. A teď se budu muset obejít dva dny bez něj.

„Máš všechno?“ ptal se mě asi už po sté, když jsem zavírala svou cestovní tašku.

„Ano, mám,“ přikývla jsem a ještě si v hlavě procházela seznam věcí, které budu pravděpodobně potřebovat.

„Telefon a nabíječku, abys mi mohla volat?“

„Mám. Můžeme jet.“ Edward vzal moji tašku a nesl ji do auta. Stavili jsme se ještě pro rodiče, aby nemuseli brát auto a jeli jsme na letiště. Měli jsme to akorát, takže jsem loučení s Edwardem musela chtě nechtě zkrátit.

„Napiš, až přistanete, ať vím, že jsi v pořádku,“ kladl mi už po několikáté na srdce.

„Jasně,“ kývala jsem. „Užij si svobody. Miluju tě.“

„Já tebe.“ Naklonil se, dal mi pusu a nechal mě jít. Cítila jsem jeho pohled v zádech, tak jsem se otočila a ještě jednou mu zamávala.

Let nebyl dlouhý. Poslechla jsem si pár písniček z iPodu a už jsme přistávali v Seattlu, kde na nás měla čekat Carol, mámina sestra, aby nás vyzvedla.

„Ahoj,“ křičela přes dav lidí a za chvíli se už objímala s mámou, pusinkovala s tátou a i já jsem neunikla jejímu sevření. „Vítejte. Jsem ráda, že jste přiletěli. Bello, Paul už se tě nemůže dočkat. Tak pojďte, honem.“

Byla úplně nadšená a k autu skoro běžela. Máma se smála a i mně cukaly koutky. Carol byla moje milovaná teta. Hned jsme nasedli do jejího auta a jeli do La Push. Tam už to žilo. Všechno bylo uprostřed příprav a fintění a kolem toho všeho pobíhal Paulův otec a dalších pár lidí.

„Tak pojďte. Už máte připravený pokoj a pro tebe je připravený program na večer, Bello.“

„Program?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ano, Rachel a děvčata pořádají rozlučku se svobodou. Leah tě vyzvedne v sedm, abys nešla sama,“ vysvětlila mi a otevřela dveře do domu. „Doufám, že ti nebude vadit, když budeš spát v obýváku na pohovce,“ otočila se na mě, „říkala jsem si, že to bude lepší, než kdybyste měli spát všichni tři spolu.“

„Vůbec mi to nevadí, jestli máte pohovku pořád tak pohodlnou,“ zasmála jsem se a tašku shodila z ramene. Z kapsy jsem vytáhla telefon, abych mohla napsat Edwardovi, ale už na mě čekala od něj zpráva. Byl nedočkavý. Tak jsem mu odepsala a šla jsem se připravovat na rozlučku, protože už jsem měla nejvyšší čas. Nevěděla jsem, co si mám vzít, tak jsem zvolila zlatý kompromis. Vyšisované džíny, top za krk a lodičky. Do pravé kapsy jsem strčila telefon, do zadní kapsy pár dolarů, i když bylo většinou zvykem, že na takovýchto akcích se pilo zadarmo. Upravila jsem si v koupelně vlasy a líčení, a už se na mě dobývala Leah.

„Ahoj Newyorčanko,“ pozdravila mě a nadšeně mě objala. „Tak jak žiješ?“

„Výborně,“ usmála jsem se a objetí jí opětovala. „Za tu dobu, co jsme se neviděly, se toho hodně změnilo.“

„To mi povídej. Musíme si toho tolik říct. Ale teď už pojď, ať nepřijdeme pozdě. S Rachel se nejspíš neznáš.“

„Ne, myslím, že ne,“ zamumlala jsem a nechala se táhnout k červenému domku, který byl celý nasvícený, ale u dveří jsem se zasekla. „Nevzala jsem žádný dárek.“

„Klid, dárky přijdou na řadu až zítra,“ zasmála se Leah a zatáhla nás dovnitř.

Žilo to tam. Hudba byla puštěná pěkně nahlas a všechny si s někým povídaly a pily. Leah mě zatáhla do největšího hloučku, podala mi skleničku s něčím a otočila mě.

„Bello, tohle je Rachel, bere si Paula,“ křičela, abych jí alespoň trochu rozuměla.

„Ahoj,“ usmála se na mě Rachel. „Ty jsi Paulova sestřenice, že?“

„Ano,“ kývla jsem a usmála se taky.

„Moc tě tady vítám. K pití si dej, co chceš, jídla je tu snad taky dost, takže se neostýchej a pořádně to tu rozjeďte, když já nemůžu.“ Pohladila se po břiše.

„Bello?“ zakřičel na mě někdo a já se zmateně otočila. Za mnou stála Emily a nevěřícně si mě měřila. Potom mi skočila do náruče a já jí div svoje pití nehodila na záda. „Ahoj, tak ráda tě vidím. Vůbec ses nezměnila, jsi pořád stejná. Bože, myslela jsem si, že už se nikdy neuvidíme. Vůbec sem nejezdíš a ani nevoláš. Kdyby Paul nebyl tak aktivní, tak se určitě neuvidíme.“

„Poslední dobou nebyl čas,“ pokrčila jsem omluvně rameny. „Rozjela jsem svůj vlastní podnik a vypadá to docela dobře, takže řeším hlavně to.“
„A?“ nadzvedla obočí zvědavě.

„A co?“ nechápala jsem.

„Carol říkala, že jsi měla přiletět i s přítelem, ne?“ protočila oči s povzdechem.

„Jo aha.“

„Co aha. Povídej, přeháněj,“ pobízela mě a šly jsme si sednout na pohovku.

„Nevím, co bych ti o něm měla říct. Je mladej, pěknej, vystudovanej, hodnej… Prostě úžasnej.“

„A jak se jmenuje, jak vypadá, kde dělá nebo co studuje? Je alespoň bohatej?“ vyzvídala dál.

„Jmenuje se Edward. Je o něco vyšší než já, většina lidí o něm říká, že je dokonalej a krásnej a já to musím potvrdit. Právě začíná pracovat v nemocnici jako chirurg a nevím, jestli je bohatej. Podle auta ano, ale když jsem byla u něj v bytě, nevypadalo to, takže vážně nevím, ale vypadá to, že nějaké velký problém s penězi nemá. A jeho rodiče ještě neznám.“

„Ježíš, přišla jsi o slovní zásobu?“ protočila oči a obě jsme se rozesmály.

„Nevím, co ti víc mám říct.“

„A jak jste spolu dlouho?“

„Od Silvestra. Poznali jsme se na večírku u mě v baru,“ vysvětlila jsem jí se širokým úsměvem a ona chápavě pokývala hlavou.

„Jasně, oba opilí… Jako bych to neznala. Ale tak hlavně, že někoho máš. Už bylo taky načase.“

„Hele jo,“ obořila jsem se na ni, „myslíš si, že od tý doby, co jsem tady o jedněch prázdninách chodila s Embrym, jsem byla v celibátu?“

„Jasně, o vašem románku se mluvilo ještě dlouho potom. Však budeš zítra koukat, jak chlapeček vyrostl,“ zasmála se. „Možná si budeš trhat vlasy a nadávat si, proč si s ním nezůstala.“

„Jsem na něho zvědavá. Třeba si na mě ani nevzpomene. Víš, že byl o něco mladší, ale svaly už měl tenkrát.“

„Ale teď je vyloženě nabušenej. A neříkám to jenom tak. Však uvidíš zítra sama.“

„Jsem na něj hodně zvědavá,“ přikývla jsem a došla nám pro další vodku s džusem. Vodky jsem tam dala trochu víc a vrátila jsem se za Leah.

Celý večer jsme se skvěle bavily. Smály jsme se a popíjely. Měly jsme si s Leah tolik co říct, ale jak utíkal čas a naše hladina alkoholu v krvi rostla, bylo to stále těžší a těžší. Jazyky se nám pletly a kdykoliv chtěla jedna z nás něco říct, vyšla z ní jen neurčitá zkomolenina slov a té druhé to vždycky přišlo hrozně vtipné. Ale nezůstala jsem jenom u Leah. Seznámila jsem se s dalšími návštěvnicemi téhle párty a po půlnoci už jsme byly všechny slušně načaté a všem nám to připadalo hrozně vtipné. Tolik jako teď jsem se nenasmála hodně dlouho a dámská jízda mi jenom prospěla. Ale o to bylo ráno krušnější. Netušila jsem, jak jsem se dostala domů, ale ležela jsem v posteli, nahá a oblečení se válelo všude možně po obýváku. Bolela mě hlava a měla jsem hroznou žízeň.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě máma s Carol, když jsem se doploužila do kuchyně v Edwardově tričku, které mi nezapomněl zabalit sebou.

„Ahoj,“ zamručela jsem a natočila si do skleničky vodu z vodovodu.

„V kolik jsi přišla?“ zajímala se máma.

„Ani nevím,“ vydechla jsem a kecla si ke stolu.

„Dáš si kafe?“ zeptala se mně Carol.

„Prosím,“ zasténala jsem. „A hodně silný.“

„Vypadá to, že jste to docela slušně zapily,“ sedla si ke mně máma a já jenom kývala.

„Nevím, jak to dneska přežiju. V kolik je obřad?“

„V půl dvanácté,“ odpověděla mi Carol a položila přede mě šálek s kávou. Vděčně jsem se na ni usmála a usrkla mého věrného životabudiče.

20. kapitola - 22. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 21: