Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 40

23.03.2012 (13:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4225×

Ahojky, jmenuju se Jonathan a dnes 27. 7. v 9:45 jsem na vlastní oči konečně spatřil velký svět. U maminky v bříšku jsem vyrost 51 centimetrů a nabral 2,90 kilogramů. Doufám, že to tu pořádně rozjedu a budu dělat svým rodičům jenom radost.

„Lucy!“ křikla jsem s úsměvem na tváři. „Máme přírůstek.“

„Nekecej, ukaž.“ Hladově sáhla po telefonu a vytrhla mi ho z ruky. Jak četla, na tváři se jí rty tvarovaly do širokého úsměvu.

„Tohle musíme zapít, takže jdeme slavit.“ Vytáhla jsem z ledničky lahev melounové vodky a tři panáky. Mávla jsem na ni, ať jde za mnou a celá šťastná jsem vrazila do kuchyně.

„Dave, pijeme!“ vykřikla jsem. Naplnila jsem panáky a přišoupla jsem k němu toho třetího. „Claire s Jamesem mají čerstvý přírůstek. Kluka.“

„To je skvělé. Až s ní budete mluvit, tak že gratuluju.“ Připili jsme si na zdraví našeho nového přírůstku, ale pak jsme se zase museli dát do práce.

„Jo Bello, někoho jsem sehnal,“ poznamenal Dave jen tak mimochodem.

„Vážně?“

„Může nastoupit hned.“

„A může se tu tedy stavit zítra?“

„Jasně, vezmu ho sebou ráno.“

„Díky, máš to u mě, takže kdykoliv cokoliv.“

„Jasně,“ usmál se.

Pomohla jsem Lucy s obědy, protože Carol měla dnes volno, ale před odpolednem to tu skoro vymřelo. A dnes to nevypadalo na dobrý kšeft ani večer.

„Nechceš se dojet stavit za Claire? Tady bude nuda a můžeš mi šmudlu vyfotit, abych se taky pokochala.“

„Dobrý nápad. Potom se tu ještě zastavím.“

„Pozdravuj ji. Vlastně je.“

„Budu,“ kývla jsem a s věcmi vypadla. Ještě, než jsem nastartovala, vytočila jsem Edwardovo číslo, abych si s ním domluvila rande na recepci. Potřebovala jsem menší pomoc při orientaci v nemocnici. Na mě byla moc velká. Taky jsem se stavila v cukrárně a koupila Claire její oblíbenou hořkou čokoládu a neodolala jsem koupit Jonathanovi v obchodě pro děti malé modré ponožtičky. Byly rozkošné.

„Ahoj,“ přivítala jsem se s Edwardem, který byl ještě v plášti. „Jdeme? Nemůžu se dočkat.“

„Jdeme,“ zasmál se, ruku mi hodil kolem ramen a vedl mě k výtahu.

„Podívej, co jsem jim koupila.“ Vytáhla jsem z tašky ty mrňavé ponožky a ukázala je Edwardovi.

„Jsou krásné,“ pochválil mi je, ale v jeho očích to nadšení nebylo.

„Edwarde,“ šeptla jsem. Došlo mi, proč jeho očí nezáří tak, jako vždycky. Podtočila jsem se pod jeho rukou a pevně ho objala.

„To nic, jsem v pořádku. Nemusíš si dělat starosti. Jdeme?“ Vykroutil se z mého objetí, a když se dveře od výtahu otevřely, vyšli jsme ven. Povzdechla jsem si a nechala se vést k části, kde byly pokoje. Zaťukali jsme a Edward pomalu otevřel dveře. Claire ležela v posteli, James seděl vedle ní a v postýlce u nich ležel malý uzlíček zabalený do bílé zavinovačky.

„Bello,“ usmála se unaveně Claire, když mě viděla.

„Zdravíme maminu. Byla jsem vyslána jako posel, abych zjistila, jak se vám daří?“

„Je to úžasný pocit. Až na ten porod, samozřejmě. Mimochodem, ahoj Edwarde,“ pozdravila toho, co stál za mnou.

„Jamesi, gratuluju,“ objala jsem ho nadšeně a s Edwardem si podal ruku.

„Něco jsem ti koupila, tak se na chvíli zabav a já se půjdu pomuchlat.“ Se smíchem jsem jí podala tašku s dárky a nahnula se nadšeně nad postýlku.

„Ahoj, ty jsi krásný,“ šeptala jsem a pohladila opatrně Janathana po tvářičce. Trochu se pohnul, ale spal dál. „Je úžasný.“

„Já vím,“ zasmála se Claire. „A děkuju za čokoládu a za úžasné ponožky.“

„Dej si do nosu.“

Znovu jsem věnovala pozornost Nathovi, který se začal pomalu probouzet a tiše poplakával.

„Čas na jídlo,“ povzdechla si Claire a s hekáním se posadila. Zazvonila na sestru, která se hned objevila a sjela nás všechny nesouhlasným pohledem.

„My jdeme.“ Chtěla jsem vzít Edwarda za ruku, ale pak jsem se zarazila. „Moment, ještě fotka. Slíbila jsem ji Lucy.“ Teď jsem si proti sobě poštvala sestru ještě víc.

„Zavoláme si, ahoj,“ rozloučila jsem se konečně, protože Nath už začal pěkně vyvádět.

„Jdeš se mnou? Převléknu se a pojedu s tebou domů.“

„Tak jo. Edwarde, je tak sladký. Mazlíček,“ rozplývala jsem se celou dobu, než mě nechal čekat, aby se mohl převléknout.

Posadila jsem se s přiblblým úsměvem na tváři, ale v hlavě mi to začalo vrtat. Co když se nám to s Edwardem nikdy nepovede? Co když nikdy nebudeme mít to štěstí a nebudeme mít žádný malý uzlíček?

Do očí se mi valily slzy a já v žádném případě nechtěla, aby mě Edward takhle viděl. Zvedla jsem se a zaťukala.

„Už jdu,“ usmál se na mě Edward a už si bral bundu.

„Promiň, teď jsem si vzpomněla, že se musím ještě zastavit v baru.“

„Pojedu s tebou.“

„Ne, stejně tu máme auto oba a vsadím se, že budu doma ještě rychleji než ty.“

„Sázka?“

„Klidně. Ale v tom případě už musím běžet, uvidíme se za chvíli.“ Rychle jsem se rozloučila, protože jsem musela začít rychle mrkat, aby se slzy znovu nespustily.

Nasedla jsem do auta a cítila jsem se pořád mizerněji. Pořád jsem před očima měla šťastnou rodinku a slzy jsem nemohla držet donekonečna. Zaparkovala jsem už s mokrými prsty, jak jsem si pořád oči utírala, a když jsem doběhla domů, stačilo mi zhroutit se do postele, zavrtat se do peřin a poddat se tomu strachu, co když se to nikdy nepovede.

„Bello?“ zeptal se Edward a hned seděl u mě. „Nepotřebovala jsi do práce, že ne?“ Neodpověděla jsem, protože jsem neměla sílu. Muselo mu stačit zakroucení hlavou. „Podívej se na mě, prosím.“ Položil mi ruce na ramena a pomohl mi, se posadit. „Co se děje?“

„Co když se to nikdy nepovede?“ zašeptala jsem.

„Ale povede. Uvidíš, že povede.“ Objal mě a chlácholivě mě hladil po zádech. Znovu jsem se rozbrečela, ale už jsme na to byli dva. A byla pravda, že ve dvou se to lépe táhne. Edward mě nenechal trpět moc dlouho. Postaral se o to, abych alespoň na chvíli zapomněla, když vytáhl počítač, nalistovat náš ostrov, kde budeme už za dva týdny trávit dovolenou a společně jsme prohlíželi fotky.

Všechno bylo zase téměř normální a já se pomalu dostávala z odpoledního splínu. Edward ho dokázal vyléčit pouze tím, že byl se mnou, objímal mě a věnoval se mi. Nikdy mi nedával vinu za to, co se stalo, a já byla vděčná. Sama bych se z toho nikdy nevzpamatovala. Ne tak rychle a téměř bez následků. Udělal by pro mě cokoliv a já mu byla vděčná. Bylo mi jasné, že kdyby tady nebyl, byla bych na tom mnohem hůř.

39. kapitola - 41. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 40: