Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 26

12.12.2011 (19:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3438×

„Ahoj, Bello,“ přiřítila se ke mně Claire a skočila mi kolem krku. Zase bylo pondělí a já šla v plné síle do práce.

„Ahoj,“ rozesmála jsem se a objetí jí opětovala. „Jak ses měla? Jsem ráda, že tě mám zpátky.“

„Bylo to dokonalé. James byl úžasný,“ rozplývala se. „Kuba je tak nádherná země. Klidně bych tam ještě zůstala, kdyby mi doktor neřekl, že delší čas tam strávený může být pro miminko nebezpečný.“

„Tak alespoň jste si to užili,“ usmála jsem se a znovu ji objala.

„Ale co ty a tchýně?“ přidala se k nám i Lucy.

„Tchýně?“ Claire nadzvedla zvědavě obočí.

„Edward Bellu představil rodičům,“ dostala ji Lucy do obrazu a ona chápavě kývla.

„Celkem to šlo. Jsou velká rodina a jsou moc příjemní.“

„Takže žádné vražedné pohledy nebo tak něco?“

„Ne, měla jsem z toho strach, ale nic takového se nekonalo. S jeho sestrou a přítelkyní jeho bratra jsem si docela padla do noty,“ přiznala jsem.

„Velká rodina.“

„Hodně velká,“ kývla jsem s úsměvem.

„Buď ráda, že jsi zapadla. Víš, jak to bylo ze začátku u nás.“ Claire mi připomněla časy, kdy se nervovala z každé návštěvy Jamesových rodičů. Ze začátku si moc nesedli, ale teď už se dalo říct, že spolu jakžtakž vycházeli. Naštěstí.

„Měla jsem z toho strach,“ přiznala jsem. „A ze začátku to bylo takové rozpačité. Jeho matka mi vykala, otec se mnou neprohodil ani slovo, ale jeho sourozenci jsou fajn.“

„Tak že by se k něčemu schylovalo?“ zahýbala laškovně obočím Claire.

„Hele, já nejsem ta, která chytila kytku.“

„Jo, jsem zvědavá, jestli se to vyplní nebo jsou to jen babské řeči.“

„Jak to je? Do roka a do dne?“ zeptala jsem se.

„Jo, asi tak nějak.“

„Tak to máš ještě čas,“ poplácala jsem ji po rameni a ona se uchechtla. „Já jsem jen zvědavá, co budeme říkat, až přijde naše novomanželka po první manželské hádce a bude se chtít dát rozvést.“

„No dovol,“ ohradila se Claire a namířila na mě nůž, který právě leštila.

„Nic proti tobě, samozřejmě, ale kdo mi volal přes celé státy, že se svatba ruší?“ rozesmála jsem se a ona protočila oči.

„Naštval mě, ale pak se pěkně snažil a skoro ve všem, co se dalo ještě ovlivnit, mi vyšel vstříc.“

„Ty na něj máš ale teď pěknou páku. Stačí se odvolat na mimino a bude skákat, jak budeš pískat. To neplatí,“ poznamenala Lucy.

„Neříkám, že toho někdy nevyužiju, ale někdy je to pěkně na obtíž. A jeho rodiče… o tom ani nemluvím. Všechno platí oni a už dokonce padlo, že nás přestěhují do většího bytu. A hlavně dražšího a bližšího do centra, abychom měli všechno při ruce a tak,“ stěžovala si a já si neuměla představit, do jaké luxusnější části v centru by je chtěli nastěhovat, když bydleli v té nejmodernější výstavbě.

„Máš tady tu fotku? Chci ji ještě vidět,“ vzpomněla si Lucy a Claire hned vytahovala peněženku.

„Tady je hlavička,“ ukazovala. „A tady nožičky a ručičky.“

„To je tak krásný,“ rozplývala jsem se a měla radost i za Claire. Tolik jsem jí to přála. Hodnějšího a obětavějšího člověka jsem za celý svůj život snad nepotkala.

„A kdybys viděla Jamese. Je schopný mu večer vyprávět, co celý den dělal a pořád ho pusinkuje a hladí. Tolik se na něj těší, ale do porodu pořád zbývá tolik času,“ povzdechla si.

„Jen si nemysli. Uteče to dřív, než se naděješ, ale hlavně, štěstí přeje připraveným, tak to abyste pomalu začali zařizovat.“

„Mám takový pocit, že nás k tomu nastávající babičky ani nepustí. Můj tatínek se s tím Jamesovým tady tak opili, že se divím, že neměli otravu alkoholem.“

„Jo, vybavuju si tady ty dva kravaťáky, co se tu objímali,“ řekla Lucy a všechny jsme se jako na povel rozchechtaly. „A do každého hustili, že budou dědové a že to se musí zapít.“

„Nebudeme si lhát, kšeft z toho byl dobrej. Jo, děvčátka, sedí se mi tu s váma dobře, ale je čas něco dělat, takže do práce,“ musela jsem je popohnat, protože bychom se do toho nepustily nikdy.

„Jo, Bell, když už ses tady taky ukázala,“ začala Lucy laškovně.

„Co kecáš za kraviny. Minulej tejden jsem tu s tebou byla pořád. Divím se, že nás nezasáhla ponorková nemoc,“ natřela jsem jí to se smíchem.

„Jo, taky se divím, že jsem ti něco neudělala,“ zamumlala a pokračovala, „sháněla se tu po tobě nějaká holka, jestli bys jí prej nevzala na praxi.“

„Jak vypadala?“

„Celkem slušně a přišla mi i fajn. Řekla jsem jí, ať se tu zastaví během tohohle týdne a domluví se s tebou sama.“

„Dobře, díky. Teď už tu snad budu pořád.“

„Neříkej to, když to nemůžeš splnit. Vždycky se někdo najde, kdo tě odsuď vytáhne,“ varovala mě a já sklopila hlavu. Měla pravdu. Poslední dobou jsem tu moc často nepobývala.

Směna nám začínala za chvíli. Byly jsme tu tři, takže všechno bylo v pohodě a skvěle jsme stíhaly. Chvíli jsem otravovala Davea v kuchyni, protože jsem potřebovala sepsat nákup, a když už jsem tu byla, skoro zbytečně, jak mi řekly holky, spočítala jsem zásoby alkoholu. Teď jsme tu žádnou velkou akci neměli, takže jsme toho nemuseli mít tolik, ale některé zásoby přeci jenom doplnit musely. Všechno jsem tedy spočítala, sepsala, zavolala dodavateli a objednala. Z baru jsem si vzala pár faktur, které potřebovaly zaplatit a šla jsem. Vážně jsem tady nebyla potřebná.

Zaparkovala jsem před domem, vzala z auta všechno potřebné a výtahem jsem vyjela do našeho patra. S myšlenkami úplně někde jinde jsem odemkla dveře a vysvlékla se. V kuchyni jsem zapnula počítač a hned si dala vařit vodu na kávu. Dala jsem dohromady všechny papíry, přihlásila se na účet v bance a pomalu jsem začala zpracovávat všechny platby. Jenže když jsem se koukla na výpisy z účtu, něco mi tu nesedělo. Už po třetí mi přišla ta samá částka od stejného plátce, ale nic víc tu nebylo. A ten plátce mi byl až moc známý. Jenže nechtěla jsem to ještě řešit, chtěla jsem počkat, až toho bude víc a já mu to budu moct lepší dokázat, proto jsem se rozhodla, že tenhle příjem budu pravidelně sledovat a v nejnestřeženější chvíli uhodím.

„Ahoj, Veverko,“ pozdravil mě Edward a šel mi dát pusu. „Jak to, že jsi doma?“

„Lucy s Claire mě vyhodily, že jim tam překážím,“ vysvětlila jsem mu a za košili si ho přitáhla na další polibek.

„Tak jsi šla domů počítat penízky?“

„Ano.“

„A jsi hodně bohatá? Abych věděl, jestli se tě mám držet nebo mám jít o dům dál.“

„Myslím, že to jde celkem dobře. Nejsme v mínusu, ale ani v nějakém výrazném plusu. Alespoň, že nekrachujeme a po těchhle dvou akcích jsme docela zbohatli.“

„Hm… Tak to se tě budu držet,“ zasmál se a věnoval mi další polibek.

Než jsem dopracovala, Edward si zapnul televizi a sledoval Dr. House. S pozdviženým obočím jsem ho sledovala, jak to žere, a pokaždé, když se mu mezi očima objevila vráska, musela jsem se uchechtnout.

„Copak, porovnáváš praktiky?“ rýpla jsem si a on protočil oči.

„Hleď si svého a nech doktory na pokoji. To bysme to dopracovali, kdybys nám začala fušovat do řemesla.“

„Chceš tím snad něco naznačit?“

„Snad radši ne,“ usmál se a zase se věnoval televizi. S pobaveným výrazem jsem zaklapla počítač a zvedla se.

„Jdu vařit,“ oznámila jsem mu. „Dáš si něco nebo je to fuk?“

„Hlavně mě neotrav,“ zamručel, aniž by se na mě podíval.

„Stalo se něco?“ musela jsem se zeptat. Takhle se nikdy nechoval. Alespoň za tu dobu, co jsme byli spolu.

„Jsem unavenej z nemocnice. Nastaly menší komplikace. Nebudeme to rozebírat, stejně bys to nepochopila.“ A to mělo být jako co? Chtěl mi snad naznačit, že jsem tak blbá, že ho nejsem schopná ani vyslechnout? Nezbylo mi ale nic jiného než nad tím pokrčit rameny a jít udělat těstoviny. S ničím složitějším se mi nechtělo patlat. Ještě než jsem si stihla ale připravit potřebné věci, rozezvonil se mi telefon. Rychle jsem po něm sáhla a hned ho přijala.

„Ahoj Bello,“ ozvala se Claire tiše.

„Ahoj.“

„Zítra nepřijdu do práce. Není mi moc dobře. Trochu krvácím. Byla jsem u doktora a ten říkal, že je to v prvním trimestru normální a jsem navíc hrozně unavená. Promiň.“

„To je v pořádku. Zítra tam budu s Lucy já a klidně i pozítří a celý týden. Hlavně nic nezanedbávej. James by mě zabil, kdyby se ti cokoliv stalo,“ uklidňovala jsem ji.

„Moc mě to mrzí. Asi toho na mě bylo moc. Svatba, líbánky a tak.“

„Claire, vůbec se neomlouvej. Hlavně odpočívej.“

„Dobře, díky. Musím končit. James mě hlídá.“

„Jasně, pozdravuj ho, ahoj,“ rozloučila jsem se a vrátila se k vaření. V duchu jsem doufala, že všechno dobře dopadne a že to není předzvěst rizikového těhotenství. To bych asi byla totálně namydlená.

„Musíš tak rámusit?“ okřiknul mě napruzeně, když jsem omylem pustila hrnec a trochu to bouchlo.

„Tak promiň,“ rozmáchla jsem rukama. „Víš co, já se tu taky na to můžu vykašlat. Abys na mě byl naštvanej mě z naprosto neznámýho důvodu a jenom mě kritizoval, to nebudu poslouchat.

Nechceš mi říct, co se stalo, fajn, neříkej, ale alespoň se netvař jako umučení boží. Já jsem tě do zadku nekousla. Fajn, máš problémy, já taky, ale snažím se ovládnout se a na nikoho neřvat, když vím, že lidi kolem za to nemůžou.“ Takovej výstup ode mě nejspíš nečekal, protože mě sledoval s otevřenou pusou a já se naštvaně zabouchla v ložnici.

Vůbec jsem nepobírala, co mu tak najednou přeletělo přes nos. Vždyť ráno byl úplně normální a to, že měl náročnej den, byla snad ta nejchabější výmluva, jakou jsem slyšela. Jo, já poslední dobou sice moc nedělala, ale náročnějších dnů jsem si užila určitě stokrát víc, než on. Věčný student, který začal pracovat až z nudy. Ten telefonát s Claire mě ještě dorazil a moje nervy byly zase na pochodu. Netušila jsem, co budu dělat, jestli Claire bude muset být doma.

Naštvaně jsem sebou hodila na postel a přetáhla si polštář přes hlavu. Musela jsem se vyřvat a ztichla jsem, až když mě bolely hlasivky.

Ležela jsem s polštářem na hlavě a přemýšlela. Edward nejspíš pořád koukal na televizi a já se ho doprošovat nebudu. Ani omylem. Já teplou večeři nepotřebuju, já ne. A abych se za ním plazila… Na to jsem byla až moc hrdá. On si začal, ať přijde. Jenže on nejspíš hodlal trucovat taky. Tak fajn.

Měla jsem hlad, tak jsem se zvedla a šla zpátky do kuchyně. Přeci nebudu hlady jenom kvůli tomu, že sedí u televize. Takovou oběť mu nedopřeju.

Došla jsem do kuchyně a bez jediného pohledu na něj, jsem otevřela ledničku. Vzala jsem ten nejlepší a můj nejoblíbenější jogurt, vykydla ho do misky a zasypala hromadou čokoládového müsli. A abych ho naštvala ještě víc, začala jsem si u toho pobrukovat nějakou melodii. Mlčel. Když jsem se vracela do ložnice, hodila jsem po něm okem, ale seděl naprosto stejně. Nejspíš se rozhodl pro stejnou taktiku jako já. Ignorovat, ignorovat, ignorovat. No, tak uvidíme, kdo to vydrží dýl.

Sedla jsem si do tureckého sedu na postel a před sebe položila knížku. Hodlala jsem se trochu uklidnit a četba mi skoro vždycky pomohla. Pomalu jsem jedla a byla jsem spokojená. Večer jsem to ještě završila dlouhou sprchou a šla jsem spát. Zítra jsem musela být ready.

A Edward nepřišel ani teď. Chvíli jsem na něj čekala, ale pak jsem se otočila na druhý bok, zády ke dveřím a usnula jsem.

25. kapitola - 27. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 26: