Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 30

29.12.2011 (12:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4073×

Teď konečně znovu zavládla ta dokonalá idylka. Edward se mi věnoval, jak nejlépe mohl. Hýčkal mě, pořád mi nosil nějaké sladkosti a kytky a já z toho byla celá pryč. A všimly si toho i holky v baru. Téměř každý den jsem slyšela, že zářím jako sluníčko, a že se musí Edward pekelně snažit. Ale zářily jsme všechny. Já, Claire a Carol proto, že jsme byly šťastně zamilované a Lucy proto, že z toho byla celá pryč. Každý měsíc jsme netrpělivě čekaly na snímky mimča a já se potají modlila, aby nám to vydrželo. Tržby byly skvělé, takže jsem si nemusela dělat starosti a mohla jsem v klidu přemýšlet nad blížícími se prázdninami, a to znamenalo hlavně dovolené.

Šla jsem domů, ověšená nákupními taškami. Zase mě z baru vyhodili, protože v pondělí tržby zrovna moc nešly, tak jsem si dojela pěkně nakoupit. Ještě jsem dole vybrala schránku. Nepřišlo mi nic, až na pár letáků, které jsem postupně pročítala, ale zaujala mě obálka adresovaná Edwardovi se znakem New Yorské policie. Vyděšeně jsem na to koukala a okamžitě jsem vyhrabala z kabelky telefon. Chtěla jsem vědět, co to má znamenat, a kdo v tom má prsty. Jenže pak jsem si to rozmyslela. Bude to mít doma jako překvapení a já ho ještě pěkně uvítám. Je přeci jedno, jestli to dostane hned nebo za hodinu.

Nákup jsem uklidila na své místo a čekala jsem, až přijde Ed z práce. Dopis jsem nechala ležet na stole a v hlavě jsem si připravovala přivítání.

„Ahoj Veverko,“ zavolal Edward, když otevřel dveře. Sundal si boty a šel dovnitř. Rychle jsem vzala dopis a začala si jím ovívat obličej.

„Ahoj,“ usmála jsem se a nechala si dát pusu. „Mám pro tebe dárek.“

„Šup sem s ním. Jsem celý nedočkavý. Nebo si ho mám najít?“ Sáhnul mi do zadních kapes, a když v nich nic nenašel, sáhnul do předních a za ně si mě přitáhl k sobě.

„Samá voda,“ ujistila jsem ho a před obličej mu strčila obálku.

„Tohle bylo ve schránce. Vysvětlení se nejspíš nedočkám, co?“ konstatovala jsem, když jsem viděla jeho zaražený výraz.

„Ukaž.“ Vytáhl ruce z mých kapes a jen, co si obálku vzal, už ji roztrhl a vytáhl popsaný papír.

Napjatě jsem čekala, s čím přijde, když se mu mezi očima udělala vráska a zamračil se. Už jsem se chtěla zeptat, co je, když zvedl ruku a tím mě zastavil. Netrpělivě jsem si začala kousat nehty, když konečně dočetl, papír složil a vrátil do obálky.

„Tak, co je?“ Téměř jsem vykřikla, když se k žádnému vysvětlení neměl.

„Nic vážného. Nikoho jsem nezabil, neznásilnil, nepřepadl ani cokoliv jiného, tak můžeš být v klidu.“

„Tak co to je?“ Ztrácela jsem trpělivost.

„Zvou mě jenom ke správnímu řízení za překročení rychlosti. Nemusíš se bát,“ usmál se na mě a dal mi pusu.

„Tak proč jsi byl tak vyděšený?“ Měla jsem pocit, že mi lže.

„Jenom jsem přemýšlel, kde mě chytli. Nejezdím moc podle předpisů a tohle je poprvé. Jsem z toho jen trochu zmatený. Pozítří v osm ráno tam mám být, takže se zítra domluvím s Carlislem, že se trochu opozdím, aby s tím počítal. Ničeho se neboj, Veverko.“

„Musím jít, uvidíme se večer,“ loučil se se mnou Edward ráno. Vstala jsem dřív, tak jsem ho ještě stihla.

„Budu tu na tebe čekat,“ mrkla jsem na něj laškovně a doufala, že tenhle večer bude dokonalý.

Potom, co odešel, jsem v klidu posnídala, sbalila svých pět švestek, které budu v baru potřebovala a pomalu jsem jela. Všichni moji pilní zaměstnanci už byli uprostřed pracovního provozu a já tam byla navíc, zase.

„Promiňte,“ přišel do baru starší pán a všechny nás přejel pohledem. „Hledám majitelku.“

„To jsem já,“ seskočila jsem z barové židličky. „Isabella Swanová.“

„Já jsem George Hunt a potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit. Měla byste na mě chvilku?“

„Jistě,“ kývla jsem s menšími obavami. „Dáte si něco k pití?“

„Ne, bude to rychlé,“ odmítl a posadil se ke stolu, který byl co nejdál od baru.

„Tak s čím vám mohu pomoci?“ zeptala jsem se, když jsem se posadila k němu.

„Chci se zeptat, jak jste na tom s vaším podnikem. Všechno vám jde?“

„Ano, všechno je skvělé. Můžete mi říct, o co vám přesně jde?“ měřila jsem si ho nechápavým pohledem.

„Dobře, jak vidím, nemáte ráda, když se chodí dlouho kolem horké kaše, tak budu upřímný.“

„To bych prosila,“ skočila jsem mu do řeči. Moje dobrá nálada byla v tahu.

„Chci koupit váš podnik.“

„Já ale nemám v úmyslu ho prodat. Alespoň ne v nejbližší době.“

„Nabízím vám sto tisíc dolarů.“

„Ne.“

„Dvě stě padesát tisíc?“

„Podívejte, tenhle podnik má pro mě cenu, která se nedá vyčíslit, takže můžete nabízet miliony, ale ne. Děkuji vám za nabídku, ale už se s vámi víc bavit nebudu. Nashledanou.“ Postavila jsem se a vrátila se za holkama k baru.

„Co chtěl?“ zeptala se Claire, když konečně odešel.

„Chtěl to tu koupit, ale poslala jsem ho do háje.“
„Dobře jsi udělala, byl divnej,“ konstatovala Lucy a Claire jenom přikyvovala.

„Doufám, že už se tu neukáže. A jestli jo, tak poletí rovnou.“

„Byl vážně divnej,“ zopakovala Lucy, ale to už začali chodit lidé a nám začínala každodenní šichta.

„Dneska musím vypadnout už po obědě. Musím si skočit k doktorovi.“

„Děje se něco?“ zeptala se hned Lucy vystrašeně.

„Ne, jen pravidelná prohlídka,“ uklidnila jsem ji s úsměvem, protože jsem se téměř nemohla dočkat, až se dozvím, jestli naše snažení bylo k něčemu. Měla jsem totiž vážné podezření.

„Slečna Swanová,“ zavolala mě sestra, tak jsem si vzala kabelku a šla do ordinace.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem doktora a posadila se na židli.

„Dobrý den, jak se cítíte? Všechno je v pořádku?“ zeptal se mě a já jenom kývala.

„Začali jsme se vážně pokoušet o miminko.“

„Tak si odložte a podíváme se na to,“ poslal mě za paraván, abych se svlékla a vyskočila jsem na kozu. Sama jsem byla zvědavá, jestli se nám to s Edwardem povedlo. On o mojí kontrole nevěděl a já se těšila, jak mu tu radostnou zprávu řeknu, hned jak se uvidíme.

„Tak se můžete zase obléknout,“ ukončil doktor moji prohlídku a odešel.

„Jak to vidíte?“ zeptala jsem se celá na trní.

„Je mi líto, prozatím se nezadařilo.“

„Nejsem těhotná? Ale menstruace se mi zmeškala.“

„To může být klidně způsobeno i nějakým stresem nebo čímkoliv jiným. Důvodů zpožděné menstruace může být spoustu a na ultrazvuku opravdu nic nevidím. Ale jak tady čtu, je to celkem nedávno, co jsme vám vyndali antikoncepci, tak přijďte za čtrnáct dní. Jestli tam dneska něco je, potom to bude vidět jasněji. Ale i kdyby se nezadařilo teď, neházejte flintu do žita. Není přeci všem dnům konec. Hlavně k tomu neupínejte veškeré svoje myšlenky, pak to půjde ještě hůř. Hlavně se nestresujte, psychika je důležitá.“

„Dobře,“ zamumlala jsem dost zklamaně.

„Za čtrnáct dní se mi tedy přijďte ještě jednou ukázat. Odebereme i krev a moč a třeba budeme o něco chytřejší.“

„Děkuju, na shledanou,“ rozloučila jsem se a pomalu šla domů. Teď jsem byla ráda, že jsem Edwardovi neřekla, kam jdu, alespoň si to budu moct nechat pro sebe.

„Ahoj miláčku,“ přivítal mě Edward, jakmile jsem vešla do obýváku a on zvednul hlavu od nějakých papírů.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a hned zmizela v ložnici. Potřebovala jsem se dát trochu do kupy.

„Stalo se něco?“ Přišel za mnou a položil mi ruku na rameno. „Bello,“ napomenul mě, když jsem se k ničemu neměla. „Stalo se něco?“

„Nic,“ procedila jsem mezi zuby, protože jsem neměla daleko k výbuchu.

„Bello!“ Otočil si mě k sobě a držel za ramena, abych nemohla ucuknout.

„Pusť mě,“ řekla jsem a mykla rameny, ale nemělo to žádný účinek.

„Pověz mi, co se stalo. Něco v práci?“

„Pusť mě,“ vykřikla jsem téměř hystericky, když jsem si vzpomněla na moji návštěvu u doktora. Byla jsem celá vzteky bez sebe. Vzala jsem polštář a hodila ho po Edwardovi. „Nic se nestalo, tak mě nech být! Nech mě na pokoji!“ křičela jsem a začala jsem brečet. Vzlyky mnou otřásaly a já neměla žádnou sílu, takže když mě Edward objal, nechala jsem ho, aby mě objal.

„Co se stalo, Bells? Řekni mi to.“

„Prostě… Byla jsem u doktora, protože se mi zpozdila menstruace a on mi řekl, že se nám to nepovedlo. Nejsem těhotná. Promiň. Tolik jsme se snažili a bylo to k ničemu.“

„Ale ne, určitě to nebylo k ničemu. Vždyť mám ještě spoustu času a určitě se nám to povede. Pojedeme na dovolenou, od všeho si odpočineme, budeme se věnovat jenom sami sobě. Určitě se to povede. Nedělej si s tím hlavu.

„Já vím, já vím,“ povzdechla jsem si a pevněji se k němu přitiskla.

„Máš hlad? Koupil jsem cestou domů těstoviny, tak je dám ohřát.“

„Za chvíli přijdu,“ pousmála jsem se a on zmizel.

Kecla jsem si na postel a koukala z okna. Alespoň, že už jsem nebyla naštvaná. Shodila jsem ze sebe oblečení a jen ve vytahaném tričku a kalhotkách se šla najíst. Edward seděl u počítače, ale když mě uviděl, roztáhl své rty do okouzlujícího úsměvu a odsunul ho stranou.

„Pracuješ?“ zeptala jsem se a zasedla ke stolu, kde už byly připravené talíře.

„Ne,“ zasmál se a nalil mi skleničku červeného vína. „Koukal jsem, kde bychom mohli dovolenkovat.“

„Prosím tě, hlavně stůj nohama na zemi. Můžeš zajít třeba do nějaké cestovky, aby ti tam poradili.“

„Nejspíš už mám menší tip,“ prozradil mi tajemně.

„Podíváme se na to po jídle.“

„Dobře,“ souhlasil a nalil víno i sobě. „Tak dobrou chuť.“

Povečeřeli jsme a než jsem uklidnila nádobí, Edward přetáhnul notebook na gauč a připravil mi vedle sebe pohodlné místo. Pěkně mě obalil do deky a začal klikat na jednotlivé obrázky.

„Co tohle?“ Najel na odkaz, kde i z obrázku pálilo sluníčko.

„Stůj, prosím, trochu na zemi,“ usmála jsem se.

„Naše první dovolená. Můžu se trochu odvázat, ne? Chci, abychom si to oba užili,“ ohradil se.

„Abych s tebou mohla být, nemusíme jezdit někam na druhou polokouli.“

„Když nebudeme dost daleko, budeš pořád pracovat a nikdy si neodpočineš.“

„Tobě se to povídá,“ zamumlala jsem s povzdechem. „Ale tohle vypadá dobře,“ ukázala jsem na další obrázek.

„To je… Hawai.“

„Tam je pěkně,“ zamumlala jsem a unaveně zavřela oči.

Edwardův hlas, který mi vykládal o různých oblastech mě ukolébal do bezesného a tvrdého spánku. Byla jsem dneska úplně hotová.

„Vezmi si zubní kartáček, kdyby si tě tam náhodou chtěli nechat. Udělala bych si ostudu, kdybych šla na policii a někdo mě náhodou viděl,“ loučila jsem se ráno s Edwardem, když měl jet na policii a on mi moji poznámku oplatil jen škodolibým úsměvem. Dneska už jsem měla o něco lepší náladu než včera.

„Takovou radosti ti neudělám, to se neboj. Ale asi přijdu trochu později, než normálně.“

„Já se taky pozdržím. Carol má dneska dlouho školu, Claire pošlu domů brzy, přeci jen už je toho na ni moc a počkám tam s Lucy.“

„Ještě něco máš na programu?“

„Hm… ne,“ zakroutila jsem hlavou a nechala se opřít o auto.

„Uvař něco dobrého k večeři.“

„Uvidím, jak se mi bude chtít a v kolik přijdu. Ale tebe by to vlastně nemuselo vůbec zajímat, co když budeš večeřet s nějakýma potetovanýma týpkama?“

„Tak pa,“ ignoroval moji odpověď. Přitáhl si mě za bradu a políbil mě.

„Pozdravuj pány policajty,“ zamumlala jsem a znovu si ho přitáhla na polibek.

„Už musím jít,“ vydechl, když jsem se odtáhla.

„Já tě nedržím,“ pokrčila jsem rameny, ale obtočila mu ruce kolem pasu. Byli jsme jako dva puberťáci.

„Ahoj.“ Naposled mě políbil, ruce mi setřásl dolů a nastoupil do svého auta. Zamávala jsem mu, a když odjel, nastoupila jsem taky.

„Tak jsem, děvčata, asi přišla o spolubydlícího,“ zahlásila jsem, jen co jsem otevřela dveře a Claire i Lucy se na mě zmateně podívaly.

„Co?“

„Edwardovi přišlo předvolání na policii, prý za rychlou jízdu. Radši jsem mu ale sbalila kartáček na zuby, kdyby si to tam náhodou rozmysleli a zašili ho za něco jinýho.“

„Ty seš vážně podpora, to by jeden pohledal. Doufám, že jsi mu slíbila, že mu upečeš chleba se zapečeným pilníkem na mříže,“ smála se Lucy.

„Přijdu mu tam leda tak zamávat,“ odpovídala jsem se smíchem.

„Ještě by se ti po něm stýskalo,“ uklidnila mě a já jí musela dát za pravdu. Edward by mi chyběl, ani jsem si neuměla představit jak.

„Tak se ti vrátil manžel z basy,“ objevil se mezi dveřmi večer Edward s širokým úsměvem.

„To jste si asi spletl místo, tady žádný manžel nebydlí,“ usmála jsem se na něj laškovně a věnovala mu jeden sladký polibek. „Vítej zpátky.“

„Stýskalo se mi.“

„Nemáš žádné újmy na zdraví? Vím, co se o vězení říká.“

„Jsem těhotnej,“ odpověděl mi naprosto vážně.

„Blbečku,!“ Dala jsem mu jeden pohlavek a než jsem stihla ruku sundat, chytil ji a přitáhl si mě k sobě na další polibek.

„Stýskalo se ti po mně?“

„Ani nevíš jak,“ objala jsem ho kolem pasu a nechala se znovu políbit.

29. kapitola - 31. kapitola

Tohle je nejspíš poslední kapitola roku 2011 a já Vám chci popřát hodně štěstí, zdraví a lásky do roku 2012. Taky doufám, že se Vás tu bude scházet stejně hojný počet jako letos a třeba se řady i trochu rozšíří. :)

Moc Vám děkuju za podporu a přízeň a budu doufat, že vás dalšími kapitolami a povídkami nezklamu.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 30: