Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 32

18.01.2012 (13:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3896×

„Můžeme jet?“ Konečně mě Edward vyzvednul. Po dalším, téměř nekonečném dni v nemocnici, který byl plný vyšetření, jsem si myslela, že se odjezdu domů už ani nedočkám.

„Jo,“ přikývla jsem a v jeho objetí jsem šla k autu. Posadila jsem se, připoutala a už jsem nepromluvila. Ani já, ani Edward.

Doma jsem si hned od něj vzala tašku s mými věcmi a zavřela jsem se v koupelně. Vybalila jsem a pak si na dlouhou dobu vlezla pod sprchu. Jak jsem se pečlivě umývala, rukama mi zabloudila na můj podbřišek a do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Čelo jsem si opřela o kachličky a rozvzlykala jsem se. Naštvaně jsem praštila pěstí do zdi a pak znovu a znovu, až mě bolela ruka. Jenže jsem si včas neuvědomila, že by mě mohl Edward slyšet, až když se začal dobývat do koupelny. Lekla jsem se, že mě takhle uvidí, ale naštěstí bylo zamčeno. Ani jsem si neuvědomila, že bych otočila klíčkem.

„Bello?“ zakřičel vyděšeně.

„Pět minut,“ odpověděla jsem mu rychle a snažila se znít normálně.

Rychle jsem sprchu přepnula z teplé na studenou, abych neměla napuchlý obličej a abych se trochu srovnala. Zabalila jsem se do osušky a převlékla se do pohodlného trička na spaní. Naposledy jsem se zhluboka a vyšla jsem na ven.

„Půjdu si lehnout, dobrou noc,“ oznámila jsem Edwardovi a potom, co mi dal pusu, jsem zmizela v ložnici. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle zlomenou a hlavně nešťastnou.

Myslela jsem si, že jen co padnu do postele, usnu, ale opak byl pravdou. Ani za nic jsem nemohla zabrat. Pořád se mi v hlavě honilo tolik věcí, pořád jsem musela na něco myslet a pořád jsem se na něco soustředila. Dokonce jsem byla vzhůru, když si šel lehnout i Edward a to jsem si šla lehnout skoro o dvě hodiny dřív. Už i spal a já pořád nic. Chtělo se mi tolik zavřít oči, ale nešlo to. Moje hlava byla doslova přesycená myšlenkami a já se jen převalovala z jednoho boku na druhý, když se konečně povedlo zavřít oči a usnout.

„Nemůžeš mít děti. Máš prostě smůlu. Tvoje práce ho zabila,“ říkal mi Edward s nenávistným výrazem v očích.

„Ale já jsem nechtěla. Nevěděla jsem to. Je mi to líto,“ brečela jsem, ale on se jenom uchechtl.

„To vyprávěj někomu jinýmu,“ prskl a naštvaně práskl vchodovými dveřmi.

S leknutím jsem se probudila a zmateně koukala ven, kde bylo světlo. Edward byl pryč, a podle budíku už bylo skoro poledne, ale já času nějak nevěnovala pozornost. Nemusela jsem do práce, nemusela jsem nic. A popravdě se mi ani nic nechtělo. Jenže jsem dostala hlad, tak jsem se vyhrabala a doploužila se do kuchyně. Se zoufalým pohledem jsem otevřela ledničku, kde toho samozřejmě moc nebylo, takže jsem stejně nakonec sáhla pro osvědčené čokoládové křupinky. Dala jsem si vařit vodu na kafe, protože jsem potřebovala trochu nakopnout a než se mi uvařila, šla jsem se obléknout.

Ve vytahaných teplácích a tričku jsem se vrátila do kuchyně a zalila kávu. Křupinky se mi akorát pěkně rozmočily v mléce, tak jsem se posadila na židli a s pohledem upřeným do akvária s rybičkami snídala. A moje myšlenky zase neměly co dělat a rozutekly se tím nejnevhodnějším směrem. K mému netěhotenství.

Ani jsem nedojedla a už jsem si zapínala počítač. V nemocnici mi téměř nic neřekli a mě napadalo obrovské množství otázek, které jsem si musela zodpovědět. Připojila jsem se tedy k internetu, najela na Google a zadala potrat. Vyjelo mi spousta odkazů, tak jsem je začala projíždět, ale moc dlouho jsem to nevydržela. Jakmile jsem si začala pročítat články a ze skoro každého šel někdo na potrat dobrovolně, vyhrkly mi z očí slzy. A do toho všeho mi začal zvonit telefon.

Máma. To mi tak ještě chybělo. Zhluboka jsem se nadechla a hovor přijala.

„Ahoj, mami.“ Snažila jsem se znít co nejvíc nadšeně.

„Bell, zlato, dlouho ses neozvala. Jak se máš?“

„Skvěle,“ shrnula jsem to do jednoho slova, protože na víc jsem neměla.

„Neuhodneš, co se stalo,“ spustila nadšeně. „Volala mi Carol, že se Paulovi a Rebecce narodil zdravý chlapeček. Jmenuje se Chris a slíbila mi, že brzo pošle fotku.“

„To je super,“ vydechla jsem z poslední sil, protože jsem cítila, že víc nezvládnu. Tohle bylo to poslední, co jsem potřebovala.

„A nechcete přijít s Edwardem na oběd nebo na večeři?“

„Mami, teď se nám to moc nehodí. Edward je hodně v práci. Snad příště. Už musím končit. Ahoj.“ Nečekala jsem, až se rozloučí. Típla jsem to a telefon pustila na stůl vedle počítače. Znovu jsem se rozplakala. Potřebovala jsem trochu povzbudit, takže jsem ze skříně vytáhla vodku. Do skleničky jsem si nalila velkého panáka a celého ho do sebe hodila. Pak ještě jedno a ještě, až jsem přestala počítat, kolikátého vlastně mám.

Stála jsem u okna, zírala ven a moje smysly se postupně otupovaly. V ruce jsem držela další skleničku a teď už upíjela pomalu.  Koukala jsem ven a stejně jsem nevnímala, co se tam děje. Všechno jako by šlo kolem mě, takže jsem se pořádně lekla, když na mě Edward promluvil.

„Co to vyvádíš?“ ptal se mě vyděšeně a v ruce držel téměř prázdnou láhev. Zvládla jsem stáhnout skoro celou sedmičku, a přesto jsem si připadala pořád moc střízlivá. „Chceš se otrávit? Řekni mi, že to nebylo plný.“

„Nevím,“ zamumlala jsem a dál nezaujatě koukala z okna.

„Bello!“ okřiknul mě a prudce si mě k sobě otočil. „Co se stalo?“

„Koukala jsem se na internet a pak zavolala máma, že se Paulovi a Rebece narodilo miminko. Nešlo to vydržet,“ zhroutila jsem se mu s pláčem do náruče a skleničku tak upustila na zem. Rozbila se, ale ani jeden z nás si toho nevšímal.

Edward mě uklidňujíc kolébal v náručí a pevně si mě k sobě tisknul. Tohle jsem teď potřebovala. Podporu. Potřebovala jsem vědět, že je tu někdo se mnou, že jsem na to nezůstala sama a že někdo trpí téměř jako já.

„Pojď si lehnout,“ zašeptal a odvedl mě do ložnice. Uložil mě, ale pak zase zmizel.

„Nepřijdu. Belle není dobře, chci se o ni postarat,“ slyšela jsem ho, takže nejspíš s někým telefonoval. „Ještě ti zavolám. Díky.“

„Zítra tady budu s tebou,“ usmál se, když se vrátil a přilehl si ke mně. Objal mě kolem pasu a víc si mě k sobě přitiskl. „Vyspi se.“

„Já nechci. Zase se mi bude zdát ten strašný sen,“ vzpříčila jsem se mu.

„Budu celou noc u tebe,“ slíbil mi. „Nemusíš se ničeho bát.“

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a ještě pevněji se k němu přitiskla. Potřebovala jsem ho mít u sebe co nejblíž a on mi ochotně pomohl.

Ráno, než jsem se stihla pořádně probrat, už jsem měla v posteli naservírovanou snídani se vším, co jsem si mohla přát. Ale kávu jsem odmítla. Tolik mi voněla a měla jsem na ni šílenou chuť, ale nemohla jsem. Po včerejším zkoumání internetu a o možných škodlivých účincích na těhotenství a miminko, jsem s kafem na dobro skončila. Edward mě se zadumaným výrazem pozoroval, ale naštěstí to nekomentoval.

„Budu muset dojet nakoupit. Jsme úplně vyjedení.“

„Pojedu s tebou,“ rozhodla jsem se.

„Dobře, tak se v klidu nasnídej a pak pojedeme,“ usmál se a dal mi pusu.

„Děkuju,“ šeptla jsem a už jedla.

Edward odešel a nechal mě tak samotnou. Pomalu jsem se najedla a pak provedla ranní hygienu v koupelně. Oblékla jsem se a šla za Edwardem, který se koukal na televizi. Špinavé nádobí od snídaně jsem položila na kuchyňskou linku s tím, že to později uklidím.

„Můžeme jet?“ stoupnul si a vypnul televizi.

Jen jsem přikývla a s Edwardem za zády si šla obout boty. Venku už bylo teplo, takže jsem si vzala jen lehkou bundičku. Edward mě objal kolem pasu, a když zamknul, zamířili jsme k autu.

Jeli jsme do velkého obchoďáku a i přesto, že bylo dopoledne, byla tu spousta lidí. Vzali jsme si košík a jeli dovnitř. Dneska se role obrátily. Chtěla jsem být co nejdříve pryč, ale Edward to bral pěkně poctivě. Začali jsme u ovoce a zeleniny a pomalu pokračovali dál. Začínali jsme pěkně plnit košík a pořád jsme nebyli u konce. Už mě to nebavilo a navíc jsme potkali dvě maminky s kočárkem. Sevřelo se mi srdce a měla jsem co dělat, abych zadržela slzy.

„Bells,“ přiskočil ke mně Edward a objal mě kolem ramen.

„Co je?“ zamumlala jsem nezaujatě.

„Promiň, myslel jsem, že…“

„Ne, jsem v pohodě,“ skočila jsem mu do řeči, než to stačil vyslovit. „Jdeme dál.“

„Jasně,“ souhlasil a já zabočila k regálům s čaji.

Měli tu ohromným výběr a já vzala pomalu každou třetí příchuť. Chtěla jsem si ten přechod z kafe na čaj pořádně zpříjemnit.

„Můžeme,“ oznámila jsem mu, když jsem měla hotovo a on na mě trpělivě čekal.

„Myslím, že máme všechno,“ usmál se na mě a objal mě kolem pasu.

„Tak pojďme.“

31. kapitola - 33. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 32: